Když se to stalo – nejhorší okamžik jeho života - Samuel Carlyle pracoval
ve svém rodinném sídle na dokončení spisu o používání zakázaných kleteb.
To téma ho ani po mnoha letech nepřestávalo fascinovat, zdálo se mu
nedostatečně propracované a všechno, co potřebovalo dokončit, ho
přitahovalo. Rád tvořil. Byl to mladý muž, ale jeho životem bylo studium.
Celý život studoval, protože jediné, co by si nedokázal odpustit, bylo,
kdyby potkal někoho, kdo by znal víc než on sám. Probíral se knihami,
procházel staré svazky, scházel se s ostatními, o kterých si myslel, že
by mu svými znalostmi mohli prospět. To, co znal, ve skutečnosti ani
nepotřeboval využívat, potřeboval jen ten pocit neomezené moci. Kdyby
chtěl, mohl by, a to bylo to, po čem Samuel Carlyle toužil. Ale rozhodně
ne nejvíc ze všeho…

Byl posledním mužským potomkem rodu, který byl v kouzelnickém světě
proslulý čistotou své krve, a jediné, po čem toužil víc, než po
přesvědčení, že by mohl z každého souboje vyjít se zvednutou hlavou, bylo
zachování té krve. Jeho jméno pro něj představovalo jediné, čeho si
opravdu cenil, a dlouhou dobu ho ničilo pomyšlení, že spolu s ním možná
zanikne, protože sám nemohl mít potomky. Jenomže současně se jménem měl
něco, co mu mohlo pomoci jeho slávu uchovat. Svou sestru. Miloval ji
láskou, jejíž hloubku nedokázal popsat slovy, a protože jediné, co jí
mohl nabídnout, bylo to, čeho si na sobě samém cenil nejvíc –
odhodlanost, odvaha, hrdost a především znalosti a pochopení toho, co ve
skutečnosti znamená čistá krev - jejich vztah se navenek jevil dost
chladný. Když na to pomyslel, trápilo ho to, protože chtěl, aby věděla,
jak moc ji miluje, současně ale miloval i své jméno. Jejich rodiče –
Samuelovi a Irenini – zemřeli mladí. Ti, na rozdíl od Samuela Carlyla,
který přes všechnu svou touhu po poznání znal svou hranici,
experimentovali natolik, že je jejich pokusy nakonec zničily.

Vědomí toho, že nikdy nebude mít syna, kterému by předal své znalosti a
úctu k čisté krvi, posilovalo Samuelovu lásku k Irene a současně obavu o
to, aby skrze ni zajistil pokračování jejich rodu. Vybral jí možné
partnery a kupodivu – Irene měla všechny dobré vlastnosti, které se
pojily se jménem Carlyle, současně ale byla až příliš samostatná a
neústupná – se do jednoho z nich zamilovala. Byl to Irenin spolužák ze
Zmijozelu, znala ho od svých jedenácti let a Samuel považoval něco
takového za bláhové, přesto byl rád. Agrippa Rutherford pocházel z rodu s
podobně čistou krví a rozsáhlým majetkem. Navíc se Rutherfordové mnohem
více zapojovali do společenského života, zatímco Carlylové dávali
přednost uzavřenosti.

Samuelu Carlylovi se jejich společenské vazby a z nich vyplývající
možnosti líbily natolik, že svazku požehnal. Ano, bylo pár drobností,
které se mu na Rutherfordových nezamlouvaly – jejich otevřenost zakázaným
kletbám byla více než pouhým teoretickým zájmem a jejich názory na mudly
považoval za nehodné tak váženého rodu… už jen uvažovat o mudlech v
souvislosti s ovládnutím nebo dokonce vyhlazením bylo TAK nízké.
Carlylové nepovažovali mudly za méněcenné, a pokud bylo proč mudly vést,
bylo to proto, aby jim ukázali moudrost. Přesto Samuel Carlyle poznal, že
Agrippu nechávají podobné záležitosti chladným. Byl to poněkud
jednoduchý, snad trochu lhostejný chlapec, který mohl snadno skončit v
Mrzimoru, jenomže neskončil, a to znamenalo, že mohl usilovat o Irene.
Byl ochotný a občas stejně bezelstný jako kterýkoliv mrzimor, jenomže si
velmi vážil čisté krve, což byla pro Samuela dostatečná záruka, že povede
svou budoucí rodinu správným směrem. Brzy po svatbě se i jim narodilo
dítě – dcerka, kterou pojmenovali Christina.

Dítěti nebyly ani dva roky, když rodina začala cestovat. Samuelovi by se
víc líbilo, kdyby se častěji zastavovala u něho nebo na rumunském
carlyleovském sídle, ale všechno bylo lepší než pobyt mezi
Rutherfordovými. Po svatbě si uvědomil, že Agrippa se naštěstí zbytku své
rodiny příliš nepodobá. Jedinou světlou výjimkou byla jeho matka, která
představovala všechno, co Samuel považoval za správné. Čistoty své krve
si vážila a měla v sobě všechno, co pro Carlylovy čistotu znamenalo –
čest, hrdost a dobré vychování, to především. Byla velmi vzdělaná –
moudrost nebyla zrovna Agrippovou silnou stránkou, víc než studium ho
zajímal život, ale ani to nebylo na škodu. Irene byla dost vzdělaná za ně
za oba. Agrippova sestra, Sibyla, byla ovšem skoro dokonalou
napodobeninou jejich otce – to, co jí kolovalo v žilách, považovala za
podstatnější než cokoliv jiného. Novou hloubku posedlosti čistou krví
potom dodávala Agrippova teta, která byla ve všech ohledech omezená,
protože se samozřejmě nepotřebovala vzdělávat, a nemilosrdná ve svém
hodnocení ostatních, protože chyba byla vždycky na jejich straně.

Jenomže potom se to stalo. Agrippa, Irene a Christina pobývali někde mimo
zemi, rádi poznávali neznámé. Agrippova zvědavost byla neukojitelná a
Samuel ji podporoval, přece jen mu mohl přivézt z cest spoustu zajímavých
věcí. Nelíbilo se mu jen, jak často využívali mudlovské dopravní
prostředky, přece jenom nevěřil tomu, čemu nerozuměl. Jenomže Agrippa se
tomu jen smál a tvrdil, že rodiče mu to schvalují, protože razí heslo
Poznej svého nepřítele, čehož on s chutí využívá. Malá Christina rostla
jako z vody a podobala se den za dnem víc a víc svému otci – rostly jí
kučeravé vlasy a modré oči měla veselé a rozpustilé. Samuel se usmál
pokaždé, když si na ni vzpomněl…

A právě v té chvíli, kdy uvažoval o budoucnosti své neteře a dalších
Carlyle Rutherfordových, kteří přijdou po ní, hodiny v rohu místnosti
odbily. Samuel to zprvu nezaznamenal, protože ty hodiny zatím bily jen
dvakrát – když zemřel jeho otec, a potom i matka. Byly to Hodiny smrti,
místo času ukazovaly, kdo z rodiny je naživu, a kdo ne… A náhle po mnoha
letech znovu odbily.

Když pochopil, co to znamená, vstal tak prudce, že převrhl křeslo,
kalamář spadl na podlahu, kde praskl, zelený inkoust vytekl na koberec.
Rozlomil své oblíbené pero, když na něj prudce šlápl ve snaze dostat se
co nejrychleji k hodinám. Jeho podobizna na místě, kde by jiné hodiny
měly celou, byla jasná a ostrá – smál se a mával sám na sebe. Podobizna
jeho sestry byla strnulá, usmívající se dívka s plavými vlasy a zasněnýma
očima. I Christinin obraz byl podivně vybledlý a nehýbal se.

Trvalo mu dlouho, než se dokázal znovu pohnout, ale nakonec se k pohybu
donutil. I když už chápal, zatím tomu nevěřil. Potácel se zpátky ke
stolu, ochromený zděšením, drtil zbytky kalamáře, když po něm znovu
přecházel. Hledal tu věc, na jejíž jméno si najednou nemohl vzpomenout, i
když kdysi dávno sám donutil otce, aby jim ji koupil – umožnila mu
okamžitě se přemístit tam, kde se nacházela Irene.

Jeho krásná plavovlasá Irene a její malá dcera… Když konečně našel malou
plochou krabičku, podobající se šperkovnici a pracující podobně jako
Přenášedlo, přenesl se. Nikdy předtím ten předmět nepoužil, nebylo proč,
ale jemu se najednou nedostávalo času, a tohle byla ta chvíle, kdy ho
potřeboval. Bylo to mnohem horší než použití Přenášedla, Samuel Carlyle
se cítil, jako by se ho neznámá síla pokoušela rozervat, měl pocit, že se
pomalu obrací naruby, tak pomalu, až se mu zdálo, že se z té bolesti musí
každou chvílí zbláznit. Trvalo to dlouho, moc dlouho na to, aby na to kdy
mohl zapomenout, ale najednou byl konec.

Stál na kraji silnice v místě, které nepoznával, pravděpodobně už dávno
nebyl v Anglii soudě podle toho, jak dlouho mu trvalo, než se tam dostal.
Krabičku svíral tak pevně, že se na okamžik bál, že ji rozdrtí, ale
nemohl si pomoct. Pohled mu padl na dvě auta zaklíněná do sebe tak, že mu
chvíli trvalo, než pochopil, na co se vlastně dívá. Znal mudlovské vozy,
protože jeho láskou bylo poznávat, víc ho ale nezajímaly. Jenomže v
jednom z nich seděla jeho sestra se svou dcerou a – samozřejmě – tím, kdo
je svou zvědavostí zabil. Samuel pomalu přistoupil k prvnímu z aut… ruce
se mu chvěly, do očí mu vstoupily slzy, aniž by cítil, že pláče. Stál na
silnici, na kterou pomalu stékala krev, bledý a ochromený děsem, v županu
přehozeném přes košili.

Všichni Rutherfordovi byli mrtví, ačkoliv oba manželé byli vynikající
kouzelníci, srážce zabránit nedokázali. Možná za to mohla chvilka
nepozornosti, možná se v té chvíli společně smáli a nesoustředili se, a
když pochopili, bylo už pozdě. Přitom stačilo jednoduché kouzlo a všechno
mohlo být jinak. Na předním sedadle spočívala nehybně žena, kterou z
hloubi srdce miloval a vkládal do ní veškeré své naděje. Irene
Rutherfordová byla mrtvá a spolu s ní – a Christinou – vymřel jejich rod,
nádherný a velkolepý rod, který vytrval staletí, obdivovaný a uznávaný,
rod bohatý na učence i vynikající bojovníky, když to bylo třeba. Rod,
který vyznával dnes už skoro zapomenuté hodnoty… Jak se to mohlo stát?
Stačil okamžik a všechno, v co doufal, se rozpadlo v prach.

Na Christinu na zadním sedadle se nedokázal podívat, sesunul se na zem,
hlavu si opřel o pomačkaný bok auta a začal plakat, už neovladatelně a
naplno. Nebude trvat dlouho a někdo se objeví, ale do té doby mohl
povolit svému žalu, děsu a smutku, který ho hrozil úplně zničit.

Jenomže najednou zaslechl tichý pláč, a to ho donutilo zvednout hlavu.
Zarudlýma, slzami oslepenýma očima se podíval k druhému autu – chvíli ho
zmateně pozoroval, ale nářek neustával. Nebylo přece možné, aby v něm byl
někdo naživu. Jeho rodina zahynula – nejlepší kouzelnice, kterou znal, a
její manžel – a v druhém voze, v mudlovském voze, někdo přežil? Strnule
vstal a pomalu se odpotácel k místu, odkud pláč vycházel. Na zadním
sedadle znetvořeného auta seděla malá holčička, která mohla být podobně
stará jako Christina. Samuel zprvu nechápal, na co se to dívá, ale potom
si uvědomil, že ta holčička – mudlovská holčička, u Merlina – musela
použít něco jako bublinové kouzlo. Byla uzavřená v kopuli dost velké a
pevné, aby zabránila jejímu rozdrcení předními sedadly, a tak ji
ochránila před smrtí. Už ani nemohla plakat, jen se dívala na Samuela
stojícího na silnici nepřítomným pohledem. I její rodiče byli mrtví,
jenomže to byli obyčejní mudlové, a Samuel Carlyle pocítil ve své bezmoci
nečekanou, šílenou nenávist – byli zodpovědní za smrt jeho sestry a
jejich dcera přežila? Jejich mudlovská dcera se dokázala ochránit,
zatímco jeho neteř musela zemřít?

Samuel Carlyle ji pozoroval, bílý dost možná jako ona sama, stále
uzavřena ve své ochranné kouli. Bylo to hrozné. Jemu nebyla k ničemu a
ona neměla nikoho, kdo by se o ni postaral. On potřeboval svou Christinu,
holčičku s čistou krví, ona potřebovala své mudlovské rodiče. Proč se
muselo stát zrovna tohle?

Stál tam a díval se na ni, na malou kouzelnici, jejíž rodiče mohli za
smrt dvou lidí, které na světě nejvíc miloval. Stál tam, a když se trochu
uklidnil, začal přemýšlet nad tím, co dál… ano, miloval Irene, ale stejně
miloval své jméno, rod, který měl zaniknout jenom proto, že se stalo
tohle. To přece nebylo možné, po všech těch staletích, po všech těch
Carlylech, by měl zrovna on zavinit jejich konec? Jenomže jak mu mohl
zabránit?

Vyměnit tu mudlovskou dívku za svou krásnou neteř… Jedno Obliviate pro
ni, druhé pro sebe, potom návrat do Anglie, kde se dozví, co se stalo s
jeho sestrou? U Merlina, to přece nemohl, bylo by to proti všemu, čemu
věřil. Nebo snad ne? Stál tam, Samuel Carlyle, poslední potomek rodu s
jednou z nejčistších krví, a díval se na malou neznámou holčičku, jejíž
rodiče byli mudlové. V žilách jí kolovala nečistá krev, ale přece… přece
byla kouzelnice. A on si nemyslel, že jsou mudlové podřadní, nebo snad
ano? Ne, k tomu ho jeho rodiče nevychovali, nebyl přece Rutherford, byl
Carlyle a věřil v to, co čistá krev znamená, v to, jak tomu ten, kdo ji
má, rozumí. Přece tomu věřil…

Samuel Carlyle tam stál, v županu a s drobnou krabičkou v ruce, a
zoufalství ho nutilo k pohybu…