Sirius se unaveně svalil do křesla a řádně si loknul Ohnivé whisky. Měl za sebou nelehký rozhovor s Harrym, kterému se poněkud otřásly jistoty ohledně Jamese. A před sebou, obával se, rozhovor se Snapem. Ještě zkusil poslední zoufalou věc. Vyhrabal telefon a vytočil číslo své milované. „Haló. Dani, můžu s Tebou chvíli mluvit?“ „Nazdárek, darling. Copak se děje?“ „Za jak dlouho se vrátíš?“ odpověděl jinou otázkou. „Já nevím. Za týden, za dva. Záleží, jaký bude mít ta infekce průběh. Tak co je?“ „Ani se neptej,“ povzdechl si, „Snape musel při poslední hodině Nitrobrany odejít a nechal Harryho samotného v kabinetě. Měl tam myslánku, do které…“ „Super… Šetři dech, dokážu si to domyslet. Přežili to oba zúčastnění?“ „To sice jo, ale Snape odmítá Harryho dál učit. A Harry je dost špatný z toho, že viděl, jak James tyranizuje Snapea.“ „A sakra. Musíš Severuse přesvědčit. Harry musí Nitrobranu zvládnout.“ „Já vím… Jen jsem doufal, že bys se toho přesvědčování mohla ujmout Ty. Obávám se, že já na Snapea nebudu mít zrovna uklidňující vliv.“ „Sorry, ale já jsem tu zaseklá a fakt netuším, jak dlouho to ještě může trvat. Jdi za ním a snaž se být slušný a nenechej se vyprovokovat.“ „Díky. To jsou fakt rady nad zlato,“ utrousil ironicky Sirius. „Good luck. Zvládneš to, uvidíš. Severus se změnil, už není tak nepříjemný jako dřív.“ „Možná na Tebe… Mě si ale vychutná, to jsem si jistý.“ „Nezapomeň, že má právo být naštvaný. Na Tebe kvůli tomu, co jsi vyváděl dřív, na Harryho za to, co se mu podařilo teď. Když se mu omluvíš, překvapíš ho a vyrazíš mu trumfy z ruky.“ „Hmm, no tak jo. Zkusím to. Ale za výsledek neručím.“ „Já Ti věřím, Síri. Měj se.“ ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………… „Snape? Potřebuju s Tebou mluvit.“ Černé oči hledí bezvýrazně na osobu stojící na prahu dveří. Sirius Black! Ten zatracený arogantní zmetek. Tváří se nezvykle schlíple. No bodejť, přišel orodovat za svého milovaného kmotřence. Slavnému Potterovi zjevně nikdo nevysvětlil, co to znamená respektovat cizí soukromí… „Posaď se, Blacku,“ utrousil nakonec pohrdavě. „Poslyš, Harryho už jsem seřval. A řekl jsem mu, že by se Ti měl co nejdřív omluvit.“ „Myslíš, že tohle spraví omluva?!?“ Sirius zaznamenal, že Snape se sice snaží o svůj standardní ledový tón, opovržení a odstup, ale přesto mu do výrazu proniklo malinko překvapení. Takovýhle začátek evidentně nečekal… „Myslím, že jednu chybu jedna omluva může spravit. Pokud je dobrá vůle. Harry teď udělal botu, to je jasný. V zásadě je to ale hodný kluk, žádný hajzlík. Jenže Ty v něm pořád vidíš Jamese v jeho nejhorších letech. Co takhle zkusit se na něj podívat objektivně?“ „Tenhle proslov Ti napsala Dana?“ ironizuje opět Snape. „Nee. I když mě ovlivnila, to nepopírám. Koneckonců Tebe taky, nebo ne?“ pošťuchuje Sirius. Bohužel (nebo snad bohudík?) má pravdu. Ovlivnila ho… občas ho až děsí, jak moc. Navenek to sice rozhodně není patrné (teda alespoň měl ten dojem, než tu Black začal něco naznačovat), ale uvnitř se Severus v poslední době dost změnil. Potter ho sice onehdy spolehlivě vytočil, ale už se mu hlavou mihla myšlenka, že třeba přece jenom nebude takový šmejd jako jeho otec. Jinak by se přece tou jeho prokletou vzpomínkou už bavily celé Bradavice… Sirius trpělivě čekal, věc u něho téměř nevídaná. Pozitivní bylo, že ho Snape rovnou nevyrazil. Vyhráno ale ještě ani zdaleka neměl, to věděl. „Tak co vlastně chceš?“ vybafnul po dlouhé pauze Severus. „Není to jasné? S Tvojí pronikavou inteligencí…“ „Blacku!“ „No jo, pořád. Abys Harryho dál učil Nitrobranu, to je přece logický.“ „Proč bych měl?“ „Třeba proto, že Tě o to požádal Dumbledore. Že to Harrymu pomůže v boji s Voldemortem.“ „Aby mu to k něčemu pomohlo, musel by nejdřív Tvůj arogantní kmotřenec být ochoten se něco učit. Jenže to je pro něho zjevně nepřekonatelný problém.“ Sirius si říkal, že vývoj situace nevypadá tak špatně. Snape se, ač to nejspíš zatím netušil, sám zatlačil do defenzivy. V podstatě pokračování výuky neodmítl… Jenže zároveň si Sirius uvědomoval, že on není ten správný trpělivý přesvědčovací typ. Sedm let vzájemné antipatie a provokací se nesmaže jen tak, i když člověk rozumově ví, že by to bylo potřeba… „Zvláštní,“ pronesl nakonec zdánlivě mimo téma, „říká se o Tobě, že jsi dobrý znalec lidských povah. Zajímalo by mě, kdo s tímhle nesmyslem přišel.“ „Prosím?!?“ „No… Buď si skutečně myslíš, že je Harry arogantní debil toužící být středem pozornosti, a v tom případě jsi úplně mimo. Nebo moc dobře víš, že to tak není, ovšem přesto ho tyranizuješ – v tom případě jsi docela ubožák, neřekl bys?“ Snape měl sto chutí toho prašivýho Blacka proklít… Nicméně si uvědomoval, že se ho snaží vyprovokovat… a že se mu to skoro daří. Kde je Tvoje proslulé sebeovládání, Severusi? Pomyslel si posléze a obnovil svoji poněkud narušenou ledovou masku. „Zvláštní,“ začal podobně jako předtím Sirius, „člověk by řekl, že se budeš chovat slušně, když po mně něco chceš. To jsi vážně tak pitomý, že Ti to nedochází?“ Siriusova trpělivost už skutečně mlela z posledního… „To Ti vážně nedochází, že tu jde o víc než je Tvoje pošramocené ego?“ „Skutečně? Pouč mě, jsem jedno velké ucho. V Azkabanu se z Tebe stal odborník na psychologii, Blacku? Řekni, jaké to tam bylo… bez všech obdivných pohledů, oddaných nohsledů…“ „Jdi se vycpat, Sra…“ „A ven!“ zahřměl Snape. Sakra. Sakra, sakra, sakra! Já to věděl, že se nakonec nechám vyprovokovat, pomyslel si Sirius. „Počkej Severusi,“ pokusil se ještě zachránit situaci. „Okamžitě-vypadni-z-mého-kabinetu-nebo-se-Ti-něco-moc-ošklivého-přihodí-Bla cku,“ odsekával Snape a o jeho hlas by se daly brousit drahokamy. „Omlouvám se! Nemyslel jsem to tak. Síla zvyku… Fakt je mo to líto, přece vím, že nejsi zbabělec,“ snažil se dál Sirius a ignoroval hůlku, která teď byla namířena přímo na jeho srdce. „Velectěný pan Black udělal chybu? Je to vůbec možné?“ Severusův hlas zněl jeho obvyklou ironií, ale bedlivý pozorovatel by v něm našel i trochu nejistoty. „Jasně že jo. Dělám chyby. Každý je dělá… Jenže já to dokážu uznat a omluvit se. To je ten rozdíl mezi námi.“ „Opravdu netuším, za co bych se já Tobě měl omlouvat, Blacku.“ „Nemluvím jenom o sobě,“ povzdechl si unaveně Sirius, „musíš se pořád tvářit jako neomylný ledový král?“ Severus byl opravdu na rozpacích. Byla tu ta stará nenávist, spousty nepříjemných vzpomínek. I dnes ho Black dokázal rozčílit do běla. Zároveň ale… změnil se. Ať už to bylo léty v Azkabanu nebo soužitím s Danou… Byl jiný. Klidnější, rozumnější. „Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych měl Pottera dál učit,“ řekl po dlouhé úvaze. „Ten důvod znáš sám moc dobře,“ podotkl Sirius, „je to bezpečí. Tím, že se Harry nedokáže bránit Voldemortovým průnikům do své hlavy nás vystavuje zatraceně velkému riziku. Všechny studenty, profesory, Danu… a hlavně Tebe.“ A ještě navíc má pravdu! To je nesnesitelné… prohnalo se Severusovi myšlenkami. Ano, tohle byl pochopitelně ten hlavní argument, proč v tom trápení s Potterem pokračovat. Aspoň něco mu snad do hlavy dokáže nacpat. V současném stavu totiž opravdu ohrožuje všechny. „Dobře. Když se omluví a začne se trochu snažit, jsem ochoten mu dát ještě jednu šanci,“ pronesl nakonec rezignovaně. „Super! Díky, Severusi,“ zazubil se na něho Sirius spokojeně. „Blacku…“ „Já vím, já vím. Neděláš to ani kvůli mně ani kvůli Harrymu. Stejně Ti ale děkuju.“ ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………… „Ty to zvládneš, Harry!“ nasadil Sirius v zoufalství podbízivou přesvědčovací taktiku. Neřekl by, že tenhle rozhovor bude ještě obtížnější než ten se Severusem. Jeho kmotřenec bral skončení hodin Nitrobrany jako vysvobození z muk a rozhodně nehořel nadšením, že by měl pokračovat. A ještě se Snapeovi omluvit… „A co když to nechci zvládnout?“ „Omluvu nebo Nitrobranu?“ musel se zeptat Sirius. Už mu to přestávalo myslet… Není se co divit, nejdřív strávil skoro celé odpoledne v podzemí u Snapea a teď už aspoň dvě hodiny hučí do Harryho. „Ani jedno!“ „Harry,“ povzdechl si unaveně Sirius, „myslím, že jsme se shodli, že nebylo správné se do té myslánky dívat.“ „To je sice pravda, ale proč bych se měl rovnou tomu umaštěnci omlouvat? Víš, kolikrát on se vůči mě nezachoval správně? A omluvil se snad někdy?“ „Tak mu ukaž, že jsi lepší než on. Lepší, než za jakého Tě považuje. Lepší, než byl James v Tvém věku.“ „To je citové vydírání, neřekl bys?“ kontroval Harry. „Nepotřebuju tomu bastardovi něco ukazovat nebo dokazovat. Kašlu na něj!“ Harry se viditelně dostával do varu. Jenže Sirius toho už měl taky tak akorát dost… Zbýval argument, který u Snapea zabral. „A kašleš zjevně i na nás, co?!? To Ti sakra nedochází, jak je tahle situace pro všechny nebezpečná? Voldemort se Ti s naprostou volností prochází v myšlenkách. Může vidět všechno, co jsi viděl Ty… Ovšem Tobě to je jedno.“ Zběžný pohled na Harryho zaskočený výraz dával tušit, že tohle mu opravdu nedošlo… „Upss. Ty myslíš…“ „Jo. JÁ myslím. Aspoň občas,“ nemohl si Sirius odpustit sarkasmus, za který by se nemusel stydět ani Snape. „Ale proč jste mi to neřekli?“ vypadlo z Harryho a tvářil se jako – už mi zase něco tajíte, to od vás není pěkný. „Možná jsme se domnívali, že to je evidentní,“ odtušil Sirius a zasunul do kouta myšlenku, že v Havraspáru by se jeho kmotřenec rozhodněneuchytil. „Hmmm. No tak jo. Ehmm…“ lezlo z Harryho jedno z jeho obvyklých vyjádření. „Ano?“ „A to se mu fakt musím omluvit?“ „Jo. A taky začít spolupracovat, aby měl Snape šanci Tě něco naučit.“ Sirius měl nepříjemný pocit, že právě přestal být oblíbeným kmotrem… …………………………………………………………………………………………………………………………………………….. „Dobrý večer. Já… můžu jít dál, profesore?“ „Jestli máte v pořádku aspoň nohy, když už mozek Vám neslouží, tak zjevně můžete.“ Severus zíral na Harryho přešlapujícího na prahu a musel se velmi přemáhat, aby si zhluboka nepovzdychl a neprotočil oči v sloup. Záchrana kouzelnického světa… Tohle tele… „Zavřete dveře a pojďte laskavě dovnitř,“ dodal rezignovaně, když pochopil, že Potter ho (opět) nepochopil… „Víte, já… no… Sirius…“ „Tamhle si sedněte a řekněte mi, až budete mít připravenu aspoň jednu souvislou větu. Mám dost jiných věcí na práci, než čekat, až se vymáčknete,“ řekl Severus a zahloubal se do opravování esejů těch tupohlavců. „Omlouvám se za tu myslánku,“ vypadlo najednou z Harryho. „Prosím? Můžete to nějak specifikovat?“ „Omlouvám se, že jsem… já jsem nechtěl… teda vlastně…“ „Stůl. Papír. Až přijde myšlenka, zapište ji. Chodím spát kolem půlnoci, doufám, že to do té doby stihnete.“ Harry sice nebyl zrovna Einstein, ale na Snapeovu ironii měl vycvičený osmý smysl. A taky podmíněný reflex, jak na ni reagovat… „Bavíte se, pane?!? Víte moc dobře, co Vám chci říct. Musíte se vyžívat v mém ponižování? Už jsem se omluvil, tak co ještě sakra chcete?!?“ „No jistě. Omluvil jste se a tím je všechno vyřízené, že? Jste stejně arogantní jako Váš nemožný otec, Pottere.“ „Já nejsem jako můj otec!“ Severus se zarazil. Na tomhle místě přece měla zaznít jiná replika… „Ale ale. Tak vy už nepopíráte, že Váš otec byl arogantní?“ zeptal se vítězoslavně ale zároveň i s opravdovým zájmem. „Já nevím… Nevím, jaký byl. Jak bych to mohl vědět? Voldemort ho zavraždil, když jsem byl mimino, pamatujete?“ vykřikl Harry s hořkostí a zoufalstvím v hlase. Zvláštní… Že by na něm přece jen něco bylo? Nebo jsem se jenom zbláznil? Zauvažoval Severus. „Předpokládám, pane Pottere, že jste mě přišel poprosit, abychom pokračovali v našem… doučování,“ pronesl nakonec. „Ehm, ano. Pane.“ Harry sice netušil, jakto že Snape tak rychle změnil směr hovoru, ale byl za to neskonale rád. „Takže několik pravidel. Každý večer před spaním si vyčistíte hlavu. Každý večer, je to jasné? Očekávám Vaši spolupráci a snahu. Pokud přijdete ještě někdy tak žalostně nepřipravený jako dříve, můžeme s tím rovnou skoncovat. A v knihovně si vypůjčíte a nastudujete tyto dvě knihy, které by Vám mohly pomoci,“ s těmi slovy mu Snape podal kus pergamenu. „A…ano. Pane. Děkuji.“ Harry se vypotácel ze Snapeova kabinetu a nevěděl, zda má být rád, že to nakonec přežil celkem bez problémů, nebo si má zoufat, že jeho muka budou pokračovat…