Kapitola dvacátá
NA OŠETŘOVNĚ

Madame Pomfreyové stačilo jen pohlédnout na bledou třesoucí se Dariu,
která se začínala pomalu probírat a už chvátala pro nějaký povzbuzovač a
samozřejmě hromadu čokolády. Angela pomohla Darie z lehátka na postel a
šlehla pohledem po Snapeovi.
„Přivedl byste sem laskavě pana ředitele, pane profesore?“ ozvala se
jízlivě.
Kdyby pohledy mohly zabíjet, Angela by se v tu chvíli skácela k zemi.
„Nemyslím, že by pana ředitele zajímaly vaše nehorázné výmysly,
Rosierová,“ odvětil ledově Snape.
V tu chvíli Ron, Harry i Angela vyskočili, jak zuřiví čertíci, ale než
stačil někdo z nich nejspíš dost drze něco odseknout, Hermiona je
naštěstí předběhla.
„To ale nejsou žádné výmysly, pane,“ ozvala se hlasitě a tlačila Rona
zpátky do sedu. „Daria je toho živým důkazem. V lese byli mozkomorové a
...“
„Na váš názor se nikdo neptal, Grangerová,“ přerušil ji Snape neomaleně.
Madame přichvátala k posteli a vnutila Darie sklenici s nějakou hustou
béžovou kapalinou.
„Severusi, běžte prosím pro profesora Brumbála,“ oslovila ho Poppy v
chůzi. „O tom útoku by se měl okamžitě dozvědět.“
Snape jen zamrkal. Madame všechny přinutila, aby se posadili a do ruky
jim dala misku snad s půl kilem čokolády.
„Neodejdete odtud, dokud ta čokoláda nezmizí, jasné?“ nakázala jim přísně
a odklusala s Dariinou prázdnou sklenicí.
„Jak si můžete být jistá madame, že je napadli mozkomorové?“ zavolal za
ní Snape úlisně.
Madame se zastavila a pohlédla na něj, jako by se zbláznil.
„Vykazují přece všechny příznaky,“ odvětila udiveně a zmizela ve vedlejší
místnosti.
Snape se zatvářil, jako by kousnul do citronu, přeletěl je všechny
vražedným pohledem a odplachtil z ošetřovny s prásknutím dveří.
„Kretén,“ zašeptalo v tu chvíli najednou šest hlasů. Všichni se po sobě
udiveně podívali a většině zacukaly koutky. Pak se ale raději rychle
vrátili ke své čokoládě a vzácná chvíle souznění byla pryč.
Namísto toho teď zavládlo na ošetřovně dusné ticho.
Angela se se svou miskou posadila na parapet okna, Malfoy si dal nohy na
opěradlo postele, Hermiona se uvelebila u Darie na posteli, Ron se o ni
opřel zády a Harry se usadil obkročmo na židli.
„Je to ale hodně divné, viďte?“ ozvala se po dlouhé době Hermiona.
„Pochybuju, že mozkomorové čekají, až se náhodou někdo dostane do lesa,
aby ho pak mohli napadnout.“
„Velice správně,“ souhlasil Ron. „To je naprostá blbost.“
„Museli o nás vědět,“ řekl tiše Harry.
„Někdo je na nás poslal,“ odtušila Hermiona. „Ale kdo?“
„O tom večerním trestu jsme věděli jen my, Snape a nejspíš i
McGonnagallová,“ uvažoval Harry.
„McGonnagallovou můžeme škrtnout,“ řekla Daria.
„A tebe taky,“ řekla Hermiona.
„Já, ani Ron nebo ty Hermiono, jsme to taky nebyli,“ dodal Harry a zabodl
pohled do Malfoye.
Ten si jich okázale nevšímal a ládoval se svou čokoládou.
Angela celou dobu pozorně sledovala jejich rozhovor. Teď pohlédla na
Harryho.
„Já jsem to nebyla,“ řekla tiše a pevně.
Všichni kromě ní upřeli pohled na Malfoye.
„Takže kdo nám tak asi zbývá?“ ozval se Ron hlasitě.
Malfoy se konečně posadil.
„Jestli si myslíte, že jsem takový cvok, abych poštval sám na sebe
mozkomory, tak už vám asi definitivně hráblo,“ konstatoval suše.
„Právě naopak,“ odsekl Harry. „Na tebe třeba neútočili doopravdy. Co když
jsi s nimi byl domluvený? Jen aby na tebe nepadlo podezření, že bys s tím
mohl mít něco společného.“
Draco se postavil a z jeho očí se staly tvrdé kameny.
„Teď jsi na to kápl, Pottere. Seš fakt borec,“ vyštěkl ironicky.
Teď už se postavil i Harry a odsunul židli, která stála mezi nimi.
„Tak to popři,“ vyzval ho. „Řekni, že to není pravda.“
Draco zaskřípal zuby a ruka mu sjela k hůlce, když ucítil na rameni něčí
ruku.
Pohlédl na Angelu, která se naprosto tiše objevila těsně u něj.
Chvíli si beze slova hleděli do očí. Pak se Malfoy posadil.
„Nestojíš mi ani za odpověď, Pottere,“ vyprskl posměšně.
„Nech to být, Harry. Aspoň prozatím ...“
Harry šlehl po Angele tvrdým pohledem, ale ona neuhnula a Harry trochu
zchladl.
Dveře na ošetřovnu se rozlétly dokořán a dovnitř majestátně vešel ředitel
školy. Všechny pohledy se na něj upřely. Snape kráčel za ním s výrazem
vraha.
„Jste všichni v pořádku?“ otázal se Brumbál vážně.
Nebelvírští kývli hlavou.
„Naštěstí nám nic není, pane profesore,“ řekla tiše Hermiona.
„Kde přesně na vás ti mozkomorové zaútočili?“ obrátil se Brumbál na
Malfoye a Dariu.
Žádné pochyby, či zjišťovací dotazy. Prostě jim věřil a přímo se ptal na
podstatné věci.
Daria se podívala na Malfoye, ale ten se očividně neměl k odpovědi.
„Docela blízko okraje lesa, pane,“ odpověděla tedy za oba.
„Kolik jich bylo?“
Daria si zaryla nehty do dlaní a trochu zbledla, když si vzpomněla na
temné postavy.
„Asi tucet,“ odvětil Malfoy tiše.
Brumbál se zachmuřil. Chvíli bylo na ošetřovně hluché ticho. Pak se
ředitel otočil na Snapea.
„Chtěl bych vás, Severusi, požádat, abyste neukládal našim studentům
tresty venku a zvláště ne v Zapovězeném lese,“ řekl chladně a oči mu
jiskřily.
„Samozřejmě, pane řediteli,“ odvětil Snape prkenně.
Brumbál se obrátil k madame, která právě vcházela, aby se přesvědčila o
poctivém pojídání čokolády.
„Budou se moci všichni vrátit na své koleje, Poppy?“
„Ano, Albusi. Slečnu Prescottovou bych si tu možná nechala, ale vypadá v
pořádku, takže to nebude třeba.“
Daria sklopila oči k podlaze a vší silou ovládala třas rukou.
„Výborně, tak tedy dobrou noc,“ řekl Brumbál a chvatně odkráčel.
Angela se chvíli zamyšleně a nerozhodně dívala na zavřené dveře, pak
seskočila z parapetu a rychle zamířila k nim.
„Kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se Snape chladně.
„Hned se vrátím,“ zamumlala Angela neochotně, ani se k němu neotočila a
dveře za ní zaklaply.
Snape skoro vzteky zaskřípal zuby, ale ovládl se. Přeletěl vražedným
pohledem po studentech, kteří na něj upřeně zírali.
„Váš trest na zítřek samozřejmě platí, pane Malfoyi. Vyřiďte to i
Rosierové,“ vyštěkl nabroušeně a otočil se k odchodu.
„Ještě moment, pane.“
Snape ztuhl a chřípí se mu rozšířilo. Prudce se obrátil k Potterovi,
který stál za ním.
„Ano, Pottere?“ zeptal se nebezpečně ledově.
Harry se mu na moment díval do švábovitých očí, pak se sklonil a pobral z
jedné postele malé pytlíky.
„Tady máte,“ oznámil uštěpačně a štítivě mu je podával. „Víc jsme
nasbírat nestihli.“
Snape mu je vyškubl z ruky a vypálil z ošetřovny tak rychle, že ho ani
nenapadlo, ubrat mu za drzost body.

„Počkejte chvíli, pane profesore,“ zavolala Angela za Brumbálem, který už
byl na konci chodby.
Brumbál se mírně udiveně zastavil a otočil se čelem ke klusající
Rosierové.
„Ano?“ zeptal se mírně, když se před ním zastavila. „Co byste chtěla?“
„Já jen, no, potřebovala bych s vámi mluvit, pane profesore,“ dostala ze
sebe Angela po chvíli. „Samozřejmě, že ne hned, až budete mít chvíli čas
...“
Brumbál ji chvíli zamyšleně pozoroval, přičemž si Angela připadala jak
pod rentgenem a pak se pousmál.
„Přijďte za mnou do ředitelny v pátek v osm, jestli to není pozdě. Heslo
jsou „Skákavé kuličky.“
„Děkuju, pane,“ ulevilo se Angele. „To mi bohatě stačí.

Když se vrátila na ošetřovnu do napjatého ticha, všichni měli své misky
prázdné. Nacpala do sebe svůj zbytek a po chvíli je madame propustila.
Předtím než se skupina rozdělila na dvě části, pohlédla na Harryho.
„Za hodinu v komnatě.“
Harry jen mírně přikývl.

Angela pozorovala tmu za sklem. Nerozsvítila žádné světlo. Pokaždé když
vydechla, utvořil se na studeném okně zamlžený kroužek, který po chvilce
zmizel. Venku se prudce ochlazovalo.
Harryho za sebou spíš vycítila než uslyšela.
„Kdo si doopravdy myslíš, že to byl?“ zeptala se tiše. „Kdo je poslal?“
Harry dlouhou dobu mlčel.
„Snape. Nikdo jiný mě nenapadá. Když to Malfoy nebyl,“ dodal trochu
cynicky.
„On to ale opravdu nebyl,“ řekla Angela pevně.
„Jak si tím můžeš být jistá?“
Angela se k němu otočila tváří.
„Znám ho líp než ty. On by to neudělal. Vždyť skoro dostal jejich
polibek, copak jsi to neviděl?“
„Viděl,“ odvětil Harry, ale rozhodně ne přesvědčeně.
„Taky si myslím, že to byl Snape,“ řekla Angela.
„Hmm, ale nemáme na to žádný důkaz.“
„Ne, to nemáme.“
„Jak dobře Malfoye znáš?“ zeptal se Harry nečekaně.
„Harry, prosím tě,“ Angele se vytvořila na čele jemná vráska.
„Odpověz mi.“
Angela si povzdychla.
„Dobře. Nikdy jsem se s ním moc nebavila. Sblížili jsme se teprve před
dvěma roky. Díky jeho matce a mojí tetě.“
„A?“
„Jsme jen přátelé,“ odsekla Angela. „Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“
„No jo, tak se nezlob,“ objal ji Harry smířlivě. „Jen tě s ním nerad
vidím, to je všechno.“
Angela se k němu přitiskla.
„Prostě si ho nevšímej,“ zamumlala mu do ucha.
„Tak to jen tak nepůjde ... Podívej, začíná sněžit. Letos nějak brzy.“
Angela se podívala ven oknem, za kterým skutečně padaly drobné sněhové
vločky.