Hermiona vztekle zabouchla dveře. V jejím pokoji byla naprostá tma, nehodlala to však měnit. Vyčerpaně se svezla na studenou kamennou podlahu, pergameny jí vyklouzly z ruky. Z pod přivřených víček se vykutálela osamělá slza. Po chvilce následoval i tichý vzlyk. Jak minuty pomalu ubíhaly, upadala do zvláštního stavu, kdy nevěděla, zda situace, ve které se momentálně nachází, je skutečně pravdivá. Cítila se, jakoby sledovala scénu, která se sice stala jí, ale nebyla její. Byla jen hrozně unavená a otupělá. Pár racionálních záblesků v hlavě jí radilo, aby se zvedla a šla do postele. Nakonec je s vypětím všech sil poslechla, malátně se zvedla a odplížila se ke své ložnici. Když se zcela oblečená propadala do neklidného spánku, poslední její myšlenka patřila černým a chladným očím. --------------------------------------------- Do místnosti proudilo teplé sluneční světlo. Hermiona se neklidně zavrtěla a pomalu otevřela oči. Vzápětí ji však napadlo, že to nebyl dobrý nápad. Jednak její hlava, nezvyklá na přítomnost cizí mysli, bolela jako střep, a jednak se jí okamžitě vrátily neradostné vzpomínky na včerejší večer. Opět ji popadl vztek, tentokrát již silnější. A bolest. Podivná psychická bolest, zavrtávající se do celého těla. Co tomu člověku udělala?! Proč ji musel ponížit v situaci, kdy nemusel nikomu kromě sebe nic dokazovat? Hermiona se vždy domnívala, že póza, kterou Severus Snape ukazuje veřejnosti, má co dělat s jeho rolí dvojitého agenta. Zkrátka si potřeboval udržovat pověst mizery. Včerejší večer však ukazoval, že to nebude tak docela pravda. Proč se, ale tak choval zrovna k ní? To, co ji deptalo, nebyly jeho kousavé a ironické poznámky, na ty byla připravená, brala je jako něco normálního, běžného a...zkrátka jako součást jeho osoby. Že jí, ale vlezl do hlavy, to bylo něco, co mu nemohla odpustit, co nemohla omluvit. Znovu si opakovala, že on moc dobře zná rozsah znalostí a dovedností, které vlastní. Tím pádem velmi dobře ví, že se mu nemůže ubránit. Jemu, pro Merlina! Odborníkovi na nitrobranu, na pokročilá kouzla. Ponížil ji zcela vědomě a to jen pro svou zábavu. Jak může být člověk, který tolik let dával v sázku svůj život pro stranu světla, ve skutečnosti tak krutý?! Vždyť se to přece vymyká veškeré logice. A logika byla věc, bez které nemohla být. Logické věci se v její hlavě samy spojovaly dohromady. Bez nějaké viditelné snahy, si nacházely cestičky, které je vedly k sobě a dohromady tvořily perfektní celek. Jenomže ty pocity, které Hermiona právě teď cítila, žádné společné celky netvořily, žádné cesty k nim nevedly. Byly naprosto iracionální. V jejím nitru sváděly boj emoce. Nebyla si jistá, jak se má k tomu člověku postavit, jaký má k němu zaujmout postoj. I když to chtěla popřít, protože ho nemínila nijak obhajovat, všimla si, že její učitel se nedíval na žádné ryze soukromé vzpomínky. To, ale zkrátka nebyla v žádném případě omluva pro to, jak se zachoval. Hermiona byla v podstatě mírumilovný člověk. Nerada zatěžovala svoje city k ostatním pocity nenávisti nebo odporu. Co, ale máte cítit k někomu, kdo se chová tak ohavně? Vždyť celou dobu stáli na stejné straně barikády. Neměli by lidé, kteří prožijí něco podobného jako oni dva, navíc se společným cílem, k sobě chovat alespoň jistou míru úcty? Tolerantnosti? Jistěže ano, dle všech logických závěrů. Na Severuse Snapea, ale očividně žádná logika ani racionálnost zkrátka neplatila. Cítila se hrozně zmatená. Když se konečně vysoukala z postele, sluneční paprsky byly vysoko na obloze a školní pozemky se koupaly ve zlatavé záři. Počasí bylo tak vzdálené Hermionině náladě, že to víc snad ani nešlo. Hladová, s dunící hlavou a opuchlýma očima, si zavolala do kuchyně pro oběd. Pocit z uspokojení svých biologických potřeb podtrhla ještě dlouhou a horkou koupelí. Pak nezbývalo než čekat, až všichni budou ve Velké síni, aby se mohla nepozorovaně vytratit do knihovny. Nastudovat VŠE o nitrobraně a nitrozpytu...na to by potřebovala měsíc, a to toho měla opravdu hodně načteno. Vybavila se jí slova ředitelky z prvního večera, který strávila na hradě po svém příjezdu. Zmiňovala něco o velké kupě esejů a bůhví čeho ještě. No, tak to sedělo. A až přijdou na řadu eseje, bude to podobně mravenčí a zdlouhavá práce. Z úvah ji vytrhla sova, ťukající na okno. Po přečtení dopisu se zamračila. Tak to je to poslední, co dnes potřebuje... ------------------------------------------------- Ohromná halda knih dopadla na její psací stůl. V knihovně bylo k tomuto tématu na sto svazků! Vybrala jen ty nejdůležitější, pochopitelně. I tak si jich přinesla asi dvacet. Malou dávku klidu jí přinášel fakt, že část z nich už kdysi četla. Co po ní, ale bude Snape chtít? Když rozkládala knihy po desce stolu, měla co dělat, aby se tam všechny vešly. Potud tedy neúměrná velikost jejího stolu. Pustila se do louskání první bichle, díla rozsáhlejšího než Dějiny Bradavic. Bylo to dílo, které ještě nečetla, a ke svému údivu tam našla poměrně obsáhlý návod na téma obrany proti kouzlu Legilimens. O mnoho hodin později knihu zaklapla a usmála se. Bylo těžké uvěřit, že Hermiona Grangerová, hrdinka kouzelnického světa, teprve nyní opravdu pochopila, jak se efektivně bránit cizímu útoku na svou mysl? Když se ukládala ke spánku, další hodiny Obrany se bála o něco méně.