„Mě se chce spát,“ podotkla Marietta u snídaně.
„Dokdy jsi byla u sedmaček?“ zeptala se jí se smíchem Lynn a natírala si
topinku marmeládou.
„Já ani nevím, Lynn,“ řekla Marietta a zkřivila obličej do přemýšlivé
grimasy. Lynn se musela rozesmát. Cho po ní ale hodila naštvaným pohledem
plným slz.
„Co se děje?“ zeptala se poplašeně Lynn.
„Výročí…“ hlesla Cho a schovala obličej do dlaní.
„Výročí? Od doby, co jste spolu…“
„Ano,“ řekla Cho štkavě.
„Hmm… co hodláš…“ začala Lynn a skousla si spodní ret.
„Asi se projdu k jezeru. Nemusíte za mnou chodit…“ hlesla a dál plakala.
„Cho, snad nechceš…“ začala Marietta, kterou Choiny vzlyky přinutily
opustit myšlenky ohledně času. Cho ji však zarazila:
„Neboj se, Mary. Vrátím se k obědu.“ Na to se zvedla a odpelášila ze
síně. Lynette si povzdychla.
„Ahojky,“ ozval se vedle ní zasněný hlas.
„Ahoj, Lenko,“ pozdravila Lynn a zahleděla se na Lenčin náhrdelník z
vršků máslového ležáku. Vždycky byla dost originální.
„Cho už zase brečí?“ zeptala se nezúčastněně a nalila si do poháru
dýňovou šťávu.
„No… ano,“ řekla opatrně Lynn. Marietta vrhla po Lence neuvěřitelně
opovrhlivým pohledem a věnovala se svým slanečkům.
„A jak se máš ty, Lynette?“ řekla Lenka a točila si blonďaté vlasy na
prstu.
„Fajn,“ řekla prostě. I když, kdyby měla říkat celou pravdu, určitě by se
rozkecala nejmíň na hodinu… všechna její trápení s Harrym a Blackem…
otravování ze zmijozelské strany, kterou vede Malfoy… Hlavu natočila
nebelvírským směrem. V tom okamžiku se její oči střetly s Hermionou
Grangerovou. Hermiona se zatvářila nepředstavitelně potěšeně a zvedla se
z lavice. Lynn jen překvapeně sledovala, jak si to šine přímo k ní.
„Ahoj Lynette, Lenko,“ pozdravila Hermiona a posadila se vedle Lynn.
Marietta jen natočila hlavu a snažila se zachytit jejich rozhovor.
„Harry… no totiž, já jsem dostala takový nápad. Víte, jak je to s tou
ropuchou Umbridgeovou. To, jak se nemůžeme učit obranná kouzla právě teď,
když se vrátil Voldemort,“ odmlčela se a když zjistila, že Lynn ani Lenka
nijak neprojevily strach ze jména, pokračovala, „prostě, mohl by nás je
naučit Harry!“ zakončila. Sledovala Lynninu reakci. Ta zvedla obočí a
koukla se na týl Harryho hlavy. Skláněl se nad snídaní…
„Souhlasí s tím?“ zeptala se pochybovačně.
„Samozřejmě! Takže ano?“ zeptala se radostně Hermiona.
„Ano,“ přitakala Lynn a kývla hlavou. Lenka se dívala na předem
nespecifikované místo ve vzduchu a němě přikývla. Hermiona se koukla i na
pečlivě poslouchající Mariettu a nadzvedla obočí. Marietta se zatvářila
nanejvýš překvapeně, ale potom taky kývla. Hermiona se na ně ještě jednou
usmála a pak odpelášila k Nebelvírskému stolu.

„Co?“ Seděly ve Velké síni. Jedly oběd a Lynn se jen tak mimochodem
zmínila o Hermionině nápadu. Lenka, která seděla naproti ní s úsměvem
přikyvovala, když Lynn řekla, že je bude učit Harry Potter. Cho na ni
překvapeně hleděla. Oči měla opuchlé a zarudlé pláčem. Celé poledne
strávila u jezera a oplakávala Cedrikovu památku. Lynn k ní přeskočila
pohledem. Nechápavý výraz v Choině unaveném obličeji jí napověděl.
„Byla tu Hermiona. No a pozvala nás do Prasečí hlavy. Tam se bude jednat
o tom kroužku, nebo co to je,“ vysvětlila jí a Lenka se přidala.
„Bude nás učit obranu proti černé magii,“ šeptla a ještě více vykulila
své modré oči.
„Jak to, že o tom nic nevím… vždyť…“ odmlčela se. Lynn věděla, že myslí
na to ráno v sovinci minulého roku…
„Byla jsi u jezera. Neměli ti to jak říct,“ řekla prostě Lynn. Snažila se
zůstat v klidu a nemít žádné předtuchy ohledně Choina chování. Upřímně jí
začínaly její nálady štvát, jenže měla na to právo… Nemá však právo
jakkoli z toho vinit Lynn…
„Aha,“ řekla ledabyle Cho a nalévala si dýňovou šťávu. Od té doby však
nepromluvila a Lynn se neubránila pochybám… Ve společenské místnosti se
její myšlenky proměnily ve skutečnost. Jen co se masivní dubové dveře
zavřely, jen co utichl Rowenin hlas, rozkřičela se Cho tak hystericky, až
o ní měly Lynn, Marietta, ale i Lenka strach.
„Takže vás tam pozvali a mě ne? To je mi ale divná náhodička, co,
Lynette? Jak mi to hodláš vysvětlit? Koho se minulý rok snažil pozvat na
ples? Hm? Mě! Tak jak to, že o tom, co chystají, nemám ani páru?“
„Počkej, počkej…“ krotila jí Lynn a dívala se na ní pohledem, který se
míchal se vztekem a překvapením, „byla jsi přece u jezera. Jak asi měli
vědět, kde tě hledat?“ Nenechá po sobě křičet…
„Přece se na mě ptali, ne?“ řekla Cho spíše prosebně. Zatvářila se, jako
zmučené štěně.
„Ne…“ řekla prostě Lynn. Něco uvnitř ní se postavilo na odpor a nehodlalo
se vzdát… jindy by řekla milostivou lež, ale teď…
„Aha! Bezva,“ mávala Cho rukama, „takže na mě zapomněl? Úžasné! Fakt
fenomenální!“
„O co ti jde, Cho? Celý školní rok si vyplakáváš duši kvůli Cedrikovi a
teď se tu můžeš pominout kvůli Harrymu!“ vypadlo z Lynn takovou
rychlostí, až se zadýchala. Jako by se v ní vařily všechny tekutiny.
Věděla, že se Cho chová jako malá hloupá holka a jestli to chce slyšet už
teď, proč ne? Cho rozšířila oči a vyděšeně na Lynn hleděla. Stará a
správná Lynn by si nejraději nafackovala, ta nová však měla sto chutí
nafackovat té černovlasé nevděčné holce naproti ní.
„Dobře… já si půjdu vyplakávat duši a ty si seber celého slavného Harryho
Pottera! Klidně si ho sněz!“ vyjekla Cho a při poslední větě se jí hlas
dostal až do závratných výšin. Se stejnými pištivými nadávkami na Lynninu
osobu vyběhla po schodech. Lynn se neudržela a štěkla po ní:
„Já nejsem z Pottera celá podělaná! Ne jako někdo, kdo okamžitě, když
ztratí tak úžasného kluka, letí za jiným!“
Až teď si všimla, že se celá kolejní místnost dívá na ni a na Mariettu,
která stála opodál. (Lenka seděla v křesle a četla si Jinotaj) Někteří se
tvářili zaraženě, jiní pobaveně a pár lidí kývalo na souhlas hlavou. Lynn
se zhroutila do nejbližšího křesla a zhluboka oddechovala. Připadala si
zevnitř prázdná, jako by se všechny tekutiny, které se v ní ještě před
okamžikem vařily, odpařily. Cho je přece její nejlepší kamarádka… co se
to s nimi stalo? Vždycky spolu skvěle vycházely… Ale přece jenom, Lynn má
vlastní hrdost a nenechá se obviňovat z něčeho, co ještě nedošlo ani k
letmým pohledům… A přece doopravdy byla u jezera a doopravdy jí to
nemohli říct…
„Možná jsi neměla vytahoval to s Cedem…“ šeptla Marietta. Lynn se na ní
vražedně podívala. Marietta překvapeně zvedla obočí, vzala si brašnu a
odešla nahoru do ložnice. Lynn zůstala sama, jen se svými myšlenkami a s
něco přes dvaceti pohledy spolužáků.
Od té doby Cho s Lynn nepromluvila a Lynn nijak nevyhledávala kontakty s
Cho… Cítila však zvláštní vnitřní rozpor… jako by se její duše rozdělila,
společně s odchodem Cho. Nepoznávala se a měla strach.



„Hannah? Hannah… ABOTTOVÁ!“ křičel kdosi za Lynninými zády. Ten hlas jí
přišel povědomý. Otočila se. Uviděla rudé delší vlasy a vysokou hubenou
postavu, jak se k Hannah naklání a cosi jí šeptá. V tom chlapci poznala
Rona Weasleyho. Napadlo jí, že bude mít taky co do činění s tou
společností, co zakládají Hermiona s Harrym. Otočila se zase zpátky,
jakože půjde na hodinu starodávných run. Narazila však do čísi hrudi ve
zmijozelských barvách. Ten kdosi byl jen o trošku vyšší než ona. Zahlédla
lesk prefektského odznaku…
„A hele,“ protáhl blonďák, „Samuelsová. To bude mínus pět bodů pro
Havraspár.“ Lynn mu pohlédla do očí. Draco Malfoy, o rok mladší prefekt
ze Zmijozelu měl na tváři svůj obvyklý povýšenecký škleb.
„Prefekt prefektům odebírat body nemůže, Malfoyi,“ připomněla mu Lynn a
chtěla se dát k odchodu. Malfoy jí ale zarazil cestu nataženým ramenem.
„No moment, moment. Já myslel, že jsi v šestém ročníku…“
„Skvělý postřeh,“ zavrčela ironicky, „a teď, když dovolíš, bych ráda
pokračovala v krasojízdě.“ Pohlédla do jeho šedých očí. Ty byly zase
zúžené vzteky. Spousta věcí ho dokázala naštvat. Mezi nimi byly i Lynniny
pohotové odpovědi… Neskonale se tím pohledem bavila.
„Mínus deset bodů pro Havraspár. Jo, letos to s vámi intelektuály
nevypadá moc dobře, Samulesová,“ rty se mu zkřivily ve škodolibý úsměv.
Lynn se na něj naopak mile usmála, jemně pokývla hlavou a hlasem, který
přímo sršel ironií, dodala:
„Opět jsi mě dostal, Malfoyi. Jen je škoda, že prefekt prefektovi vážně
body odebírat nemůže.“ Protáhla se pod jeho natáhnutou paží, poposunula
si brašnu na rameni a zahnula za roh. Malfoy jako by vyhledával spory s
Lynn… vzpomněla si na minulý rok, kdy jí přiletěla sova s prosbou, jestli
by nešla na ples s Anonymem. Když se tehdy koukla ke zmijozelskému stolu,
Parkinsonová seděla sama. Za ty „konverzace“ byla v Havraspáru dost
ponižována, Lynn to však bylo jedno. V ten den se nad dopisem s Cho
neuvěřitelně smály… neustále se při vzpomínce na ten den smály… Lynn si
byla jistá, že to přišlo právě od Malfoye. Pravda, ten rok jí připadal
roztomilý. Přece jenom, v jeho obličeji se tehdy ještě objevovaly ty
dětské zaoblené rysy a jeho oči vždycky při kontaktu s ní zářily… Teď
však vyrostl a z toho dítěte se vyklubal chlap… ne, že by mu to na
roztomilosti ubralo. Když se nad tím Lynn zamyslela, vlastně je dost
pohledný… Ten rok se začaly právě tyto spory stupňovat, ovšem nikdy z
nich nevyplynulo nic většího. Lynn ho dávno prokoukla, od čeho je v
Havraspáru? Ještě však neklesla tak hluboko, aby si s ním něco začala. I
když, pomyslela si, nebylo by to na škodu. Takový pěkný kluk (v rámci
možností…) a bude se zahazovat s Parkinsonovou? Při vzpomínce na Pansy
Parkinsonovou se musela sama pro sebe usmát. Odfrkla si nad Malfoyovou
naivitou a pokračovala do učebny. V tom jí však napadlo, že by neskonale
ráda poznala tu druhou Malfoyovu stranu, tu za maskou povrchnosti,
povýšenosti a jízlivosti…