Výlet do Prasinek se blížil. Cho se s Lynn pořád nebavila. Lynn si však pomalu zvykala na to, že ji z úkolů nevyrušují vzlyky a nebo hlasité přemýšlivé otázky povětšinou s tématem „Harry Potter a Cho Changová.“ Upřímně žasla nad tím, o čem je poslední dobou schopna přemýšlet. Harry Potter a různé odběhy do temných uliček, Draco Malfoy a různá náhodná setkání v chodbičkách, které se plnily laškovnými hádkami… ale už jen samotná Cho jí zabrala spoustu času. V duchu na ni nadávala, jak je hloupá a naivní, večer tiše brečela do polštáře, pod kterým ležela fotka jejího otce a jeho přátel. Často v těch okamžicích propadala sobeckým depresím, ve kterých proklínala Voldemorta a všechny jeho smrtijedy. Kdyby nebyl Voldemort, byl by přece její otec s ní! „Samuelsová!“ Zase ten protáhlý hlas. Jediné co teď potřebovala, byl povýšený zmijozelský, který se s ní chce akorát pohádat. Ovšem… zase to přelétavé i když… „Ano, Malfoyi?“ zahlaholila Lynn, ve tváři však měla neuvěřitelně mrazivý pohled. Přece mu to najednou nebude ulehčovat! Malfoy se při tom pohledu rozšklebil ještě více. „Ty můžeš do Prasinek? Neměla jsi s tím náhodou minulý rok problémy?“ řekl a Crabbe s Goylem se začali připitoměle tlemit. Co je mu sakra do toho? „Tvá paměť sahá opravdu hluboko. Ale teď mě nech na pokoji, Malfoyi. Radím ti dobře,“ zavrčela a pevněji si omotala šálu kolem krku. Venku byla zima a to jí nijak na náladě nepřidalo. Ovšem v těžkém kabátě oblečený zmijozelský, stojící přímo za ní, s neuvěřitelně svádivým úsměvem, to už bylo trochu moc… nevěděla ovšem, jestli jí to vadí, a nebo spíše přitahuje… „Samuelsová má špatnou náladu?“ rozchechtal se Malfoy a dvojka C&G ho samozřejmě napodobila. „Draco?“ zašveholil něčí hraně pištivý hlásek. Všichni čtyři se za ním otočili. Vstupní halou za Malfoyem cupitala Parkinsonová. Malfoy se otočil zpět k Lynn a jeho obličej zkřivila grimasa znechucení. „Draco,“ napodobila Lynn škodolibě Pansynin hlásek tak tiše, že ji mohl slyšet pouze Malfoy, „tvoje milá tě čeká.“ Na tváři se jí objevil úsměv ne nepodobný tomu, který si tak často vybíral právě ten blonďák před ní. Podíval se na ni, než však stačil cokoliv udělat, Pansy ho chytila za rámě a cosi mu šeptala do ucha. Na Lynn ani nepohlédla, avšak Malfoy z ní nemohl spustit oči. Lynn se však stále škodolibě usmívala. Měla sto chutí laškovně mu zamávat, jen tak, z rozmaru, když ji předešli. Ubránila se… a možná to bylo dobře, protože právě v tom okamžiku si všimla onoho chlapce, který je měl učit obranu. Jejich oči se střetly. Zelené se vpíjely do šedých, protkaných prameny jemně modré. Pak ji v mysli náhle vytanula Cho a ona oči od Harryho odtrhla. Že by se vracela ta správná havraspárská holka? Vždyť ta zlá ještě neměla moc příležitostí se ukázat… V tom okamžiku se hlavní brána otevřela a tím se otevřela i cesta do Prasinek. Lynn se courala vzadu, kde měla dost klidu k třídění myšlenek. Stává se z ní úplně někdo jiný. Někdo, koho nezná… ne, že by nechtěla poznat. Ta nová dobrodružnější image Lynette Samuelsové-Blackové se jí zalíbila. Měla chuť začít si pohrávat s Harrym i Malfoyem. Dokonce si představila, jak by Cho šílela z toho, kdyby se objevila Harrymu po boku, a šeptala by mu něco do ouška stejně, jako to dělala ta kráva Parkinsonová. A nebo, jak by šílela Parkinsonová, kdyby se jí před očima vodila s Malfoyem! Potměšile se sama pro sebe usmála. Proč to nezkusit? „Kdo by měl zájem o to, abych je učil?“ vyjekl Harry v přítmí zatuchlé hospody. Hospodský už několik vteřin utíral pořád tu samou láhev pořád tím stejně špinavým hadrem na podlahu a nerudně zahlížel na onu existenci u pultu. „Divil by ses, kolik lidí zájem mělo,“ řekla opatrně Hermiona. No jo, Hermiono, křičet už nebudu, řekl si Harry sám pro sebe a napil se máslového ležáku. A pak se začali studenti trousit. Jeden po druhém tak rychle, že skoro nestíhal počítat. Ani se nenadál a všichni seděli kolem něj, Rona a Hermiony a dychtivě na něj hleděli. Z pohledů Cho Changové se mírně potil a snažil se nedívat se na ni. Pohlédl proto výhružně na Hermionu a ta se zvedla. Odkašlala si o dost razantněji než Umbridgeová. Otevírala pusu k pozdravu… „Zdravím,“ předběhl ji však jemný hlas u dveří. Stála v nich vysoká štíhlá tmavovláska. Na jemně zvlněných vlasech jí ulpívaly krystalky sněhu. Tváře měla zrůžovělé zimou a na rtech jí hrál milý úsměv. Šedé oči zářily na všechny kolem… „Omlouvám se, asi jsem přišla pozdě,“ řekla Lynette a přivolala si kouzlem židli. Nebylo pochyb, že kouzlit umí bravurně. Sedla si vedle Lenky Láskorádové a sundala si rukavice. Až teď si Harry uvědomil, že na ni civí s pootevřenou pusou… „Nic se neděje, Lynette,“ ujistila ji Hermiona s úsměvem a pokračovala v projevu… „Zdravím,“ pozdravila Lynn, když uviděla početnou skupinu studentů sedících kolem stolu. Všichni k ní stočili hlavy. Mručivě se ozvaly odpovědi, některé skoro nehlasné a některé hlasité. Koukla se na Hermionu, která jediná stála. Vypadala, jako by ji vyrušila v nějakém projevu. Usmála se na ni ale a když si konečně sedla na židli vedle zasněně se usmívající Lenky, pokračovala: „Harry… ehm, totiž já s Ronem… měli jsme takový nápad. Umbridgeová nás nenechá učit se pořádně obranná kouzla a Harry… Harry s tím má dost zkušeností. Tak jsem si řekla, že by nám mohl pomoci připravit se na boj… na boj s Voldemortem.“ Kolem stolu to zašumělo. Někteří nadskočili hrůzou a někteří kroutili hlavami a kouleli očima. Lynn se rozhlédla kolem stolu. Naproti Harrymu seděla Cho s Mariettou…Tak přece jenom se Cho dočkala… „Netušíte, jaké to je, když stojíte tváří v tvář smrti! Jak před vámi umírá přítel… je to něco úplně jiného, než tady ve škole… když víte, že za sekundu můžete být mrtví…“ „My víme, Harry. Právě proto tě potřebujeme…“ „Měli bychom se domluvit na termínech schůzek tak, aby to nekolidovalo s tréninky famfrpálu…“ „… a na místě schůzek. Je nás dost a nevím, jestli by jsme se vešli do nějaké chodby…“ „Nemyslím ani, že by nám McGonagallová dovolila využívat její učebnu…“ „To se ještě promyslí. Dám vám všem vědět. Ještě se mi tady podepište…“ Jednalo se takřka o ničem. Dozvěděli se sice Harryho příběh, ale útržkovitě a to Lynn štvalo. Neodpustila si taky nechutný pohled vrhnutý po Cho, když se ozvala se zastřenou lichotkou na Harryho. A jak na ni pak civěl… Lynn se nedokázala ubránit myšlence, že Harrymu se Cho aspoň trochu líbí. To nemůže nechat jen tak! Netušila kde se v ní bere ta náhlá zlost proti Cho. Možná to byla prachobyčejná žárlivost… nepřemýšlela o tom. Chtěla se alespoň jednou za život chovat nevázaně… Když se utvořila fronta u pergamenu, který čekal na podpisy, Lynn se zařadila až na konec. Když se všichni zapsali (někteří zdráhavě a jiní se na to vrhli jako hladová akromantule…) Byl mezi ní a Harrym jenom stolek, pergamen a brk. Koukla se Harrymu do očí a usmála se. Harry trochu rozšířil oči ale pak se taky usmál. Lynn se podepsala, naposledy na něj mrkla a odešla z hospody. Ne, ne, ne. Tohle nestačí. Musí více přitlačit… musí být větší mrcha. Příště se do toho více opře… Libovala si cestou ke Třem košťatům. Otevřela dveře a přivítala ji krásná atmosféra hospody. Našla si místo u stolu u okna a téměř okamžitě k ní přiskočila madame Rosmerta s máslovými ležáky. Jeden si od ní vzala a pomalu si ho vychutnávala. Zjistila, že to náhlé osamění, které ji po hádce s Cho postihlo, jí maximálně vyhovuje. Mohla v klidu přemýšlet… Cink cink…Dveře se otevřely a v nich stál Draco Malfoy. Na ramenou na černém plášti se mu třpytil sníh. Ruce měl v kapsách. Porozhlédl se po hospodě a jeho oči se setkaly s Lynettinými. Ani jeden z nich pohledem neuhnul a Lynn ho podvědomě prosila, ať si přisedne. Malfoy ji překvapivě poslech a sedl si na židli naproti ní. Chvíli bylo ticho, jak na sebe hleděli. Pak se ozvala Lynn: „Kde máš Pansy, Draco?“ Řekla samolibě a položila ruce na desku stolu. „Proč tě to tak zajímá, Lynette?“ odpověděl jí otázkou Malfoy a taky položil ruce na stůl. „Odkud znáš moje jméno?“ upřímně se podivila Lynn. Tohle ji nanejvýše překvapilo. Přitom jí však srdce radostně poskočilo. Snažila se ho krotit… „A odkud znáš ty moje? Já myslel, že ti to pálí více,“ uchechtl se Malfoy a od jednoho třeťáka z vedlejšího stolu si vzal láhev máslového ležáku. „Překvapilo mě to, nic víc,“ řekla tiše Lynn a poprvé sklopila oči. Přece jenom, mrcha není zase tak dlouhou dobu… praxe chybí… „Hmm… Samuelsová…“ začal Malfoy. Lynn ho však přerušila a s milým úsměvem na něj pohlédla: „Jsem Lynn.“ Malfoy na ni zazíral a v očích se mu objevilo překvapení. „Draco,“ hlesl a přemýšlivě a nanejvýš podezřívavě si ji prohlížel. „Takže,“ pokračovala jako by nic Lynn, „ty jsi utekl Parkinsonové?“ Na konverzační a nenucený tón svého hlasu byla maximálně pyšná. „No, dá se to tak říct,“ uchechtl se Draco a napil se máslového ležáku, „je to strašná slepice…“ Ulevil si mimochodem. Lynn se usmála. „Jo, já si taky myslím.“ Teď se smál Draco… Tak to pokračovalo ještě asi hodinu. Lynn nevěřila, že by s Dracem mohla být taková zábava. Když odstranil svou masku a všechno své povýšené chování, byl i docela fajn… Lynn však jen tohle nestačilo… najednou zjistila, že šíleně touží ještě více odkrýt Dracovu pravou osobnost… Lynnin plán, jak si ho podvědomě vytyčila, vycházel s 99% přesností. Několikrát se na chodbě potkala s Harrym a laškovně po něm hodila očkem, několikrát se s Dracem zastavili v opuštěné uličce a poklábosili… Lynn byla naprosto šťastná… ovšem jedna věc ji pořád trápila – její otec. Od doby, kdy se pohádala s Cho, měla fotku svého otce pod polštářem a stoh zápisek a poznámek schovaný v pečlivě zamčeném šuplíku. Otevírala ho jenom v noci, kdy si byla jistá, že nebude rušena. Už ho měla přečtený celý několikrát a prostě jí nešlo na mysl, že by dokázal zabít svého přítele… Další den se na nástěnkách ve společenských místnostech a na stěně, která byla už beztak plná nejrůznějších oznámeních objevila další vývěska Umbridgeové. Nestálo na ní nic jiného, než zákaz spolků a různých kroužků… Bylo to nanejvýš podezřelé, avšak okamžitě na snídani je Ginny Weasleyová ujistila v tom, že schůzky se i tak konat budou.