„Slečno, okamžik!“ „Odpovíte nám na pár otázek?“ „Prosím...Jen pár slov?“ „Proč se vracíte na místo činu?“ „Jaké jsou vaše úmysly?“ „Co cítíte při pomyšlení na návrat?“ Vlak zahoukal. Znamení k odjezdu. Zrychlila krok, jak jen to bylo přes masu všudypřítomných novinářů možné. Jak postupovala k vlaku, otázky se vzdalovaly a slévaly do jednoho velkého hukotu. Sakra práce! Jak dlouho tohle ještě potrvá? A ty otázky! Místo činu… pche! Horší než Holoubková osobně. Opět se ozvalo zahoukání. Popoběhla. S jednou nohou na schůdku vlaku se otočila. Fotoaparáty opět zacvakaly. Uslyšela další změť otázek. Nepodařilo se jí rozeznat jednotlivá slova – díky bohu. V tu chvíli někdo vykřikl její jméno - prudce se vyšvihla do vlaku a zabouchla za sebou dveře. Ozvěna toho hlasu jí však stále zněla v uších. Volné kupé, konečně. Tohle byl bezpochyby pitomý nápad. Věděla, že by to neměla dělat ale…vytáhla hůlku, jemně jí mávla a cosi zašeptala. Tak, teď bude mít klid až do - do příjezdu...domů. Jinak se to nazvat nedalo. Bradavice byly její domov. Hermiona Grangerová se vracela domů. Krajina za okny se měnila. Začalo se stmívat. Člověk by čekal, že když se jedna z nejznámějších čarodějek současného kouzelnického světa vrací na místo, které ji proslavilo, bude nadšená. Hermiona cítila jen směsici nervozity a jakéhosi podivného odhodlání. Poslední tři měsíce byly opravdu náročné. Zatracené viteály, zatracený Voldemort a zatracení novináři! Prvních dvou věcí se úspěšně zbavila, ta třetí se jí držela jako klíště a nechtěla se pustit. Varovali ji, že to bude náročné. Ale že až takhle... Vlak začal zpomalovat. Hermiona zaváhala - svůj školní hábit měla vedle sebe. Má si ho vzít? Prefektský odznak se lehce zablýskl, když hábit otáčela v ruce. Správně by teď měla plnit své prefektské povinnosti. Nějak se na to ale necítila. Ušklíbla se a hábit vrazila zpátky do tašky. V džínách a triku to půjde taky. Koneckonců, má jít rovnou do ředitelny. Ozvalo se zahoukání a vlak s trhnutím zastavil. S nádechem vytáhla hůlku, mávla ke dveřím, ale nic nevyslovila. Dveře se hladce otevřely. Vida, půjde to i bez mluvení. Usmála se. Znalá poměrů se snažila dostat z vlaku co nejrychleji. Prakticky se jí to podařilo. Rychle se vyhnula zmatené směsici vystrašených prváků a s hlavou sklopenou zamířila k místu, kde se tyčila postava poloobra. „Hagride.“ pozdravila a hodně zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje. „No né! Hermiono!“ zahalekal oslovený poněkud zvučnějším hlasem, takže si pár lidí v hloučcích okolo začalo okamžitě vzrušeně šeptat . Útrpně zavřela oči. „Ne tak nahlas, Hagride. Máš ten volný kočár?“ její hlas zněl trošku nervózně. Vážně potřebovala jet k hradu sama. Další otevřené okukování by už dnes asi nezvládla. „To se ví, že jo, pro tebe všechno. Rád tě zasejc vidím, děvče.“ Hagrid ji vzal za ruku a vedl ji k pár metrů vzdálenému kočáru. Viděla dva testrály, kteří ho táhli, jak netrpělivě pohazují hlavou. Byla by radši, kdyby je neviděla. Ráda by si to odpustila. Vlezla do kočáru, ostatní studenti se ještě po skupinkách trousili z vlaku. Opravdu se před chvílí snažila vyběhnout tak rychle, jak to šlo. „Pojedu napřed - stejně musím za paní ředitelkou ještě před hostinou, díky Hagride. Uvidíme se pak.“ Bradavický učitel a šafář v jednom přikývl, usmál se na ni a poplácal testrály po hřbetě. Taky je viděl. Vstupní síň byla podivně prázdná. Za chvíli, ale bude narvaná k prasknutí. Stoupala po známých schodech. Přepadaly ji sentimentální vzpomínky. Byla vážně ráda, za to, že je zpátky. Naprosto bez zaváhání, jakoby to nebyl rok a něco od doby, co zde chodila jako studentka, došla ke kamennému chrliči, chránícímu vstup do ředitelny. „Viteály,“ řekla mírně znechuceně. Vážně originální heslo. Chrlič uskočil stranou. Krátká cesta nahoru jí neposkytla příliš času k přemýšlení. Ne, že by poslední tři měsíce přemýšlela málo. Někdy měla pocit, že kdyby její myšlenkové úvahy měly být zaznamenány, mohla by si na ně pořídit knihovnu. Zaklepala. „Dále,“ ozval se hlas s prakticky nepostřehnutelným skotským přízvukem. Hermiona vešla dovnitř a trošku nejistě se rozhlédla. Když zde byla naposledy, ředitelnu ještě vlastnil někdo jiný. Nicméně nutno říci, že pod vedením Minervy McGonagallové se příliš nezměnila . Jedinou viditelnou změnou byl obraz spícího Albuse Brumbála za ředitelčiným stolem. „Slečno Grangerová! Ráda vás opět vidím.“ Nadšený hlas vytrhl Hermionu ze zamyšlení. Minerva se k ní blížila s úsměvem a nataženou rukou. „Dobrý večer, paní ředitelko, jsem ráda zpátky,“ odpověděla a následně opětovala pevný stisk ruky. Minerva ji vedla ke křeslu před svým stolem a sama si sedla za něj. „Mohu vám něco nabídnout? Kávu, čaj, sušenky?“ šveholila nadšeně. „ Jen čaj, prosím.“ Hermiona se momentálně necítila příliš jistě. Na stole se objevila čajová konvice a dva šálky. Poté, co ředitelka oběma nalila, opřela se v křesle a se zájmem si dívku prohlížela. Vypadala poněkud unaveně a - chvíli nemohla najít ten správný výraz – ano, nesvá, to je ono. „Předpokládám, že zdvořilostní konverzaci v našem případě můžeme vynechat. Vaše žádost mne překvapila, slečno Grangerová, ale vezmeme-li v potaz, že vás znám, musím říci, že ne zase tolik.“ Hermiona se zhluboka nadechla, než odpověděla. „Paní ředitelko...víte, že nemám uzavřený sedmý ročník. Tím pádem nemám složené OVCE, a tím pádem - nemám potřebné předpoklady k tomu, stát se bystrozorem. Nenapadá mne lepší řešení. Je to velký problém?!“ Starší žena se na mladší podívala s výrazem, který jasně naznačoval, že ví, o co se pokouší. „Asi takhle, Hermiono,“ odmlčela se, aby nechala doznít zvuk křestního jména. Používala ho zřídkakdy. „Sama moc dobře víte, že při vaší ehm...pověsti už OVCE nepotřebujete. „Nicméně,“ zvedla ruku a zarazila tak proud námitek, „troufnu si říci, že vás znám natolik dobře, že chápu, co pro vás OVCE znamenají. Jak to ale chcete udělat? Copak se můžete vrátit zpátky do vyučování?“ Minerva následně znechuceně mávla rukou ke komínku novin. Na vrchu ležel asi dva dny starý výtisk Věštce. Titulní strana v senzaci oznamovala, že jeden ze tří hlavních zachránců kouzelnického světa, má v úmyslu vrátit se do Bradavic. „Víte…myslela jsem nějaké vyučování formou konzultací. Něco, co by mi pomohlo se na OVCE alespoň připravit. Ale mátu pravdu. Nemůžu se jen tak vrátit do běžných hodin. Všude na mě zírají jako na zjevení. Nezvládla bych to.“ Hermionin hlas zněl rozčarovaně. „Tak především bychom to nezvládli my. Potřebujeme soustředěné studenty. Nemohu si dovolit, aby při hodinách místo kouzel sledovali naši „hrdinku“. Umíte si představit takové vaření nestabilních lektvarů s nesoustředěnými studenty? Přiznám se vám,“ Minerva si povzdechla než pokračovala, „netušila jsem, jak moc velký bude mít válka dopad na naše životy. Nicméně je to teprve čtvrt roku! Musíte...musíme být ještě trpěliví.“ Hermiona si tohle opakovala asi tak dvacetkrát za den. Vzhledem k nedávným událostem se prakticky nedostávala do mudlovského světa. Byla tedy stále obklopena kouzelníky, což jí na jednu stranu vyhovovalo, na druhou stranu nyní patřila k pár nejsledovanějším lidem v kouzelnickém světě. Válka její dosavadní život ovlivnila až příliš. Nechtěla, aby nadále ovlivňovala i ten budoucí. „Takže?“ zeptala se s očekáváním. „Není to lehké. Ale…pochopitelně, že se vás pokusíme na OVCE připravit co nejlépe to jde. Když nic jiného, celý kouzelnický svět vám to dluží. Vidím to takhle - nevrátíte se na klasické vyučování pro sedmý ročník. Alespoň teď ještě ne. Možná pokud by se situace časem stabilizovala. Domnívám se, že nejlepší bude ta vaše forma konzultace. Půjde vám zřejmě hlavně o tyto předměty - lektvary, přeměňování, obrana proti černé magii, bylinkářství a kouzelné formule?“ Byla to jasně řečnická otázka, proto ředitelka ihned pokračovala. „Nejhůře s hodnocením Nad Očekávání, to je vám jasné. Vzhledem k tomu, že se vám učitelé budou muset věnovat ve svém volném čase, bylo by ideální snížit počet profesorů na minimum…“ Minerva se odmlčela, zřejmě aby si Hermiona přebrala co to znamená. Po krátké odmlce opět promluvila. „Jsem vás schopna naučit kromě přeměňování i kouzelné formule. Na zbylé tři předměty, už ale nestačím. Naštěstí pro vás máme učitele, který je schopen vás je naučit. I když...'' Usmála se zřejmě nad tou představou. „Bylinkářství by mohlo trošku pokulhávat. To byste se, ale zvládla doučit sama. Problém vidím jinde. Přemluvit tuto osobu k našemu plánu nebude vůbec lehké. To ale sama víte''. Hermiony se zmocnilo naprosto jasné tušení. Zlé tušení. Mělo jí dojít, co tím Minerva myslí. Zatraceně, to nehodlala absolvovat. To prostě… V krbu vedle ní se ozvalo zapraskání. Zelené plameny ohlásily příchod návštěvníka. Než stačila Hermiona vznést námitku, černě oděná postava ladně vystoupila z krbu. „Volala jste mě , paní ředitelko?“ zeptal se sametový hlas.