A když lačný Lev se blíží,
směješ se všem Pannám,
krutý je, kdo nepřihlíží,
krutější, kdo fandí vadám.

„Severusi! Otevři ty dveře! Už mne bolí ruka! Kolik důkazů potřebuješ, že
jsem to já?!“ dohadoval se Lucius s dveřmi. Pomalu se začaly otevírat, až
zůstaly dokořán rozevřené. Ten pokoj nebyl nijak velký a nijak příliš
zařízený. Lucius se ušklíbnul a vešel několik kroků. Tedy, udělal jich
schválně přesně tolik, aby Snape mohl zabouchnout dveře, za nimiž se
schovával, a namířit mu hůlku na zátylek.
„Kde máš hůlku?“ zeptal se ostře.
„Pravá náprsní kapsa,“ odpověděl Lucius klidně. Cítil, jak Severus
přistoupil těsně k němu. Bledá paže se natáhla přes jeho hruď.
„O nic se nepokoušej!“ zavelel rázně.
„Copak se hýbám?!“ zavrčel Lucius v odpověď podrážděně. Jeho hůlka se mu
ztratila z dohledu. „Tak, Seve, teď jsem neozbrojený. Nebyla by vhodná
chvíle, aby sis mne vyslechnul?“ nadhodil. Severus udělal několik kroků
vzad.
„Jak vím, že jsi to ty?“ dotázal se podezřívavě. „Řekni mi…řekni mi, co
bylo moje první jídlo v Bradavicích.“
„Bože! Myslíš si, že mne takovýhle kecy někdy zajímaly?!“
Severus trochu oddychnul, pak ale bylo slyšet, jak ještě kousek ustupuje.
„Jak mám vědět, že na mne teď nevlítne Smrtijedská zásahová jednotka?“
Lucius se nasupeně otočil.
„To bych ti nepřál! Padli bychom do toho oba, pokud umím předpokládat…“
odpověděl úsečně a založil ruce v bok. Snape na něj mířil oběma hůlkami.
„No tak, Seve, oba víme, že ty hůlky tam prostě jenom tak jsou…“
„Ne, ty to nevíš, ty jen předpokládáš. A to je tvůj největší problém,
Luciusi,“ řekl Severus sametově. „Teď si sbal, co sis s sebou přines, a
vypadni.“ Lucius došel až k němu. S pohledem do jeho černých očí natáhl
ruku.
„Hůlku,“ řekl klidně, pak se ušklíbnul. „Pokud dovolíš, smrdím jako
prase. Jsem špinavý, od cesty na moři jsem se nemyl, což je nějakých
patnáct hodin…i když, ona se vlastně bouřka nedá počítat. A navíc jsem
unavený a mám hlad. Takže,“ pronesl pak s o něco upřímnějším ukřivděním,
„radím ti sehnat něco k jídlu, protože já do toho slumu, co tam dole
určitě je, ani nepáchnu,“ odsekl rozhodně a založil proti němu ruce.
Severus mu chvíli pevně hleděl do očí.
„No dobře, počkej tady,“ zavrčel nepříjemně a zavřel za sebou dveře.
Lucius se rozhlédl. Dobře, aby to klaplo, musí být všechno perfektní,
musí se tomu trochu pomoct. Otevřel okno, aby do pokoje vpustil čerstvý
vzduch. Trochu natřepal povlečení na posteli, sňal si plášť a složil ho
na opěradlo židle, pak se posadil na kraj postele. Nervózně si přejel
jazykem po rtech. Rukama zabloudil k límečku, rozepnul několik knoflíků a
hodil nohu přes nohu. Ano, to by mělo být naprosto dokonalé.
Severus byl za chvilku zpátky s nějakým tácem. Krátce na Lucia pohlédl a
potom odložil podnos na malý stolek.
„Nechceš mi poděkovat?“ zeptal se nevrle. Lucius se opřel rukama za zády.
„Promyslím to,“ odpověděl usměvavě.
„Tak na rovinu - já vím, že tady jsi, protože potřebuješ pomoc. Jen
nechápu, co tě vede k té jistotě, že ti skutečně pomůžu…“ opřel se o stůl
a ušklíbnul.
Lucius po něm vrhnul nevýrazný úsměv. „Jsem si jistý, že znáš ten obchod
– něco za něco. Řekni si, o co chceš.“ Severus se pohrdavě ušklíbnul.
„Vždyť mi dáváš jen jedno, Luciusi.“
„Sázím na to, že ti to chybí,“ řekl krátce a zvedl se. Netušil kde a ani
vlastně jak, ale naučil se chodit tak, že se za ním musel každý otočit.
Přinejmenším, jako v případě Severa, alespoň hypnotizovaně hledět, jak se
přibližuje. A když byl dost blízko, stačilo se jen pousmát a trochu
zavřít oči, aby všechno fungovalo. Lidé mu padali do náruče ochotně a
sami, nevěda, že padají do svíjivých křivek hroznýše královského. A když
to věděli, padali o to ochotněji, protože to bylo, jak říkají
aristokratické kruhy, lascivní. Severus by řekl vzrušující.
„Udělám to…“ zašeptal Snape o několik minut později, když Luciovi ležel
na hrudi stejně povolný, jakoby byl omámen lektvarem. „Provedu to pro
tebe, když mi odpřísáhneš, že se vrátíš,“ dodal rozhodně.
„Ale já jsem nikdy neodešel – jen tys byl pořád dál,“ ohradil se Lucius
dotčeně.
„Hm, pořád jsem dál…“ Severus dokázal mluvit naprosto potichu, přesto
měla jeho slova jakousi drtivou razanci.
Lucius ušklíbnul. „Chm, teď jsi velice, velice blízko. A neboj se, tohle
poznám,“ upozornil dvojsmyslně. „Pokud potřebuješ ještě další zeměpisné
určení, stačí se zeptat.“
„Pořád se jenom posmíváš! Proč to děláš?! Už mně to leze krkem!“
„Kdysi se ti pošklebování jiným velmi líbilo. A co jsem slyšel od Draca,
příliš tě to nepřešlo…“
Severus se prudce posadil. „Ale ne, když se šklebíš na mne!“ dramaticky
si odsedl na kraj postele a díval se jinam. Lucius zůstal ležet na lokti.
Jistě, to byla pravda. Severus byl nesmírně hrdý člověk už na škole.
Nesnášel, když ho někdo urážel. Možná proto to dělala taková spousta
lidí, jelikož nazlobený Snape bývalo něco unikátního. A nejhorší bylo, že
Severus si byl vědom toho, že v podstatě nemá na co být hrdý. Nepocházel
z čistokrevného rodu. Neuměl nikdy pořádně nic jiného než bylinkářství,
obranu proti černé magii a lektvary. Netěšil se kráse a oblibě u dívek.
Nezapadal do kolektivu. Neustále hledal své místo v životě. A obdivoval
Luciuse.
Popravdě, Lucia v té době obdivoval každý Zmijozelský. Říkali mu „Syn
Zla“ nebo „Přitažlivý Přízrak“ a podobné romantizující výrazy. Bylo
to…velmi aristokratické. Velmi pánovité, stejně jako Lucius. Odmalička mu
říkali, že bude pánem. A proč by se vzpíral?! Jenže teď našel to pověstné
zrcadlo, které potřeboval. Ukáže vám vás, ale všechny pohyby jsou pořád
jen kopie.
Severus nevlastnil předpoklady pro snoba. Panovační snobové nezáviděli
(většině lidem se totiž vedlo hůř) a když, tak to nedávali okázale
najevo. Když bylo Severovi patnáct, navrhl ho Lucius Temnému Pánovi jako
následovníka. Skrývaly se v něm nečekané talenty, jichž se muselo umět
využít…
Ale zdálo se nanejvýš jasné, že Severus takové dohodě nedostojí. S
výchovou a názory jeho matky, která hlásala, že do ničeho se neplést je
nejlepší, a jeho pověrčivým otcem ochlastou, který nasával, co mohl a co
teklo, měl jisté předpoklady razit si cestu životem po hesle: něco za
něco. A jedním z těch něco mělo být Luciovo přátelství.
Severus se poraženě obrátil. Nemusel říct, co chtěl, protože ve velice
krátkých chvílích uměl Lucius číst všechny myšlenky. Lehnul si zpátky a
nechal se lehce políbit.
A Lucius si pamatoval, jak to vypadalo, když mu ho v šestnácti přivedli…