Harry se prodíral křovinami, jeho pronásledovatelé mu byli v patách.
Klopýtal, rozdíral si kůži o porost, větvičky ho šlehaly do tváře, ale
nezpomaloval. Co chvíli se zkoušel přemístit, ale nešlo to. Postupně
ochaboval, nemohl dál. Za sebou slyšel supět své věznitele. Pokusil se
přidat, ale nešlo to. Mučení a vyčerpání posledních týdnů si vybralo svou
daň. Uběhl ještě několik klopýtavých kroků a svalil se do trávy.
Jeho pravá noha ho bolela, hrudník se mu zdvíhal jako o život, celý se
klepal vyčerpáním. Ležel v malém křoví, alespoň částečně jím skryt před
zraky okolního světa. Poblíž Harryho proběhlo několik kouzelníků s
napřaženými hůlkami. Nevšimli si ho. Harry zavřel oči.
„Zvládli jsme to.“
„TY? Myslel jsem, že ses zbláznil, že jsi pryč? Jak jsi to dokázal? Proč
jsi mě opustil, když jsem tě potřeboval.“ Harry byl zhrozen, upřímně
doufal, že se druhého já zbavil a nyní tu bylo zase a zdálo se, že stejné
jako dřív.
„Už jsem ti to říkal jednou, mě se nikdy nezbavíš,“ zasmál se hlas v jeho
nitru, „a teď se přemísti, máš na to už dost síly a my máme ještě spoustu
práce.“
„My?“ podivil se Harry, ale přesto ho uposlechl, přemístil se a vzápětí
byl opět v Ronově domě. Na stole ležel vzkaz o tom, že se ho Ron vydal
hledat, ale Harry byl tak vyčerpaný, že to nedokázal nijak řešit. Bylo mu
jedno úplně všechno, vypil několik léčebných a posilujích lektvarů, padl
do postele a usnul.

Nevěděl, jak dlouho spal, ale najednou ho něco drsně vytrhlo ze spánku.
Byl to Ron, který s ním drsně třásl, ale na tváři neměl úsměv a
nevypadalo to, že má radost, že Harryho vidí.
„Rychle Harry vstávej,“ křičel zoufale a tahal ho z postele. Byl tak
rozrušený, že si ani nevšiml jeho zranění.
„Co se děje Rone,“ zeptal se rozespale, dlouhý spánek mu sice dodal sílu,
ale stále byl ještě hrozně unavený.
„Jde o Bradavice, Ty-Víš-Kdo je srovná se zemí, jestli mu v tom
nezabráníš!!!“ křičel naléhavě a snažil se Harryho přimět, aby vstal.
„Zpomal, o co tu jde?“
„Pán Zla se rozhodl, že tě vyzve na konečný souboj, dneska v poledne před
Bradavicemi. Pokud se nedostavíš, tak zavraždí všechny nečistokrevné
studenty a školu navždy zavře a poledne je už za půl hodiny!!!“ Ron
propadal hysterii, probouzely se v něm vzpomínky na poslední bitvu o
Bradavice, ve které zemřely stovky dětí, nehodlal dopustit, aby se to
stalo znovu.
„Ale ty nemůžeš bojovat,“ ozvalo se Harryho druhé já a on musel přiznat,
že má pravdu. Potřeboval ještě dlouhou dobu na zotavení, rozhodně nebyl
ve stavu, kdy by se mohl postavit Lordu Voldemortovi.
„Ne.“
„Co ne?“ Ron se zarazil a nechápavě na něj zíral.
„Já tam nejdu, nenechám se zabít pro nic za nic. Jen se na mě podívej,
nejsem schopen ani přejít pokoj. A když spáchá něco takového, tak proti
němu kouzelníci povstanou, v tu chvíli už budu mít dost sil na to, se mu
postavit,“ Harry cítil, že jeho dvojník s ním souhlasí, že je to tak
správně a taky cítil, že to co se stalo, aby někdo jako Voldemort uchopil
moc, se už nikdy nesmí opakovat a toho se dá dosáhnout jen jedním
způsobem…
„To nemyslíš vážně,“ Ron vypadal šokovaně, „ale Harry, co ty děti, ony
zemřou, ty tam musíš jít, musíš…“ Poslední slova skoro zašeptal.
„Nemusím a nepůjdu, Rone,“ řekl Harry pevně a díval se pevně do zmatených
očí svého přítele. Ty se najednou zalily vztekem.
„Přinutím tě,“ řekl a vytáhl hůlku, „nenechám je zemřít.“
„Polož to Rone, radím ti dobře, máš poslední šanci zachovat se rozumně,“
řekl Harry hlasem ostrým jako žiletka.
„Jinak co? Nemáš hůlku a kouzlit bez ní tě nenechám. Teď se hezky zvedneš
a půjdeš se mnou,“ Ron byl hysterický, potil se.
„Rone, co si myslíš, že děláš?“ Ron se začal chvět, sípěl, vypadalo to,
jakoby právě prožíval infarkt.
„Crucio,“ Harry se začal svíjet bolestí, ale víc než tělo ho bolela
zrada, zrada od jeho nejlepšího přítele, nedokázal pochopit, že to Ron
opravdu udělal.
„Dělej, dej mi moc, ty vydržíš bolest, já ho zničím,“ zašeptalo Harryho
druhé já. Harrymu bylo v té chvíli jedno, že předává moc nad svým tělem
svému soupeři, jediné, co chtěl, bylo se zbavit té bolesti. Harryho tělo
se přestalo svíjet, bolest cítil pouze on, ale kontrolu převzalo jeho
druhé já. Ron se díval šokovaně, jak Harry zdvíhá pravou ruku.
„Avada Kedavra,“ z prstu mu vyletěl zelený paprsek a zabořil se Ronovi do
hrudi. Ten odletěl a padl mrtev k zemi, ve tváři stále ještě šokovaný
výraz. Bolest ustala a Harry cítil, jak zase získává kontrolu nad svým
tělem. Okamžitě se vrhnul za Ronem. Vzal jeho hlavu do náručí a zoufale
plakal. Nedokázal pochopit, že jeho nejlepší přítel je mrtvý. Nechápal,
jak se to stalo, posledních pět minut bylo jako zlý sen.
„Proč? Proč? Nemohl jsi ho jen omráčit?“ šeptal.
„Viděl jsi to sám, byl pod vlivem nějakého vázacího zaklínadla, už to
nebyl ten starý Ron, nemohl jsem nic dělat,“ odpovědělo jeho druhé já.
„Aale stejně…co bude teď?“
„Teď uskutečníme náš plán, plán, díky kterému se to již nikdy nebude
opakovat,“ ozval se hlas v jeho hlavě.
„Aaale já…máš pravdu, je potřeba to udělat,“ zašeptal Harry hlasem plným
nenávisti, nenávisti k jediné osobě, kvůli které se to stalo.