„Hej! Vnímáš mě?“ „Jasně…“ snažím se zalhat, ale jsem pochopitelně odhalena. Ray a Bodie se na sebe podívají a mlčky stanovují nejvhodnější strategii. Nakonec se chopí slova Raymond a jde přímo na věc. „Nebyla to Tvoje chyba. Nemáš si co vyčítat.“ „Ne?!? A čí chyba to asi tak byla?“ vyjedu na něho lehce hystericky. „Co třeba ničí? Prostě se to stalo…“ zkouší to se mnou znovu ´po dobrém´ Ray. „Super… Takže kámošům z Malý rady, kteří se mohli strhnout, aby tenhle kontakt sehnali, řeknu. Sorry, prostě se to stalo…Prostě jsem si jak ten největší debil nechala uniknout důležitý vodítko pro další pátrání.“ „Sakra ženská, přestaň se litovat,“ nevydržel tuhle moji náladu Bodie a vstoupil rázně do děje. „Jestlis udělala blbost, udělali jsme my tu stejnou. Prostě jsme to nečekali, no.“ „Jenže já to měla čekat. Jsou to fanatici, měla jsem tušit…“ „Co? Že si všichni proženou ve jménu Alláha kulku hlavou? Hádám, že to není tak obvyklý, abys s tím měla počítat. A navíc byli rychlý. Nemohli jsme nic udělat.“ „Ale…“ „Grrr,“ ozve se dvojhlasné zavrčení následované nevěřícným protočením očí v sloup. Usoudili, že je pod jejich úroveň se se mnou v tomhle stavu bavit, takže se odsunuli do kuchyně a mě nechali v Bodieho obýváku samotnou. Sedím tam, čumím do blba a nadávám si všemi sprostými slovy, který mi přijdou na mysl. Asi po půl hodině se přišoural Ray. V ruce měl láhev ginu a tvářil se velmi odhodlaně… Vrazil mi do ruky skleničku se štědrou dávkou alkoholu, rozvalil se vedle mě na pohovce, vzal mě za volnou ruku a zjevně se chystal mi promlouvat do duše. „Díky za pití, ale ty útěšný kecy si nech od cesty, jo?“ požádala jsem ho a kopla do sebe gin. Brzy ze mě bude alkoholik. Aspoň budu mít čím odůvodnit svý zpomalený reflexy… Odložil moji prázdnou skelničku a zkusil, jestli se nebudu bránit, když mě vezme do náruče. Nebudu… „Co kdyby sis třeba připustila, že nejsi úplně dokonalá? Nežilo by se Ti líp?“ „Můžu Tě ubezpečit, že momentálně si vůbec dokonale nepřipadám. Jedině tak dokonale pitomě…“ Buď mně do toho ginu přimíchali něco na uklidnění nebo tak na mě fakt působila Rayova přítomnost a to, jak mi bez dalších řečí hladil vlasy… To, že jsem věděla, že Bodie si vedle kouše nehty a přemýšlí, jestli mě místo tohohle jemnýho přístupu nemá radši trochu proplesknout… Sice to ještě chvilku trvalo, ale nakonec jsem se jakž takž vzpamatovala. Nebudu brečet nad rozlitým mlékem. Stalo se, musím to zkusit nějak napravit. Bodie jako kdyby vytušil, že už jsem znovu schopná se chovat civilizovaně a svéprávně, připojil se k nám a svým obvyklým ironickým tónem pronesl. „Bylo to dojemné, ale bylo toho dost. Máme hodinu po půlnoci a tak navrhuju tuhle seanci rozpustit.“ „Souhlas. Ráno si potřebuju něco vyřídit, pak se vám ozvu.“ „Dobrou noc,“ vlepí mi Bodie pusu a Raye poplácá po rameni. „Chceš doprovodit?“ zeptá se Ray galantně, když vypadneme ze slavného Bodieho kutlochu. „Ne, díky. Potřebuju se trochu provětrat a ještě se z toho vzpamatovat. Uvidíme se ráno.“ „Tak dobrou, Dani,“ rozloučí se i Ray polibkem a zmizí. Dorazila jsem do svého londýnského ´domova´, probrala se Základnou svůj velkolepý úspěch a možnosti dalšího postupu. Znovu jsem se zkoušela dovolat Siriusovi, opět bez úspěchu. Věřím svému povědomí, které by mě snad varovalo, kdyby se mu něco stalo. Stejně ale nejsem úplně klidná… Nemohla jsem usnout, takže jsem celou noc vymýšlela jednu šílenější teorii než druhou. Co by se mohlo stát a jak tomu pokud možno zabránit… Ráno jsem se znovu stavila na Grimmauldově náměstí a… světe div se… vedla jsem s Harrym vážný rozhovor o významu těch darů, které ode mě a Siriuse dostal k loňským narozeninám. Zdálo se mi, že si moje rady a připomínky vzal celkem k srdci. I když u něho jeden nikdy neví, co mu zase přelítne přes nos… Hlavně si myslím, že už by mu měl Dumbledore prozradit něco z jeho minulosti a plánované budoucnosti… Na jednu stranu se Harrymu nedivím, že občas dělá kraviny a chová se jak pubertální pako. Jednak proto, že je pubertální pako… a jednak… už si zjevně všiml, že mu Voldy jde po krku, ovšem nikdo se mu zatím neuráčil vysvětlit, co za tím je. Odpoledne jsem strávila v přítomnosti elity CI5 a jednoho zoufalce, z kterého jsme se snažili vypáčit informace o tom, jak a na čí objednávku měl odstřelit amerického prezidenta během jeho chystané návštěvy Londýna. „Máte čas? Co takhle zajít někam na pivko a pak ke mně na večeři?“ navrhla jsem, když nám ´padla´, tentokrát netypicky už kolem páté hodiny. „Nešlo by to otočit? Nejdřív nějaké Tvoje skvělé jídlo a pak večer vyrazit do ulic? Mám hlad jak vlk,“ reagoval Ray. „Ale jedině za předpokladu, že nebudeš mít zase nějaké hysterické záchvaty. Připadá mi, že jsi dnes nějaká zamlklá, to u Tebe nebývá zvykem,“ doplnil svého parťáka Bodie. „Rozkaz, pánové,“ zasalutovala jsem a hrnula se k jejich autu. „A vážně jsi už v pohodě? Bodie má pravdu, taky se mi zdá, že nejsi ve své kůži,“ pátravě si mě prohlížel Ray. „Jasně že jsem v pohodě. Jen jsem se nějak nedokázala citově zaangažovat v odhalování osoby, která by mohla odstranit toho debila Bushe. Nejradši bych totiž dotyčnému dala pár tajných tipů, které by zvýšily jeho šanci na úspěch…“ „Jsem pro, ale počkej, až Bush zmizne z Ostrovů,“ pousmál se svým nejďábelštějším úsměvem Bodie. „Jo, víš co by s tím bylo trablů? Za to mi ten magor vážně nestojí…“ přidal se i Ray a vyjádřil tak náš svorný názor na posledního ze série volů, kterého si Amíci zvolili za prezidenta. V optimistické náladě jsme dorazili k mému domu a pánové už se hrnuli dovnitř, aby mi vyplenili ledničku. Musí se přece něčím posilnit, než uvařím hlavní jídlo… Jenže… Ochranný systém domu byl narušený a neměla jsem signál, že by tam byl někdo z našich. „Moment!“ zarazím je a gestem naznačím, že mám možná doma vetřelce. Okamžitě se jim v rukou objevily bouchačky a zaujali nacvičený postoj při stěnách. Opatrně odemykám hlavní dveře a obhlížím situaci, revolver pochopitelně taky v pohotovosti. Vevnitř se nic nehýbe. Jako sehraný tým postupně propátráváme všechny místnosti. Pořád nic. Když najednou… „Siriusi!“ Bodie v posledním okamžiku cukne s rukou a výstřel, namířený na předpokládaného nepřítele, se zaryje do rohu chodby v horním patře. Můj přítel vypadá lehce vyděšeně a pohledem přebíhá ode mě k Bodiemu a Rayovi. Stojím jak zkamenělá a v duchu počítám do deseti. Ne, to nestačí… Kluci schovali zbraně a tváří se zvědavě. V Bodieho případě spíš pobaveně. Slíbila jsem, že se dnes nebudu chovat hystericky… Tak do toho. „Čau lásko,“ dala jsem Siriusovi lehkou pusu a pokračovala, jakoby se nechumelilo. „Ráda Tě tu vidím, ale příště prosím Tě zkus nespustit detektory, abych si nemyslela, že mám doma někoho cizího a nepokoušela se Tě zastřelit.“ „Jejda, tak to sorry. Potřeboval jsem s Tebou nutně mluvit. Jak jsem spěchal, asi jsem nedeaktivoval všechny ochrany.“ „Asi… Tak jo, seznamte se. Tohle je Sirius, můj přítel. Ray a Bodie, kámoši z CI5.“ „Čau.“ „Čau kámo. A sorry za to uvítání, ta rána fakt nebyla určená Tobě.“ „Čau. To je v poho, moje blbost.“ Při uvítací proceduře dávám Sírimu tajně znamení, aby před klukama neprokecnul něco o Voldym, Smrtijedech, Bradavicích… a tak obecně cokoli o kouzelnickém světě. Sice by to měl vědět, ale o těch alarmech taky věděl… „Tak co se děje?“ „Katka našla jednu potenciální stopu k těm teroristům. Pak ale musela odjet řešit něco dalšího a tohle mi přenechala na starost. Trochu jsem poslední dva tři dny sledoval pár týpků, který by s tím mohli mít něco společnýho. Chtělo by to si pořádně prohlídnout jeden barák v Readingu a dnes po obědě z něj všichni vypadli, takže bychom měli dobrou příležitost.“ „Asi chcípnu hlady,“ pronesl trpitelsky Ray a chystal se vyrazit s námi do akce. „Tak jo, jdeme na to. Mimochodem, proč jsi mi vlastně nezavolal, když to takhle spěchalo?“ napadlo mě. „To bych musel vědět, kam jsem vrazil mobil,“ prohodil Sirius a hrnul se taky ven. Bodie mě na pár vteřin přidržel za ruku a venku u zaparkovaných aut – mého a jejich služebního – briskně stanovil zasedací pořádek. „Pojedeme spolu, Siriusi. Bude to pro Tebe bezpečnější… Já jsem Tě sice před pár minutama málem zastřelil, ale mám pocit, že Danča má momentálně chuť Ti provést něco podstatně bolestivějšího.“ S tím natlačil Siriuse do auta a odfrčeli. Já jsem si sedla k Rayovi na místo spolujezdce. Ten se držel v závěsu za prvním autem, zapnul rádio a mlčel až do té doby, než jsme se napojili na dálnici. „Klidně si do něčeho bouchni, uleví se Ti,“ ozval se poté. Chtěla bych tu vyjádřit své dojetí a potěšení z toho, jak skvěle Ray i Bodie dokážou odhadnout mé pocity… Jenže tentokrát to nebylo opravdu žádné umění. To že bych Siriuse nejradši rozcupovala na malé kousíčky muselo být jasné úplně každému. Kromě něho… Možná už moje nervy a sebeovládání fakt nejsou, co bývaly… ale tohle je na mě prostě moc. Spustí alarm, kvůli čemuž ho málem odpráskneme jako nepřítele. A chvilku poté mi jakoby nic oznámí, že zřejmě ztratil mobil, ve kterém jsou kontakty na většinu lidí z Malé rady a s jehož pomocí je možné proniknout do naší tajné sítě. Mobil, o kterém jsem mu snad stokrát říkala, že ho musí opatrovat jak oko v hlavě. „To si nejsem tak jistá… Pokud teda tím něčím nebude něčí hlava,“ odvětila jsem malomyslně na Rayovu nabídku. Zašklebil se na mě a nastavil svoji kudrnatou palici. „To není TA hlava. A navíc jsi řidič. Já, na rozdíl od některých účastníků tohoto výletu, mám aspoň určitý pud sebezáchovy.“ „To Ti plně schvaluju. Zkus ale taky trochu tolerance,“ mrknul Ray. ?!? Ray si správně přeložil můj výraz a plynule pokračoval: “No dobře, sorry. Musíme si přiznat, že tu došlo k jisté politováníhodné chybě. Pokusíme se z ní vyvodit poučení do budoucna. Vnitřní rozbroje však nevedou ke kýženému cíli. Musíme se přenést přes tyto dílčí neúspěchy a nadále aktivně spolupracovat s cílem dosáhnout zlepšení.“ Tento proslov pronesl s kamennou tváří a tónem jistého nejmenovaného politika. Začala jsem se chechtat jak blázen, až mi vytryskly slzy. Konečně jednou dotyčný politik a jeho ukrutné kecy pomohly dobré věci. Smích uvolňuje a já se rázem cítila v pohodě. Vyrovnaná a už téměř netoužící Siriuse praštit. „Ty jsi číslo, Rayi. Díky! „Rádo se stalo… Sirius náhodou působí jako pohodář a sympaťák.“ „Brzdi, sekáči. Už jsi mě dostal z nejhoršího, ale ódy na mého milovaného ode mě teď fakt nečekej.“ Dorazili jsme na okraj Readingu, kde se nacházel náš objekt. Honosný viktoriánský dům s obrovskou zahradou. Ve snášejícím se soumraku působil opravdu majestátně. A byl tmavý, takže tam opravdu nejspíš nikdo nebyl. Druhá dvojice na nás čekala kousek od auta. Zdálo se, že i tam došlo k nějakému poučnému rozhovoru, protože Sirius vypadal malinko zaraženě, což u něho rozhodně není standardní. „Dani, já… fakt se omlouvám…“ „To je dobrý, nech to bejt. Já včera taky neměla svůj den,“ pronesu smířlivě a koutkem oka vidím, jak si ti dva spiklenci blahopřejí k úspěšné misi. „Tak co, jdeme porušit ochranu soukromí?“ nadhodí Bodie a přeměřuje si očima dům, zjevně uvažuje, jak se tam nejlíp dostat. „Si piš… Pokud možno tak, aby si toho nikdo nevšiml.“ „A hledáme něco konkrétního?“ zeptal se Ray. „Cokoli mimořádného,“ rozhodím neurčitě rukama. „Se svou vrozenou skromností by sis jistě představovala sešit, ve kterém by byl přehledně uveden seznam cílů útoků s datem jejich konání a způsobem provedení,“ ušklíbl se Bodie. „A taky výčet všech zúčastněných s uvedením adres a propojení na další skupiny,“ doplnil ho Sirius, kterému nějak rychle otrnulo. Plížíme se tmavou zahradou k domu a dáváme pozor na cokoli, co by mohlo signalizovat, že dům není tak úplně prázdný a nehlídaný. Být tu jen se Siriusem, dostali bychom se dovnitř snadno. Začínám lenivět… Od té doby, co jsem si na přemísťování jakž takž zvykla, mi připadá jako geniální vynález. Dnes ale musíme hledat běžné mudlovské cestičky. Což není zrovna jednoduché, hlavně když nechceme nechat stopy. Nakonec jsme ale objevili pootevřené okno v patře, kterým jsme do té rezidence pronikli. Rozdělujeme se na a pátráme. Sirius nenápadným mávnutím hůlky seslal na hlavní dveře kouzlo, které by nám oznámilo, že někdo přišel. Ray a Bodie byli už mimo dohled. „Tichošlápek by to měl proběhnuté rychleji,“ navrhne Sirius. Když nic nenamítám, přemění se ve psa a vyrazí na průzkum po čtyřech. Je pravda, že je takhle akceschopnější, vycítil by přítomnost někoho cizího a je menší pravděpodobnost, že by po něm nepřátelé začali střílet. Pořád mám o něj strach, i když se to snažím potlačovat. Nemá rád, když s ním zacházím jak s miminem a já se mu vlastně ani nedivím. Ale podvědomí neporučíš. O klukách vím, že se o sebe dokážou postarat. I o ně se bojím, ale je to přece jenom jiný. Dost! Nemůžu tu stát jak tvrdý Y a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Zamířila jsem do obrovité knihovny v přízemí a namátkou zalistovala v knihách vyložených na stole. Šáría v běhu staletí, Svatá válka, Desatero pravého muslima… Kdybych snad nevěděla, v jakém domě se nacházím, tohle bylo velmi instruktážní. Ale nic z toho mi nepomůže odhalit nitky vedoucí k chystaným útokům. Na první pohled tu žádné vodítko nevidím. Nelze pochopitelně vyloučit, že některá z knih ukrývá detailní plán akce. Jenže hledat ji mezi stovkami dalších by byla práce na dost dlouho a mi moc času nemáme. Vydala jsem se tedy dál. V prvním patře se hemžili Ray a Bodie, takže jsem pokračovala ještě výš. Zapadla jsem do menší místnosti zařízené jako pracovna. Dřív než jsem se mohla zabrat do průzkumu, uslyšela jsem z nižšího patra zvuk pádících nohou následovaný mohutným výbuchem. „Bodie?!? Jsi v pořádku?“ slyšela jsem Raye, když jsem se řítila dolů. Celá jedna polovina patra byla zdemolovaná po výbuchu menší nálože. Bodie ležel u protější zdi, kam ho odhodila tlaková vlna. Byl poškrábaný a otřesený, jedna ruka byla ohnutá v dost divném úhlu, ale jinak neměl žádná viditelná zranění. Jen doufám, že neutrpěl nějaká vnitřní zranění a krvácení do břicha… Ray mi uvolnil místo, abych mohla jeho parťáka vyšetřit. „Nepozorovaná akce se nepodařila, co?“ vydechl ztěžka Bodie a pokusil se vytvořit na tváři svůj obvyklý úsměv. „Buď ticho a hlavně se proboha nehýbej!“ „Pro… pro kterýho boha?“ „Bodie!“ vyjedu na něho a snažím se ovládnout šířící se paniku. U kohokoli jiného bych tohle vtipkování považovala za důkaz, že je v pořádku a nezraněný. Jenže Bodie… ten bude vtipkovat i na smrtelné posteli. Rozepnu mu košili a jemně přejíždím rukama po jeho těle. Žebra jsou v pořádku, břicho vypadá taky dobře. Nepatrné zacukání v tváři, které se Bodie pochopitelně snažil skrýt, mi prozradilo postižené místo. „Můžeš si přestat hrát na hrdinu a odpovědět na jednoduchou otázku? Bolí Tě jenom tohle místo nebo ještě něco dalšího?“ „Jenom tohle. A ruka,“ vrazí mi před obličej zlomeninu. „Fajn, na to neumřeš. Ale přibude Ti pár dalších stehů, na které budeš moct lákat své obdivovatelky,“ usmála jsem se a na mlčenlivý Rayův dotaz vyslovila diagnózu: „Nejspíš má natrženou slezinu. Musím to operovat, ale bude v pohodě.“ Úleva v Rayově obličeji byla jasně patrná. I Bodie se zatvářil méně hraně optimisticky než před chvílí. V mezičase se k nám pochopitelně připojil i Sirius, na kterého jsem se teď obrátila. „Bylo by fajn, kdybys tu zůstal a sledoval, co se bude dít, až se vrátí osazenstvo tohohle milého domečku. Jak říkal Bodie, naši návštěvu nezamaskujeme,“ na toto jsem dala obzvláštní důraz, aby Síriho náhodou nenapadlo kouzlit, „ale nebudou vědět, kdo tu byl. Jsem zvědavá, jak budou reagovat.“ „OK, provedu. Předpokládám, že dál už hledat nemám?“ „To fakt ne, bez dalšího výbuchu se klidně obejdu. Mimochodem, našli jste někdo něco?“ obrátila jsem se na ostatní. Ray zavrtěl hlavou. „Tu bombu,“ neodpustil si Bodie další pokus o vtip. Kus zdemolovaných dveří jsme použili jako nosítka, na která jsme přes jeho protesty umístili Bodieho a opustili jsme místo činu. Sirius se s námi rozloučil v zahradě a vydal se na hlídku. Doufala jsem, že jako pes by měl být v bezpečí. A spoléhala na jeho inteligenci, že do toho domu skutečně znovu nepoleze. Kluci mu tu nechali jejich služební auto, moje je pro převoz pacientů rozhodně vhodnější. Dala jsem Bodiemu injekci se směsí látek proti bolesti a sedativ, takže během pár minut klimbal. Vytvořili jsme částečnou lůžkovou úpravu, Ray sedl za volant a já se vmáčkla vedle ležícího Bodieho, abych mohla průběžně kontrolovat, zda se jeho stav nezhoršuje. „K Tobě domů?“ zeptal se Ray, když s kvílením pneumatik vystartoval na zpáteční cestu. „Jo. A nepřeháněj to s tou rychlostí. Otřesy mu můžou udělat hůř než pár minut, o které přijedeme později.“ „Má ale vnitřní krvácení, ne?“ „Má, ale jen slabý. Neboj…“ poplácala jsem ho po rameni. Přes moje uklidňování jsme byli v Londýně v rekordním čase. Bodie pořád spal, jeho stav byl stabilizovaný. Ray mi ho pomohl odnést do místnosti, která v mém domě sloužila jako ´operační sál´. Když můžu, radši se nemocnicím vyhnu. A tady mám všechno potřebné vybavení. Po necelých dvou hodinkách práce jsem věděla, že můj optimismus nebyl přehnaný – drobnou ranku na slezině jsem obložila léčivými bylinkami a zašila úhlednými stehy, zlomenou ruku stáhla pevným obvazem Pacient už se začínal probouzet, takže jsem ho napojila výluhem, který urychlí hojení obou ran. Zde bych měla poznamenat, že léčebné metody používané v rámci naší organizace nejsou tak zcela v souladu s principy západní medicíny. Vlastně ani s principy východní medicíny. Je to takový mix, doplněný tajemnými recepty indiánských kmenů, bylinkami používanými v dávné minulosti a dnes již víceméně zapomenutými… Důležitá je funkčnost, a tu to splňuje. Dokážeme vyléčit skoro cokoli, i když něco dá opravdu zabrat. Takže tu natrženou slezinu jsem léčila naším standardním postupem. U zlomenin obvykle neexperimentuju a používám běžnou sádru, maximálně s nějakými doplňky stravy, díky kterým se kost rychleji sceluje. Jenže Bodie není normální pacient a sádru by si do rána rozstříhal, protože by ho omezovala v pohybu. Proto ta varianta s obvazem… „Dani?“ ozval se Bodie nezvykle slabým hlasem. „Dobré ráno, Broučku,“ usmála jsem se na něho a radši hned pokračovala: „Nevstávej, nehádej se a nesnaž si odpojit tu hadičku s výživou. Je to jasný?“ „Mám snad zraněné jen břicho a ruku, ne hlavu. Proč by mi to nebylo jasný?“ podivoval se Bodie a hleděl na mě s tím svým svatouškovským výrazem. „Léta zkušeností, miláčku. Ráno Cowleymu nahlásím, že máš na deset dnů až dva týdny neschopenku.“ “Ty sadistko…“ „Rayi! Už můžeš dál!“ zavolala jsem, protože mi bylo jasný, že číhá za dveřmi. Nechala jsem je spolu a šla jsem zavolat Siriusovi, jestli je něco nového. Opět žádná reakce. Doufala jsem, že je to zapříčiněno tím, že je zrovna přeměněný ve psa. Nikoli tím, že stihnul ztratit i náhradní telefon, který jsem mu pro tuto příležitost půjčila… Vrátila jsem se do operační místnosti, kde Ray s Bodiem právě probírali, jak došlo k té explozi. „Myslím, že tam bylo hodně důležitých dokumentů. Jenže taky důkladně zabezpečených. Něco jsem nedopatřením spustil a pak už jsem jen slyšel rychlé tikání. To se mi zase něco podařilo,“ referoval Bodie. „Hm, máme posledních pár dnů fakt úspěšných. Ještě jsem zvědavá, co vyvedeš Ty, Rayi.“ „No to děkuju pěkně,“ zašklebil se oslovený. Bodiemu už se zase klížily očička, takže jsme ho opustili a uložili se s Rayem taky ke spánku. Bylo jasný, že bude chtít zůstat tady a na pokoj pro hosty není zvyklý… Takže spal se mnou. Asi stárnem, dospíváme nebo co já vím… Během týdne jsem sice měla v posteli oba dva tyhle donchuány, ale ani s jedním neproběhly žádné techtle mechtle.