A/N:Jinak, ještě by se měli objevit max. dvě další kapči, a pak se k
psaní chvíli nedostanu, zahraničí volá. Ale jakmile budu mít chvilku a
dostaví se múza, napíšu pokračování. Děkuju za komentáře, vždycky mě
hrozně potěší...



Teď tedy Draco v podobě Popelky čekal v Astronomické věži než přijde
„jeho“ Harry.
Po dnešním vzkaze si začal být jistý, že o něm někdo ví, že si je někdo
jistý, že Draco je ta krásná Popelka z plesu.
Jestli něco nechtěl, tak to bylo to, aby se Harry o jeho podvodu dozvěděl
od někoho jiného, než od něj. Chtěl mu říct pravdu již tak dlouho.
Cítil, že dnešní večer bude nějak zlomový (něco v tom smyslu mu řekla i
Trealwneyová, ale ta se nedala brát vážně…), že ode dneška bude něco
navždycky jinak.
Nervózně si prohrábl vlasy, začínalo ho bolet břicho. Věděl, že hladem to
nebylo, před pár minutami se nacpal čokoládou k prasknutí, aby jí trochu
zaplácal nervy.
Dveře se konečně pohnuly a dovnitř vešel Harry. Draco se prudce posadil.
Mohl na Potterovi oči nechat. Dnes to nebelvírskému hrdinovi obzvlášť
slušelo. Upnuté jeansy zvýrazňovaly jeho zadek, na horní části těla měl
černou košili, kolem krku byla ledabyle uvázána kravata v nebelvírských
barvách. Jak Draco toužil se na Harryho vrhnout, teď a tady, strhat mu
černou látku z ramen, zasypávat mu šíji a hruď polibky…
Bohužel měl smůlu (ještě si na to musel chvíli počkat, ale to nevěděl),
jediné, co si teď mohl dovolit, bylo němé zírání.
Harry došel až k němu.
Vypadalo to, že je také nějaký nervózní.
Jako každý den si přisedl k Dracovi na sofa.
Začali se nesměle bavit, nejdřív o tom, jak se mají, co se dnes dělo a
podobně.
„Hermiona mi dělá starosti,“ přiznal Harry.
„Pročpak?“
„Víš, už asi týden je taková divná. Často někam mizí, neřekne nám kam.
Když se jí zeptám, buď dělá, že mě neslyšela, nebo zavede prostě řeč
jinam. Bojím se, že se s ní něco děje.“
Á, jaká náhoda? Blaise taky často mizí…V tom něco bude…Navíc, podle mě se
Zabovi líbila, už tenkrát, když ji musel políbit…Změnil se od té doby.
Hodně…Od doby, kdy ji políbil…
Dracovi to seplo. Vždyť to bylo jasné jako facka. Kolikrát už Zabini
koukal směrem, kde seděla Hermiona Grangerová, zasněně pozoroval její
vlnité vlasy, sledoval každý její pohyb. Ano, Draco si to ale uvědomil až
teď. Nevěnoval tomu pozornost, ale když se díval zpátky, uvědomil si, že
mezi Grangerovou a Blaisem opravdu něco bude.
„A nenapadlo tě, že má třeba přítele?“ zeptal se Harryho.
„Co-cože?“
„No, jestli nechodí s nějakým klukem. A jestli to nechce tajit. Třeba si
myslí, že byste s tím nesouhlasili. Co víš, třeba chodí s někým ze
Zmijozelu, nebo tak…“
„Víš snad něco, co já nevím?“ nadzvedl Potter jedno obočí.
„Ne, to ne, jen uvažuju realisticky. Vem si, a neříkej, že to není
pravda, že ty také Ronovi a Hermioně nic o nás dvou neříkáš. Ne, že by
bylo tedy co říkat, vždyť spolu v podstatě nic nemáme, ale…“
„Ale to je něco jinýho. Nesouhlasili by s tím, že se scházím s někým,
koho vůbec neznám. I když to se teď už vlastně říct také nedá, viď?“
„To tedy opravdu ne, Harry. Ale podle mého názoru Hermiona někoho má a
bojí se vám to říct. Hlavně Ronovi. Sám jsi říkal, že by s ní asi být
chtěl. Asi neví, co chce, protože kdyby věděl, tak už by něco udělal,“
vysvětloval Malfoy.
„No, to není sám,“ poznamenal zasmušile Potter.
„Co není sám?“ nechápal Draco.
„Že není sám, kdo neví, co chce.“
„Aha. A kdo ještě?“ nadzvedl Draco obočí, přestože podvědomě odpověď už
tušil.
„Já. Víš, Popelko, je to zvláštní. Víš, jak jsem ti říkal, že si chci
jenom povídat? Teď už to tak není. Teď už bych toho chtěl nejspíš daleko
víc,“ přiznal Harry a zabořil hlavu do dlaní.
Dracovi se zamotala hlava. Štěstím, ale i smutkem. Smutkem z toho, že
Harry nechtěl jeho, chtěl dívku, co si s ním každý večer povídala. Malfoy
pochyboval o tom, že by Potter měl zájem i o něj, mladého, sice docela
pěkného, ale za to nadutého, arogantního a sprostého aristokrata. I když
Draco takový již nějakou dobu dávno nebyl. Změnil se. Vlastně ho změnil
Harry. Měl by Harrymu říct pravdu. Měl by mu říct o své pravé identitě.
Věděl, že tím Harryho hluboce ranní, ale neměl na vybranou. Později by ho
ranil víc, a to nechtěl.
Přesto si neodpustil říct to, co měl na jazyku. Chtěl alespoň jednou
ochutnat Harryho rty, alespoň jednou mu říct, že ho miluje, bez toho, aby
se na něj Harry opovržlivě díval.
Nedělej to! Křičel na něj mozek, jeho srdce ho však naprosto dokonale
ignorovalo (asi tak jako Draco ignoroval McGonagallovou na jejích
hodinách).
„Tak proč si nevezmeš to, co chceš, Harry?“ jemně se usmála Popelka.
„Protože nevím, jestli o to taky stojíš,“ řekl poněkud stydlivě Potter.
„Stojím,“ řekl Draco. Pane bože, ani nevíš, jak moc o to stojím! Už to
udělej, polib mě, prosím. Harry. Nebo se neudržím!
„Pak tedy-“ Draco se neudržel a přisál se k Harryho rtům. Bože, cítil se
tak nádherně. Přestal cítit zem pod nohama (lépe řečeno gauč pod zadkem),
hlava se mu motala v mírné závrati, když si ho Harry přitáhl ještě blíž k
sobě a jejich jazyky se setkaly.
Líbali se snad několik dlouhých minut, Draco doufal, že tato chvíle nikdy
neskončí.
Když se konečně od sebe odtrhli, oba byli bez dechu.
„Promiň Harry, já…“
„Pojď sem ke mně,“ řekl jen Potter a přitáhl si Popelku do pevného obětí
svých pevných opálených paží. Draco se mu schoulil na hrudi a ztěžka
dýchal. Z očí se mu začali drát slzy, když si uvědomil, že tohle musí
skončit. Harry ho odkopne, až zjistí, kdo ve skutečnosti je.
„Copak se děje?“ zajímal se Harry a něžně mu cuchal vlasy. Draco
neodpovídal.
Slzy se mu koulely po tváři, když se odhodlal říct poprvé a naposledy ty
čtyři nádherná a zakázaná slova: „Miluji Tě, Harry Pottere.“
Harry Draca vzal za ramena a posedil ho tak, aby se mu mohl dívat do očí.
Do těch krásných sivých očí, které vždycky tolik obdivoval.
„Řekni to ještě jednou, prosím,“ zašeptal. Draco zapíchl svůj pohled do
toho zeleného naproti sobě a nadechl se.
„Miluji Tě. Miluji Tě, Harry Pottere,“ zašeptal a nadechl se. „Ale musím
ti něco říct, Harry, já…“ přerušil ho prst, který překřížil jeho ústa.
„Také Tě miluji, Draco Malfoyi,“ šeptl Harry a Dracovi se zastavilo na
okamžik srdce. Byl naprosto v šoku.