Nebelvírská společenská místnost byla podivně opuštěná a tichá. Pamatovala si ji úplně jinak. Vždy plnou lidí, živou a uspěchanou. Teď tady stála v šeru a naprostém tichu. Kdyby měla Hermiona popsat, co právě teď cítí, musela by uznat, že jde o nelehký úkol. A když jedna z nejnadanějších čarodějek současnosti něco takového přizná, je to na pováženou. Zvyklá neutíkat od překážek, rozhodla se, že se pošťourá ve svém nitru. Výsledek byl rozporuplný. Byla opravdu, ale opravdu ráda, že je zpátky. Po škole se jí stýskalo, i když nahlas to příliš neříkala. Ron si už tak ťukal na čelo…Vážně chtěla mít OVCE, a ne proto, aby si ten cár papíru mohla pověsit na zeď! Co si ten chlap o sobě sakra myslí?! Bystrozorské povolání bylo přesně to, co chtěla. A na to řádně dokončené vzdělání potřebovala. Ne, ten mizera ji neodradí. Snášela ho šest let, snese ho o rok déle. Ale...bála se, to nemohla popřít. Opravdu měla strach a to ji deptalo. Prošla válkou v čelní linii, poznala kletby, které se nepromíjejí, sama je byla nucena použít - při této vzpomínce se otřásla odporem - riskovala život při hledání těch zatracených viteálů a…ještě mnohem víc. To vše v pouhých sedmnácti letech. A teď se bude bát hodin lektvarů? To je absolutně směšné! Jakkoli to možná bylo směšné, příliš jí to nepomáhalo. Pravda však taky byla, že její strach nebyl neoprávněný. Ono snášet nemožné poznámky svého profesora ve třídě plné spolužáků, bylo něco jiného, než s ním být zavřená sama v místnosti, a ještě – Merline! - na výuce rovnou třech předmětů dohromady! Hermiona věděla, že na lektvary má talent. Obrana proti černé magii již však byla - navzdory ředitelčiným slovům - trošku tvrdší oříšek. Jistě, válka ji naučila bojovat a bránit se. Díky mnoha, ne zrovna vítaným příležitostem, měla vycvičené bojové taktiky, zesílený instinkt a velmi dobré reakce. Některá kouzla jí ještě stále dělala problémy. Harry dodneška vrtěl hlavou nad jejím nepříliš povedeným Patronem. Hermiona si vděčně uvědomila, že když ho v minulosti potřebovali, naštěstí vždy stačil právě Harryho silný jelen. Neměla také tak silnou vůli, nedokázala by vzdorovat Imperiu. Měla tu „čest“ si to vyzkoušet. Ne, to nebylo něco, na co momentálně chtěla vzpomínat. Sečteno a podtrženo - její nadání pro obranu se s tím Harryho nedalo srovnat. Byla si jistá, že Snape to nenechá bez komentáře. Ona se ale opravdu chtěla učit, chtěla ve studiu pokračovat! Jen…musí se k tomu přimotat Snape? Jistě, jistě, nemůže chtít všechno. Ředitelka má pravdu, nikdo lepší…ne, nebude se opakovat. Prostě to bude muset zkusit s tím nesnesitelným člověkem vydržet. Musí zatnout zuby a myslet na OVCE. A až přijdou ty jeho nemožné poznámky a komentáře ke všemu, co udělá - a to si byla zatraceně jistá, že přijdou - prostě se nadechne, potlačí chuť poslat ho někam…však Merlin ví kam, a vydrží to. Musí. Co, ale opravdu nechápala, a nad čím měla už hezkou chvilku stažené obočí, byl Snapeův souhlas. Když vystoupil z krbu a Hermioně došlo, o co se chce ředitelka pokusit, v tu chvíli by vsadila svoji hůlku, že ten přerostlý netopýr nebude souhlasit. Ale on souhlasil. Ještě, že nic nevsadila. Samozřejmě, v podstatě to byl souhlas sotva patrný, ale byl tam. Ten zvláštní oční kontakt, který vedl její staronový profesor s Minervou, ji, řekněme, zmátl. Byly to zvláštní pohledy, jakoby si ti dva rozuměli a věděli víc, než Hermiona byť jen tušila. Vždycky si myslela, že tento způsob očního hovoru dokáže vést se Snapem jen Brumbál. A ani tehdy to nechápala. Vždyť ty černé oči zpravidla nic neprozrazovaly – jediné, co se z nich čas od času dalo vyčíst, bylo pohrdání a zlomyslnost. Někteří lidé v nich nicméně očividně viděli víc. Každopádně, říkala si v duchu, zatímco pomalu vycházela ze společenské místnosti. Prostě nějak přijde na to, proč to ten…člověk udělal. Souhlasil, že ji bude učit, lépe řečeno mučit, musí se ho tedy naučit nazývat jinak než „mizera“, „přerostlý netopýr“ nebo... jakkoli podobně. Ale přijde na to… ------------------------------- Profesorka McGonagallová unaveně seděla za svým stolem. Tyhle dny na začátku školního roku byly buď, čím dál tím víc vyčerpávající, nebo Minerva stárla. Spíš to druhé. Bude se muset zeptat Albuse, jak - ozvalo se zaklepání. Tak se zeptá později… „Dále.“ Její hlas zněl i přes snahu pramálo nadšeně. Dovnitř opatrně nakoukla její oblíbená studentka. Jistě, byla přeci ve společenské místnosti. „Hermiono, co jste tam dělala tak dlouho? Myslela jsem, že už dávno budete po večeři?“ „ Omlouvám se, asi jsem se…zamyslela. Pokud vám to nevadí, asi ani večeřet nebudu. Nechci rušit, myslela jsem jen, že domluvíme podrobnosti ohledně mé výuky…“ Její hlas pomalu plynul do ztracena. Minerva vypadala opravdu unaveně. Možná by jí mohla navrhnout, že přijde třeba zítra. Hlas ředitelky ji nenechal myšlenku dokončit. „Posaďte se. Jsem jen unavená. Dáte si alespoň čaj?“ „To bych ráda.“ Na stole se objevila konvice s čerstvým čajem a pochopitelně nechybělo ani drobné občerstvení. Možná si přeci jen pár sušenek dá. „Tedy - po moučníku mi profesor Snape oznámil, že vaše výuka začne pozítří pozdě odpoledne obranou, přesný čas vám dá ještě vědět. Zřejmě se to protáhne až do večera, profesor má však plný rozvrh. Učí teď lektvary i obranu, a ještě mi dělá zástupce.“ Zástupce ředitelky je přerostlý netopýr…ne, profesor Snape?! To jí nějakým způsobem unikalo. A jak proboha stíhá tohle všechno?! Snažila se, nedat na sobě znát nepříjemné překvapení. Minerva ale pokračovala. „Veškeré podrobnosti o tom, jak si budete výuku plánovat si domluvte s profesorem Snapem. Co se týče mých předmětů, musím si pro vás dát dohromady úkoly a literaturu. Dejte mi na to tak týden, než se uklidní ten chaos, co tady teď panuje.“ Hermiona přikývla. Ředitelka evidentně měla tendenci ji zahrnout co největším množstvím informací na jeden zátah, jelikož ihned pokračovala. „Pokud nic nenamítáte, budete zatím bydlet na hradě v prostorách pro návštěvníky. Má to své výhody - například soukromí a koupelnu jen pro sebe. Jaksi mám tušení, že můj zástupce se vás chystá zavalit...no…řekněme velmi velkou kupou nejrůznějších úkolů, esejů a já nevím čeho ještě. Jistě vám tedy přijde vhod naše knihovna. Dám vám neomezený přístup do Zakázané sekce.“ Tentokrát již čekala na Hermioninu reakci. Ta byla překvapená, nutno říci, že každopádně příjemně. „Dáte mi tam neomezený přístup? To, ale sedmý ročník…“ Aha, ona nebude „normální“ sedmý ročník. Jak typické. Ředitelka si zřejmě všimla jejího zamračeného výrazu. „Podívejte, slečno Grangerová. Setkala jste se s věcmi, se kterými jste se ve vašem věku vůbec setkat neměla. Znám vaši lásku ke knihám. Myslím, že vzhledem k vašim zkušenostem, vás pár knih o černé magii nerozhází. Nicméně spoléhám na to, že si toto… nazveme to třeba malé privilegium, necháte pro sebe. Co bych asi tak dělala se zástupem nespokojených sedmáků, kteří by hořeli touhou přečíst si o viteálech nebo něčem takovém? Merlin nás ochraňuj, ať už to je definitivně za námi. Ještě mě napadá - jídlo si můžete objednávat krbem ve vašem pokoji, je napojen na letaxovou síť přímo do kuchyně. Jen vás prosím, nedávejte domácím skřítkům oblečení! Mohli by odmítnout za vámi chodit.“ Poslední dvě věty říkala s šibalským zábleskem v očích. Hermiona se usmála a mlčky přikývla. „Myslím, že je to pro dnešek vše. Zítra vás čeká zřejmě jeden z posledních volných dnů na hezky dlouhou dobu, tak si ho užijte. Odvedu vás teď do vašeho pokoje.“ Ředitelka očividně považovala konverzaci za uzavřenou. Hermionu sice napadlo minimálně padesát dalších věcí, na které se ještě chtěla zeptat, bylo jí, ale jasné, že právě teď není ta pravá chvíle. Mlčky se zvedla a následovala ředitelku ven z její kanceláře. Zdálo se jí to, nebo než Minerva zavřela dveře, portrét Albuse Brumbála za jejím stolem na ni povzbudivě mrkl? ------------------------------- Hermionin pokoj byl zařízen v nebelvírských barvách. Postel byla prakticky navlas stejná jako v její dívčí ložnici. Rozdíl ve vybavení jejího starého a nového pokoje byl především v prostoru. Tolik místa, které nyní měla jen pro sebe, ještě nikdy neměla. Ani u rodičů ne. Ložnice působila dojmem malého apartmánu, část s ohromnou postelí a velkým šatníkem byla od jakéhosi obývacího pokoje oddělena tenkou stěnou. V obývací části se nacházela pohovka v rudozlaté barvě, velký krb, ale především obrovský psací stůl s neuvěřitelným množstvím zásuvek. Naproti němu ještě stála knihovna, která se táhla od podlahy až ke stropu. Zatím byla poloprázdná, nicméně Hermiona si byla jistá, že ji brzy zcela zaplní, ne-li přeplní. Ten psací stůl ji však nepřestával udivovat. Tolik místa přece nebude potřebovat, nebo snad ano? Ministr snad neměl tak velký stůl… Hlavní vchodové dveře vedli právě do této obývací části, dveře do koupelny byly skryty v části ložnicové. Koupelna byla, jak Hermiona právě zjistila, velmi podobná té prefektské, kterou byla zvyklá používat. Nebyla, ale tak velká, přesto jí mramorová vana připomínala menší bazének. A ona měla bazénky opravdu ráda. Domácí skřítkové již stihli vybalit její věci, takže se mohla rozkošnicky ponořit do svého nového koupaliště, nechat kohoutky vyrobit velké množství voňavých bublinek, a se zavřenýma očima si pomyslet, že by tenhle rok možná nemusel být tak špatný.