Další rána dopadla na jeho rozbolavěná záda. Kolik jich ještě snese? Jak
dlouho vydrží vzdorovat?

„Tak promluvíš konečně?!?“ vykřikla zuřivě žena sklánějící se s důtkami
nad zuboženým tělem.

Odpovědí jí bylo jen ticho… Pohrdavé nebo zoufalé?

Fyzická bolest byla jen jednou částí jeho utrpení. Horší bylo zvládnout
psychiku… Byla to jeho matka! Jeho matka… ta nestvůra, snad připravená ho
zmrzačit. Či dokonce zabít?
Nevěděl…

Po chvíli ucítil strašlivé křeče v břiše. Matku už z důtek zřejmě bolely
ruce, a tak se vrátila k osvědčenému Cruciatu.

„Přestaň-si-hrát-na-hrdinu-a-odpověz-mi!“ usekávala žena a s každým
slovem se mu do vnitřností zabodly stovky malých jehliček.
„Nikdy Ti to neřeknu!“ vykřikl a samotného ho překvapilo, jak rozhodně
jeho hlas zněl.

Následovala další série kleteb a ran. On však sesbíral všechny síly a
znovu se ozval. Snad tušil, jak ji tím raní.
„Nezradím ho. Je to můj bratr! Mám ho rád…“

Poté už cítil, jak se propadá do mdlob. Ale jeho bráška by na něho byl
hrdý. Aspoň jednou… Jeho velký bráška Sirius…