Epilog aneb my happy ending

„Béé... Fňuky, fňuk. Mý koše!“ zhroucená postavička sedí na schodech a
vzlyká (to vám snad mohlo být jasné!). Objímá ji druhá postava – žena.
„Moje milovaný odpadkový koše! Béé!“
„No tak, Albie, nebreč, to opravíme, neboj...“
Stříbrnovlasý muž však neubírá, spíše ještě o dost přidá.
„Vždyť to neumíme, Minie.“
Čarodějka to však nevzdává.
„Tak to pošleme do tý firmy,“ dál utěšuje čaroděje plačícího na jejím
rameni. Už má na tom místě pěkně promočený hábit.
„Vždyť se to nedá přemisťovat...“ popotáhne Brumbál, ale už se snad
trochu uklidňuje.
„Tak je odvezeme, od čeho máme koně?“
„Ale já nevím, kde mají sídlo, smrk!“ vysmrká se jí do svršku. Minerva se
trochu znechuceně ošije, ale dál Albuse poplácávala po rameni.
„Tak snad bysme je mohli nahradit,“ topící se Minerva se stébla chytá.
„Né! Minie, to ne! Slyšíš?!“ škubne sebou Brumbál, chytne Minervu za
flígr a zatřepe s ní – kape z něj zoufalství.
„Ale co budeme teda dělat? Nemůžeme tady mít rozflákaný koše!“ Minervě už
dochází trpělivost. Stařičký kouzelník se zatváří pochmurně.
„Pohřbíme je...“
Ne, to už přestává všechno! Minerva McGonagallová toho má právě plné
zuby! Setřese ze sebe Brumbála, stále držícího její hábit, zvedne se a
odchází.
Od postavičky sedící na schodišti se ozývá nezdolný melancholický zpěv
přerušovaný vzlyky. „Such a lonely day vzlyk... And it´s mine... vzlyk...“