Myslet znamená hovno vědět… „Kate! Kate, otevři! Otevři ty dveře!“ Táta se mi už přes půl hodiny dobýval do pokoje. Pomalu mě to bušení začínalo lízt na mozek. Ještě jsem chvíli váhala, jestli se s ním mám vůbec bavit. Bušení, už ale nabíralo takových obrátek, že se mi z toho málem rozskočila hlava. Neochotně jsem vstala a vypnula hudbu. Potom jsem se došourala ke dveřím, otočila klíčem a svalila se znovu na postel. Taťka pomalu otevřel dveře. Vypadal ještě značně nevěřícně. Asi nečekal, že mu otevřu. „Tak co chceš?“ zeptala jsem se odevzdaně. „Katie… já… myslel jsem, že…že..“ zakoktal se. „Že co? Že budu ráda? Že budu skákat dva metry do vzduchu a provolávat sláva?“ Teď už jsem byla naštvaná. „No, tak trochu…“ řekl a podrbal se na hlavě – to dělal, vždycky, když nevěděl kudy kam. „Tak trochu? Můžeš mi říct, jak jsi k tomuto přesvědčení přišel?“ Teď už jsem malililinečko řvala. „Myslel jsem, že máš Isabel ráda. Že si rozumíte.“ Co? I sedmihlavou sani bych milovala víc než tu krávu! „Tati, nevím jestli ti to nedošlo, ale vypadám jako bych Isabel kdovíjak milovala? Nebo vypadám snad jako bych chtěla „novou maminku“? Ne? Tak vidíš!“ Jo, teď už jsem řvala hodně. Bohužel tatík vypadal, že za chvíli začne taky. „Sakra, Kate! To nemůžu bejt jednou šťastnej. Nemůžeš alespoň předstírat, že proti Isabel nic nemáš? To se musím řídit jen podle tebe? Něco ti řeknu: Jsi rozmazlenej spratek. Všechno musí být jen po tvým. Isabel miluju a taky si jí vezmu. A je mi fuk co si o tom myslíš!“ Cítila jsem jak se mi do očí hrnou slzy. Ale ještě jsem se držela. „ Tak proč jsi sem chodil, když je ti u prdele můj názor?“ Napřáhl se a dal mi facku. Poprvé za sedm let, co umřela máma, mě uhodil… Potom se otočil a šel pryč. Vrhla jsem se ke dveřím a ještě za ním řvala: „Chceš si zničit život? To chceš? Tak, fajn, ale beze mě!“ Zabouchla jsem dveře a svezla se po nich na zem. Rozbrečela jsem se. „A moje požehnání nečekej,“ řekla jsem tiše prázdné místnosti. Jsem něžný, jsem krutý…jsem život! I v slzách je síla…Tak jdi a žij! Ten den už jsem s nikým nemluvila. Když jsem potom druhý den ráno sešla dolů na snídani, panovalo tam značné napětí. Táta vypadal, jako by se mi už, už chtěl omluvit, ale zarazil ho pohled jeho „nastávající“. Bože, to zní hrozně. Ještě že za rok vypadnu z domu. Celá snídaně zatím probíhala v tichu. Dokud to ticho nepřerušila má „budoucí milovaná matinka“. „Myslela jsem, že bychom dnes spolu mohli vyrazit po nákupech. Abychom se trochu lépe poznali.“ Podívala se na mě. Ještě to tak. Přijde mi, že kdybych se s ní měla víc poznávat asi by to se mnou seklo. „No, to je skvělý nápad. Kate určitě půjde ráda, viď?“ chytil se toho hned taťka a upřel na mě vyčkávavý pohled. Měla jsem na jazyku docela peprnou odpověď, která dokonale vystihovala všechno, od toho co si o tom myslím až po to, kam si to může strčit. Ale potom jsem si vzpomněla, co na mě řval včera táta: Nemůžeš alespoň předstírat, že proti Isabel nic nemáš? To se musím řídit jen podle tebe? Něco ti řeknu: Jsi rozmazlenej spratek. Všechno musí být jen po tvým. Dobře dám jí jednu jedinou šanci. Ale potom ať táta zkusí říct něco o rozmazleným spratkovi. „No, tak fajn. Na dvě hodiny?“ V okamžiku jak jsem to vyslovila, jsem toho litovala. Kachna se rozzářila . „I kdepak dvě hodiny! To bychom nic nestihli. Rychle poklidím po snídani a můžeme vyrazit. V obchodech mají do pěti. Tak to snad stihneme,“ řekla a odcupitala do kuchyně. Jen jsem za ní vyděšeně koukala. Vzpamatovala jsem se, až když se ke mně naklonil táta. „Jsem rád, že jí dáš šanci.“ „První a poslední. A jestli zjistí, že je taková jaká si myslím - nečekej, že budu milá!“ Ano, byla jsem krutá - ale při pomyšlení, že strávíte celý den s Isabelou – byste byli taky!