To datum se mi nelíbilo. Viděla jsem v něm hned několik symbolů, a to jsem rozhodně nebyla pravověrný muslim. Něco mi říkalo, že dnes to vypukne. Nebo to spíš bylo přání otcem myšlenky? Už jsme čekali moc dlouho, napětí se stupňovalo. Věděli jsme, že ten úder nutně musí přijít… Tak ať je to raději co nejdřív. Motala jsem se po Základně jak lev v kleci a snad pomilionté jsem prolistovávala plánky dovezené z Afganistanu a snažila se v nich objevit nějakou skrytou indicii. Všichni členové naší organizace zapojení do téhle akce byli ve stavu plné pohotovosti. Jak už to bývá, nakonec ale první signál přišel od člověka, který s tím neměl vůbec nic společného. „Dani, shání Tě Kevin, chceš si s ním promluvit?“ přerušil mé bezcílné bloumání Dave. „No jo, už jdu,“ prohlásila jsem bez přílišného nadšení. Kevin byl… jak to říct slušně. Občas nám s něčím pomohl, v mnoha směrech byl užitečný. Jenže nám tak nějak nevysvětlitelně lezl na nervy, takže ačkoli se několikrát snažil vetřít do Malé rady jako právoplatný člen, nikdy se mu to nepodařilo. „Čau Kevine, copak se děje?“ „Já nevím, možná vlastně nic,“ začal svým typickým rozvláčným tónem. Podívali jsme se na sebe s Davem v němém souznění. No není on na zabití? Ze zkušeností jsme ale věděli, že nemá cenu se snažit věc urychlit. Kevin si připravil řeč a teď nám ji odrecituje… „Jenom… jsem zrovna na nějakou dobu v Riu. V Brazílii.“ To jenom kdybychom nevěděli, kde se nachází Rio de Janeiro… „Dnes ráno jsem šel vyprovodit jednoho kámoše na letiště. Byl tu na dovolené, moc se mu tady líbilo, pochvaloval si hlavně, jak bezvadně jsem ho provedl po všech zajímavých místech.“ Klííííííd! „No a v odbavovací hale letiště bylo nezvykle moc muslimů, kteří se navíc snažili tvářit velmi nenápadně a jako nemuslimové. Bez šátků, bez modlitebních korálků, žádný z nich se nemodlil ranní modlitbu.“ Hups, to začíná bejt napínavý. Bylo zbytečný se Kevina ptát, jak teda poznal, že to jsou muslimové. Vyrostl v Saudské Arábii, na tohle má prostě čich. „Nejdřív jsem si jich moc nevšímal. Jenže pak mi volal těsně před odletem ten kámoš. Prý že kontroly byly dnes neuvěřitelně laxní, až v gate mu došlo, že má v batůžku mačetu, kterou si tu koupil jako suvenýr. Nikdo si ho nevšiml. Takže…“ Teď už jsem to nevydržela a Kevina přerušila. „A ty Arabáci? Do kterých letadel nastoupili?“ „Jo, to jsem pak hnedka zjistil. Vážně divný… Miami, Madrid a Toronto. Myslel jsem, že letí jenom někam kousek, neměli skoro žádný zavazadla.“ Kevin ještě chvíli blábolil, ale my jsme ho už moc nevnímali. „Letadla! A do prdele!“ A pak to začalo fičet. Dave uvedl do pohotovosti všechny počítačové mágy. Já jsem si navolila na mobilu hromadné volání a už to jelo: „Dana pro všechny agenty akce A! Teroristi jsou pravděpodobně v letadlech mířících na vytipované cíle. Zatím víme o třech letech z Rio de Janeira, startovaly zhruba před hodinou a míří do Miami, Toronta a Madridu. Do půl hodiny budeme mít seznam všech letů, které od rána vystartovaly a seznamy podezřelých cestujících na jejich palubách.“ Dave na tohle moje prohlášení jen pokýval hlavou, že to snad v určeném časovém limitu stihnou zjistit. Celá počítačová centrála Základny v tu chvíli připomínala obrovské mraveniště. „Informujte policajty a letištní ostrahy. Od teď by nic nemělo jít do vzduchu bez naší kontroly. Přesuňte se k našim letadlům a čekejte na další pokyny.“ „To bude ale strašná panika. Co když je to planý poplach?“ odvážil se namítnout Henry. „Lepší panika než masakr. Já si to pak zodpovím. Teď chci, abyste vycházeli z toho, že máme ve vzduchu a na zemi těsně před startem možná i několik desítek dopravních letadel, na jejichž palubách mohou být teroristi. Buďte stále na příjmu, Dave vám bude průběžně posílat info o letech, které míří jinam, než by podle letového řádu měly.“ „Chceš je sestřelit?“ To byl pro změnu James. On a Henry byli v organizaci nejnovější a takhle velkou akci ještě nezažili. „Když budu muset…“ „Máš nějaký pokyny, na který letiště se máme hlavně zaměřit?“ ozval se pro změnu s inteligentní otázkou Viki. „Obávám se, že ne. Tipla bych si spíš nějaká menší, třeba ani ne mezinárodní. Tam kde nebudou tak silné bezpečnostní kontroly.“ „To se nám počet opravdu zmenšil… Až na několik desítek tisíc…“ podotkla případně Katka. „Sorry, zázraky neumím.“ Pak mi několik desítek minut chodila hlášení stylu – španělské bezpečnostní složky informovány, kontroly na letištích zpřísněny; Moskva odmítá kooperovat, dokud nedostane podrobné odůvodnění; bude Ti asi volal šéf FBI… „Zatím jsme našli jedenáct letadel, které směřují výrazně jinam, než by měly. Většina je jich nad oceány, máme chvíli času.“ „Díky, Dave.“ „Nazdárek šílenci. Ty vaše protipřemísťovací zábrany mě zničí, musel jsem běžet aspoň deset kilometrů.“ To dorazil Sirius… „Jejda, promiň darling. Dave, asi se se Sírim vydáme taky do vzduchu. Zvládneš to koordinovat?“ „Snad jo… Počkej!“ „Co je?“ zarazili jsme se těsně před odchodem. „Máme tu letadlo, které před chvílí vystartovalo z Bruselu. Mělo letět do Edinburgu, ale místo toho míří neomylně na Paříž. Bude tam tak za čtvrt hodiny. Sakra a támhle další. To vypadá na další sérii. Vzlítávají v Evropě a směřují na krátké vzdálenosti.“ „Máme někoho v Paříži?“ „Ne, nejblíž je Honza v Itálii, ale to nestíhá.“ „A pařížské cíle jsou Eiffelovka a Versailles?“ „Přesně.“ „Je týden mládeže, na Martových polích pod Eiffelovkou bude hlava na hlavě,“ vložil se do hovoru Egon, další z počítačových mágů. Sakra! Sakra, sakra, sakra. Jak minimalizovat ztráty na životech? „Síri? Jaká je šance, že se nám podaří přemístit do letícího letadla?“ Zoufalé situace vyžadují zoufalá řešení. Ale o tomhle jsem fakt netušila, jestli to může vyjít. „Tak padesát na padesát. Když se budeš pekelně soustředit a Dave nám ho zaměří co nejpřesněji.“ „Fajn, zkusíme to.“ „A co ty ostatní? Máme pět letadel v doletové vzdálenosti menší než hodina od významných cílů a nad silně obydleným územím,“ připomenul Dave a upřel na mě pohled typu – věřím, že to vyřešíš… „Zkus kontaktovat nějaké kouzelníky. Napadá mě Moony, Severus, Tonks, Kingsley, možná Charlie a Bill. Jestli si na to budou troufat… Když zavoláš Moonyho, měl by těm ostatním dokázat dát zprávu dost rychle. K nim naše lidi, kteří jsou schopný pilotovat velký dopravní letadlo, který nejspíš nebude v úplně bezvadným a neporušeným stavu. Takže Honza, Jean-Phil, Tomáš, snad Káča. Dál nevím, prober to s Honzou.“ „OK. Vaše letadlo právě vstoupilo do signální zóny letiště Orly. Nekomunikuje a míří do středu města.“ Tohle je ale pořádná šílenost… „Tak jo. Jdeme na to, Síri?“ Můj báječný přítel jen kývnul hlavou. Jako by nevěděl, že může být za pár minut mrtvý… „Inš Alláh,“ řekla jsem si jen tak sama pro sebe a pevně se chytla Siriuse. Jestli už máme zařvat, ať to je aspoň společně. „Zlomte vaz,“ popřál nám Dave. „Soustřeď se jen na destinaci. Ať jsi pak použitelná,“ podotkl Sirius a očima hypnotizoval monitor, na kterém se pohybovala malinká tečka – letadlo, do kterého se musíme strefit… „Teď…“ Obvyklý hnusný pocit při přemísťování jsem si tentokrát snad i užívala… Mohlo to být to poslední, co v životě cítím… Podařilo se! Jsme na palubě. Bohužel nikoli přímo v kokpitu, ale na záchodku vedle něj. No, člověk nesmí být maximalista. Dvě střely a dveře do kokpitu se zeširoka otevřely. Oba piloti byli jednoznačně mrtví a v malinkém prostoru kokpitu se tísnili tři snědí hoši. K naší smůle až příliš rychlí… Než stačil Sirius vyslovit Petrificus totalus, už spustili střelbu. Podařilo se nám sice krýt a za pár minut byli zpacifikovaní – jeden s čistým průstřelem hlavy, ten už dodýchal, druzí dva jen lehce postřelení. Jenže kokpit vypadal… no jak po boji. A aby toho nebylo málo, jeden z nich zvládl odjistit granát a hodit ho mezi cestující. Výbuch nějakým zázrakem neudělal v letadle díru, ale co všechno poškodil… to zjistíme až časem. Letadlo bylo během boje pochopitelně bez řízení a dost ztrácelo výšku. Prolétali jsme nad Seinou, Eiffelovka byla na dohled… Podařilo se mi nějak obnovit rovnováhu a směřovala jsem intuitivně na jižní kraj Paříže. Z palubních přístrojů nejspíš nefungoval ani jeden… Jedna z letušek prokázala obdivuhodnou duchapřítomnost. „Mám základy letectví na malých letadlech. Můžu vám pomoct s řízením?“ „Ne díky, to snad zvládneme. Postarejte se o raněné a snažte se cestující uklidnit. Musím zjistit škody a spojit se s věží.“ „Dobře, kdybyste něco potřebovala, dejte mi vědět,“ řekla a odešla. Jako kdyby se jí takové věci stávaly denně… Úžasná baba. Sirius se chvíli motal před kokpitem. Předpokládala jsem, že pár lidem upravuje paměť…Teď přišel a zahlásil: „Čtyři cestující a ta letuška nám dosvědčí, že jsme dobíhali letadlo při startu v Bruselu.“ „Super. Jen doufám, že to budou mít komu dosvědčit…“ povzdechla jsem si. „Je to hodně špatně?“ „Ještě nevím… Potřebuju se spojit s nejbližší věží. A můžeš odsud odklidit mrtvoly a tady ty dva chlapíky, prosím? Je tu trochu těsno…“ „Jasně.“ Sirius vyprázdnil kokpit od nadbytečných osob, potom informoval Základnu, že zatím žijeme, a s Daveovou asistencí se mu podařilo vyladit frekvenci na letiště Charles de Gaulle v Paříži. „Let EZY236, pravidelná trasa Brusel-Edinburg. Byl tu pokus o teroristický útok. Překonali jsme to, ale letadlo je poškozené. Potřebujeme co nejdřív přistát.“ „Identifikujte se,“ prohlásil naprosto neosobním hlasem dispečer. „Jsem z Malé rady. Ráno jsme informovali o možných akcích teroristů.“ „Nemám vaši autorizaci. Proč se nehlásí pilot?“ Ale ne… Blbec s funkcí, na kterém jsem aktuálně dost závislá. To mi tak chybělo. „Oba piloti jsou mrtví. A jestli mi rychle neřeknete, kde můžeme přistát, budou patrně brzy mrtví i všichni cestující.“ Naší Základně se naštěstí v mezičase podařilo dodat moji „autorizaci“, takže dispečer už si nemyslel, že jsem maskovaný terorista… „Dobře. Budu vás navigovat na Orly. Dokážete pilotovat?“ „To dokážu. Ale Orly není dobrý nápad, potřebovala bych nějaké letiště na jih od Paříže.“ „A to proč?“ „Podívejte… já nevím, jak hodně je to letadlo poškozené. Třeba je tu ještě nějaká bomba, která vybuchne… To letadlo může jít každou chvíli k zemi. Já nepoletím přes celou Paříž a nebudu riskovat, že spadneme do obydlených prostor.“ „Nejbližší letiště jsou Orly. Předpisy říkají…“ Tak tohohle pomocníka jsem vypnula. Letěli jsme na jihozápad. Z letadla unikalo palivo, trup se občas dost ošklivě otřásal, nevěděla jsem, v jakém jsem výšce a jakou letím rychlostí a navíc jsme právě vletěli do mlhy… „Síri, umíš se modlit?“ „Ani ne, ale asi bych měl začít, co?“ „Přelaďte si na frekvenci 13, to je letiště v Sably,“ ozval se Dave. Fajn, to by mohlo být užitečnější než modlitby… Opět jsme měli kliku, místní dispečer byl úplně super. Vysvětlila jsem mu situaci a on ji vzal jako daný fakt, se kterým bude dál pracovat. Bez blbých otázek a ještě blbějších zlepšováků… „Budete u nás zhruba za čtvrt hodiny. Potřeboval bych, kdybyste trochu snížili rychlost, vyklízíme letiště na vaše přistání a chystáme záchranné vozy. Budete muset přistávat s dost silným bočním větrem, křížná ranvej je pro vás moc krátká.“ „Rozumím.“ „Upravte kurz o pět stupňů doleva a začněte klesat.“ „Pět vlevo, zahajuji klesání.“ „Jak jste na tom s palivem?“ „To by mě taky zajímalo. Nevím, jestli byly před startem plné nádrže. Teď něco uniká. Zkusím ještě upustit, ale moc si netroufám, aby nám tam něco zbylo.“ „Můžete klesat rychleji? Potřebujete sednout hned na kraj dráhy, jinak se nevejdete.“ Chvíli se mi zdálo, že se vše vyvíjí celkem dobře. Tak teď už zase ne… „To klesání neurychlím, páka je zaseklá a víc s ní nepohnu.“ „Zvládnete udělat půlokruh?“ „Snad… Přestávám vypouštět palivo, stále klesám, co to dá a otáčím doleva.“ „Přesně tak. Co podvozek a brzdy?“ „Ani nevím, jestli to chci vědět…“ „Zkuste vysunout podvozek už teď. Za chvíli budete přelétávat kousek nad námi, řeknu vám, jak to vypadá.“ „OK, provedu.“ Ticho… Že by další skvělé zprávy? „Hlavní podvozek se vysunul, ale přední kolo ne. Musíte vypustit úplně všechno palivo, jinak začnete okamžitě po přistání hořet.“ „Super…“ „Za chvíli budete mít dokončený půlobrat a budete mít přímo před sebou přistávací dráhu. Přerušte klesání a udržujte tuto výšku.“ „Řeknu té letušce, aby všechny cestující přesunula do zadní části letadla, co?“ „Přesně tak, díky Síri. A radši už zkus povolit uzávěry nouzových východů. Jestli se nám podaří přistát, bude to muset být bleskový výsadek.“ Sirius odběhl a já se snažila potlačit paniku, která se mě zvolna zmocňovala. Se svým malinkým letadýlkem jsem už občas přistávala bez podvozku, to nebyl takový problém. Ale vybalancovat tenhle obrovský stroj… „Jeden z těch lidí, kteří schytali zásah granátu, to nepřežil. Ostatní jsou celkem v pohodě,“ oznamuje mi Síri při návratu do kokpitu. „Budeš mi muset asistovat, darling. Jakmile dosedneme, máš na starosti brzdy. Na plný záběr. Já se pokusím tu mašinu udržet s čenichem nad zemí…“ „To bych možná mohl zařídit spíš já,“ řekl Síri a vytáhl hůlku. „Chceš zkusit Levicorpus nebo něco takového? Může to fungovat, když jsme uvnitř?“ „Snad jo.“ „Síri…“ Chtěla jsem mu najednou říct tolik věcí… Jak moc ho miluju. Jak jsem ráda, že je tu se mnou. Naše šance na přežití byly… no, dejme tomu nepříliš velké. Ať kdyžtak aspoň umřeme oba, vyslala jsem tichou modlitbu. Nesnesla bych další ztrátu… Pak už byl čas se věnovat přistávacímu manévru. „Sto padesát výškových metrů… sedmdesát, dvacet,“ hlásil informačně dispečer. Víc už dělat nemohl, teď to bylo na nás. Zadní kola se dotkla ranveje. Zuřivě brzdím. Sirius má hůlku otočenou k obloze a soustředí se na kouzlo. Rychlost je pořád příliš velká, ale letadlo zatím nezačalo hořet. To je dobré. Jenže konec ranveje se nebezpečně blíží. Čumák letadla už je taky na zemi. Sirius to nemohl vydržet tak dlouho. Rychlost se snížila. Začínají odletovat jiskry. Ohlédnu se dozadu – skoro všichni cestující už z letadla vyskočili. Do konce přistávací dráhy zbývá sotva padesát metrů… „Mizíme,“ zařveme dvojhlasně a řítíme se k zadním dveřím. Vyskakujeme. Letadlo už jede pomaloučku… Opouští ranvej. Na trávě se zasekává a začíná hořet. To bylo o fous… „Jsi OK, darling?“ usmívám se skrz slzy na Siriuse. „Jasně. A Ty?“ Kývám hlavou. Objímáme se. Právě jsme se v podstatě znova narodili. Ranvej za námi připomíná včelí úl. Cestující to zdá se přežili, i když někteří budou mít z toho vystupování za jízdy asi pár zlomenin. Teroristé zůstali v letadle, stejně jako mrtví piloti. Není sice příliš humánní nechat tam ty dva uhořet zaživa, ale co – vybrali si mučednickou smrt, mají ji mít. Nevyhnutelně k nám míří nějací oficíři. „Děkujeme vám. Chápu, že jste prožili ošklivé chvíle a asi to teď není nejvhodnější, ale chtěli by si s vámi promluvit vyšetřovatelé.“ „Na vysvětlování bude čas později. Teď musíme zas o dům dál. Tohle letadlo bylo jen jedno z mnoha unesených, víte?“ „Ale…“ „Poslyšte, jestli chcete být opravdu užitečný, půjčíte nám auto a necháte nás zmizet. Potřebujeme se spojit s kolegy.“ Je to neuvěřitelné, ale vážně se nám podařilo opustit areál letiště necelých deset minut poté, kdy jsme přistáli… Zlatí Francouzi! „Dave, slyšíme se?“ „Ani nevíš, jak rád Tě slyším.“ „Jaká je situace?“ Sice mám adrenalinu rozhodně dost, ale tuším, že den ještě zdaleka nevyčerpal příděl pestrých zážitků… „Přemístěte se na Základnu, bariéra je odblokovaná.“ „OK, za chvilinku jsme tam.“ Počítačová centrála Základny se hemží ještě usilovněji, než když jsme odtamtud zmizeli. Teprve před hodinou… „Chtělo by to, abys vystoupila s nějakým prohlášením. Panika je na maximu. A bohužel ještě vzlítají letadla, která nebyla pořádně zkontrolovaná.“ „No jo, tak připravte signál, ať to běží do celého světa,“ povzdychla jsem si. „Co ostatní? Podařilo se ještě někomu přemístit?“ zajímá se Sirius. „Honza s Kingsleym půjdou za pár minut na přistání, Tonks a Tomáš mají ještě asi čtvrt hodiny, podobně jako Káča a Severus. Pokud vím, mají letadla jen drobně poškozený, žádný zásadní komplikace.“ „To je všechno?“ zeptala jsem se, protože se mi zdálo, že Dave není tak klidný, jak se snažil tvářit. „Noo, Jean-Phil s Charliem se právě snáší k zemi někde v jižní Itálii… Netrefili se do letadla.“ „A dál?“ pořád mi něco chybělo. „Janina s Moonym krouží nad Alpami… Sorry, nenechala si to vysvětlit.“ Mohla jsem začít řvát. Měla jsem na to opravdu chuť… Janča neumí pilotovat velký letadla. Vlastně neumí pilotovat moc ani naše malý letadýlka, ty zvládá jen díky chytrému autopilotovi. Kdysi s jedním letadlem havarovala a kromě ní to nikdo nepřežil… Od té doby tenhle druh přepravy nepatří mezi její oblíbené. No ale řvaní by asi nikomu ze zúčastněných nepomohlo. „Egon se ji snaží navigovat. Měla by to zvládnout…“ snažil se mě uklidnit Dave. „Do prdele, to jsou volové,“ ozvalo se najednou od vedlejšího stolku, u kterého seděl Luky. „Zatracený blbý Američani… Nechali tu sedm šest sedmu vlítnout do LA. Míří suverénně do středu města a teď už nejde sestřelit.“ Ale ne… Dvakrát za jeden den ne. Prosím… No jo, jenže co nám zbývá. Jedna věc je sestřelit letadlo a zabít tak zhruba dvě stovky lidí. Stejně by s nima teroristi někam nabourali… Ale tady hrozí ztráty na životech mnohonásobně vyšší. Okamžik si zahrávám s myšlenkou, že Američanů nebude taková škoda… „Jdeme na to?“ ptá se Sirius, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Nemáš pro nás nějaký zajímavější úkol, Dave?“ ptám se ještě v marné naději. „Tohle je vaše rozhodnutí, Dani. Nikdo vás do toho nemůže nutit.“ „Já vím… Tak s chutí do toho. Síri, můžeš nám ještě trochu změnit podobu? Někomu by mohly být později divné ty rychlé přesuny.“ Rázem je z mého přítele blondýn a ze mě krátkovlasá zrzka… Hned se cítím líp. Tentokrát jsme se naštěstí trefili přímo do kokpitu a zaskočili tím teroristy natolik, že jsme je odzbrojili a spoutali bez toho, aby byl kokpit rozstřílený na padrť. Máme kliku jako blázen. Piloti už, pravda, míň. Arabáci je podřízli… Přistát s nepoškozeným letadlem je pochopitelně hračka. Sirius opět upravil paměť několika účastníkům zájezdu, potřebujeme dosvědčit, že jsme se do letadla dostali standardním způsobem. „Chceš si vyzkoušet pilotování, darling?“ obrátila jsem se na Siriuse. „No… takhle velký letadlo? To si nejsem jistý,“ odvětil, ale bylo vidět, že by to rád zkusil. „Neboj, s přistáním Ti pak pomůžu. Teď bych si ale celkem popovídala tady s těmi chlapíky,“ ukázala jsem na spoutané teroristy, kteří vypadali, že ještě pořád nepochopili, co se děje. „OK.“ „Tak co, nechcete mi prozradit, kdo tuhle akci naplánoval?“ obrátila jsem se ´přátelsky´ na ty dva mladé perspektivní snědé hochy. „Neřekneme vůbec nic,“ řekl jeden. „Alláh je veliký! A Mohamed je jeho prorok,“ dodal druhý základní hesla islámu. „Alláhem se tu neoháněj! On ani prorok Mohamed o zabíjení nevinných nikdy nemluvili. Schováváte se za víru, ale ve skutečnosti jste jen obyčejní vrazi!“ „Co Ty víš o naší víře?!?“ „To by ses možná divil, chlapečku. Ale dost legrace, chci vědět, kdo vás sem poslal.“ „To Ti neřekneme. Můžeš nás klidně zabít, zemřeme jako mučedníci a budeme za naši oběť odměněni.“ „Myslíš?“ protáhla jsem výhružně a vytáhla z opasku nůž. „Já bych zase řekla, že po určitých úpravách, které vám provedu, se do toho vašeho ráje vůbec nedostanete a v pekle vámi budou všichni pohrdat.“ Ten menší z nich po mě vrhl naprosto nechápavým pohledem, ovšem jeho druhovi už došlo, na co narážím, i když se snažil sám sebe přesvědčit, že to nemyslím vážně. Abych ho vyvedla z omylu, opřela jsem špičku nože o jeho citlivé partie a mírně přitlačila. „Tak co? Bude to?!? Čekám na odpověď.“ „Blafuje,“ řekl ten, kterého jsem momentálně neohrožovala. „Na to bych být Tebou nesázela…“ Sirius už rovnal letadlo na přistání. Nebylo moc času a ti dva se rozhodli hrát si na hrdiny. Sakra, jak já tohle nesnáším… Mučení zajatců. Účel světí prostředky, ale přece jenom… Stáhla jsem nůž a snažila se odhadnout, který z nich bude psychicky labilnější. „Vidíš, neudělá to,“ řekl vítězoslavně ten menší. V ten okamžik jsem ho bodla. Kokpit se přímo otřásl příšerným řevem. Sirius sebou trhl, ale pak se dál věnoval pilotování. Zraněný chlapík omdlel a ani si nestihl všimnout jedné pro něho podstatné skutečnosti. Vytáhla jsem zakrvácený nůž a napřáhla ruku k úderu na druhého z nich. „Cvičili nás v Al Aisa v Iránu. Velel tomu tam nějaký Jusúf. Pak jsme se přihlásili na letecký kurz v Atlantě. Všechny pokyny jsme dostávali přes prostředníky. Je to svatá válka.“ Tohle všechno vychrlil jedním dechem. „Která organizace? Kdo tomu velí?“ „Hlavně Al Kajda, ale i další. Je to široký. Svatá válka.“ „Dál!“ „Víc nevím.“ Vypadalo to, že nekecá… „Tak jo, Síri, jak jsme na tom?“ „Za pět minut jdeme na přistání. Teda Ty se s tím nemažeš. To jsi mu fakt uřízla…“ „Koule?“ „No.“ „Ale ne… Dostal zásah do slabin, ale myslím, že pár stehů to spraví.“ Slyšela jsem, jak ten druhý za námi lapnul po dechu. Dal se nachytat… Sice mi neřekl nic extrémně převratného, ale aspoň něco.A teď byl čas se věnovat přistávacímu manévru.