Naši počítačoví mágové při té operaci zestárli o několik měsíců. Dave možná i o pár let... Musí to být docela psycho, pozorovat tečky na monitorech, nemít šanci nic ovlivnit a jen čekat, která z nich vybuchne, a odhadovat, kolik mrtvých to asi bude znamenat. My operativci jsme prostě lítali po světě, dělali svoji práci a celkem se nám dařilo. Což člověka povzbudí. Dave ale věděl i o neúspěších... o všech neúspěších. "Kdyby nás ty hovada poslechli..." pronesl napůl vztekle a napůl zoufale, když zjistil detaily o útoku na World Trade Center. "To by to nesměli být hovada, co si myslí, že vědí všechno nejlíp," okomentovala situaci výstižně Katka. Jen šest letadel ze skoro stovky těch, kterých se zmocnili teroristi, našlo svůj cíl. To je v podstatě vynikající úspěch naší organizace. Jenže nikdo nejásal... Sčítali se mrtví a světem se šířila panika. Všichni jakoby najednou zjistili, že veškeré jejich životní jistoty shořely na troud. Podobně jako těla obětí... A to ještě veřejnost netušila, jak masivní ty útoky byly. Nikomu se nechtělo vysvětlovat, že některá letadla bylo nutné sestřelit. Někdy prostě člověk musí volit mezi zlým a ještě horším řešením. A to ještě horší bylo evidentně nechat ta letadla, plná nevinných lidí, nabourat do budov, plných dalších nevinných lidí... Většina států to pochopila a vydala pokyny k sestřelení. Našli se ale i tací, kdo do poslední chvíle věřili, že je to jenom blbý vtip. Newyorská dvojčata... katedrála svatého Petra ve Vatikánu... Opera v Sydney... Pentagon... Washingtonský Capitol... Kdybych se mohla rozhodovat jako já - já Dana - nejspíš bych teď někde pod sutinami zachraňovala raněné. Nebo utěšovala pozůstalé. Nebo pátrala po původcích toho všeho. Jenže jsem byla velitelkou Malé rady... tou, která spustila celou tuhle operaci... a na odpovědi čekalo příliš mnoho lidí... "Jseš si jistá, že to chceš?" zeptal se mě Dave. "Blbě položená otázka, kámo... Samozřejmě, že nechci. Ale asi budu muset," poplácala jsem ho po rameni, nasedla do letadla a vyrazila směr New York. Ty patetický blázny pochopitelně nemohlo napadnout nic lepšího, než uspořádat "celosvětovou tiskovou konferenci" na místě, které bylo zasaženo nejvíce. V New Yorku, na dohled od trosek Dvojčat. A moje přítomnost byla zjevně velmi žádoucí. "Jejda Tome, co Ty tady?" podivila jsem se, když jsem zjistila, že jsem dostala letadlo i s pilotem. "Dave s Honzičem si mysleli, že by ses neměla cestou rozptylovat a měla sis připravovat řeč. Ale já mám skoro pocit, že potřebuješ něco jinýho..." S těmi slovy Tomáš přepnul řízení na autopilota, vstal, vzal mě do náruče a nedal mi vůbec šanci protestovat. "Princezno," oslovil mě jako obvykle, "pokud máš nějaký emoce, který bys ze sebe chtěla dostat, tohle je asi ten správný čas. Tam se budeš muset chovat jako dobře naprogramovaný stroj." Naše letadýlko právě překonávalo hřeben Alp, po zemi se šířilo zlo a panika a já jsem znovu děkovala někomu tam nahoře, že mi umožnil poznat Tomáše. Že se Tomáš vrátil aspoň na chvíli ze svého exilu. Že si nemusím hrát na statečnou a vševědoucí. Protože on ví o mých obavách... sám je zažil... zná mé pochyby... taky s nimi bojuje. "Co kdybysme se vybodli na záchranu západní civilizace? Přistaneme u Rio Bandí, Ty se vrátíš ke svému kmenu, já se usadím někde poblíž. Budeme se navštěvovat a nebude nám chybět vůbec nic." „Ale no tak, Princezno… Sama víš, že bys to nevydržela ani rok. V tomhle případě by Tě ani nemuseli přemlouvat k návratu,“ promluvil nechutně pragmaticky jeden z mých nejlepších kámošů. „Aby ses nedivil… Ani nevíš, jak ráda bych se občas na všechno vykašlala a žila si svůj život.“ „A teď zkus tu o Červený Karkulce,“ řekl Tomáš a dal tak najevo, že moje slova považuje jen za pohádku pro malé děti. „To není fér,“ zabroukala jsem jako rozmazlené děcko a ještě pevněji se k němu přimknula. „Někdo Ti snad sliboval, že život bude fér?“ „Že pravda zvítězí…“ „Zlo bude potrestáno…“ „Budu bohatým brát a chudým dávat…“ „A když rozloupneš oříšek, budou v něm svatební šaty…“ „Vrchol mých přání,“ podotknu cynicky a oba se rozchechtáme jako dva naprostý šílenci. Podívám se mu do očí a čteme si myšlenky. Na to není třeba Nitrozpyt. Kdepak… Tomáš byl vždycky zvláštní. Blízký a přitom vzdálený. Ďábelský vtipálek i jemný introvert. Jeden z mnoha v Malé radě a zároveň jedinečný. Nezávislý… rozhodný… tvrdý… empatický… Chlapík, se kterým jsem nikdy nevyměnila víc než zběžný polibek, ale kterého jsem přesto snad i milovala. Obdivovala jeho vůli. Když se vrátil z těch Filipín, cítila jsem se strašně. Že jsme mu nijak nepomohli, musel si poradit sám. Že i jeho dokázali nakonec zlomit… Bála jsem se… Když zlomili jeho, jak bych obstála já? Najednou jsem měla strašný strach. Ne ze smrti. To už dávno ne… Ale z toho, co by se ze mě mohlo stát… „Vysadíš mě v New Yorku a vracíš se ke svému kmeni,“ přerušila jsem ticho a bylo to konstatování, nikoli otázka. „Jo… Potřebuju ještě čas. Jsem fakt rád, že na mě nikdo netlačil. Díky, Princezno.“ „Nemáš za co, princi…“ Píp-píp-píp… Dojemnou chvilku přerušil palubní počítač, oznamující, že jsme nad New Yorkem a že by se někdo měl věnovat řízení. „Až je budeš mít chuť zabít, říkej si – jsou to jen blbý americký novináři. A pak počítej…“ hustil do mě Tomáš při přistávání. „Až napočítám do sta, můžu je zabít?“ zkusila jsem se zeptat. „C´est à toi…“ podotkl mnohoznačně. Kola se dotkla rampy. Byli jsme v New Yorku a zřejmě nastal čas loučení… „Zlom vaz, Princezno,“ pronesl Tom a plynule pokračoval: „Myslím to pouze obrazně, jasný?!? Nelámej ho ani sobě ani komukoli z těch přátelských lidiček, který tu na Tebe čekají.“ „Pokusím se… Měj se v těch horách krásně a doufám, že se časem vrátíš nastálo…“ hlesla jsem a ještě pořád se ho držela jako klíště. Jako tonoucí pověstného stébla… „Neboj,“ řekl a znovu mě přinutil se mu podívat do očí. Přenos energie… Jinak se to nedá nazvat. Snažil se mi dát vše, co mohl. „Díky Tome! A bientôt,“ lípla jsem mu pusu a radši rychle zmizela, dokud se ještě ovládám. Tisková konference… Tyhle akce já přímo miluju. Moje pravdomluvnost i mé sebeovládání si při nich fakt užívají. Přede mnou už na téhle mega session promlouvali všelijací hlavouni, prezidentem USA počínaje a generálním tajemníkem OSN konče. Takže jsem tiše doufala, že by novináři už mohli mít plné bločky… Ale ne, nejsem tak naivní. Všichni ti předřečníci měli jen připravit půdu pro mě. Zase jednou jsem byla ta hlavní star… Celkem bych si to mohla odpustit. Stručně jsem přednesla mírně upravenou verzi toho, jak jsme se k informacím o hrozbě útoků dostali a jak jsme potom reagovali. Vynechala jsem Siriuse, který se teď chudáček podrobuje podobně odpornému výslechu v Londýně na Ministerstvu. Stejně tak jsem vynechala Moonyho, Tonks, Severuse a všechny ty, kteří se podíleli na hladkém průběhu vzdušného zásahu. Snažila jsem se mluvit věcně, bez emocí… jako dobře naprogramovaný stroj, jak říkal Tomáš. Po úvodním slovu nevyhnutelně následovaly otázky zástupců páté velmoci. Bylo jich v tom sále nahňácáno několik set, novináři z celého světa. Některé jsem znala, ale nemohla jsem čekat, že mě budou šetřit. „Co si myslíte o spolupráci se zásahovými složkami jednotlivých národních států?“ „Dělá Vám dobře tvářit se jako zachránkyně světa?“ „Naše čtěnáře by zajímalo, jak se vám podařilo eliminovat většinu útoků.“ „Cítíte se vinná? Podporujete přece muslimské náboženství.“ … Odpověděla jsem na spoustu otázek. Pár jich bylo logických a oprávněných. Některé útočné a osobní. Další provokativní… Můj práh tolerance klesal a věděla jsem, že je čas jít. Nebo se dobře naprogramovaný zdvořilý stroj porouchá a budou se dít věci… Najednou zaznělo: „Jak nám vysvětlíte, proč čtyři ze šesti zasažených cílů byly na území Spojených států?“ „Prosím?!?“ zareaguju nepříliš inteligentně a nahraju jim tak pochopitelně na smeč. „Vaše antipatie, nechci-li říct přímo nenávist, vůči USA je dostatečně známá. Můžete popřít, že jste ty čtyři letadla nechala zasáhnout své cíle záměrně?“ Čumím na toho mladého perspektivního investigativního novináře z New York Times. Nevíra… Záchvěv zuřivosti… Velká vlna rezignované lhostejnosti… „Ne… nemůžu to popřít. Pokud si tohle skutečně myslíte, je jakékoli popírání zbytečné.“ Hlavou mi víří velmi čerstvé vzpomínky na to, jak se se Siriusem snažíme zachránit to letadlo v Los Angeles… Zároveň se po tváři toho arogantního debila rozlévá vítězný škleb. Těší mě jenom, že minimálně polovina novinářů v místnosti hledí značně konsternovaně a tváří se nesouhlasně. Nežádám uznalé poplácávání po rameni a veřejné velebení… ale očekávala bych alespoň primární vděk a trochu obyčejné lidské slušnosti. Asi jsem moc náročná…