Když přišla ona…

Můžeš ji hledat a i když myslíš, že jsi našel - mýlíš se…
Ona si tě najde sama.Vždy přichází z vlastní vůle a nelze nad ní vyhrát…
Nemůžeš s ní bojovat… Ale můžeš ji přesvědčit, avšak i to… je nadlidský
úkol. Díváš se jí do očí a v tu chvíli víš, že všechno v co si kdy věřil…
Pro co jsi kdy žil - nic neznamená. Teď je jen ona a ty. A ty nějak
tušíš, že poté… už nebude nic. Pomalu ti podává ruku… Do poslední chvíle
víš, že ty jí ruku nepodáš - ty přece ještě nechceš umřít… To ne. Před
obličejem ti běží obrazy těch, které si tolik miloval. Už jenom kvůli
nim… stojí za to bojovat! Bojovat a přežít…
„Ale přece nebudeš bláhový… Tu ruku mi tak, jako tak podáš. Nebuď
zbabělec!“slyšíš její tichý hlas. Zpanikaříš a zběsile kroutíš hlavou.
Pak to zahlédneš… Něco v těch očích tě uklidní… A náhle víš, že je konec…
Obrazy se vytrácí. Jsou bledší a bledší… jako vybledlé fotografie. Až
zmizí docela. A ty zapomeneš… Ne, počkat… Ne… Pamatuješ si. Ale už tě to
netáhne zpátky. Naučil jsi se věci vidět jinak… Širší úhel pohledu – tak
se tomu říká. Měl jsi ho odjakživa, jen si ho nepoužíval!... Asi to byla
chyba. Kdyby si ho používal dříve… Mohlo být všechno jinak. Mohl bys
vidět to důležité a nepromrhat život nad zbytečnostmi… Ale už je pozdě…
Hlavní je, že teď… už chápeš: Musíš… Musíš už jít… A nikdo a nic to
nemůže změnit!...
Jen ti předurčeni s vyšším posláním… ji mohou přesvědčit. A to ty nejsi!
Dává ti to jasně najevo: Mě nepřesvědčíš – čteš v těch očích – ty ne!
Podáš ji ruku a pak… už není nic. Žádné světlo na konci tunelu – to
všechno… byly jen lži! Lži, které si lidé vymysleli, aby se nebáli. Ale
koho vlastně? Smrti? Ano… jí. Je smutné, jak rádi lidé věří tomu, co
chtějí, aby byla pravda. A ty… patřil si mezi ně! Jak jsi mohl být tak
bláhový!? Ale, co když…
Možná je to trest… za to jak si ji na začátku přijal… Předtím než jsi
získal širší úhel pohledu… Možná je to osud… Osud… Hořce se usměješ… K
čertu s ním!