Bouře

16. červen 1978
Byl neobyčejně horký den, sic bylo slunce schované za černými oblaky,
dusno padalo na Bradavický hrad stejně jako zkoušková hysterie na nebohé
studenty. Leč dva studenty jakoby zkoušková nálada minula, v hlavě
každého byl jen ten druhý. Jistě u Siriuse Blacka se nepředpokládalo, že
by se v jeho hlavě nacházel pojem „učit se na zkoušky“. Tedy mimo
vpředvečer zkoušek samotných. Sic by jistě snad kohokoliv překvapilo,
kdyby věděli, kdože zaplňuje jeho snad každou myšlenku. To u Remuse
Lupina se neočekávalo, že by v hlavě měl právě v tuto dobu něco jiného,
přesto… působení mladého černovlasého nebelvířana bylo silnější.

Nebo přece jen…?
„Siriusi,“ houkl Remus na Siria sedícího u okna na prázdné chodbě.
„Ano? Lásko má jediná,“ zazubil se oslovený.
„Hej, nech toho,“ zrudl vlkodlak.
„Co za to?“ usmál se Sirius způsobem, že aspoň malou pusu to stát bude.
„Víš, je polovina června,“ začal Moony pomalu.
„A ještě ke všemu bude pršet,“ zhodnotil Black počasí venku bez jakékoliv
souvislosti.
„To říkáš už tři dny a jediná voda, která na mě spadla, byla ve sprše,“
oznámil Remus suše.
„No jo, ve sprše…“ Nasadil Tichošlápek zasněný pohled. „To si pamatuju!“
Remova tvář nabrala nádech červené. „Tak předpověď pro dnešek – nebude
pršet,“ pronesl Sirius s jistotou v hlase.
„Dobré vědět, ale k tomu, že je polovina června-“ začal Moony. Neúspěšně.
„Už jsem ti tuhle hodinu říkal, že tě miluju?“ zeptal se černovlasý s
úsměvem na rtech a psím pohledem v očích.
„No…“ Remu předstíral, že uvažuje „kdo tvrdí, že se to oposlouchá, kecá!“
„Velmi hezké zjištění, nerad se bezvýznamně opakuju,“ řekl Sirius a
přitáhl si ho blíž, aby měl lepší přístup k jeho rtům.
„Ehm, Siriusi,“ zastavil ho hnědovlasý student.
„Co?“ zeptal se oslovený zmaten.
„Chodba,“ vysvětlil vlkodlak.
„A?“
„Volný průchod naprosto komukoli.“
„A?“ nechápal stále Sirius.
„Víš, kdokoli může projít kolem,“ vysvětloval mu Moony trpělivě.
„Jistě, od toho chodby jsou,“ souhlasil druhý.
„Přesně tak,“ ujistil jej Náměsíčník.
„A?“
„Tak jinak, kdokoliv může projít kolem a narazit na nás,“ vysvětloval
vlkodlak pomalu pomalému Siriovi.
„To je problém?“ usmál se Tichošlápek nevinně s lehkovážností v hlase.
„Siriusi?“ Remus se na něj zkoumavě zadíval.
„Aha, fakt že jo,“ řekl Sirius nedbale. „Mluvili jsme o něčem důležitém?“
zeptal se.
„O červnu!“
„Mluvili jsme o něčem DŮLEŽITÉM?“ zeptal se Black znova.
„Ano,“ usmál se Remus. „Nevím, jestli si to zpozoroval, ale je už
polovina června.“
„Tobě nic neunikne,“ vydechl černovlasý obdivně.
„Siriusi! Zkoušky!“
„Heh?“ nechápal oslovený, co se to po něm chce.
„Blíží se zkoušky. OVCE. Víš vůbec, co to je?“ zadíval se na něj vlkodlak
starostlivě.
„Jasně, takovéto roztomilé zvířátko, že?“ podíval se na něj Tichošlápek
štěněčím pohledem, až se Remus musel rozesmát.
„Prostě a jednoduše, někteří z nás se musí i učit, jestli tušíš, co to
slovo znamená.“
„No, někde jsem ho tuhle zaslechl. Tuším, že snad i od tebe,“ nasadil
Black přemýšlivý výraz.
„Tak fajn, musím do knihovny,“ oznámil Moony prostě.
„Proč?!“ vyjekl Sirius šokovaně.
„Důkladně jsem ti to nevysvětlil?“ optal se vlkodlak.
Sirius jen zavrtěl hlavou.
„Musím se učit.“
„Ach,“ vydechl Tichošlápek zklamaně.
„Víš, taky bys to měl zkusit,“ doporučil mu Remus opatrně.
„Ale proč?“ nechápal Sírius.
„Třeba… ony zkoušky!“ nadhodil hnědovlasý.
„Šest let jsem se na nějaké zkoušky neučil. Proč v tom mám v posledním
roce začínat?“ namítl Tichošlápek.
„No… většinou jsi to dělal tak, že jsi vpředvečer zkoušek chytil mírnou
paniku a potom jsi ukradl, ano, ukradl,“ zopakoval Moony, jelikož druhý
zamítavě zakroutil hlavou „…mé poznámky, ze kterých ses CO?“ zeptal se
nesmlouvavě.
„Co?“ zeptal se Sirius nevinně.
„Učil,“ oznámil vlkodlak s úsměvem.
„Takže, já nechytám paniku,“ protestoval černovlasý důrazně.
„Máš pravdu, to byl poctivý hysterák,“ souhlasil Moony.
„Kušuj! A za druhé – nikdy jsem ti neukradl ani jediné poznámky.“
„Že ne?“ vyjekl Remus šokovaně.
„Ne, jen jsem si je půjčil trochu bez tvého vědomí,“ zamumlal
Tichošlápek. „Ale neukradl!“
„Dobrá, vrátil si mi je, až když mi byly naprosto k ničemu. To lze
rozhodně nazývat krádež,“ oponoval druhý.
„Nelze. Chceš snad říci, že jsem už stokrát ukradl tutéž věc? Jamesův
plášť! Jen jsem si ho vždy vypůjčil,“ vysvětlil Sirius.
„Ale nezapřeš, že ses z těch poznámek učil!“ vypálil Remus nečekaně.
„No, možná trochu,“ připustil Black.

Zvenku se ozvala rána.

„Co to bylo?“ trhl sebou vlkodlak.
„Blesk,“ oznámil Sirius. „Tedy hrom. Blesk je tam,“ ukázal k obloze, kde
se zablesklo.
„Řekl bych, že s tou tvou předpovědí ti to asi moc nevyjde,“ zhodnotil
Remus situaci.
„To, že jsou hromy a blesky přeci ještě nemusí znamenat, že bude pršet,“
protestoval Tichošlápek rozhodně.
„No, jistě, ale stejně bych se fakt měl jít do knihovny učit,“ ozval e
Remus s úmyslem jít.
„I přesto tě miluju,“ usmál se Tichošlápek. Remus úsměv oplatil. Ticho
protrhlo bubnování něčeho po střeše.

„Ehm, neprší to ono náhodou?“ otázal se vlkodlak.
„Moony, to, co vidíš a slyšíš – onen údajný déšť – jsou pouze halucinace
způsobené stresem ze zkoušek,“ vysvětlil mu černovlasý.
„Ach tak, jistěže,“ reagoval Remus předstíraným tónem naprostého
přesvědčení a odešel.

Sirius si z nudy vytáhl Pobertův plánek, chvíli zasněně pozoroval tečku s
nápisem Remus Lupin, kterak se vzdaluje od jeho tečky a s hrůzou zjistil,
že se k němu blíží jistá mrzimorská studentka s bohatou hřívou blond
vlasů, bujným poprsím, přiblblým úsměvem, jež se neustále hihňá, a jedním
párem neustále mrkajících očí. Zjev jménem Lara, jejíž příjmení pro
jistotu zapomněl. Problém byl v tom, že Lara se blížila k němu. Rozhlédl
se kolem sebe a vchod na věžičku ho přímo praštil do očí. Dvakrát se
nerozmýšlel, sebral se a rychle zapadl na věž. Začaly na něj padat
dešťové kapky, samozřejmě naprosto fiktivní, jelikož dnes přece nemůže
pršet.
Když v tom se zablesklo. A před Siriem se najednou objevil velký šedivý
vír.
Tichošlápek si snažil vzpomenout, co kdy slyšel o vírech.
„Siriusi, až někdy narazíš na nějaký podivný vír, rozhodně do něj nelez.“
S uspokojením zjistil, že žádnou takovou frázi nikdy neslyšel a vykročil
k magickému víru.
Zarazil se. Něco mu říkalo, že lézt tam je asi velká blbost, ale dříve
než se snažil rozmyslet, vír jej pohltil.

Sirius měl pocit, jakoby padal hlubokou propastí a viděl jen míhající se
neuspořádané tvary. Oddechl si, až když zase cítil pevnou půdu pod
nohama. Konkrétně chodbu před ředitelnou. Nebelvířan si pomyslel, že vír
na cestování po hradě není špatná věcička, ale dovedl by si představit i
zajímavější věci, jelikož vír přeci nedokázal nic, co by nesvedl on sám,
ač rozhodně ušetřil spoustu času. Problém byl, že sem vlastně vůbec
nechtěl. A už vůbec ne nějaké vysvětlování.

Brumbál.
„Ehm, dobrý den, pane řediteli,“ pozdravil Tichošlápek nervózně a chvíli
pozoroval ředitelovu zaraženou reakci.
„Pane Blacku? U Merlina, co tady děláte?“ vykřikl Brumbál překvapeně.
Sirius usoudil, že asi musí být celkem zvláštní objevit se znenadání
někde, kde se vlastně ani není možné přemisťovat. Pak si ale uvědomil, že
Brumbál ho vlastně neviděl, když se znenadání objevil. Bradavický ředitel
se zjevil až poté, co se Sirius objevil. Takže ho neviděl se objevovat.
Tudíž, na tom, co tu dělá nemže být zas až tolik divného.
Divné bylo, proč venku svítí slunce a není ani stopa po bouřce. Siriovi
připadalo, že něco tady bude vážně hodně divné.