Koruny záře, už selži,
Orion taky vypadal jako blázen.
Odít necháš se ze lží –
frašku máme tu rázem!

Lucius a Severus se vrátili do Anglie. Ve Wiltshiru je zastihla mírná
přeháňka, ale podle cest to vypadalo, že před chvílí to bylo horší.
Uvnitř sídla nikdo neodpověděl na Luciovo zvolání. Podle zvuků však
obyvatelé byli v nejvyšším patře; v sále s velkým oknem, kterému Lucius z
důvodu nedostatku možností neříkal jinak než taneční.
Draco stál v obrovském otevřeném okně, zády natočený směrem ven, a prsty
jedné ruky se opatrně dotýkal navlhlé venkovní zdi.
„Nepřibližujte se!“ křičel hystericky. „Já-já to udělám! Skočím! Zmizím,
slyšíte?! Navždycky!“ po tvářích se mu valily potoky. Lucius přehlédl
očima přítomné lidi. Belatrix se držela za ústa, omdlévající Narcisu
ovíval skřítek vějířkem z pštrosích per a ostatní příbuzní vypadali jako
nehybné figuríny zrůdného panoptika.
Draco si jeho i Snapea všimnul a rozplakal se ještě více. Kvílel a skučel
jako lapená meluzína. Lucius přeběhnul k Narcise.
„Co se to tu děje?“ zeptal se vyděšeně. Narcisa na něj pohlédla opuchlýma
očima.
„Och, Lucie! Ještě že jsi doma! Konečně! Mysleli jsme…skoro nás napadlo,
že se ti něco stalo! Ach, Severusi! Ani nevíš, jak ráda tě vidím!“
sdělila plačtivě.
Lucius s ní zatřásl. „Posloucháš mne vůbec?! Co dělá Draco v tom okně?!“
Narcise se náhle zamotala hlava a opřela se o svého muže.
Pak ztěžka promluvila: „Je toho moc, Luciusi! Draco ani já už to
nevydržíme! On…úplně mu přeskočilo, nebo co! Vyhrožuje, že skočí z toho
okna!“ razantně se obrátila ke svému synovi. „Draco, miláčku! Lucius je
tady! Prosím, přestaň a pojď ho přivítat!“ vykročila k němu, ale Dracův
zoufalý pokus udržet rychle ztrácenou rovnováhu ji donutil zastavit.
Lucius kývl Severovi a rozešel se k oknu. Ne nijak spěšně.
„Ne! Stůj! Říkám zastav! Já vážně skočím!“ mumlal Draco vyděšeně. Jenže
Lucius došel až k němu a Dracovy nohy se zdály pořád na pevném podloží.
Vypadalo to, že nikdo kolem nedýchá. Tahle záležitost se jich jaksi
povrchně netýkala, ale zároveň se však propadala někam do hloubky jejich
podvědomí.
Lucius svého plačícího syna sundal na podlahu. Draco se k němu přitisknul.
„Vypadněte!“ osopil se Lucius zničehonic na všechny. „Jděte odsud! Nechte
nás alespoň pro chvíli být! U Merlinových vousů! To si nemůžete pro
jednou najít lepší zábavu?! Ven! Ven z mého sídla! Všichni! I Severus! A
ty, Narciso, jdi aspoň do své ložnice!“ zakřičel. Za několik minut s
Dracem osaměli.
„Ne-nepustím tě…i kdybys mne měl potrestat…“ zašeptal Draco umučeně.
Lucius ho objal, aby mu dodal trošku opory.
„Ale no tak… Klid, Draco, jsem tu. Chm, jen breč…“ prohlásil otcovsky,
když pocítil třesavku svého syna. Hladil ho po vlasech. Dobře, teď to
chce špetku porozumění, ždibeček otcovské ochoty a pořádnou lžíci
trpělivosti na lektvar Útěchy pro synátora.
„Je z tebe cítit Snape…“ zamumlal Draco a odtáhl se. Lucius krátkým
pohybem vyrovnal záhyby na látce. Několikrát nevzrušeně pokrčil rameny.
„Tati, měl bys to matce říct…“ pokračoval Draco tvrdošíjně.
„V závěru,“ odpověděl klidně Lucius, zavíraje prostorné okenice.
„Potřebuju před tím vědět, cos dělal v okně. A prosím tě, žádné výmysly,
žes obdivoval obzor.“
„Je konec…“ pronesl pozvolna jeho syn. Očima se díval do křesla – tam se
chystal utéct. Lucius několik vteřin nic neřekl. Chytrému napověz, pokud
ovšem nedělá hloupého.
„To jsi vždycky chtěl, Draco,“ oznámil nakonec ztěžka a uvolnil jeho
napětí pohybem ruky ke zmíněnému útočišti.
„Ale ty taky,“ vrátil mu Draco rychle, jakmile se vděčně svalil do
měkkého polstrování. Lucius mu dal čas. Nenuceně (nebo naopak spíš příliš
vyumělkovaně) si stoupl k oknu a zády křížem se opřel o spodní rám.
Draco začal mluvit. Lucius mu naslouchal. I když mu malicherná slovíčka v
krásných frázích jeho dítěte trochu unikala. Hleděl na jeho tvář. Přišlo
mu zvláštní, jak ji klopil k zemi – tak jakoby pokorně. Téměř bílé vlasy
mu na ni spadaly podobným způsobem, jako se koním pne bujná hříva podél
lesklé šíje. Rysy měl pořád mladické, až skoro chlapecké. Kdyby se usmál,
určitě by to vypadalo stejně lišácky, protože si nemohl odmalička
odvyknout. Více se podobal matce. I tu její hloupoučkou jemnost nějakým
záhadným způsobem vyzařoval. Až na postoj, vyjadřování a oči, ty měl samo
sebou jako Lucius – šedé, odmítavé, nepříjemné a neproniknutelné.
A co se to vlastně dělo? Pokud Lucius dobře vyrozuměl, Voldemort se
dostavil osobně. Překonal všechna kouzla kolem sídla. A pouštěl hrůzu.
Pokorně kolem něj hopsali a skákali, jak si pískal. Hodně to ovšem
bolelo. Ale ani ne tak moc, jak by mohlo, protože Voldemort prý chtěl
hlavně Lucia. A jak byl spěšně ujištěn, nic se nestalo. „Pamatuješ,
pamatuješ to kouzlo, co jsi mne učil? Jak může nějaké myšlenky přenést na
druhou osobu? Matka přišla na to, jak ty vzpomínky, ty myšlenky po tom
zablokovat!“ Šikovná žena…když chce. Pak sem byli posíláni Smrtijedi, aby
se jakože poptali, avšak z úcty k Luciovi to byla poněkud ležérní práce.
Ve svém hovoru Draco náhle ustal. Vystrašeně se na Luciuse zahleděl.
Otcovo obočí se zformovalo do stříšek.
„Co je?“ zeptal se překvapeně. Ale po několika vteřinách němé výměny
pohledů si připustil drobnou bolest v levé paži. Drobnou jen proto, že už
si na ni dávno zvyknul. Vyhrnul si rukáv, potom pohlédl na svého syna.
„No,“ prohlásil téměř odlehčeně. „myslím, že teď už mi galeony stačit
nebudou…“ zavrtěl hlavou, kývl na něj a přemístil se.