Linka LH 3254 – Tonks a Tomáš „Ahoj, já jsem Tomáš.“ „Tonks.“ „To je fajn, že jste se seznámili, ale nemáme moc času na zdvořilostní projevy,“ přerušil je Dave, „tohle letadlo je jen asi deset minut letu od Buckinghamského paláce,“ ukázal palcem na monitor, na kterém blikala malinkatá tečka. „Já jenom… nevím, jestli to zvládnu,“ hlesla Tonks. „No, to se za chvíli ukáže.“ Tom hleděl na tu osůbku s oranžovými vlasy a snažil se, aby jeho nedůvěra nebyla tak nápadná. Vzpomněl si, co mu o ní nedávno říkala Lucina. Prý – je to hodně talentovaná čarodějka, ale vzala si do hlavy, že je strašný nemehlo. Nevěří si a podle toho to často dopadá. Fajn, takže jí zkusím trochu zvýšit sebevědomí. Mám na to asi tak minutu… „Hele Tonks, stačí, když nás dostaneš do toho letadla. Zbytek už můžu zařídit já. To dokážeš, jasný? Podívej se na mě.“ Vzal její hlavu na dlaní a chvíli ji hypnotizoval pohledem. Nakonec se usmála a zatvářila se odhodlaně. „Tak jdeme na to. Drž se mě!“ Pak si Tomáš vzpomínal na to, jak mu Dana popisovala svoje pocity z přemísťování. Velmi hnusné… Nicméně, světe div se, dobrá věc se podařila. Přistáli sice místo v kokpitu na zadních záchodcích, ale to už je celkem detail. Navíc to mělo tu výhodu, že je nikdo nezpozoroval a Tonks nemusela zkoušet svoje schopnosti úprav paměti… „Super, vidíš, že jsi to zvládla,“ usmál se Tomáš na svoji barevnou společnici a ta se zatvářila naprosto blaženě a tak trochu nevěřícně. „To je jen první krok, musíme pohnout kostrou,“ uvědomila si Tonks vzápětí. „Jasně, krej mi záda.“ Rychle ale pokud možno nenápadně se protáhli celým letadlem až před kokpit. Otevřít dveře a zlikvidovat dva zmatený teroristy nepředstavovalo žádný zvláštní problém. Horší bylo, že pár přístrojů bylo zjevně zničených z předchozího souboje mezi řádnými a samozvanými piloty. Ti řádní dva byli teď rozhodně dost řádně mrtví. Druhé dva Tomáš s pomocí Tonks zatím jenom spoutal, i když si nebyl moc jistý, k čemu jim budou živí. „Posaď se, jdeme na přistání,“ řekl Tomáš své společnici a snažil se přitom zjistit rozsah škod. „Můžu Ti nějak pomoct?“ zeptala se Tonks a s údivem si prohlížela všechny ty technické vymoženosti, z nichž značná část bohužel aktuálně nefungovala. „To je v pohodě, svůj kus práce už sis odvedla.“ .................................... Linka BA 855 - Káča a Severus „Profesore… hmm, mohla bych Vám během té akce říkat třeba jménem? Já jen, aby z nás cestující a posádka nedostali záchvat…“ „Jdeme se pokoušet o sebevraždu nebo hrát divadlo?“ zašklebil se Snape a znechuceně si prohlížel mudlovské oblečení, které si pro účely záchranné mise vykouzlil. Ten převlek zahrnoval i šátek ve vlasech, díky kterému jeho totožnost rozhodně nebude odhalena, i kdyby byl na palubě samotný Voldy. Chvíli na sebe zírali a přemýšleli o vraždě. Na hlavu mi nasadí šátek kvůli utajení a pak mě chce oslovovat Severusi… Bože, ochraňuj mě před ženskou logikou! On si snad vážně myslí, že na něho budu řvát – pane profesore, mohl byste laskavě sklonit svoji moudrou hlavu, ten chlapík na Vás míří pistolí a chystá se Vám ji ustřelit… Dave se díval z jednoho na druhého a královsky se bavil. Tedy… byl by se býval královsky bavil, kdyby je netlačil čas. „Tak si říkejte třeba číslama, ale hlavně sebou pohněte,“ vstoupil nakonec do děje a vysloužil si tak dotčené pohledy od obou zúčastněných. „Fajn jedničko, jdeme na to?“ prohlásila poté Katka a s nedbalou elegancí se zavěsila do kysele se tvářícího lektvarologa. Ten se neobtěžoval s odpovědí a místo toho se i se svým přívěškem přemístil. „Sakra, kde to jsme?!?“ zanadával vzápětí. „Řekla bych, že v binech na příruční zava…“ stihla říct Katka. Pak se zřítili na hlavy cestujících pod nimi. Úložné prostory pro handbagy jsou sice v airbusech celkem prostorné a unesou i příruční zavazadla těžší než je obvyklý průměr, ale ani tyto prostory nevydržely nápor dvou osob, které se v nich z ničeho nic ocitly… „Já jdu dopředu, Vy se postarejte o alibi,“ houkla Katka na Snapea a vydala se do kokpitu. Okénky letadla už viděla barcelonský olympijský stadion a rozhodně netoužila se s ním seznámit blížeji. „Ženská jedna nemožná panovačná,“ zabručel si Severus pod imaginární fousy, ale pak už začal soustředěně pracovat. Na jejich entrée hleděli konsternovaně skoro všichni cestující, takže si s paměťovými kouzly opravdu užil, aby zahladil následky nepřesného zaměření cíle. Takhle se splést, to se mu už hodně dlouho nestalo… To ta Kačena, úplně ho rozhodila. Katka zkušeně zneškodnila oba teroristy, obnovila spojení s řídící věží v Barceloně a začala se chystat k přistání. Nakonec to nebyla ani taková hrůza, jak se původně obávala… ........................................... Linka AF 835 – Honza a Kingsley „Ahoj Kingsley. Myslíš, že máme aspoň kousek šance nebo se Danča už definitivně zbláznila?“ „Taky Tě rád vidím, Honzo,“ usmál se černoch a pokračoval: „ Šance trefit se do toho letadla je tak padesát na padesát. Ale nezaručím Ti, v které jeho části se objevíme.“ „Třeba v zavazadlovém prostoru? Hm, to si pomůžeme…“ „Neslíbil jsi náhodou Daně, že nebudeš remcat?!?“ musel se vložit do děje Dave. „No jo pořád. Tak s chutí do toho…“ Nebyl to zavazadlový prostor. Byl to podvozek… Chvíli se v tom stísněném prostoru vzpamatovávali a přemýšleli, jak dál. Nakonec se rozhodli risknout ještě jedno přemístění. O ten kousíček už by to nemuselo být tak složité. Napodruhé se objevili úplně vzorně uprostřed kokpitu a teroristickou dvojici zvládli vyřídit, než si ti dva ubožáci vůbec stihli uvědomit, že mají jakýsi problém. „No vida, jak to jde,“ pronesl Kingsley a vyloženě se bavil pohledem na Honzu, který nevěděl, jestli má být spokojený, že akce dobře dopadla, nebo naštvaný, že se nepotvrdily jeho pesimistické prognózy… „Neříkej hop, ještě jsme nepřistáli,“ nezklamal ho jeho mudlovský společník a neodpustil si rýpnutí… „To už ale přece hravě zvládneš, tohle je Tvoje parketa,“ pousmál se důvěřivě Kingsley. Honza si pomyslel, že si z něho ten čarodějný cvok ještě ke všemu dělá srandu. Děs! Proč se do toho vlastně motal, vždyť je to naprosto absurdní… I přes tyto chmurné myšlenky ale už za pár minut hlásil Základně hladké přistání a zajímal se o další úkoly. .................................................. Linka TK 1766 – Jean Phil a Charlie „Čau kámo, já jsem Phil. Jdeme na to?“ „Charlie. Jasně. Chytni se mě a modli se, ať se trefíme.“ Dave si oddechl, aspoň jedna dvojice se vydala do akce bez rádoby vtipných poznámek a keců. To ale netušil, že tihle se fakt netrefí… Charlie sice obvykle neměl s přemísťováním takové problémy jako Bill, ale tohle bylo fakt obtížné. Byl by zázrak, kdyby se všem podařilo dostat do určených letadel bez komplikací. Jean Phillip si jen stačil všimnout, jak starý Boeing tureckých aerolinek prolétl těsně vedle nich. Vzápětí si uvědomil řezavou zimu, nedostatek kyslíku a ten drobný detail, že se řítí volným pádem k zemi. „Jejda, sorry. Nějak se mi to nepodařilo,“ pronesl na jeho vkus až příliš klidně Charlie. „A co teď?“ zadrkotal zubama Phil a snažil se potlačit paniku ve svém hlasu. „Už se na to pracuje,“ odvětil stále bez známky obav Charlie. Vzápětí pustou oblohou zaznělo zvučné:“Helio fixus!“ a oba trosečníci se ocitli v lanoví paraglidingu. Jean Phil s poněkud ztuhlým úsměvem poděkoval a pak zavolal na Základnu, aby oznámil, že jejich mise neskončila zrovna úspěšně. ......................................... Linka JU 1263 – Janča a Moony „Tohle není ten nejlepší nápad, Jani,“ bojoval Dave předem ztracený boj, „za pár minut tu bude Jirka.“ „Fajn, tak ho pozdravuj. S Remusem jdu já a nehodlám o tom diskutovat!“ „Je to nebezpečný…“ „Já vím. Právě proto ho tam nenechám jít samotného. Které je to správné letadlo?“ Dave si odpustil větu, že nebezpečné je to zejména kvůli její (ne)schopnosti pilotovat. Věděl, že dokáže být ještě tvrdohlavější než Danča… Jirka se někde zpozdil a tlačil je čas. Snad to zvládnou… Rezignovaně ukázal na jednu z teček na monitoru. „Tohle. Je to sedm šest sedma, standardní typ. Je plná koupáků, mělo to přistát na Mallorce.“ AN: Deformace z mého dlouholetého působení na letišti. Koupák je nepříliš inteligentní stvoření lidského původu, které obklopeno hordou členů své rodiny a hromadou zbytečných zavazadel vyráží k moři. Vyznačuje se stádovitostí, slunečníkem, paštikami, arogancí. Na zpáteční cestě pak pokročilými spáleninami a hořekováním, jak ta dovolená byla úplně na nic, a to stála prosím takové strašné prachy… „OK. Moony, můžeme vyrazit?“ „Jasně. Drž se pořádně.“ Trefili se doprostřed uličky, přímo mezi zmatenou hordu koupáků. Janča si najednou nebyla jistá, jestli byl tohle opravdu dobrý nápad. Zlikvidovat teroristy nebyl pochopitelně žádný problém, dokonce se ani moc nebránili. Ale řídit takhle velké letadlo… No, má co chtěla. „Moony, zkus těm lidičkám natlouct do hlavy, že nejsme mimozemšťani,“ požádala svého přítele a sama s povzdechem usedla na místo prvního pilota. Bylo to dramatické a na navigaci se podílela většina počítačových mágů Základny, ale nakonec se jí podařilo více méně hladce přistát. Malé vítězství pro lidstvo, ale velké pro Janču, která takto snad konečně překonala svoji fobii z letadel…