Bojovala ze všech sil, vysílala jedno kouzlo za druhým a soustředila se jen na své protivníky. Zneškodnila dalšího a rychle se rozhlédla. Všichni, které měla v dohledu, zatím žili. Oddechla si. Vypadalo to, že štěstí se kloní na jejich stranu. Než se na ni vrhl další Smrtijed, stačila ještě zahlédnout Harryho. Stáli proti sobě s Voldemortem a jen se na sebe dívali. Všude kolem zuřil boj a oni se jen dívali. Vzápětí se přestala soustředit na Harryho, to když se na ni vrhli čtyři Smrtijedi. Než si stačila uvědomit, že na ně nestačí, přiběhl jí na pomoc Malfoy. Poprvé jí zachránil život. Pak už to ani nepočítala. A potom si najednou uvědomila, že se něco změnilo. Pomalu se podívala na Harryho a Voldemorta a s úžasem sledovala souboj, který se mezi nimi odehrával. Nedokázala se od nich odtrhnout a zdálo se, že jsou na tom stejně i ostatní. Boj na chvíli ustal, všichni se upřeně dívali na bojující muže. Konec přišel nečekaně brzy. Podle výrazu Harryho tváře pochopila, že ani on tak rychlý konec nečekal. Překvapeně se rozhlédl kolem. V tu chvíli nastal obrovský zmatek. Většina Smrtijedů se pokusila rychle přemístit do bezpečí a oni se jim v tom pokusili zabránit. Hermiona viděla Rona, který se snažil jednoho z nich odzbrojit. Smrtijed jeho kouzlu uhnul, rychle se otočil a vyslal proti Ronovi kletbu. Ron strnul uprostřed pohybu, tvář mu ozářilo zelené světlo, vytřeštěnýma očima se podíval na místo, na němž ještě před chvílí stál jeho protivník, a pomalu se začal kácet k zemi. „Rone!“ Hermiona k němu doběhla a vzala jeho hlavu do dlaní. Podíval se na ni jako by chtěl ještě něco říct. Čekala. „Rone,“ zašeptala tiše a pohladila ho po tváři. „Rone, jsem u tebe. To bude v pořádku, věř mi.“ Někdo ji zvedal a konejšivě na ni mluvil. Nevěděla, kdo to je, ale nechtěla s ním mluvit, nechtěla odejít, chtěla jen zůstat s Ronem. S mužem, kterého milovala. „Rone! Rone!“ „Hermiono! Hermiono! No tak, vzbuďte se!“ Někdo s ní třásl. Pomalu otevřela oči a zahleděla se do tmy. Nechápala, co se děje, ještě před chvílí mluvila s Ronem a teď ji od něj někdo odtahoval. „Co se děje?“ „Byl to jen zlý sen, Hermiono,“ promluvil dotyčný podmanivým hlasem. „Bude to dobré, uvidíte.“ „Snape... Co tady děláte?“ Zabořila hlavu do polštáře a zavřela oči. Cítila se strašně vyčerpaná, ale jeho hlas ji uklidňoval. Uvědomila si, že ji oslovil křestním jménem. Vždycky ji tak oslovoval, když se ji snažil uklidnit. Naposledy to bylo, když zabila svého prvního Smrtijeda. „Přišel jsem vás zkontrolovat. Zítra vám dám nějaký lektvar, takhle to dál nejde.“ „Proč mě? Proč ne Malfoye?“ „Malfoye také. Klidně spí. Po lektvaru...“ „Copak vy spánek nepotřebujete?“ „Přestaňte mi pokládat tak hloupé otázky, Grangerová. Ostatně do toho vám nic není.“ Tohle bylo téma, o kterém Snape nechtěl mluvit. Ani on nemohl spát. Ve snech se mu vracely průzračně modré oči, ve kterých se zračilo jediné: strach, a na to on nebyl připraven. Ten pohled ho pronásledoval, jakmile zavřel oči. Proto tady teď seděl. Cokoliv bylo lepší než ten pohled. Podíval se na Grangerovou. Měla zavřené oči a zdálo se, že znovu usíná. Čas jít, pomyslel si. Vstal. Téměř ihned ucítil jemný dotyk na zápěstí. „Severusi,“ zašeptala, „zůstaňte ještě. Prosím. Bojím se být sama.“ Přikývl, i když si nebyl jistý, jestli to v té tmě viděla, a opět se posadil. Vděčně ho pohladila po ruce a pevně stiskla. Nakonec u její postele proseděl celou noc. Nebyl si jistý, jestli vůbec spal, ale rozhodně se necítil unavený. Seděl se zavřenýma očima, stále ji držel za ruku a hlídal její klidný spánek. Od chvíle, kdy začalo svítat, ji pozoroval. Je tak křehká a zranitelná, říkal si, a přitom tolik silná. Ona jediná vydržela až do konce a nevzdala to. Svým způsobem ji za to obdivoval. On a Malfoy už neměli nic, jen výčitky svědomí a strach z pomsty, který je poháněl dál a nutil je nezastavit se, dokud nebude poslední Smrtijed v Azkabanu. Ale proč ona? Měla přece přátele, měla rodiče, mohla se vrátit ke svému starému životu, ale neudělala to. Místo toho se vrhla do nejistého boje po boků lidí, které nenáviděla. A vytrvala až do konce. Ztratila kvůli tomu všechny přátele, dokonce i Pottera. Tehdy, když ji odvolali z jeho svatby. Nikdy jim neřekla, co se stalo, ale oni vycítili, že teď jsou na jedné lodi. Ani jeden z nich už neměl co ztratit. Když se úplně rozednilo, odešel. Usoudil, že by nebylo vhodné, aby ho tu ještě našla, až se probudí. Navíc se sám potřeboval dát trochu do pořádku. Všichni tři se potkali na snídani, kývli si na pozdrav, ale mlčeli, každý z nich zahloubán do svých vlastních myšlenek. Vlastně spolu nikdy nepotřebovali mluvit, cítili se dobře i beze slov. Zrovna oni tři – jak paradoxní umí osud být. Ten večer pro ně znamenal nový impuls. Ačkoliv neměli potřebu spolu znovu mluvit, objevil se mezi nimi zvláštní pocit spojenectví. Věděli, že jsou opět na stejné lodi, i když tentokrát už jim nešlo o život. Alespoň ne přímo. Stačil jediný pohled u jídla nebo kratičké setkání na chodbě, aby dokázali odhadnout, co se tomu druhému honí hlavou. Snape si zvykl chodit je před spaním kontrolovat. Museli se tomu oba smát (a musel se tomu pobaveně ušklíbnout i Snape, když si to uvědomil), znovu se choval jako jejich profesor. Bylo to o to paradoxnější, že odborníkem přes lektvary tady měla být Hermiona. Stal se z toho skoro rituál: nejdřív navštívil Malfoye, který už v sobě měl minimálně jednu lahev, doslova mu vnutil uspávací lektvar a počkal, až jeho bývalý student usne. Kromě nočních můr ho tak zbavoval i počínajícího alkoholismu – během poměrně krátké doby se mu podařilo načasovat si návštěvu tak, aby Malfoy nestihl před spaním víc jak jednu skleničku. Poté odcházel k Hermioně, která tou dobou už pomalu usínala, a chvíli se s ní dohadoval, než se mu povedlo dostat do ní lektvar. Stále ještě se snažila vzdorovat, protože se domnívala, že je schopná vydržet celou noc bez utišujících prostředků. Když poslechla a lektvar vypila, odcházel do své ložnice a dělal stejnou chybu jako Hermiona – pokoušel se vydržet bez lektvaru. Když nepodlehla, zůstával u její postele celou noc a snažil se neusnout, aby ji v případě zlých snů mohl uklidnit. Její sny znal skoro stejně tak dobře jako svoje vlastní. Hermiona často mluvila ze spaní a on ji obvykle nechal chvíli mluvit, než ji probudil. Nemohl si pomoct, ale toužil se dozvědět, co ji vlastně tolik děsí. Nechápal, proč to tak je, ale nedokázal se ovládnout. Musel to vědět. Během jedné takové noci si konečně přiznal, proč ji nechává mluvit: chtěl znát pravdu o tom, proč se s ní Potter přestal vídat. A taky chceš vědět, co se jí o tobě zdá. O tobě a o Malfoyovi! Ale ani jedna odpověď stále nepřicházela. V nekonečné řadě snů o Smrtijedech, které zabili, se pravidelně objevoval ten o Ronovi. Až jednou... Snape zase jednou prohrál bitvu o lektvar – Hermiona ho odmítala tak dlouho, dokud nerezignoval a neposadil se do křesla, které mu nechávala u postele. Usmála se. Tenhle postup už znali dokonale. Vždycky si popřáli dobrou noc, Hermiona do pěti minut usnula a nejpozději hodinu poté ji Snape budil, protože křičela ze sna. Několik minut ji uklidňoval a držel ji za ruku, dokud znovu neusnula. O pár hodin později ji budil opět, tentokrát naposledy. Krátce po svítání odcházel, aby u ní nebyl, až se vzbudí. V takových nocích ho čekalo jen několik desítek minut lehkého spánku na nepohodlném křesle, což mělo jednu obrovskou výhodu: prakticky nulovou šanci vlastních snů. Toho večera se tedy Hermiona usmála a zabořila hlavu do polštáře. „Dobrou noc,“ zašeptala. Počkala si na odpověď a zavřela oči. Během několika minut spala. Tentokrát přišel sen nečekaně brzy. Snape ani nestačil sám zavřít oči a Hermiona už mluvila. Měl v plánu chviličku počkat, aby zjistil, o čem se jí zdá, a téměř okamžitě ji probudit. Vzápětí se jeho plány zhroutily jako domeček z karet. S vytřeštěnýma očima poslouchal a téměř zapomněl dýchat. To, na co tak dlouho čekal, konečně přišlo. „Už jsi jako oni, Hermiono!“ „Jak to myslíš?“ Zkoumavě se na něj podívala. „Ty víš, jak to myslím. Stává se z tebe samotář. Měla by sis najít jinou práci s jinými lidmi, Hermi,“ odmlčel se. „Kam zmizela ta stará Hermiona, kterou jsme měli všichni tak rádi?“ Harry jí položil ruce na ramena a podíval se jí do očí. Vzápětí ucukl. Ten pohled ho vyděsil. „Ta stará Hermiona,“ promluvila klidně, „zemřela s Ronem, Harry.“ Otočila se k němu zády. Slyšela jeho kroky a pak prásknutí dveří. Po tvářích jí tekly slzy, ale tentokrát se je nesnažila zastavit. Věděla, že jí Harry dal na výběr – a ona si vybrala. Tehdy plakala naposled. „Harry,“ hlesla po dlouhé době. Věděla, že je to zbytečné, že ji neuslyší, že už je dávno pryč, ale musela to říct. Musela to ze sebe dostat. „Já vím, že jsem ti ublížila. Vám všem. Ale já už dál nedokázala sedět doma s rukama v klíně a nic nedělat. Zbláznila bych se! Nemohla jsem se dívat na to, jak jste všichni šťastní, jak plánujete budoucnost, jak zapomínáte na ty, kteří tam zemřeli. Nezlobím se na tebe, Harry, ale já taková nejsem. Nedokážu se s tím smířit, nedokážu se dívat na tebe, na Ginny, na všechny, které jsem kdysi měla ráda. A víš proč, Harry? Protože kdykoliv se na vás podívám, vzpomenu si na Rona, vidím jeho mrtvé oči a říkám si: proč on? Proč ne Ginny? Proč ne ty? Nemohla bych se s vámi dál vídat a vědět, že myslím na to, oč by to bylo lepší, kdybys zemřel ty. Proto jsem to začala dělat, bez ohledu na to, že jsem musela pracovat s Malfoyem a Snapem. Víš, Harry, ještě něco ti musím přiznat. Oni dva jsou jediní, slyšíš, jediní, u koho mě nenapadne, že měli zemřít oni, když je vidím. Paradox, viď? Jenomže život není fér. A já si vybrala je dva, protože mi dávají pocit, že tady nejsem zbytečně. Protože když jsem s nimi, nemusím myslet na budoucnost, kterou mi někdo vzal, nemusím myslet vůbec na nic. Nenávidím se za to, Harry, ale když jsem s nimi, přestávám na Rona myslet. Proto jsem tě nechala jít, proto jsem od sebe odehnala posledního přítele, který mi ještě zbyl.“ Hermiona se odmlčela. Po tvářích jí stékaly další a další slzy, ale ona je nevnímala. Myslela jen na to, že zůstala sama, a začínala se strašně bát. „Harry!“ zavolala zoufale. Ticho. „Harry! Co jen budu dělat, až to skončí? Oni odejdou a já zůstanu úplně sama... Harry... Harry, vrať se! Harry!“ Už to nedokázal dál poslouchat. Tichá slova se změnila, Hermiona křičela zoufalstvím a on si s hrůzou uvědomil, co její slova vlastně znamenala. Věděla to. Věděla, že to jednou skončí, že odejdou a už nikdy se nebudou chtít vrátit, že zůstane úplně sama, přesto se tak rozhodla. Bála se samoty, ale rozhodla se pro ni. Vzpomněl si na průzračně modrý pohled, který ho pořád pronásledoval. I on se přece rozhodl, zvolil si svůj osud, i když se bál. „Hermiono! Vzbuďte se, hned!“ Zatřásl s ní mnohem prudčeji, než měl v plánu. Probudila se téměř okamžitě a vyděšeně na něj zírala. Navzdory tmě viděl slzy, které měla v očích, a ty slzy ho pálily víc než žhavé železo. „Harry,“ hlesla naposled a pak se rozvzlykala. Nevěděl, co si s ní počít, nikdy nikoho neutěšoval. Neuměl si poradit s plačící ženou, vlastně si neuměl poradit s žádnou ženou. Uvědomil si, že ji stále drží za ramena a pevně je svírá. Neohrabaně ji k sobě přitiskl a začal ji opatrně hladit po vlasech. Tiše k ní promlouval, vyslovoval její jméno a doufal, že ji tím uklidní. Nevěděl, co víc by měl ještě udělat. Zřejmě to zabíralo, po nekonečně dlouhé chvíli se Hermiona přestala třást, jen se k němu tiskla a mlčela. „V pořádku?“ zeptal se a snažil se znít klidně, ale hlas se mu trochu třásl. Kývla. „Omlouvám se,“ zašeptal, aniž by věděl, proč to vlastně řekl. „Za co?“ „Za všechno. Že jsem vás nevzbudil dřív. Že nám to nedošlo.“ „To nemusíte,“ hlesla překvapeně. „Zvykla jsem si.“ Mlčel. Nebylo co říct. „Severusi?“ oslovila ho po chvíli. „Hm?“ „Mohl byste... můžu vás o něco poprosit?“ „Ano.“ „Mohl byste si ke mně lehnout? Já... já... uvědomuju si, že je to trochu nezvyklé, ale...“ Začervenala se a v duchu děkovala za tmu. Kdyby mu viděla do očí, kdyby on viděl ji, asi by se propadla studem. Ale nemohla to překonat, strašně potřebovala blízkost muže, potřebovala se schovat do něčí pevné náruče a zapomenout na všechno. Jen ležet a nechat se pohltit tím pocitem blízkosti, který už tak dlouho nezažila. „Ano,“ odpověděl tiše. Nejdřív nechápal, chtěl se vyptat na tisíc otázek, chtěl pochopit, co po něm vlastně chce a proč. Nakonec, ačkoliv si za to hned vynadal, si přečetl její myšlenky. Potřeboval pochopit, aby jí mohl pomoct. Vstal, sundal si boty a posadil se k ní na postel. „Obejmete mě, prosím?“ požádala a udělala mu vedle sebe místo. Opatrně se položil, podsunul jí jednu ruku pod hlavu a druhou ji objal kolem pasu. Naléhavost, s jakou se k němu přitiskla, ho překvapila, ale nedal nic najevo. Objal ji ještě pevněji a zavřel oči. Doufal, že v její blízkosti ho Brumbál pronásledovat nebude.