Byla plná starých, ohmataných, v kůži vázaných a někdy i plesnivých knih. „Tohle je celý Hermionin život, každá alespoň trochu užitečná kniha, kterou se jí podařilo shromáždit. Po její smrti jsem se na ně nemohl dívat a naházel jsem je na půdu. Ale tobě by mohly pomoct,“ vzal do ruky úzký v černé kůži vázaný svazek a hodil ho Harrymu. Pak vyšel z místnosti, aby neviděl slzy, co mu tekly po tvářích. Několik dalších týdnů měl Harry velice napilno. Jeho stav se pomalu zlepšoval a on se snažil s Ronovou pomocí dostat zpět do formy. Jedna věc byla jasná a to, že potřebuje protézu. Získat kouzelnickou bylo vyloučené, Ron byl nejhledanější osoba na světě a byla na něj vypsaná taková odměna, že i Harry pociťoval nutkání ho prásknout. Jediná možnost byla sehnat obyčejnou mudlovskou a ani to nebylo vůbec snadné. Zatímco se o to Ron pokoušel, tak Harry studoval Hermioninu knihovnu. Všechno mu stěžoval fakt, že část knih byla poškozená a v bedně byly naházené bez jakéhokoli náznaku organizovanosti. Přečetl pouhý zlomek, ale už z něj zjistil, že velká část knih se nezabývá kouzly jako takovými, ale spíše vyššími principy magie. Právě ty Harrymu pomohly nejvíce. Podvědomě cítil, že v nich něco musí najít. Občas se mu zdálo, že ho Hermiona nutí, aby studoval pilněji. Byla to hloupost, to věděl, ale přesto se dlouho do noci probíral plesnivými svitky, hledaje neznatelné cosi. Občas cítil, že je blízko, bylo to jako hledat zatoulanou šelmu v pralese rukou psaných poznámek na okraji zažloutlých listů a tisíců slov, která pomalu začínala dávat smysl. Sice nenašel přesně to, co hledal, ale díky pochopení principů magie, se mu podařilo perfektně zvládnout neverbální magii a některá kouzla dokázal dokonce i bez hůlky. Po nějaké době, se Ronovi podařilo slíbenou protézu sehnat. Harry na ní udělal s pomocí berlí několik neohrabaných kroků a pak to vzdal, na něčem takovém se Voldemortovi nemůže postavit. Našel několik knih o runách a s jejich pomocí vyryl do povrchu umělé nohy několik symbolů. Pak si ji nasadil, pomocí magie ji oživil a propojil se svými nervovými drahami. Noha se s mlaskavým zvukem přisála na jeho pahýl. Částečně ožila, takže dokázal chodit, i když silně kulhal. Bylo to nouzové řešení, lepší než nic, ale taky nic moc extra. Díky rádiu a Dennímu věštci sledoval, jak kouzelnický svět úpí pod těžkou botou utlačovatele. Harry cítil, že stále ještě není dost silný na přímý střet s Pánem zla, ale zároveň věděl, že něco udělat musí, než bude pozdě. „Rone, co vlastně víš o hnutí odporu?“ zeptal se Harry jednoho rána při snídani. „No Harry, ono v podstatě neexistuje. Možná bych dokázal kontaktovat ty, co se za něj dnes považují, ale nečekej zázraky,“ řekl Ron smutně a nimral se v ovesné kaši. „Ale dokážeš to?“ ujišťoval se Harry. „Ano Harry, dokážu to,“ povzdechl si Ron. „Dobře,“ Harry se zamyšleně okusoval nehet na palci a pozoroval rádio. V hlavě se mu začínal rýsovat plán, který by mohl Voldemorta nakopnout tam, kde to bolí. Trvalo asi týden, než domyslel podrobnosti a pak Rona požádal, aby mu zařídil setkání s někým z hnutí odporu. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co se Harry dostal z domu. Pomocí hůlky si změnil vzhled, prohloubil vrásky, zakalil pohled a nechal si narůst prošedivělý plnovous. Slunce ho oslepovalo a pálilo jeho bledou pokožku. Naštěstí to nebylo daleko. Schůzka byla v jedné z londýnských kaváren. Vešel dovnitř a sedl si ke stolu, od kterého byl výhled na celý podnik. Pak si objednal kávu a dělal, že čte noviny. Ve skutečnosti je měl vzhůru nohama – to bylo poznávací znamení. Nevěnoval textu ani minimum pozornosti a místo toho sledoval hosty v lokále. Něco se mu nezdálo, byl to takový šimravý pocit v žaludku, asi jako když vám nesedne francouzský salát, není vám špatně, ale cítíte, že tu něco nehraje. Jeho spojka stále nepřicházela a Harryho obavy narůstaly. Najednou jeden z hostů sáhl pro něco pod stůl a Harry se instinktivně vrhl pod stůl. To mu zachránilo život. Nad jeho hlavou prolétl zelený paprsek a ožehnul zeď. Harry bleskově tasil hůlku. Zvedl se a chtěl zneškodnit útočníka, ale zjistil, že tam nebyl sám. „Sakra, jak se o té schůzce dozvěděli?“ To byla na dlouhou dobu poslední myšlenka, co mu proběhla hlavou, pak se musel stoprocentně soustředit na odrážení všech kleteb, co na něj mířily. Proti Harrymu stálo asi osm kouzelníků a nebyly to žádní nováčci. Naštěstí se mu podařilo využít chyby jednoho z nich a zneškodnil ho poutacím kouzlem. Nevěděl, jak dlouho bojovali, ale věděl, že už dlouho nevydrží. Sice se mu podařilo zneškodnit další tři černokněžníky, ale rychle mu ubývaly síly. Jedno z kouzel proniklo chlapcovou obranou a vyrazilo mu hůlku z ruky. Harry se vrhnul na zem a tím se vyhnul dalšímu zelenému paprsku, který se neškodně rozprskl o zeď. Pomocí magie bez hůlky se pokusil odklonit kouzlo od dalšího černokněžníka, ale štít nevydržel a Harryho ruka taky ne. Cítil ostrou bolest a podíval se na ni. Ochrané kouzlo nedokázalo absorbovat všechnu energii kouzla a ta se přelila do ruky. Kdyby měl hůlku, tak by se pravděpodobně rozštípla, ale rozhodně by to bylo lepší, než co se stalo jemu. Ruka byla zlomená, asi deset centimetrů pod zápěstím mu ji náraz zlomil a úlomky kosti vůči sobě posunul do pravého úhlu. Jeden z nich protrhl kůži, takže rána silně krvácela. Harry se zoufale podíval na neužitečnou končetinu, která bývala jeho paží. „To je konec,“ pomyslel si a čekal na smrt. Když už si myslel, že konec je nevyhnutelný, tak do lokálu vběhlo několik postav v bílých hábitech…