„Teto…“ zašeptal chlapec. Amanda objala svého synovce a políbila jej do
jemných blonďatých vlásků. Téměř desetiletý chlapec se od Amandy odtáhl a
promluvil.
„Mně se stýskalo, teto. Strašně moc.“ A hezky se usmál.
„I mně se stýskalo, Draco,“ zašeptala a pohladila jej po vlasech. Poté si
stoupla a přešla k Cissy.
„Ahoj Ciss. Ráda tě vidím. Švagrová,“ dodala a šťastně se zasmála.
„I já tebe Amando. Jsem ráda, že jsi přišla,“ usmála se přívětivě
Narcissa a pokynula rukou, aby odešli do salónku. V salónku se posadili
do křesel a započali diskuzi o škole, do které pošlou Draca.
„Je mu teprve deset let,“ namítla Amanda. Narcissa odmítavě zakroutila
hlavou a stála si za svým.
„Pošleme jej do Prasinek. Tam, stráví jeden školní rok a poté nastoupí do
Bradavic,“ řekla Narcissa a podívala se na svého syna, který se svou
dětskou nevinností, poslouchal tento rozhovor.
„Do Bradavic?! To nemyslíš vážně?! Brumbála nenávidíme od té doby co… co
mi unesl syna a ty Draca chceš poslat tam?“ protestovala popuzeně Amanda
a zamračeně shlížela na Cissu. Draco nic nechápal, jen zmateně těkal
pohledem po své matce a tetě.
„Ano myslím. Pochop, takhle můžeme najít tvého syna. Brumbál ho mohl dát
rodině, která by se o něj dobře postarala a vychovala by jej na té
'dobré' straně,“ přesvědčovala jí Cissa. Amanda ji chvíli zamračeně
pozorovala, ale poté její rysy změkly a na tváři se jí objevil chápavý
výraz.
„Dobrá může to vyjít. Takže, v září tam Draca pošleš?“ otázala se Amanda.
„Ano v září. Máme na to dva týdny. Na pořízení všech potřebných věcí a
hůlky,“ souhlasila Cissa. Dracovi zajiskřilo v ocelově šedých očích a s
radostí v hlase se zeptal.
„Já budu mít hůlku? Svou vlastní hůlku? A půjdu už teď do školy?“
nedočkavost z něj přímo sršela.
„Ano zlatíčko. Budeš mít svou hůlku a pojedeš už letos do školy. Nebude
to do Bradavic, ale do Prasinek. Věřím však, že si tam najdeš přítele, se
kterými budeš později ve stejném ročníku v Bradavicích,“ přitakala
Narcissa a na Draca se usmála. Draco radostí vyskočil z křesla a vrhl se
do náruče své matky.
„Děkuji mami,“ zašeptal a více se schoulil v matčině náruči.
*****
Mezi tím, se v Tritonově vísce strhl boj. Když se do vesnice přemístil
Temný pán, už tam byl Brumbál se svým řádem. Zběžně shlédl, jak si
Smrtijedi vedli. Skoro celá vesnice byla v plamenech, ozýval se křik
malých dětí, které byly mučeny. Smrtijedi se v tom přímo vyžívali a spolu
s nimi i Temný pán. Rád by se na tu skvělou podívanou díval dále, ale to
by jej nesmělo vyrušit Brumbálovo kouzlo. Prosvištělo těsně vedle něj,
což jej rozčílilo a tasil hůlku. Strhl se boj. Kouzlo střídalo kouzlo,
kletba kletbu. Na Brumbálovi bylo vidět stáří a únava, ale nechtěl se
vzdát.
„Tome, přestaň s tou válkou,“ snažil se Brumbál získat čas, svými kecy.
„Nikdy Brumbále! Vzal si mi syna! Proč?!“ pěnil Pán zla.
„Bylo to nutné. Kdyby vyrůstal u tebe. Vychoval by si jej jako budoucího
Zmijozelova dědice. A to já nemíním dopustit. Je to pro dobro nás všech,“
odpověděl Brumbál a Voldemort po tom prohlášení viděl rudě. 'Jak si to
jen ten starý senilní dědek mohl dovolit udělat?! No to ti neprojde!'
přemítal v duchu Voldemort. Namířil hůlkou na nic netušícího Brumbála a
vyslal jedno dost nepěkné mučicí kouzlo. Brumbál se stihl jen tak, tak
vyhnout a seslal na Toma kletbu z bílé magie. Tom jí zneškodnil ještě za
letu. Začali kolem sebe kroužit jako supy. Ani jeden z nich nechtěli
zahájit útok, no nakonec to byl Temný pán, co to nevydržel a seslal na
něj salvu kouzel. Brumbála trefila tři poslední, ostatní zneškodnil ještě
za letu. Kouzla jej odhodila tři metry dozadu a dopadl na zem, kde zůstal
ležet. Těžce oddechoval, když si byl jist, že nabral sil, zvedl se a dal
pokyn k stáhnutí. Což bylo poprvé za celých deset let. Brumbál nikdy z
boje neutekl, to Temný pán vždy s remízou odešel, ale dnes tomu tak
nebylo. Temný pán tento zápas vyhrál, Smrtijedi se začali radovat a ještě
nechali vypálit zbytek vesnice. Poté se všichni přemístili do temného
sídla. Lucius ještě vyčaroval znamení zla a poté se přemístil za
ostatními.

****
O týden později, kdy Draco měl vše nakoupeno do školy v Prasinkách, začal
Lucius svého syna učit trochu té Malfoyovské cti a pravidly, kterými se
řídí každý Malfoy. Učil ho, jak si zachovat svou chladnou masku, chovat
se nadřazeně nad ostatními a spoustu dalších. Pravda, Dracovi to moc
nešlo, ale otec věřil, že až bude nastupovat do Bradavic tak bude stejně
dokonalý Malfoy jako byl on sám ve svých jedenácti letech. Dny plynuly a
pomalu se blížil odjezd Draca do školy. Už tři dny před odjezdem měl vše
sbaleno a nachystáno do školy. Také byl den ode dne nervóznější, ale
snažil se to skrývat pod svou lhostejnou ledovou maskou cti. Nastal den D
a Draco už i se svými věcmi stál ve vstupní hale a čekal před krbem na
rodiče. Na nástupiště s ním měli jít jeho rodiče spolu s tetou. Když se
všichni odletaxovali na nádraží King’s Cross uviděli nádhernou červenou
lokomotivu, jak vypouští páru a sem tam zapískáním upozorní cestující, že
se blíží odjezd vlaku.
„Draco počkáme tu. Nemáme zapotřebí se někde mačkat mezi cestujícími,“
sdělila mu matka a Draco přikývl. Lucius se nadřazeně, jak to měl ve
zvyku, rozhlížel po nástupišti, když zahlédl Potterovi, jak mávají své
dceři, ale jejich syna nikde neviděl. Za pět minut jedenáct, to právě
ukazovali nádražní hodiny a lokomotiva dlouze zapískala. To byl pokyn pro
všechny žáky, že se už bude odjíždět. Proto se všichni začali hrnout do
předních vagónů, zřejmě Bradavičtí studenti.
„Měl bys jít Draco. Nebo ti vlak ujede,“ upozornila jej matka a Draco se
vydal k zadním vagónům. Ještě se podíval na rodiče a tetu.
„Budete mi psát?“
„To víš, že ano zlato. Ale ty nám musíš taky napsat. Hlavně kam tě
zařadili a jak se ti tam líbí. Ale teď už běž, ať ti to neujede,“
ujistila ho Amanda s Cissou. Za Dracem se zavřely dveře vagónu a vlak se
rozjel.
„Viděl jsem tu Potterovi. Jejich dcera jede letos do prvního ročníku, ale
toho jejich syna jsem neviděl,“ oznámil jim Lucius z ničeho nic.
„Třeba ho poslali taky do Prasinek a už byl ve vagónu,“ podotkla Cissa.
„Je to možné. Jen doufám, že Draca nenapadne se vybavovat s Tím
Potterovic klukem,“ vyslovila své obavy Amanda a vydala se k letaxové
síti.
„Doufejme,“ řekl její bratr a následoval jí. O minutu později po nich
nebylo na nádraží ani památky.