XIX. Když se ve tmě skrývají noční můry „Ebony?“ Tmavovlasá dívka se s drobným úsměvem otočila po zvuku toho hlasu a vzápětí už se k ní přiblížilo něco živého a neposedného a usadilo se jí to na klíně. „Dneska to bylo dobrý, že jo?“ zajímal se Jaz. „Octavius je fajn, viď?“ Ebony si unaveně povzdechla. Pořád nemohla pochopit, co Jaz na tom mizerovi vidí. Byl to jen bezcitný zmetek. Neodpověděla a cítila na sobě Jazův upřený pohled. „Kdy se vezmete?“ položil jí prcek další otázku. Vyrazilo jí to dech. Ani ne tak otázka, jako spíš fakt, že ji myslel naprosto vážně. Poznala to v tónu jeho hlasu. „Já – proč bychom … proč myslíš, že bychom se Lu – že bychom se Octavius a já měli vzít?“ zeptala se nejistě. „Říkáš mu Lucius. Pořád čtu v knížkách o tom, že když se dva milujou, tak si říkají různými jmény. A ty Octaviusovi pořád říkáš Lucius.“ Jistěže si Jaz všiml … tomu nic neuniklo… „Ale to je jiné, než kdybych mu říkala třeba… třeba miláčku,“ namítla. Ta představa, že by použila takové oslovení ve spojitosti s tak chladným bezcitným bastardem, jakým Malfoy bezesporu byl, ji spíš pobavila. „Ale vždycky, když na tebe promluví, tak se usmíváš,“ nenechal se Jaz odbýt. Ebony pozvedla překvapeně obočí. V Luciusově přítomnosti většinou mnoho důvodů k úsměvu neměla. „Usmíváš se očima,“ dodal Jaz vážně, jako by jí četl myšlenky. Ebony se z nepochopitelného důvodu cítila zničehonic rozčilená. „Nemáš ani tušení, o čem tu mluvíš, Jazi. Na to, abys rozuměl těmhle věcem, jsi ještě moc malý. Lu – Octavius ...LUCIUS … Lucius.“ Na chvíli se zarazila, jak hledala ta správná slova. „Tobě se zdá milý a hodný, ale ve skutečnosti je to zlý člověk.“ Jaz vyskočil rozčileně na nohy. „To není pravda!“ rozkřikl se. „Proč by ses s ním jinak kamarádila, kdyby byl takový? Ale já jsem si ho vybral! Chci, aby byl můj táta. A ty moje máma … ale jestli o něm budeš takhle mluvit, tak si najdu jinou mámu, která nás bude mít ráda oba.“ „Jazi … o čem to mluvíš? Co je to za hlouposti?“ Už když tu otázku dořekla, věděla, že je to chyba. „To není žádná hloupost, když chci mámu a tátu. Všichni je mají, tak proč ne já?“ Jeho hlas prozrazoval slzy a Ebony cítila ledovou ruku přímo na srdci. Na chvíli ji ochromila, a když se vzpamatovala, bylo již pozdě. „Jazi!“ Ale chlapec už se hnal s pláčem z pokoje a Ebony si nebyla jistá, jestli by všechno ještě nezhoršila, kdyby se vydala za ním. Byla si jistá, že se Jaz za chvíli vrátí. Že jí dá šanci, aby mu všechno vysvětlila, a bude to zase v pořádku. Ale nepřišel. A když o deset minut později požádala Kráturu, aby ho našel, zjistila, že Jaz je pryč. Utekl z domu. Utekl od ní… Ebony vypadla z krbu přímo na podlahu salónku Malfoy Manor. Vzápětí už jí Lucius pomáhal na nohy. „Zrovna jsem se chystal dát ti zprávu,“ řekl jí bez pozdravu. Sklonila poraženě hlavu. „Je v pořádku?“ Lucius jen přikývl, než si vzpomněl, že to nemůže vidět. „Skřítci ho zrovna uložili v jedné z ložnic pro hosty. Myslím, že usnul.“ „Měla bych ho vzít domů,“ namítla Ebony slabě. Její tón však nezněl příliš přesvědčivě. „Měla bys ho nechat do rána vyspat.“ „Cítím se strašně. Zklamala jsem ho. Ublížila jsem mu. Chovala jsem se jako hloupá husa a on na to doplatil … měli jste se Snapem pravdu. Nejsem ten nejvhodnější člověk, který by se o něj měl starat.“ „Takže jsi to zkusila a teď co? Půjdeš ho vrátit? Doufám, že ti aspoň vrátí galeony, které jsi za něj zaplatila,“ ušklíbl se Lucius. „Jak můžeš --- sakra! Jaz není věc, se kterou se dá obchodovat, ty pitomče!“ „Jsem rád, že to vidíš takhle. Rozhodla ses o něj starat, Potterová. Je jedno, jestli jsi byla nebo nebyla vhodná. Vzala jsi tu zodpovědnost na sebe a těžko se jí můžeš zbavit po prvním nezdaru. Jestli ti tohle doteď nedošlo, tak jsme měli se Severusem pravdu.“ „On už ani nechce být se mnou,“ přiznala Ebony zničeně a cítila, jak ji v očích pálí slzy. Marně se je snažila potlačit. „Utekl z domu. Nenávidí mě.“ „Jen jste se nepohodli. Nech ho se vyspat a uvidíš, že ráno to bude vidět jinak.“ „Nechci ho tu nechat samotného,“ namítla Ebony tiše. „Já tu budu,“ připomněl jí Lucius dotčeně. „Navíc zapomínáš, že mám s výchovou poněkud více zkušeností než ty.“ „Jistě jak vychovat ze syna namyšleného arogatního zmetka?“ osopila se na něj Ebony. „Nebo jak ho připravit na dráhu Smrtijeda?“ „Mlč! Nic o tom nevíš!“ zasyčel vzteklě Lucius. „Draco nemá na dětství zrovna nejlepší vzpomínky. Vím to, protože mi o tom vyprávěl. O všem, i o tom, jak byl jeho otec chladný a bezcitný, jak si myslel, že ho nemá dost rád, protože nebyl hodný.“ Lucius ji popadl za loket a zatřásl s ní. „Dělal jsem, co jsem považoval za nejlepší. Pro něj. Díky tomu z něj nevyrostl změkčilý hlupák, ale pořádný muž. Byl dost silný na to, aby přežil válku, na kterékoliv straně. A to bylo to, o co mi celou dobu šlo. Aby přežil!“ Pustil ji a celý se třásl potlačovaným hněvem. „Myslíš, že jsem nějaká zrůda, které nezáleží na vlastním synovi?“ „Teď ses ho zřekl. Postavil ses k němu zády,“ připomněla mu Ebony. „Zastáváš se ho?! Po tom co ti provedl?“ Lucius si vztekle odfrknul. „Jistě já zapomněl. Přeci ho pořád miluješ.“ „O tohle tu celou dobu jde? O pitomou žárlivost? O rivalitu mezi váma? Máš pocit, že když jsem s tebou, že nad ním vítězíš? Nebo ho tak chceš potrestat - pomstít se mu za to, že není tak dokonalý, jak sis přál, že je gay?“ „To stačí. Na tohle téma se s tebou odmítám bavit. Nebudu už rozebírat mého syna.“ Pomalu vydechl, aby uklidnil rozbouřené nervy. Ta malá mrcha se mu uměla dostat pod kůži. „Hodláš tu strávit noc?“ zeptal se přímo. „Co?“ škubla sebou. Lucius potřásl hlavou. „Dobrá, zeptám se jinak: Hodláš strávit dnešní noc v mé posteli?“ „Ne,“ vyhrkla Ebony rychle a bez přemýšlení. „Pak tě musím požádat, abys odešla. Je pozdě a měl jsem dlouhý den. Postarám se, aby byl tvůj nezdárný uprchlý syn zítra ráno v deset na Grimmauldově náměstí. Dobrou noc.“ „Co by – co by se stalo, kdybych řekla ano?“ zeptala se ho tiše, když už stál ve dveřích. Otočil se. Ebony k němu stála zády, čelem ke krbu, který už zeleně plápolal. „Strávila bys noc v mojí posteli. Je to snadné, Ebony. Žádné hry. Žádné závazky.“ „Víš, že to není pravda. Ty vždycky hraješ nějakou hru,“ připomněla mu, ale místo rozzlobeně zněla spíš smířeně. „A vždycky vyhrávám.“ Jaz bloudil ve tmě dlouhou chodbou a nešťastně vzlykal. „Jazi?!“ dolétl k němu známý hlas. Chlapec se prudce otočil, když poznal Octaviusův hlas. „O - octa - vi – usi,“ vykotal mezi vzlyky a rozběhl se k němu. „Co se děje?“ zeptal se ho Octavius a shlédl dolů na tu uplakanou zarudlou tvářičku. „Já jsem nemohl spát. Měl jsem špatný sen, že už mě Ebony nemá ráda … a když jsem se probudil, nic jsem nepoznával. A všude byla tma … a já se bojím tmy. Já nerad spím sám. Ebony mě vždycky nechá u sebe a povídá mi pohádky.“ Chlapec na něj pohlédl s nadějí v očích. Lucius si povzdech: Proč zrovna on? „Ale Ebony tady není,“ připomněl Jazovi. „Budeš se bez ní muset obejít.“ Už když to řekl, bylo mu jasné, že tímhle Jaze rozhodně neuklidní. „Vrať se do pokoje a pokus se usnout.“ „Já se bojím,“ namítl Jaz. „Nemohl bych … třeba k tobě? Já nechci být sám. Prosím, prosím.“ „To není nejlepší nápad.“ „Proč ne?“ „Ani jeden z nás by se nevyspal,“ utrousil Lucius spíš pro sebe. „Já budu potichu ani nebudeš vědět, že tam jsem … opravdu. A nebudu tě v noci ani kopat. Prosím, prosím,“ sliboval chlapec, zatímco si do rukávu od pyžama otíral uplakané oči a nos. Lucius si znovu povzdechl. Copak měl na vybranou? „Dobrá. Ale hned usneš,“ přikázal Jazovi a vedl ho do své ložnice. „Páni, ty máš velkou postel!“ bylo první, co chlapec řekl, když dorazili na místo. „To se v ní sám nebojíš? Není ti tu smutno?“ „Mám rád dostatek prostoru kolem sebe,“ ucedil Lucius a naznačil Jazovi, aby si vlezl do postele. Chlapec poslechl a Lucius ho následoval. Když se Jaz konečně uvelebil, Lucius zhasl a zavřel oči. Cítil na sobě únavu z celého dne a už se opravdu těšil, až se ponoří do hlubin posilňujícího spánku. Chvíli bylo tichu a pak … „Octaviusi?“ „Ano?“ zavrčel rozladěně. „Znáš nějakou pohádku?“ „Ne.“ „Třeba nějakou, co ti vyprávěla maminka?“ „Ne.“ Okamžik ticha. „Moje matka nebyla na pohádky.“ „Žádnou ti nepovídala? Ani tu o malém čaroději?“ „Ne.“ „To je škoda, to je moc hezká pohádka,“ ujistil ho Jaz, a jak se přitulil blíž k Luciusovi, dloubl ho nechtíc jedním ostrým kostnatým loktem do boku. „Já jsem ji taky dřív neznal, ale Ebony mi ji pověděla. Víš co, já ti ji povím taky.“ „Měli bychom spát,“ pokusil se Lucius o slabý protest. „To bude hned … určit se ti bude líbit,“ sliboval Jaz. „Byl jednou jeden malý chlapec, který vyrůstal bez maminky a tatínka. Bydlel u zlé mudlovské tety a strýčka, kteří ho neměli rádi a pořád ho trápili. Byl velmi nešťastný, až do svých jedenáctých narozenin, kdy se dozvěděl, že je čaroděj…“ Lucius se po chvíli přistihl, jak opravdu naslouchá tomu příběhu. Překvapil ho. Přes všechno, co Harry Potter své sestře Ebony provedl, byl pro ni zjevně stále pohádkový hrdina. Jazův hlas ho pomalu uspával, a když mu chlapec líčil „boj se zlými služebníky zlého černokněžníka v místnosti s věštbami“, usnul. -TBC- Velký dík za betaread pro mou milou a drahou Elanor.feanma. A že jí dám vždycky zabrat ... :-)