KAPITOLA I. - ROKLINKA

Po Severově smrti May již nic netěšilo. Ztratila poslední oporu, která jí
zůstala. Zdálo se, že svět se otáčí stále rychleji a změny byly příliš
radikální i pro tak nekonvenční a komplikovanou bytost, jakou nepochybně
byla.
Cítila, že sem již nepatří, že její domněnka, že tento svět je jejím
domovem, byla vždy pouhou iluzí. Jistě, jako Vlaštovka nebyla doma nikde
a přece všude, ale ten pocit osamocení byl opravdu zdrcující.
Ještě cestovala světy a pomáhala, kde tomu bylo zapotřebí, ale přitom
cítila, že zcela vyhasla. Ne příliš jasně si uvědomovala, že k svému
životu, plnohodnotnému životu, potřebuje lásku, a tu již dvakrát
ztratila. Nečekala, že by se mohla zamilovat potřetí. Nečekala, že by se
našel muž, jenž by jí dodal chuti žít. Zdálo se jí, že žila již příliš
dlouho, příliš dlouho snášela nepochopení okolí a dávala do pořádku
příkoří spáchaná na svých blízkých. Krom toho přežila všechny, kdož jí
dodávali pocit jistoty a kdo jí potvrzovali, že to, oč se snaží, má
jakýsi smysl.
Nastoupila nová generace kouzelníků i prostých lidí a May si už nechtěla
zvykat na nové prostředí. Nezajímala ji technika, ani nová kouzla. Stále
sice naslouchala svému vnitřnímu hlasu, který jí radil a vedl ji tam, kde
jí bylo zapotřebí. Jenže pocit uspokojení definitivně zmizel a bylo pro
ni stále těžší a těžší nezatrpknout a nestát se zlou, protivnou
čarodějkou zlomyslně využívající svých schopností.
Měla všeho dost. A právě tehdy obdržela novou vizi.

Před očima se jí objevil vrchol kopce. Stmívalo se a ač bylo horké léto,
z onoho místa přímo čišel vlezlý chlad. Zanedlouho jí také bylo jasné,
proč. Na západním úpatí Větrova, neboť tak se kopec jmenoval, se
nacházela chráněná prohlubeň, ve které tábořili čtyři hobiti a jeden
člověk. Ten se před malou chvílí vzdálil, aby prozkoumal okolí. A právě
tu dobu si vybrali Jezdci, služebníci Temnoty, aby napadli tábor.
Hobiti prakticky neměli žádnou šanci – Jezdci vzbuzovali hrůzu již svou
přítomností, asi tak, jako Mozkomoři ve světě, v němž May v mládí
pobývala. Také vzhled Jezdců byl strašlivý, byť vidět je takové, jací
jsou, mohli jen nemnozí – krom elfů a těch, v jejichž žilách proudila
krev Númenoru, veskrze jen ti, jež sami putovali do Údolí Stínů. Těmto
mrtvým-nemrtvým byla přesto dána ohromná moc – kterou jim propůjčovaly
Sauronovy prsteny moci. Málokdo byl ochoten se Jezdcům postavit a v celé
Středozemi bylo jen nemnoho těch, kteří byli s to odolat celé Devítce,
neboť právě takový byl jejich celkový počet. Hobiti navíc ani nebyli pro
boj stvořeni – neměli pro něj povahu, ani potřebný výcvik. Jediným, kdo
tedy byl schopným obrany, byl poslední z tábořících – vysoký, ošlehaný
muž v temně zeleném plášti s kapucí; jenže ten teď v táboře nebyl.
Na maličké hobity zaútočilo pět Jezdců, avšak soustředili se přitom pouze
na jediného z nich, vyděšeného hobita pevně svírajícího v dlani malý
zlatý kroužek. Právě o tento kousek zlata se Jezdci tolik zajímali. To
pro něj přijeli až z dalekého Mordoru. Nebyl to totiž jen tak obyčejný
prsten, byl to prsten moci a – k hobitově smůle – navíc Jediný prsten,
tedy prsten, který všem ostatním vládne. Frodo jej dostal do úschovy a
měl dávat bedlivý pozor, aby nepadl do nepravých rukou, jelikož následky
toho mohly být nedozírné. Kdyby se Prsten dostal k Sauronovi, jeho
výrobci a původnímu vlastníkovi, celá Středozem by utonula v temnotě. Ale
oč větší byla snaha Synů světla Prsten skrýt, o to větší byla Sauronova
touha znovu se prstenu zmocnit. Byl to on, kdo vyslal Jezdce s úkolem
Prsten přivézt. A bylo v povaze Jezdců, že ve svém úsilí neustanou, dokud
svůj úkol nesplní.
Frodo se třásl jako osika. Hrůza jej zcela ochromovala. Ne však natolik,
aby nezaslechl jakýsi hlas rozkazující mu, aby si navlékl Prsten.
Neodporoval dlouho. Snad na okamžik pomyslil, že se tak spasí. Viděl, jak
Prsten působí. Navlékl-li jej kdos, očím ostatních zmizel. Snad také
zatoužil zmizet, ztratit se z dohledu těch odporných bytostí. Toho se ale
nedočkal. Opravdu zmizel – z dohledu všech živých. To však neplatilo pro
Přízraky. Viděl je naopak mnohem ostřeji – už to nebyly jen temné stíny;
nyní viděl celé jejich postavy, oděv i výraz propadlých tváří.
Vůdce Nemrtvých měl na hlavě korunu. A v ruce – silný ocelový meč.
Přistoupil až k Frodovi a...
„Ó Elbereth! Gilthoniel!“ zaklínal se Frodo bezděky, jako by jej ta slova
mohla zachránit. Máchnul naslepo svým malým mečíkem, ale nezasáhl. Zato
Přízrakový král ano. Frodovo levé rameno proťala dýka. Smrtící dýka
otrávená zlými kouzly. Frodo ještě stačil stáhnout Prsten z prstu, než
upadl do bezvědomí.

Kestrel nemeškala. Věděla, že má-li Frodo zůstat naživu, musí se co
nejrychleji dostat k němu. Užila veškerého umu Vlaštovky a silou myšlenky
se přenášela mezi světy. Už byla blízko. Dalo by se říci téměř na dohled,
když tu – její moc zklamala.
Bylo to, jako by narazila do neviditelné zdi, jež ji dělila pár
psycho-kinetických metrů od cíle. Celá se otřásla – silou nárazu i
překvapením. A pak se rychle otočila, neboť v téže chvíli pocítila
přítomnost další bytosti. To ona ji zastavila. A zatáhla zpět do
meziprostoru. Kestrel podlehla zděšení. Nebylo divu - tohle se jí dosud
nikdy nestalo. Nikdy doposud nenarazila na nikoho o tolik mocnějšího, než
byla sama. Na nikoho, s kým by si v případě potřeby nedovedla nějak
poradit. Ale zde, jak jí instinkt napovídal, nemá pražádnou naději. Pokud
se pustí s dotyčným do křížku, zle pochodí. A to se pravděpodobně také
stane, protože Záhadný jí bránil ke vstupu do světa, jenž bylo nutno
navštívit.
Byla zoufalá - šlo o každou vteřinu, a teď tohle!
„Kdo jste?“ zmateně volala do mlhy.
Otáčela se na všechny strany, ale nikoho nespatřila. A přece tu byl.
Cítila jeho přítomnost nahoře i dole, nalevo i napravo; bylo to velice
zneklidňující, když se jí přitom nepodařilo ani náznakem zachytit podobu
Neznámého.
„Proč mě tu držíte?!“ žadonila o odpověď.
„Proč chceš vejít?“ odpověděl otázkou.
Nerozhodně pohnula rty. „Mí přátelé,“ řekla nejistě. „Potřebují pomoc.“
„A jsi si jistá, že jsi schopna jim ji poskytnout?“ zapochyboval hlas.
„Jistě, já… není to poprvé,“ přisvědčila.
„Vždycky je to poprvé,“ namítl hlas kategoricky.
„Prosím, pusť mě,“ začala znovu roztřeseně. „Oni... Frodo umírá,“ hledala
pádné důvody.
„Není kam spěchat,“ pronesl tiše. „Tajemství času – přece znáš?“
Zamračila se. „Co po mně chceš?“ sykla podrážděně. „Proč se mi neukážeš?“
„To bys neunesla,“ odtušil klidně. Líbilo se jí to čím dál tím méně.
Kdyby byl aspoň rozčilen, avšak z Tajemného čišel takový klid, taková
převaha... A přece se do Středozemě musela dostat. Cítila, že právě toto
je úkolem jejího života. Zkoušela to znovu a znovu – marně.
„Pust mě,“ zakňourala.
„Proč tolik spěcháš do náruče smrti?“ zeptal se.
„Nebojím se smrti,“ odpověděla odhodlaně.
„Ne? A není to náhodou proto, že si myslíš, že jsi nesmrtelná? To je
omyl, ty můžeš zemřít, jako každý jiný.“
May zneklidněla. Nevěděla, kam tím míří. Hodlá ji snad zabít?
„Vím, že mohu zemřít. Jsem připravena.“
„Opravdu?“ povytáhl lehce obočí.
„Ano, nic mě tu nedrží,“ odsouhlasila.
„Špatný důvod,“ odtušil.
„Nech mě jít, mí přátelé umírají,“ dolehlo k jejím uším Frodovo volání.
„Svým přátelům – které mimochodem ještě ani neznáš – nijak nepomůžeš…
dokud nezjistíš, kdo jsi,“ odmítl její žádost.
„Vím, kdo jsem – jsem dcera Hagela, posledního z Kimerů a Jitřní Hvězdy,
ženy elfího rodu,“ vykřikla vzpurně. Připadala si jako u výslechu. U
výslechu, ke kterému jí nedošlo žádné předvolání.
„Toto nestačí. Nevidíš příliš daleko. Nemůžeš užít svou moc, nevíš-li,
jak ji používat.“
„Zdá se, že toho o mně víš víc, než já sama,“ řekla uštěpačně.
„Sledoval jsem tě… po všechny dny tvého života,“ přisvědčil.
Ulekla se. Tato informace zazněla jejím uším víc, než zlověstně.
„Ten hlas, co jsem slýchala v Bradavicích – to jsi ale nebyl ty,“
vysoukala ze sebe.
„Ne.“
„Byl to tedy tvůj služebník? To ty jsi ho poslal?“ zeptala se.
„Nikoliv.“
„Ne? Ale – znáš ho přece?“ rozbušilo se jí srdce.
„Ovšem,“ přitakal.
„Ale máte-li stejné cíle, pak...“
„Nemáme stejné cíle,“ popřel okamžitě.
„Ale mluvíte stejně a...“
„Říkal ti, že tě lidé zradí, že pocítíš bolest, že? ... A měl pravdu,“
řekl jemně.
May bodlo u srdce. Nerada vzpomínala na okamžik, kdy ji všichni její
nejbližší zradili. Příliš to bolelo a její bolest nezmírnil ani fakt, že
znala důvody každého z nich.
„…Já ti zase říkám, že zemřeš a – takhle jsi to myslela?“ pousmál se.
Bylo to znervózňující, vědět, jak se tváří, aniž by spatřila jeho tvář.
‚Co se mi snaží říct?‘ přemýšlela.
„Chceš-li to tak vědět, ten hlas, co jsi slýchala – ano, jeho nositel je
mému srdci velmi blízký, ale rozhodl se jít svou cestou, před dávnými
věky... stejně tak, jako i ty...“ zašeptal.
„To není pravda – já tě přece neznám!“ vykřikla bez rozmýšlení. Vzápětí
zaječela bolestí. Zdálo se, že se jí hlava rozletí. Věděla, že zamířila
někam, kam neměla. Nebylo to poprvé, co ji takto bolela hlava. Ale je-li
dotyčný příčinou jejích bolestí, pak to znamená... Bolest ji přinutila
padnout na kolena. Zrychleně dýchala; zdálo se jí, že se zadusí.
„Proč si ubližuješ?“ zeptal se. „Stačí jen poslouchat,“ řekl mírně.
„Nejsem zvyklá dělat, co si druzí usmyslí a říkat, co chtějí slyšet,“
sykla a v křeči se zkroutila na zemi.
„Vím,“ pousmál se znovu.
Myslela, že to už nevydrží. Bylo to mnohem horší, než kletba cruciatus a
spousty dalších, které kdy poznala. Vtom jí po čele proběhl chladivý
proud vzduchu. Bolest ustala. May se ale stále třásla, stočená do
klubíčka.
„Pusť mě,“ vzlykla.
„Nemohu. Nemohu tě vpustit dřív, než pochopíš. Jsi zmatená. Nevyznáš se
ani sama v sobě – jak chceš rozluštit záhady Vesmíru?“
„Pust mě, prosím. Já to zvládnu. Musím jim pomoct. Chci jim pomoct...“
„Skutečně? A víš vůbec, komu hodláš pomáhat? Chceš pomoci – elfům?“
Do jejího srdce se zabodl jedovatý osten – strachu a nenávisti.
„Vidíš,“ přivřel oči. „Nejprve se musíš vyznat sama v sobě, vypořádat se
se svou minulostí a teprve potom můžeš začít tvořit budoucnost.“ Znělo to
jako rozsudek.
„Ne, prosím!“ vykřikla.
„Chceš vejít do jejich světa?“ zahřměl náhle hlas.
„Ano!“ zvolala odhodlaně.
„Dobrá – tedy jdi!“ řekl neočekávaně.
Všechno se s ní zatočilo. Když se probrala, ležela na nějaké louce. V
hlavě cítila tupou bolest. Pomalu vstala a rozhlédla se.
„Sakra!“ zaklela. Jiné místo, jiný čas.
„Sakra! Sakra! Sakra!“ S obavami vzhlédla k obloze. Věděla, že se dívá.

* * * * *

Po svahu stoupalo zvolna deset mužů. Bylo zvykem Hraničářů postupovat
obezřetně; zvlášť nyní, když se nad Hvozdem usadil Stín. Po kraji se
stále častěji potulovaly hordy skřetů a pokud zrovna nenarazili na
silnějšího nepřítele, smetli všechno, co jim přišlo do cesty. Nebylo by
tedy moudré vyjít na vrchol kopce, aniž by předem prozkoumali, co (nebo
spíše kdo) se skrývá v údolí. Naštěstí byl celý svah hustě pokryt keři a
nepokosenou travou, takže nebylo těžké se rychle skrýt i za předpokladu,
že se před nimi větší skupina skřetů opravdu objeví.
Vtom k Aragornovu uchu dolehlo slabé šustění trávy. Bylo to někde níže za
nimi a – pravděpodobně trochu nalevo. Na jeho pokyn všichni okamžitě
zalehli a snažili se vypátrat, o co jde. Bylo by ostudou, kdyby se
Hraničáři nechali sluhy Temnoty překvapit. Zdálo se však, že v tomto
případě se o nepřítele nejedná. Téměř v jejich stopách kráčela mladičká
dívka. Mohlo jí být tak patnáct nebo sedmnáct. Divné bylo, že evidentně
kráčela sama a nedbala žádného nebezpečí – cožpak nevěděla, co všechno na
ni v okolních hvozdech číhá? Dokonce ani koně neměla, takže by se v
případě potřeby sotva zachránila útěkem. Oděna však byla dosti neobvykle
– byla oblečena jako muž – v plátěné košili a hnědých kožených kalhotách,
měkkých holínkách a haleně z kůže stejné barvy. Ovšem, i elfky někdy na
svých cestách užívaly mužského převleku. Jenže ty s sebou měly vždy kuše,
luky s šípy, meč nebo alespoň dlouhé dýky. Tato dívka byla ale evidentně
neozbrojena. Kráčela rychle, ale přitom klidně, jako by se nenacházela v
divočině, ale v zámeckém parku. Ne, nemohl ji nechat padnout do něčích
rukou. Musel se o ni postarat, nemá-li sama dosti rozumu. Vstal, vědom si
toho, že by to mohla být též léčka. Ale nemohl tu křehkou bytost nechat
na pospas osudu.
V témž okamžiku se k němu obrátila. V sytě zelených očích spatřil úlek a
překvapení. Pak se dala na útěk. Nechápal, čeho se při pohledu na něj
tolik polekala. Horší však bylo, že se mu ji zřejmě nepodaří zastavit
dřív, než na vrcholu kopce, tak bystře utíkala. A je-li tam na druhé
straně to, co si myslí, že tam je, pak... padne skřetům přímo do rukou. A
on jí v tom nemohl nikterak zabránit. Skřeti se totiž krajem potulovali
ve skupinách čítajících nejméně třicet mužů, častěji jich však bylo i
více než padesát, což by byla příliš velká přesila. Proto bylo lépe
jednat s chladnou hlavou a – nezabijí-li ji hned - později ji osvobodit;
nečekaný útok odhodlané skupinky mužů by tak měl větší naději na úspěch.
Neprodleně se tedy, přikrčen, začal drápat k vrcholu, nespouštěje oči ze
zbloudilé dívky. Ta mezitím kousek od nich poodběhla a stanula na
vrcholku kopce. Tam se na okamžik zastavila, jako by nevěděla, kudy dál.
Za nimi se ale neohlédla; a po chvíli Aragorn pochopil, že se ve svém
úsudku nemýlil.
V údolí byl tábor asi jednoho sta skřetů. Kde se tu proboha vzala tak
velká skupina? Pohledem střelil k plavovlásce - dívka v rychlosti
zvažovala své možnosti; nevěděl proč, jim ale nedůvěřovala.
Nádech, výdech, nádech, výdech, výkřik v údolí. Už si jí povšimli.
Dlouhý nádech, přestávka, odhodlání v jejích očích. Výdech. Potom se
rozběhla.
Oči se mu rozšířily hrůzou – copak se zbláznila? Nežli k nim, zamířila
raději do skřetích rukou. Copak neví, co ji tam dole čeká? Skřetů bylo
ale moc; ne, prozatím jí nemohl nijak pomoct; nedoběhli by ani do
poloviny cesty a padli by všichni mrtví k zemi. Dívka si ale očividně
žádné starosti nedělala – běžela přímo do středu tábora.
‚Oč se to snaží?‘ uvažoval. Sotva byla jejich špiónkou. Pak ovšem...

Kestrel ani nenapadlo se ohlížet. Záchranu nečekala. A – upozornila by
tak jen na přítomnost třetích osob, což by jim bylo osudné. Na oči vůdce
Hraničářů však nemohla zapomenout. Sama nevěděla, co ji v nich tak
polekalo; byl to snad jejich osud, který spatřila dřív, než vstoupila do
tohoto světa? A stalo se to, co viděla, před anebo až po chvíli, která
právě nastala? Nevěděla. Snad ještě mají naději. Neviděla přece, jak to
celé skončí; viděla jen možnosti, jež hrozí. Nejen jim, ale celému tomuto
světu. Smráká se. Čas Pána Temnot pomalu nadešel. Cítila, že jim nějak
musí pomoci. Jak ale, to nevěděla. Tušila jen, že právě zde dojde k
završení jejího života. Toto je její boj; ne tak, jako tomu bylo v jiných
světech. Vše zde se přímo týká jí, i když nevěděla jak a proč.
Bylo jí z toho velmi úzko – vždyť zklame-li zde, pak vše, co kdy
vykonala, přijde vniveč. Poprvé si v událostech Světa připadala ztracená.
A ten hlas, ten Hlas, jenž slýchala! To nebylo totéž, jako kdysi v
Bradavicích. Byl to někdo jiný, někdo mnohem mocnější. Vše tu bylo
koncentrací sil, vše tu bylo hutnější, než v jiných částech Světa; vše
bude mít dalekosáhlejší a strašlivější dopady – jak kámen, jenž hodíš do
vody...
Úzkostí pomalu šílela. Netušila, proč jedná tak pošetile; nějaký hlas v
jejím nitru ji nabádal, že musí jít, musí jít, aniž ví kam; že musí
pospíšit; vše prý závisí na tom, zda nezmešká... Jak tažní ptáci byla
naváděna kamsi do hvozdů, na schůzku s Neznámým, na rozuzlení svého
příběhu, běžela pro odpověď o osudu tohoto světa...
Prudce zamrkala a – zrychlila. Skřeti nebyli nepřítelem; jen pouhou
překážkou. Nepřišla zabíjet; spěchala za svým Osudem; nezdržujte tedy
prosím a ustupte z cesty!

Skřeti ale bohužel zareagovali právě naopak. Pravdou je, že vpádem do
jejich středu je poněkud zmátla; toto se jim ještě nestalo, aby kdy jaký
člověk tak spěchal pro svou smrt. Ušetřila jim tak ovšem námahu stíhání,
byť tohle vyžle by jistě nehonili nijak dlouho... V tomto se ovšem velice
přepočítali. Bylo až neuvěřitelné, jakou ta dívka dokázala vyvinout
rychlost. Tam na svahu to ještě nebylo tak znát, ale v chumlu skřetích
těl...
Kudy proběhla, ozývaly se rány, skučení, svištění lamií a rozzuřený řev
skřetů, marně se snažících polapit tu hbitou ještěrku. Ano, dokud byla v
jejich chumlu, byla zcela v bezpečí. Pak ale, když na druhé straně
opustila tábor, se situace obrátila ve chvíli, kdy si všimli, že je pryč.
Nejen elfové, i skřeti dovedně užívali luky a šípy, a to se jí mohlo stát
i přes její rychlost osudným. May se ale už zlobila – stále více ji
vevnitř svírala úzkost, že nedojde včas, a tak se obrátila a v očích jí
vztekle blýsklo.
Aragorn s údivem sledoval její proměnu – od křehké, jako by éterické
bytosti po – co to vlastně spatřil? Něco v dívčině pohledu mu cosi
připomínalo, cosi z příběhů, které kdysi slýchával, ale byl to jen
okamžik, a pak to zase zmizelo.
May pokynem ruky zastavila let šípů, jež ji měly zbavit života a
pomyšlení na předčasný skon v ní probudilo Predecesora. Jedovatě zasyčela
a v jejích dlaních se objevilo oslepující světlo. Světlo, které stále
sílilo, až... polekaně vzhlédla. Uvědomila si, že ji sleduje. To – to se
nemělo stát. Tohle přece již má za sebou. Již není vraždící bestií, ale...
Rychle se odvrátila a vzápětí zmateným skřetům zmizela za protějším
kopcem. Chvíli byli zhypnotizovaní dvěma zářícími body; pak ale
odvážnější z nich vyrazili za ní a započali s jejím pronásledováním.
Ostatek měl zřejmě dál plnit své úkoly, kvůli kterým sem přišli.
‚Ale co tu vlastně chtějí?‘ zajímalo Aragorna.
Prudké pohyby skřetích tlup v poslední době byly velmi zneklidňující.
Skřeti byli ohrožením pro vše živé – a nyní zcela jistě nešlo jen o
plenění pohraničních osad. Vlastně to nebyly už jen náhodně utvořené
tlupy, byly to skřetí oddíly. Někdo skřety řídil. Někdo je využíval ke
svým cílům. Ale kdo byl onou hybnou pákou a jaké měl cíle, zatím nevěděl.
Bylo nutné to zjistit. Dříve, než se rozpoutá nová válka. Válka, jež by
smetla i tak rozpolcený svět.
Musel se pokusit získat odpověď. Bylo to důležitější, než osobní pocity,
než povinnost, jež ho vázala ke hranicím. Dokonce to bylo přednější, než
ta podivná dívka, kterou by tak rád zachránil. Co se ale týkalo té dívky,
Aragorn pochopil, že nebyla tak bezbrannou, jak se na první pohled zdála.
Doufal, že se jí podaří před skřety utéci. Ne, nemohl se jí teď věnovat,
byť jeho srdce u ní dlelo dál… mohlo za to něco v jejím pohledu; bylo tam
víc, než by mu dokázala říct. Něco pouze tušeného, něco, co mu říkalo, že
se jejich cesty znovu potkají.

* * * * *

O dva týdny později:
Aragorn se spěšně vydal do Roklinky, aby informoval Elrondův dům o
pohybech formujících se skřetích vojsk v západní části Středozemě. Pak se
vydal také na východ, aby zjistil, jaký stav je tam. Situace nebyla
nikterak povzbudivá – na východě to vypadalo navlas stejně, jako na
západě. Jedinou radostnou událostí tedy bylo setkání s Glorfindelem, jeho
starým přítelem, dva dny cesty od Roklinky. Také Glorfindel byl naplněn
obavami – očima neklidně těkal sem a tam, jako by očekával, že budou co
nevidět napadeni. Bylo to snad poprvé, co ho Aragorn viděl nepokojného.
Cítil, že si s něčím dělá starosti, a přitom strach o vlastní bezpečí to
být nemohl. Glorfindel byl jeden z mála, jež byl s to se sám postavit
celé Devítce a i kdyby toho nebylo; je součástí elfí povahy neznat strach
ze smrti.
Náhle Glorfindel prudce zastavil svého bělouše. Aragorn se bezděčně
zadíval stejným směrem jako jeho přítel, ale nezpozoroval nic zvláštního.
Místo bylo zarostlé lopuchy a – počkat! Ovšem, elfí zrak je mnohem
ostřejší, než lidský, ale teď už i on uviděl, že lesní porost skrývá čísi
tělo.
‚Zvěd?‘ napadlo jej. Ale ne, ten by se choval jinak, nerozplácl by se v
podrostu a nečekal, až ho skolí šíp nepřítele. ‚Kdo to tedy je?‘
Plavé vlasy se mu zdály povědomé. Oči se mu rozšířily překvapením.
‚Ne, to není možné!‘ zvolal v duchu. Seskočil z koně a běžel se
přesvědčit. Ano, byla to ona. Ta bláznivá dívka nebojící se skřetů. Ale
jak se sem dostala? Koně neměla a doběhnout až sem za tak krátký čas
nebylo možné. On sám zdolal tu vzdálenost jen za pomoci skvělých koní
svých elfských přátel. Elfích koní, ženoucích se jako vítr. Viděl sice,
jakou rychlostí dokázala běžet, ale musela by běžet stejným tempem bez
jediného zastavení, aby se přenesla až sem... Nicméně to nyní nebylo
podstatné. Bylo nutno zjistit, co s ní je, neboť nejevila známky života.
‚Je mrtva?‘ ulekl se. Opatrně ji obočil na znak. Zraněná nebyla. Ale to
bylo asi tak vše pozitivního.
Dívka byla v bezvědomí a plamínek života v jejím těle rychle pohasínal.
Dlaň léčitele se dotkla alabastrového čela. Reagovala jen velmi slabě.
Tázavě pohlédl na Glorfindela. Jestli nepomůže on, cestu do Roklinky
nevydrží.
Glorfindel se sklonil nad bezvládným tělem a jemně se dotkl místa těsně
nad kořenem nosu. Trhla sebou a rozkašlala se. Pak otevřela oči a –
hrůzou vykřikla.
„Elf!“ Pokusila se utéci, ale síly ji definitivně opustily – v mdlobách
se skácela na zem.

Přítomnost těch dvou vycítila okamžitě. Bohužel však byla příliš
vysílena, než aby mohla něco podniknout. Nemohla se ani hnout – ležela
tak, jak vyčerpáním klesla, aniž by doufala v něčí pomoc. Tedy spíš
naopak – věřila, že pokud ji někdo najde, což bylo víc, než
nepravděpodobné, bude ji chtít leda tak zabít – ať už z pouhé krutosti
nebo pro její pohodlné holínky. Síla proudící z Aragorna ji proto
vylekala. Moc prvotních elfů v ní pak vyvolala panickou hrůzu. I když je
pravdou, že May se děsila jakýchkoli elfů. Přímého kontaktu s nimi však
byla dosud uchráněna, když ve světě, v kterém žila, nezbylo ani památky
po příslušnících Starší krve. Ale nyní, ve světě elfů, byla proti své
vůli konfrontována se všemi svými děsy. Schopnost Kimerů převzít
zkušenosti svých předků jí tady byla jenom na škodu. Už v Bradavicích ji
pronásledovaly děsivé babiččiny vzpomínky na setkání s elfy. Navíc viděla
i další věci, z nichž tuhla krev v žilách – hromady lidských koster v
blízkosti elfských sídlišť, zpřelámané hnáty, rozdrcené lebky, neklamné
známky mučení... nic z toho jí pochopitelně dobré nálady nepřidalo.
Jakožto příslušníku lidské rasy jí byl každý elf nepřítelem – a teď,
najednou, je přímo v jeho moci! To bylo příšerné.
Glorfindel ji vzal něžně do náruče. Vysadil ji na koně a vyskočil za ni.
Také Aragorn již byl v sedle. Rozletěli se k Roklince. Omámení netrvalo
dlouho. Neujeli daleko a May byla vzhůru. Elfí ruce ji svíraly jako hadi;
dotyk jejich těl byl palčivý jak oheň.
Zazmítala sebou. „Ne, nech mě být! Pusť! Nemáš žádné právo!“ křičela.
„Pššt, neboj se,“ tišil ji elf.
Ale ona na jeho slova nedala. Znala zrádnou elfí povahu. „Ne, nech mě, já
nechci!“ Proč jen je tak slabá... a on tak silný... To nebylo fér.
Propadala panice. Bránila se, ale on její odpor ani necítil. Horečka
vzrůstala. Začala se dusit. „Ne! Nechte mě!“ zvrátila hlavu vzad. Tlukot
srdce zněl stále tlumeněji.
Zastavil.
„Aragorne! Jeď s ní ty. Je… příliš vyděšená,“ dodal na vysvětlenou.
Aragorn tomu sice příliš nerozuměl, ale nač se ptát. Jeho náruč se
rozevřela, aby přijala křehké poupátko.
V elfích očích se odrážel stín bolesti. „Jeď, rychle!“ přikázal. Sám
poněkud zvolnil – aby zesláblou tolik neděsil.
„To nic, to bude dobré,“ šeptal Aragorn.
Neklidně se pohnula. Noční můra zmizela. Drží ji člověk! Ulehčeně
vydechla. Ten obličej se jí zdál povědomý... Ne, nemohla si vzpomenout.
Po čele jí stékal pot. Byla to taková námaha...
Zavřela oči a splynula s jeho vibracemi. Hlavu unaveně složila na mužovu
hruď. A tak dobrovolně vložila svůj osud do rukou Aragorna, syna
Arathorova, dědice gondorského království.

* * * * *

Pomalu se probouzela. Byl to vše jen sen, nebo skutečnost? Jakoby ozvěnou
k ní doléhala nutkavá potřeba běžet, běžet, rychleji, ještě rychleji,
nutnost doběhnout, setkat se s.... kým? Odpověď se ztrácela v šumu
vlajícího listí. Ještě cítila v žilách tep krve, ještě slyšela tlukot
vlastního srdce, srdce této planety...
Probouzela se. Před očima se jí mihli Aragornovi druzi, tlupa divých
skřetů, šípy svištěly a drolily skálu u jejích nohou; náhorní planina,
údolí, bystřina, dlouhá step, dupot kopyt, temný hvozd a... paměť se jí
ztrácela.
Mlha. Oči. Krásné, smutné, překvapené oči. Plné vlídnosti. A pak – ten
elf. Cukla sebou. Výkřik zdusily rozpraskané rty. Víčka se neochotně
odklápěla. Zkoušela zaostřit. Horečka jí mnoho nepomáhala.
Stříhání běloušových uší, důvěrně známý pohyb cválajícího koně. Někdo ji
drží v náručí. Bezpečí. Příjemné teplo. Sesedají. Nestačí postřehnout,
kam ji odnášejí. Pokládají ji do čehosi měkkého. Horko střídá zima. Vůně
květin.
Oči se otevřely. Tentokrát se výkřik ozval. Znovu ten elf! To nebyl sen!
Neutekla. Slabost ji přinutila klesnout do pokrývek. Šum listí. „Já
nechci spát!“ Mlha.

Glorfindel omočil plátno do vývaru z bylin. Z umyvadla se linula
příjemná, svěží vůně. Položil plátno na Kestrelino čelo. „Je příliš
slabá,“ informoval Aragorna.
Také on se přišel podívat. Všechno okolo této dívky se mu zdálo víc než
podivné. Když se mu tenkrát podívala do očí, cítil, že nějakým způsobem
změní běh jeho života. Přinášela poselství. Nikdo z Roklinky ale ještě
netušil, jaké.
Za chvíli se opět probudila. Tentokrát už věděla, co ji čeká. Zhmotnělý
strach. Její prokletí. Elf. Živý, v plné síle. Vládnoucí mnohonásobně
vyšší mocí, než-li elfi z Údolí Olší. Jeho vlasy byly temné, jakoby
utkané z půlnoční oblohy; oči hluboké jako bezedný prostor Všehomíra.
Čekanka, ano, tak se jmenovala rostlina, k jejímž květům by je mohla
připodobnit. A on také čekal – na ni.
Dlouhý nádech. Otevřela oči. Ne, žádný sen. Stále tu byl. Viděno lidskýma
očima, bylo mu sotva čtyřicet; Kestrel však věděla, že elfí věk se
nesčítá po létech, ale po staletích. Neodvažovala se hádat, kolik mu
skutečně bylo. A nezajímalo ji to. I kdyby byl již nad hrobem, vzbuzoval
by v ní stejný strach. Co ale znamená ta úzkost v jeho očích?
Pro Glorfindela to nebylo snadné. Tak rád by ji vzal do náručí a
ukonejšil... jenže to nešlo. Zničil by tím všechno, co svou trpělivostí a
láskou vystavěl. Všechno to, co mělo teprve přijít. Dotknout se jí mohl
jen v krajním případě – a ten dosud nepřišel.
„Neboj se, nikdo ti tu neublíží,“ zašeptal.
„Nech mě být, nemáš žádné právo, pust mě!“ vykřikla.
„Nemusíš se bát, tady jsi v bezpečí,“ potvrdil Aragorn.
Prudce otočila hlavu. Úplně ho přehlédla. Strach z Glorfindela jí
nedovolil vidět nic jiného, než elfa před sebou. ‚Kolik jich tu ještě
je?‘ polekala se. Naštěstí už nikdo. A navíc – ten druhý byl díkybohu
člověk. Jistě nedopustí, aby jí ten hrozný elf ublížil.
„Kde to jsem? Co tu dělám?“ zeptala se.
„Jsi v Elrondově domě. Našli jsme tě dva dny cesty odtud a byla jsi na
tom dost zle; ale teď už to bude dobré,“ usmál se na ni.
Opět znejistěla. Elrond – to zní podezřele elfsky. Rozhlédla se.
„Nemusíš se ničeho bát,“ začal zas Glorfindel.
Její oči se zúžily. „To jistě,“ sykla. „Elfský dům, no ovšem – nechápu,
jak jsem si toho nemohla všimnout dřív – takto by nestavěly žádné lidské
ruce. Chci odtud. Hned,“ snažila se postavit. Nešlo to. Bylo jí hrozně
zle.
„Jsi vyčerpaná. Musíš si odpočinout,“ zaslechla Glorfindelův mírný hlas.
Otevřela oči. „Já nechci! Nechte mě být! Jak můžete! Pusťte!“ křičela.
Aragorn tomu nerozuměl. „Bez bázně jsi vpadla mezi skřety a tady, kde ti
nic nehrozí, propadáš panice?“ nechápal.
„Zachraň mě, prosím,“ drápala se k němu. „Nedopusť, aby mi ublížili,“
vzlykla.
„Nikdo ti neublíží,“ usmál se zmateně.
„Ublíží – jsou to přece elfi,“ zanaříkala.
„Není známo, že by se kdy ve Středozemi elfi zachovali k lidem
nespravedlivě,“ přesvědčoval ji.
„Prosím, pomoz mi, nenechávej mě tu samotnou... Nenechávej mě tu – s
ním,“ volala zoufale.
„S ním? Máš snad důvod obávat se mého přítele?“ podivil se.
„Tvého přítele? Jak se člověk může přátelit s elfy? Jak s takovými může
dobrovolně zůstávat?!“
„Jsi nespravedlivá k tomu, jenž ti v nouzi poskytl útočiště. Neměla bys
takto mluvit – a už vůbec ne v domě mého otce,“ pokáral ji. Ve svém
rozhořčení si nevšiml Glorfindelova varovného gesta.
Hrůzou rozevřela oči. „V domě mého otce!“ Tak je to tedy, ten elf jej
vychoval... V tom případě je ztracena. Nemůže čekat pomoc od otroka elfů.
Nemůže se dovolávat práva, nemůže čekat zastání. Neboť dle elfího rodu
lidé nemají žádných práv, žádných nároků. Jsou jen nástroji využívanými k
pohodlí vyšší rasy. A jako by to nestačilo, ten hlupák jej nazývá otcem!
Vraha své hrdosti, odpůrce svobody! K neuvěření!
„Není to tak, jak si myslíš,“ snažil se vše napravit Glorfindel.
Jako by hrách na stěnu házel. Jen ji to popíchlo – ‚Jak si ten elf
dovoluje šťourat se v mé mysli?!‘ radila se s raněnou pýchou. Jen trochu
moci, spálila by jej na prach svýma očima... i když při pohledu do
chladivých hloubek jeho očí cítila, že - ach, kdyby to tak jen mohla být
pravda – snad nechce být jejím nepřítelem. Nešlo jí to na rozum a
přičítala proto vše nekalým elfským kouzlům; koneckonců i Avallac´h byl
Ciri zprvu sympatický... než poznala, jakým je ve skutečnosti. Nakonec
sice Ciri pomohl dostat se z Elflandu, jenže to bylo pouze a jen proto,
aby pokořil svého rivala Eredina.
Při vzpomínce na oba elfy se bezděky otřásla. Ano, bez jakýchkoli diskusí
- v elfí zemi je nezbytné být stále ve střehu. Nesmí dopustit, aby
odhalili její slabiny – jinak ji hned zničí - a ona se zatím nechala tak
triviálně překvapit! Spotřebovala veškerou svou energii při honbě za
stínem a nyní tu leží zcela bezbranná v jejich moci. Nejraději by samu
sebe zpolíčkovala. Její utrpení však zdaleka ještě nedospělo svému
vrcholu. Právě ve chvíli, kdy horečně uvažovala, jakým nejlepším způsobem
se zbavit svých společníků a urychleně zmizet, se otevřely dveře.

Mithrandil byl zpraven o tom, že do Elrondova domu přivezli vážně
nemocnou cizinku; aniž by nedůvěřoval léčitelským schopnostem elfů, zašel
na ni podívat, chtěje zjistit, zda by též nemohl prospět nějakou pomocí
či alespoň radou. Jenže na May toho bylo již příliš. Jednoho jako druhého
považovala za své nepřátele, usilující o Moc, které vládla. Ze všech tří
cítila sílu přesahující energetický potenciál kohokoli, s kým se kdy
setkala (krom tajemného Hlasu, ovšem); a ve své paranoii nabyla
přesvědčení, že se všichni spolčili, aby ji zahubili. Nebylo tedy divu,
že v okamžiku, kdy Gandalf stanul v nohách jejího lůžka, pocítila v
dlaních prudké pálení.
„Tak? Jste všichni lháři. A vrahové! A ještě jste si vzali na pomoc
čaroděje!“ vykřikla a zasáhla toho nebožáka proudem energie.
Aragorn až nyní vzpomněl na světlo v dívčiných dlaních, když prchala před
skřety. Tenkrát však šagaralu nepoužila. Netušil tedy, co všechno dokáže.
A nyní provedla svůj záměr příliš rychle, než aby ji stačil zadržet. Za
sebou zaslechl výkřik a pád těla. To už se ovšem na ni společně s
Glorfindelem vrhl.
Snažila se s nimi bojovat, ale byl to krátký boj. Za dobu, co se o ni
starali, nasbírala sil jen na jeden výboj energie. Zakrátko proto
ztratila vědomí a již se ničím netrápila. Zato Mistr Elrond měl o
pacienta víc.

* * * * *