Dny ubíhaly a Hermiona si pomalu začínala zvykat na poklidný rytmus
Bradavic. Ačkoliv se návratu bála, musela uznat, že to bylo to nejlepší,
co mohla udělat. Přes den prakticky neměla čas zabývat se vzpomínkami,
buď učila, opravovala úkoly, nebo se připravovala na další hodiny. A
večer obvykle padla do postele tak vyčerpaná, že neměla sílu ani
přemýšlet.
Jenomže v poslední době se to začínalo měnit. Zřejmě se jí konečně
podařilo zorganizovat si práci tak, aby měla čas i na sebe, a musela si
přiznat, že to pro ni nebylo dobré. Měla tak spoustu času přemýšlet a
vzpomínat. Dlouho nemohla usnout a když se jí to konečně podařilo, začaly
se jí zdát sny. Vracelo se v nich všechno, co by nejraději pohřbila
hluboko v sobě. Poslední bitva, nehybný Ron a jeho vytřeštěné oči, mrtví
a zranění všude kolem, šílené hony na Smrtijedy, rozzuřený Snape, pomstou
posedlý Malfoy, její první mrtvý a po něm i všichni další. Ron, Snape a
Malfoy se vraceli pravidelně. A s nimi i vyděšené oči prvního muže,
kterého zabila.
Pak se začala bát spánku. Poprvé si to uvědomila, když si zakázala vlézt
do postele, dokud nedočte tu příšerně tlustou knihu o lektvarech. Bylo po
půlnoci, ona už potřetí usínala v křesle, přesto odmítala vstát a jít si
lehnout. Nakonec zavolala Winky a požádala ji o kávu. Donesla ji osobně a
unaveně se na ni usmála.
„Omlouvám se, že jsem tě vytáhla z postele, Winky.“
„Winky nespala. Winky má hlídku,“ odpověděla a znovu se usmála.
„Hlídku? Jak to myslíš, Winky?“ Hermiona se vyděsila. Copak je někdo tak
krutý, aby je nechal pracovat i v noci?
„Pan Malfoy,“ odpověděla prostě. „Dobrou noc, slečno.“ Zmizela.
„Winky, počkej! Co pan Malfoy? Počkej!“ Odpovědi už se Hermiona
nedočkala, Winky byla pryč. Chvilku uvažovala a pak se rychle rozhodla.
Oblékla si župan a vyrazila z pokoje do nočního chladu. Zatřásla se
zimou, ale odhodlaně stiskla hůlku v dlani a vykročila směrem k pokoji,
ve kterém přebýval Malfoy. Rozhodla se, že tohle mu jen tak nedaruje.
Sice se obrátil na správnou stranu, ale skřítky využívat nebude, to tedy
ne! Rázným krokem kráčela po chodbách, až se konečně zastavila před
masivními dveřmi. Tiše zaklepala a čekala.
Ozvaly se kroky a dveře se otevřely.
„Grangerová?“ Draco Malfoy si ji nejistě prohlížel.
„Pustíš mě dál, nebo mě tady necháš dál mrznout?“ vyprskla Hermiona
vztekle. Jestli na něj byla předtím jenom naštvaná, lezavá zima ji ještě
víc rozzuřila.
„Pojď dál.“ Malfoy ustoupil, aby ji nechal projít, a slabě se přitom
zakymácel.
Hermioně stačil jeden rychlý pohled na malý stolek u krbu, aby pochopila.
Draco Malfoy byl opilý. A podle počtu prázdných lahví, které se
povalovaly kolem křesla, byl opilý pod obraz.
„Čemu vděčím za tu čest?“ pronesl chladně.
Přes všechen vztek ho musela obdivovat. Sotva se držel na nohou, přesto
si stále dokázal udržet chladný malfoyovský výraz. Dokonce celkem
obstojně artikuloval.
„Ty využíváš domácí skřítky!“ obvinila ho.
„Cože?“
„Mluvila jsem s Winky! Berou si kvůli tobě noční hlídky, aby ti mohli být
pořád po ruce!“
„Jdi do háje, Grangerová!“
„Co si to dovoluješ, Malfoyi?“ Hermiona vzteky neviděla. Nejenže její
podezření nijak nevyvrátil, dokonce ji poslal do háje. Než se Malfoy
vzpamatoval, mířila na něj hůlkou. „Za to zaplatíš!“
„Zbláznila jste se, Grangerová?“ ozval se náhle ode dveří výsměšný hlas.
„Co si myslíte, že děláte?“
„Nepleťte se do toho, Snape!“ zavrčela Hermiona. „Tohle je mezi námi. Teď
mi zaplatíš za všechno, co jsi kdy provedl, Malfoyi!“
„Grangerová, já vás varuji!“ Snapeův hlas zněl zlověstně.
Hermiona se zakymácela. Podlomila se pod ní kolena a hůlka jí vypadla z
ruky. Kdyby Snape pohotově nepřiskočil a nezachytil ji, skácela by se na
zem. Zatímco Snape jí pomáhal do křesla u krbu, Malfoy jen překvapeně
zíral. Nechápal vůbec nic.
„Spíte vůbec, Grangerová?“ zeptal se nakonec Snape a pozorně si ji
prohlížel.
Hermiona slabě zavrtěla hlavou. Poslední noci nenaspala skoro nic. Když k
tomu připočetla předešlé noci plné nočních můr, divila se, že je vůbec
ještě schopná fungovat.
Malfoy se konečně vzpamatoval a přiblížil se k nim. „Vidím, že máme
zřejmě všichni stejný problém. Když už jste tady, dáte si se mnou
skleničku?“ Když oba přisvědčili, nalil tři stejné sklenice. Mlčky si
připili. Hermiona si nemohla nevšimnout, jak rychle do sebe Malfoy
sklenku hodil. Tak proto je tak opilý, napadlo ji.
„Máte štěstí, že jsem šel kolem,“ pronesl po chvíli Snape. „Co se tu
vlastně stalo?“
„Obvinila mě, že využívám domácí skřítky,“ odpověděl Malfoy. Tentokrát už
tak dobře neartikuloval. Už si naléval třetí skleničku od přípitku.
„Je to pravda, říkala mi to Winky!“
„Nemusím ti nic vysvětlovat.“
„To teda musíš, Malfoyi!“
„Řekl jsem, že si pro ty lahve budu chodit sám, ale oni o tom nechtěli
ani slyšet! Nemůžu za to, že jsou tak tvrdohlaví, Grangerová.“
„Ale...“ Hermiona zaváhala. Winky jí vlastně nic nevysvětlila. Jestli
Malfoy říkal pravdu, neměla nejmenší právo na něj křičet. A už vůbec
neměla právo vytáhnout na něj hůlku. „Promiň,“ hlesla nakonec.
„Grangerová,“ ozval se Snape, „jak dlouho už nemůžete spát?“
„Asi tři týdny,“ odpověděla.
„Proč jste za mnou nepřišla? Dal bych vám nějaký lektvar.“
„Myslela jsem, že to přejde. Že... že se mi ty sny přestanou zdát.“
„Jaké sny?“
„Nevím, různé.“ Nechtělo se jí odpovídat. Tohle byla její osobní věc a
ani Snapeovi, ani Malfoyovi do toho nic nebylo. „O těch, které jsem
zabila.“ Nakonec se rozhodla pro kompromis. Tohle stačí. O Ronovi vědět
nemusí. A o tom, že se v jejích snech objevují i oni dva, taky ne.
Snape přikývl a dál se nevyptával. Bylo na ní vidět, že o tom nechce
mluvit, a on se za dobu jejich spolupráce naučil její soukromí
respektovat. Přesto zachytil část jejích myšlenek a musel se hodně
ovládnout, aby nedal najevo překvapení. Takže se jí zdá i o nás? Copak
asi...?
Dlouho jen mlčeli a popíjeli. Hermiona si tu chvíli užívala,
nepotřebovala mluvit, aby věděla, že zase jednou po dlouhé době není
sama. Nikdy by ji nenapadlo, že se v jejich mlčenlivé společnosti bude
cítit tak dobře, ale bylo to tak. Znovu si vybavila Harryho slova.
„Už jsi jako oni, Hermiono!“
Ano, Harry, jsem. To ze mě udělala bolest, Harry. Stará Hermiona zemřela
a místo ní je tu nová. Nová Hermiona, Harry, ta už se nenechá zlomit. Už
nemá co ztratit...
„Už to nemůžu vydržet,“ přerušil Malfoy ticho. „Pořád na mě zírají, ať
jdu kamkoliv.“
Hermiona se na něj nechápavě podívala, ale pak jí to došlo. „To je daň,
Malfoyi.“
„Nechápu.“
Ani nemůžeš, Malfoyi. Taky jsem to nechápala, když si na to Harry
stěžoval. Jen jsem se dívala, jak tím trpí. A teď to sama zažívám.
Slávu...
„Dělali jsme to, co jsme museli,“ pronesl Snape, který ji naopak pochopil
až moc dobře.
„Já vím. Ale ostatním to přijde jako hrdinství.“
„Hrdinství!“ Malfoy to slovo zhnuseně vyplivl. „Hrdina je Potter, ne my!
My jsme jen udělali tu špinavou práci, když on seděl doma a užíval si!“
„Malfoyi! Jsi strašně nespravedlivý!“
„Má pravdu, Grangerová! Kde byl Potter, když jste za všechny nasazovala
život? Klidně spal ve své posteli,“ zasyčel Snape hořce.
Hermioně začala po tváři stékat osamělá slza. „Oba jste nespravedliví.
On... on ještě měl co ztratit!“
„Nenávidím tenhle život,“ zařval najednou Malfoy a prudce mrskl
skleničkou o zeď. Roztříštila se na tisíc kousků. „Už toho mám dost,
chodí kolem mě po špičkách, bojí se na mě jenom podívat, kdykoliv jdu
kolem, slyším, jak si o mně povídají! A pořád, pořád, pořád na mě někdo
zírá, sakra! Jak to můžete vydržet? Jak vy to můžete vydržet a nezbláznit
se z toho?“
„Proto se snažíte upít k smrti, Malfoyi?“ zeptal se Snape potichu,
překvapivě beze stopy jízlivosti. „Taky nemůžete spát?“
„Ne...“
„Ve dne studenti a v noci zlé sny,“ pokračoval Snape.
„A vzpomínky na to, co bylo. A už nikdy nebude,“ doplnila Hermiona.
„Půjdu spát,“ řekl Snape nakonec a zvedl se. Bez jediného slova
rozloučení odešel. Hermiona se podívala na Malfoye, který strnule zíral
do ohně, a zvedla se taky.
„Dobrou noc, Malfoyi.“
„Dobrou, Grangerová!“