Harry ležel na podlaze a pomalu se vzpamatovával. Tři Smrtijedi, kteří je předtím za rohem překvapili, leželi bezvládně na zemi a nejevili známky života. Ne snad Harryho zásluhou, ten zakopl o kus rozbité sochy válící se na zemi, prudce se srazil hlavou s Nevillem, hůlky jim vyletěly z rukou a oba upadli na zem, aniž stačili vyslat proti útočícím jediné kouzlo. „Nechte je, těm dvěma nic není," ozval se rozkazovačně ženský rozhodný hlas se slabým cizím přízvukem, když na sobě ucítil čísi ruce, „vy, pomozte mi tyhle dostat na ošetřovnu, snad jim ještě pomůžu a -" „Ale nemůžeme je -" uslyšel Hermionin ustaraný hlas. „Pojďte! Strašně krvácí!" „Ošetřovna je hned za rohem naproti, teto Valko," poznal Harry Lenčin hlas, „Rone, Hermiono, pojďte, však se hned vrátíte, tati, počkej tady!" Harry vzdáleně slyšel, jak odcházejí, doufal, že Dean a Seamus budou v pořádku. Oba se objevili v chodbě spolu s Láskorádovými a s mladou čarodějkou ve fialovém hábitu sotva pár vteřin po výbuchu, který ukončil Fredův život. Harry se se zasténáním chytil za hlavu. Jako by nestačila ta jizva! Ještě se do ní musí i praštit... „To je moje příbuzná z manželčiny strany, ohromná čarodějka, největší odbornice na muchlorohé chropotaly, možná jste o ní už... ale... odpusťte mi, chlapče drahý," uslyšel vedle sebe Láskorádův chvatný, chraptivý hlas, „nechtěl jsem vás zradit, omluvte mou slabost, tolik jsem se bál o Lenku... Ale já vám to vynahradím, schoval jsem si pro vás skutečnou vzácnost, podívejte! Sliz z muchlorohého chropotala!" Harry si ještě stále se zavřenýma očima počítal jazykem zuby. V ústech cítil krev, spodní ret mu natékal. „Přijela ze Švédska na moje četné prosby, když mi Lenku unesli a já jsem se snížil k tomu, že jsem Smrtijedům nabídl důkaz existence těchto úžasných tvorů. Oni mi - teď vím, že naštěstí - neuvěřili. Po vaší návštěvě byl můj dům zničen, ale právě v té chvíli dorazila ona a jen díky ní bude vaše hůlka nyní mocnější, než kdy byla, sliz dokáže překonat sílu černé magie!" „Krucinál, to byla ale šupa," přerušil Láskorádovo nesouvislé blábolení Nevillův naříkavý hlas, „Harry, ještě pořád vidím hvězdičky!" Harry neodpovídal. Byl na tom stejně. Tisknul si obě ruce na spánky a pomalu se napřimoval do sedu. „Je toho hrozně málo," drmolil Láskorád rychle, „dala to jen Lence a mně, víc už není, ale já se svého dílu rád vzdám ve váš prospěch, snad tím odčiním to, čeho jsem se dopustil... už půjdu..." Za rohem uslyšeli hlasy vracejícího se Rona a Hermiony. Láskorád se zvedl a odchvátal chodbou pryč. „Harry, Neville, tohle vám posílá madam Pomfreyová, vypijte to!" Harry otevřel oči, okolní světlo se mu do nich zarylo s oslepující bolestí, znovu je zavřel a poslušně vypil číši, kterou mu Hermiona vtiskla do ruky. Bylo to lepší, mnohem lepší, bolest ustoupila, hvězdičky zmizely. Neville byl na tom zřejmě podobně, už se dokonce pokoušel postavit. „Au! Mám kotník v... vymknutý, asi," zaúpěl. Oba dva se teď rozhlíželi po svých hůlkách. „Tohle je ale moje hůlka," svraštil obočí Neville, „Harry, on mi ji zapatlal nějakým sajrajtem! Hele - ono to vsakuje dovnitř!" „Cože?" Ron s Hemionou se obrátili k Nevillovi a prohlíželi si se zájmem jeho hůlku. Harry si slíbil, že si tento okamžik zapamatuje a že se mu potom někdy v budoucnu, až mu bude líp, s chutí zasměje. Jednou taky bude s gustem přemýšlet o tom, jak by asi Láskorád dopadl, kdyby se opovážil jen dotknout jeho hůlky, té s fénixovým perem. „Accio pohár!" Prázdný pohár z Harryho ruky se okamžitě vznesl a přistál na Nevillově natažené dlani. „Hm... funguje normálně, ještěže tak," oddychl si Neville. „Musím na teď na ošetřovnu, ať mi dají do pořádku ten kotník, ne, díky," odmítl Hermionu, která se ho chystala podepřít, „to zvládnu sám. Vy dělejte, co musíte... totiž, co máte... prostě..." mávl rukou a odkulhal za roh k ošetřovně. Madam Pomfreyová se skláněla nad jedním ze zraněných, kterého zakrývala záda ženy v tmavě fialovém hábitu klečící vedle ní. Neville uslyšel jakési zpěvavé mumlání. Obě ženy vypadaly velmi soustředěně a on se neodvážil přerušit jejich konání. „Neville! Jak ti je?" zeptala se Lenka, která stála u Seamusovy židle a přidržovala mu u úst pohár s lektvarem. Tomu se rychle vracela do tváří barva, když se však pokusil vstát, Lenka ho zadržela. „Ještě si máš vzít tyhle posilující pilule a nevstávej, počkej na tetu!" Neville mezitím klesl na kolena, bolest v kotníku mu nedovolovala zůstávat déle na nohou. Po kolenou se posunul dále tak, aby měl výhled na zraněného Deana. „Dobrý, jenom kotník," zahučel a pozoroval scénu před sebou. Lenčina teta držela v levé ruce malou lahvičku s lektvarem a opatrně ji nakláněla nad hluboké rány, které se rychle zacelovaly, jakmile na ně dopadly bledě růžové kapky, její činnost doprovázelo tiché opakování neznámých zaklínadel a pohyby pravé ruky, kterou držela hůlku. Neville fascinovaně přihlížel. Netušil, že takové rány způsobené černou magií lze vůbec vyléčit. Poté, co Deana na chodbě viděl, nevěřil, že by ho dokázal někdo zas dát do pořádku. „Teta Valka je bezvadná," zašeptala spokojeně Lenka a jako uhranutá hleděla na lahvičku, kterou čarodějka svírala v ruce, „a to vše díky výtažku z muchlorohého chropotala. Výborný proti černé magii. No nic," zamrkala a potřásla hlavou, „ja už musím," a pohlédla naposledy na Seamuse, který už se zdál docela v pořádku, stiskla Nevillovi rameno a zmizela za dveřmi. Obě ženy skloněné nad Deanem, který pomalu přicházel k sobě, se postavily. „Dobrá práce," vyjádřila se madam Pomfreyová s respektem, „řekněte mi ale, proč proboha necháte toho bláznivého Láskoráda vymýšlet takové názvy?!" Druhá žena ukázala na drobného kouzelníka, kterého zřejmě ošetřovala předtím a který se nyní zvedal z podlahy. „Vy už můžete jít a vy," pozorně pohlédla na Seamuse, „už taky." Pak teprve zareagovala na slova madam Pomfreyové. „Nezáleží mi na tom, jak tomu Xeno říká. Dělal veškeré překlady mých odborných článků o těchto tvorech a měla jste vidět jeho radost, když jsem prokázala, že se nejedná o poddruh mečoroha, ale o druh zcela nový a on tak mohl sám vymyslet slovo, které by nejvýstižněji odpovídalo originálu ve švédštině. A mí kolegové ze Švédského institutu pro výzkum kouzelných tvorů Xena za bláznivého nepovažují, na rozdíl od těch, kteří existenci těchto výjimečných zvířat navzdory důkazům," a žena energicky napřáhla prst na ampuli s lektvarem, „dosud tvrdošíjně popírají. A co vy, mladý muži?" Zadívala se na Nevilla, který ze země sledoval jejich debatu. „Kotník," hekl Neville a svíral si nohu. Žena si k němu klekla na zem, zatímco madam Pomfreyová mu strčila do ruky nějaký nechutně hořký nápoj. Neville poslušně upíjel. Žena mu svou křehkou postavou, dlouhými světle hnědými rozcuchanými vlasy a zálibou v korálkových náhrdelnících připomínala profesorku Treelawnyovou, stačil mu však jen jeden pohled jejích poněkud vypouklých šedých očí, aby pochopil, jak moc se tato žena od profesorky Treelawnyové liší. Tolik autority a takovou sílu měl v pohledu snad jen Brumbál. Navíc se mu zdálo, že ho ty oči zrentgenovaly tak dokonale, že teď už tato žena ví nejen to, jak jsou na tom jeho kosti, ale i to, jestli nosí trenýrky nebo slipy. „Kotník je jako nový," ujistila ho. „Lenka mi o vás vyprávěla," dodala, „já jsem Valkyrie. Velmi mě těší. Víte, že moje matka a vaše babička bývaly kdysi tady v Bradavicích nejlepší přítelkyně?" rychle se napřímila a otočila ke dveřím, které se otevřely, a zachytila vrávorající postavu, kterou dovnitř strčila Ginny a ihned zas zmizela, „běžte už, chlapče, a hodně štěstí!" Sotva Neville odkulhal, obrátil se Harry k Ronovi a Hermioně. „Musím zjistit, kde je," řekl rozhodně. „Jedině tak to ukončíme." Měl pocit, že to nebylo nikdy snadnější. Stál někde v Zapovězeném lese, zamyšleně hleděl na svou hůlku a kolem jeho nohou se obtáčel obrovský had. Usilovně přemýšlel. Nagini musí být v bezpečí. Má sice silné ochranné kouzlo, ale přece... Pár metrů od něj stál Snape a listí kolem něj zviřoval druhý, stejně obrovský had. Oba hadi jako by světélkovali podivnou červenou září. „Pošlete mě do hradu, můj pane," prolomil mlčení Snape, „dokážu vám toho kluka přivést. Živého. Vím, že to dokážu." Harry se rozhodl. Naginiho bezpečí a síla hůlky jsou teď nejdůležitější. Jeho smrt je tedy nevyhnutelná, škoda. Nikoho lepšího totiž nemá. Proto je ale nutné ještě naposledy ho využít než - „Ne, mám pro tebe jiný úkol. Jsi jeden z mála Smrtijedů, který mě ještě nikdy nezklamal. Věřím, že se na tebe mohu spolehnout." Snape se lehce uklonil. „Přesto, pane, kdybych ho přivedl, ukončili bychom tak -" „Proč ti na tom tak záleží?" skočil mu netrpělivě do řeči. Snape chvíli mlčel. „Bradavice mi až příliš přirostly k srdci, můj pane. Promiňte mi můj sentiment. Nerad vidím, jak jsou ničeny. Kvůli jednomu ničemovi," pousmál se, „dovolte mi ho přivést." „Taky nechci vidět Bradavice srovnané se zemí," přikývl, „za chvíli útok pozastavím a on přijde sám. Zpět k tvému úkolu, Severusi. Půjdeš s Naginim do Chroptící chýše. Necháš jej uvnitř a celé okolí chýše půjdeš zabezpečit těmi nejmocnějšími kouzly. Až s tím budeš hotov, vrátíš se k němu a dáš mi znamení" - poukázal hůlkou na jeho předloktí - „a pak budeš čekat a chránit ho, dokud nepřijdu, rozumíš?" Snape přikývl. „Nagini," syčel Harry, „jakmile se k tobě vrátí do zabezpečené chýše, zabij ho, ihned ho zabij a moje hůlka tak bude skutečně nejmocnější!" „Ano," syčel v odpověď Nagini, „rozumím." Díval se, jak Snape s Naginim odcházejí a pak zamířil směrem k hradu, doprovázen druhým obrovským hadem... „Už vím, kde je," vykřikl Harry a uchopil Rona a Hermionu za ruce. „Pořídil si druhého hada. Chce nás zmást. Toho pravého poslal se Snapem do Chroptící chýše -" „Půjdeme tajnou chodbou a -" vpadl mu do řeči Ron. „Už chci vidět, jak toho obrhada ubodáš baziliščím zubem, Rone," přerušila ho kousavě Hermiona. „Počkejte," krotil je Harry, „to není všechno. Naginiho chrání nějaké kouzlo. Tak nějak světélkuje či co. Musíme -" „Harry?" objevil se za nimi Neville, který vyběhl z ošetřovny, „nemůžu vám nějak pomoct? Dala mě do pořádku, ta Lenčina teta, ona -" „No vlastně," a Harry zaváhal, „sami to nezvládnem, budem potřebovat někoho zkušeného, kdo se vyzná v černé magii. Křiklana, Kingsleyho, Lupina -" „Mám je sehnat? A sejdem se ve Velké síni? Co jim mám říct?" zeptal se okamžitě Neville. Harry si mnul jizvu. Vystřelovala z ní bolest a ochromovala ho. „Že potřebuju přijít na způsob, jak překonat ochranné světélkování," začal vysvětlovat nejistě. „A taky -" „Světélkování...?" „Jo, ten had. Musíme ho zabít, ale to světélkování ho chrání, netuším, jak na to, je to černá magie... jestli o tom někdo něco ví." Neville poslouchal Harryho naléhavý hlas a upřeně si přitom prohlížel svou hůlku. Tak nějak měl pocit, že by nebylo vhodné zrovna teď mluvit o muchlorohých chropotalech. Pana Láskoráda, při vší úctě, stále považoval tak trochu za podivína, ale Valkyrie si okamžitě získala jeho absolutní důvěru. „A pak s těmi, co by mohli být co platní, uděláme výpravu do Chroptící chýše!" řekla Hermiona. „Podívám se na školní pozemky," rozhodl se Neville, okamžitě se zvedl a běžel po schodech dolů. „A co Snape?" zeptal se Ron. „S ním si nemusíme lámat hlavu," zalapal po dechu Harry, aniž by svá slova dál vysvětloval a zoufale se snažil udržet při vědomí. Rudá jizva na čele mu ostře vystupovala, Harry měl pocit, jako by se zpátky nořil někam jinam... „Ne!" vykřikl a přikrýval jizvu rukou, „běžte už!" „Jdu na astronomickou věž, ty běž na havraspárskou," vybídl Ron Hermionu, „a ty musíš zatím přece jen na ošetřovnu, kamaráde. Ani se neudržíš na nohách," dodal skepticky, kývl na Hermionu, oba ho vzali v podpaží a táhli jej za roh chodby... jeho silné pružné tělo se proplétalo listím a vedle něj dopadaly kroky muže, kterého měl za chvíli zabít... „Ginny!" Neville úlevně vydechl, když ji spatřil. Jako na zavolanou. Namáhavě stoupala do schodů a za sebou polovlekla čísi tělo. „Právě tebe teď hledám, potřebuju se dostat do kuchyně a - Ginny, kdo je to?" „Jeden z těch, kteří tu už neměli co dělat," vydechla, „Denis Creevy. Pomoz mi s ním na ošetřovnu!" „Polož ho, Ginny," řekl tiše Neville, „je mrtvý." Zaraženě stála a jen se nechápavě dívala. Neville jí jemně vzal bezvládné tělo z náruče a opatrně jej položil na schody. „Nedívej se na něj," vyzval ji Neville, „pojď, potřebuju tě. Posílá mě Harry. Ginny, prosím, jak se jde do kuchyně, ty to určitě víš!" Mlčky na něj zírala a v očích se jí třpytily slzy. Cítila naléhavost v jeho hlase. „Směr vstupní síň," ukázala rukou dolů, „a -" Nebyla schopná pokračovat, a tak ho popadla za ruku a dolů po schodech běželi společně. Snažil se nevnímat výkřiky a dunění, které se rozléhaly kolem, nezastavoval se u postav ležících na zemi. Měl tak trochu strach, že kdyby se zastavil, ztratil by odvahu. Ginny ho nasměrovala vlevo a pak dolů po kamenném schodišti, dokud se neocitli v jasně ozářené chodbě a nestáli přímo před obrazem s obrovskou stříbrnou mísou s ovocem. „Proč jsme vlastně tady?" zeptala se najednou, jako by náhle procitla. Oba prudce oddechovali. „Harry mi řekl... mám takový plán, no. Chci se přemístit do Chroptící chýše, a to se mi povede jedině s pomocí domácího skřítka. Slyšel jsem to od Deana." „Ty nemáš domácího skřítka," upozornila ho Ginny a se zarudlýma očima, do kterých se vracel život, ho upřeně pozorovala, „tihle školní ti takhle sloužit nemůžou, Neville. Přinesou ti koláč a vyperou ponožky, ale přemisťovat se s tebou - to ne. Musí poslouchat ředitele školy." „Tak -" Neville se zoufale rozhlédl kolem, „napadá tě něco? Nemáme čas, Ginny!" „Harry tě neposlal," zavrtěla hlavou, „dal by ti s sebou Kráturu. O co jde, Neville?" „O to, že se musím přemístit do Chroptící chýše!" vybuchl Neville. „Winky je svobodná, ta ti pomůže," řekla suše Ginny a dotkla se hrušky na obraze. Úplně přešla Nevillovu neochotu zasvětit ji do svého plánu. Jestliže se něco od svých bratrů - a od Harryho - naučila, pak to, že vezmou-li si něco do hlavy, nemá cenu se vyptávat nebo se dokonce snažit jim to rozmluvit. Kolikrát jako by ji vůbec nebrali na vědomí. Jak se dostat do bradavické kuchyně věděla dřív, než vůbec do Bradavic nastoupila. Fred a George před ní tenkrát často mluvili úplně otevřeně. Ani si neuvědomovali, že jejich malá sestřička už není zas tak malá a že rozumí všemu, o čem si povídají. Fred. Musela se kousat do rtu, aby se nerozbrečela. Zmáčkla kliku. Ocitli se v rozlehlé místnosti plné vyděšených skřítků. Ginny kývla hlavou na pozdrav a zvednutou rukou utišila jejich pisklavé hlásky. „Hledáme Winky," zavolala hlasitě, „kde je Winky?" Skřítkové se rozestoupili. V rohu na podlaze, na špinavém hadru ležela Winky a nepřítomně koukala do stropu. Ginny přistoupila blíž. „Winky, znám někoho, kdo potřebuje domácího skřítka. Rád tě vezme do služby. Chtěla bys?" Winky se okamžitě posadila, nevěřícně se dívala na Ginny a nejistě sebou vsedě kývala sem a tam. Ginny ukázala prstem na Nevilla. „Jo, je to pravda," vyrazil ze sebe, „jsem Neville Longbottom a vážně a nutně tě potřebuju, Winky, můžeš sloužit mně i mé babičce -" „Dobrá," zapištěla Winky, „ale žádný plat a žádné volno!" „To beru," kývl Neville, „můžeme - hej! Kam běžíš?" „Winky se musí upravit, pane Longbottome, Winky ví, že takhle špinavá a zanedbaná nemůže -" „To počká, Winky," zarazil ji okamžitě. „Hned teď se se mnou přemístíš do Chroptící chýše." Obrátil se k Ginny. „Mám šanci to dokázat. Věřím Lence. Vždyť ji znáš stejně dobře jako já. Řekni Harrymu - anebo ne. Řeknu mu to pak sám." Uchopil Winky za ulepenou ruku a v té chvíli se přemístili.