Situace v mudlovském světě se pomalu uklidňovala. Velmi pomalu… Amíci zahájili hon na čarodějnice… tedy na muslimy. CIA a Mosad mi šli po krku… Voldy stáhnul své Smrtijedy zpět do úkrytů. Siriuse málem zase zavřeli do Azkabanu za jeho výroky o popleteném Popletalovi a té šílené Umbridgeové. Dolores se vyjádřila dost jednoznačně, že moje přítomnost v Bradavicích se jí vůbec, ale vůbec nelíbí. Nechtěla jsem přidělávat Dumbledorovi problémy, takže jsem další návštěvy prováděla tajně. „Dobrý večer, profesore. Můžu dál?“ „Dobrý… Posaďte se. Můžu se zeptat, jak se Vám podařilo dostat do hradu?“ nezastírá Severus lehké překvapení nad mou noční návštěvou. „Raději bych si to nechala pro sebe… Ale můžu Vás ujistit, že se nejedná o žádnou z tajných chodeb.“ Jen pokývl hlavou, nalil nám víno a čekal, až se rozpovídám. „Chtěla bych se Vás zeptat na nějaké podrobnosti o Pánovi zla a jeho Smrtijedech, jestli budete ochoten mi odpovědět,“ pustila jsem se do toho rovnou, s vědomím, že Snape by zbytečné okecávání neocenil. „Ptejte se. Pokud budu moci, odpovím.“ „Nenapadá Vás nějaké slabé místo? Něco, co bychom mohli použít proti němu? Třeba i detail, ale aspoň něco, abychom se mohli pohnout z místa.“ Shovívavě mě pozoroval a pak odpověděl podle očekávání: „Dano… kdybych něco věděl, už bych to dávno řekl Vám i Dumbledorovi. Taky se mi nelíbí ta dlouhá doba, kdy se zdánlivě nic neděje, ale bohužel nevím, co bychom teď mohli podniknout.“ Chvíli jsme mlčeli, oba si vědomi téhož. Voldemort se tentokrát nechce ukvapit. Tiše nabírá stoupence, spřádá plány na ovládnutí světa a vyčkává. On se připravuje, zatímco my stále přešlapujeme na místě. „Viděl jste v poslední době Luciuse Malfoye?“ přerušila jsem ticho. „Jenom na schůzi Smrtijedů. Stále stejně nečitelný. Nečekáte doufám, že by v tento okamžik změnil strany?“ změřil si mě zkoumavým pohledem Snape. „Nevím…“ „Kdybych Vás neznal, řekl bych, že propadáte nebezpečným záchvatům naivity. Lucius bude vždy myslet v první řadě na svůj prospěch. A momentálně nemá důvod předpokládat, že Temný pán bude poražen. Nezmění stranu jen kvůli Vašim krásným očím.“ „Vy jste kdysi stranu kvůli čímsi krásným očím změnil…“ Fakt jsem to řekla? Nezbláznila jsem se? I když jsem se Severusem vycházela mnohem lépe než většina lidí, byly určité hranice, které jsme nikdy nepřekročili. A tohle téma bylo hodně daleko na zakázaném území… Však se na mě taky podíval, jestli se náhodou nepřeslechl… „To bylo něco úplně jiného,“ řekl nakonec ledově a jeho pohled byl jasný – o tomhle se skutečně nehodlá bavit. „Omlouvám se…“ hlesla jsem. Pokývnul, že se omluva přijímá. „Vím, že jsem ohledně Luciuse dost umíněná… jenže vedle Vás je to zřejmě nejinteligentnější stoupenec Temného pána. Nebo Vás snad napadá ještě někdo podobný?“ „Co třeba Belatrix?“ „Mezi chytrostí a inteligencí je rozdíl… I když myslím, že Belatrix není ani chytrá. Je to fanatička.“ „S tím se dá souhlasit.“ Ještě jsme chvíli… jak to… no, být to s někým jiným, tak řeknu klábosili. K nepřístupnému mistru lektvarů mi to slovo jaksi nesedí… Pak jsem se vytratila, abych náhodou nenarazila na sladkou Dolores. …………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Zato o nějaký čas později v Prasinkách jsem se setkání s ní nebránila. Moc hezky jsme si popovídaly… To už byla takzvanou Nejvyšší inkvizitorkou a šlapala Dumbledorovi na paty, jak to šlo. S vydatnou pomocí Ministerstva se ho snažila vystrnadit ze školy. Skoro jsem měla pocit, že jemu osobně by to ani nevadilo, aspoň by měl víc času na pátrání po Voldym a jeho stoupencích. Nebo co to vlastně pořád dělal. Byl pochopitelně tajemný jak hrad v Karpatech, ale Hermiona říkala, že se za celý podzim ve škole moc často neukázal. Ale zpět k mému „rozhovoru“ s Dolores… Čekala jsem u Tří košťat na Hermionu, Harryho a Rona, když tu se ke mně šine jakási růžová věc. Bez svolení si sedá k mému stolu a tváří se… no jak to umí jenom ona. Na tváři medový úsměv, oči pichlavé a zlé. Proboha, vždyť tou svou dobráckou maskou neoblafne ani děcka, to ji chce vážně zkoušet na mně?!? „Přejete si?“ dám si velmi záležet na co nejodměřenějším tónu. „Víte, slečno Dano… Můžu Vám tak říkat, viďtě? Ministerstvo kouzel si velmi váží Vaší starostlivosti a zájmu, ale skutečně není třeba, abyste svůj jistě drahocenný čas věnovala záležitostem čarodějů.“ „Víte, madam… se svým časem, ať už je drahocenný nebo ne, si budu nakládat podle svého uvážení.“ Polkla, zjevně počítala aspoň do deseti a pak to se mnou zkusila ještě jednou „po dobrém“. „Pan ministr si váží Vaší pomoci při odhalení Pettigrewa a Skrka. Musíte nicméně chápat, že oba jednali na vlastní pěst. Vaše nepodložené úvahy o návratu Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit čarodějnické společenství zneklidňují a podkopávají práci celého Ministerstva. To přece nechcete, že?“ „No, já hlavně nechci sedět s rukama v klíně, pozorovat, jak se válka přibližuje, a tvářit se, že je vše v nejlepším pořádku.“ „Ještě jednou Vás žádám, abyste se přestala plést do věcí, do kterých Vám nic není!“ To jí to sebeovládání moc dlouho nevydrželo… „Ještě jednou Vám říkám, že budu dělat, co uznám za vhodné. Pro ochranu mudlů i kouzelníků. Voldemort se vrací a ignorováním té skutečnosti ho nezastavíte.“ „Jak chcete. Nedáváte mi jinou možnost. Ještě jedno vaše extempore a ten Váš milovaný Sirius Black shnije v Azkabanu. O to už se postarám. A jeho kamarádíček vlkodlak taky!“ zaprskala vztekle Dolores. Osazenstvo Tří košťat se po nás začínalo otáčet… Chytla jsem tu ženštinu za růžovoučkou šálu, přitáhla si její odporný ksicht co nejblíž a zřetelně jsem artikulovala: „Zkusíte cokoli podniknout proti mým přátelům a Váš život se změní v noční můru desetkrát přesahující pobyt v Azkabanu. O to se zase postarám já. Věřte tomu, že to myslím vážně,“ syčela jsem na ni a probodávala ji svým nejvýhružnějším pohledem, za který by se nemusel stydět ani Snape. „Vyhrožujete mi?“ zeptala se rádoby povýšeně, ovšem její hlas nebyl tak klidný, jak by si přála. „Správný postřeh… A myslím, že se mi to docela daří…“ …………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Zase o nějaký čas později… Pro změnu v noci a u Severuse v pracovně. „Dnes jsem tu jenom na skok, profesore. Kdy jste byl naposled u Temného pána?“ Bezděky se chytl za levou ruku… „Předevčírem. Proč to potřebujete vědět?“ „Nevíte o něčem mimořádném? Víte, značkovaní Smrtijedi, které sledujeme…“ „Kdože?“ přerušil mě Snape. Začala jsem mu vykládat o tom, jak jsme si vloni udělali se Siriusem výlet do Azkabanu a jak poté něco podobného provedli v Americe Janča s Moonym. Náhle však moji pozornost upoutala změna barvy plamenů v krbu. Rychlým pohybem jsem se i se skleničkou vína sesunula k zemi. Vzápětí z krbu vykoukla hlava Dolores. „Taky ještě nespíte, profesore? Omlouvám se, že ruším. Je mi to opravdu trapné Vás takhle zenužívat… ale nemohla byc Vás poprosit o kapku Bezesného lektvaru? To víte, ty starosti. Však to znáte sám…“ Zatímco žvatlala, její oči rejdily po místnosti. Ale za širokým koženým křeslem mě vidět nemohla… Konečně zmizela. Severus mi pokynul rukou, abych ho následovala, a přesunul se do ložnice. Takové intimčo s obávaným profesorem, hmmm. To by se asi Siriusovi nelíbilo… V ložnici nebyl krb, takže jsme nemohli být rušeni. „Máte postřeh, Dano,“ pronesl Severus uznale. „Propříště lépe zabezpečím i kabinet.“ „To její slídění je vážně nepříjemné…“ „Takže co se děje s těmi Smrtijedy, které máte pod kontrolou?“ vrátil se Snape k přerušenému rozhovoru. „Objevují se na divných místech. Za minulý týden procestovala většina z nich celý svět. Zjevně navazují s někým kontakty. A skoro bych řekla, že s mudly. Takže jsem se chtěla ujistit, jestli o tom něco nevíte.“ „To opravdu nevím. A dost bych se divil, kdyby třeba Belatrix byla ochotná jednat s mudly.“ „Kdo ví, co jí nakecal?“ řekla jsem neurčitě a pak zkusila ještě jeden dotaz na tělo: „Myslíte, že Vám Pán zla věří? Nepodezřívá Vás, že to hrajete na obě strany?“ Severus si mě značnou chvíli mlčky měřil pohledem a zjevně přemýšlel, co všechno mi prozradit. Nakonec zvolil stručnou variantu: „On podezírá preventivně každého. V paranoie má jedenáct bodů z deseti. Ale neřekl bych, že zrovna na mě se nějak zvlášť zaměřuje. Jinak už bych nejspíš nebyl mezi živými.“ „Neměl byste na ty schůzky chodit. Je to příliš nebezpečné. Sám říkáte, jak je nepředvídatelný,“ zkusila jsem nadhodit malinko ohrané téma. „Slíbil jsem to Dumbledorovi. Můžu tahle být užitečný,“ odpálkoval mě jako obvykle. „Ale…“ „Dano, prosím! Pochopte konečně, že mě nepřesvědčíte. Sama byste udělala totéž, kdybyste byla na mém místě.“ Tím jsem si sice nebyla tak jistá, ale neměla jse sílu na další debatu. Byl tvrdohlavý… jenže to já taky. Když ho nedokážu přemluvit, budu to muset provést jinak. Šel mi na nervy… A Dumbledore, ten lidumil, který ho klidně nechává trpět pod Voldemortovými kletbami a přihlížet zabíjení nevinných lidí. Hnus… No, však já to časem nějak vyřeším. Teď jsem se rozloučila a vrátila se k Siriusovi. ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………. „Vypsali na tebe pořádně tučnou odměnu. Jde po Tobě aspoň pět špičkových zabijáků,“ pronesl konverzačním tónem Dave. Moje otevřené a upřímné odpovědi na zářijové „tiskové konferenci“ dokázaly neuvěřitelnou věc – svorně se mě teď snažili zabít muslimové, americké tajné služby, židi a ropní magnáti. „Fajn, takže jako obvykle. Já budu dělat pohyblivý cíl a vy se je snažte postupně eliminovat,“ obrátila jsem se na Katku. Ta jen přikývla, že zařídí všechno potřebné. Podobné situace jsme už v minulosti párkrát zažili. V podstatě šlo o to vyprovokovat ty najaté zabijáky k akci a pak je pochytat. Velkou výhodou bylo, že tihle placení žoldáci šli výlučně po cíli, za který dostali zaplaceno. Nenapadali je takové věci, jakože únosem někoho blízkého by mě dostali spolehlivě na lopatky. Byl to férový souboj… Tentokrát to bylo obzvlášť ostré, to musím uznat. Během posledních deseti dnů jsem unikla šesti útokům. Dva protivníci už byli zajatí, jeden zastřelený. Zbývali tři a jeden z nich, přezdívaný Šakal, byl opravdu dobrý. Hodně dobrý… A já jsem začínala být unavená. Sedmému útoku jsem se vyhnula jen s velkým štěstím a odnesla jsem si z něho dost ošklivě krvácející ránu na břiše. Zásadou téhle hry na kočku a myš ovšem bylo nedát najevo slabost. Navíc se mnou chtěla mluvit Hermiona a já pro změnu chtěla mluvit se Snapem. Takže jsem si na břicho připlácla obvaz napuštěný léčivou bylinnou směsí a vydala se do Bradavic. Hermiona a Harry se mnou probírali výcvik Dumbledorovy armády a nejnovější výstřelky šílené Dolores. „Zkustě to ještě chvíli vydržet… Je to nepříjemný, to mi je jasný. Jen co budu mít kousek času, zkusím vymyslet, jak jí trochu srazit hřebínek. A teď už padejte spát, ať nemáte problémy.“ Ti dva odběhli a já se za zvuků hodin odbíjejících půlnoc plazila do sklepení. Severus mi na uvítanou jako obvykle nalil skleničku vína, ale pak se na mě zadíval svým rentgenovým pohledem. „Jste v pořádku, Dano?“ „Dá se to přežít,“ odmávla jsem ho neurčitě a rozložila před něj několik fotek. „Znáte někoho z těch lidí?“ „Tohle je Jimmy Thompson, jeden z podřadnějších Smrtijedů. Tady toho jsem už párkrát u Temného pána zahlédl, ale nevím, jak se jmenuje. Ty ostatní neznám.“ Severusovi je třeba přičíst ke cti, že většinou nejdřív odpoví na otázku a teprve pak se ptá on dál. Nebo ještě spíš čeká, jestli mu vysvětlím, o co se jedná. „Mudlovská policie je má v hledáčku. Zdá se, že tihle dva přepadli sklad výbušnin nedaleko Londýna, tihle se podíleli na velké bankovní loupeži minulý měsíc v Madridu a ten zbytek je tak trochu zapletený do obchodu s drogami.“ „A jsou to všechno čarodějové? Smrtijedi?“ „Čarodějové nepochybně. Smrtijedi, to těžko říct, ale nejspíš ano.“ „Takže Temný pán skutečně navazuje spojení s mudly, jak jste předpokládala. Ale proč?“ „Obávám se, že až udeří, bude to na víc frontách. Mudlovští zločinci mu v tom můžou vydatně pomoct.“ Severus mi podával zpátky fotky a jedna z nich spadla na zem. Shýbla jsem se pro ni, což rozhodně nebyl dobrý nápad. Moje zranění se hlásilo vehementně o slovo. „Ženská bláznivá, to nemůžete říct rovnou, že potřebujete ošetřit?!?“ vrhnul se ke mně okamžitě Severus. „To není nic vážného. Musím jít,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Asi bych byla přesvědčivější, kdybych při vstávání nezavrávorala a málem sebou netřískla o zem… „Ukaž tu ránu a nehádej se se mnou!“ Věděla jsem, že trochu odpočinku a péče skutečně potřebuju. Navíc mě poněkud odrovnalo, že mi Severus najednou začal tykat. Že bych už byla tak zesláblá, že začínají halucinace? „Ahoj, já jsem Dana. Můžu Ti říkat Seve?“ nemohla jsem si odpustit ho trochu popíchnout. „Aktuálně se chováš jak umíněný parchant, proto Ti tykám,“ vysvětlil mi to, co jsem tak nějak vytušila. „A lehni si konečně, nebo Tě budu muset spoutat!“ dodal výhružným tónem. „Dobře, dobře,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale ještě jsem ho upozornila: „Žádné lektvary, prosím! Svař mi tuhle bylinnou směs,“ vrazila jsem mu do ruky svůj balíček poslední záchrany. „Převařit v litru vody, výluh vypít, bylinky připlácnout na ránu a převázat,“ dirigovala jsem ho. „A před rozedněním mě vzbuď, potřebuju pokračovat v cestě.“ „Přestaneš už konečně mluvit?“ „Severusi! Chci, abys mi slíbil, že mě ráno vzbudíš a necháš odejít,“ trvala jsem na svém. Chvíli se na mě díval, jako kdyby mi chtěl sebrat padesát bodů a napařit trest aspoň na dva týdny, ale pak přikývl. „OK, slibuju. Lehneš si už a necháš se ošetřit?“ Myslím, že už jsem mu neodpověděla. Moje vědomí si vzalo dovolenou a spokojeně jsem spala až do rána, kdy mě vzorně vzbudil. „Vstávejte! Svět čeká, až ho zachráníte,“ byl milý a vůbec ne ironický… A navíc… „My už si zase vykáme?“ „Prosím? Něco se Vám zdálo,“ tvářil se Severus, jako by nevěděl, o čem to mluvím. Zjevně se na takové důvěrnosti necítil ještě připravený. No dobře, co už s ním. „Děkuji Severusi. Nashledanou,“ rozloučila jsem se a vyrazila vstříc dalším dobrodružstvím.