Láska je ze všech ctností nejméně nápadná: může se proměnit tak, že ji nelze rozpoznat. (Stefan Andres) Do její omámené mysli proniklo jakési vzdálené zaskučení doprovázené potlačovaným kašláním. Oči měla stále zavřené, nehýbala se a možná že ani nedýchala. Nečekané zatahání za vlasy, které ji přimělo mírně zvrátit hlavu dozadu, znamenalo nepříjemný návrat do reality. Příliš ji to nepotěšilo. Kdyby to bylo na ní, klidně by zůstala v tomhle nehybném stavu, kde se vše zdálo podivně lehké, kde bylo příjemné teplo a kde se nemusela příliš namáhat, aby se udržela ve vzpřímené pozici, protože tady byl někdo, jehož ruka ji nenechala klesnout. Pomalu odlepila víčka od sebe. Nad sebou viděla jen záplavu černi a musela se přinutit zamrkat, aby ta neurčitá černá hmota dostala konkrétní tvar. Otázka byla, zda udělala dobře. Ten rentgenující pohled, který následně uviděla, způsobil, že by nejraději oči znovu pevně zavřela. Vzteklé zachrčení za jejími zády tento lákavý plán překazilo. Pomalu se otočila k místu, odkud zvuk přicházel. Hm... co tady dělá Ron? A Harry? A kdo to stojí za nimi? Že by Ginny? To je sice hezké, ale ona se momentálně opravdu nechystá na nic jiného, než zůstat tak jak je. Přece jen... co předcházelo tomu zvláštnímu příjemnému pocitu, ve kterém se teď nachází? Aha...jistě. Někdo ji pohladil po tváři, objal kolem pasu a políbil ji. Políbil? Skvělé. Zřejmě by měla Severusovi říct, že procvičování dělá mistra... Ve stejný okamžik, kdy myslela na podobnou pošetilost, se její srdce zastavilo. A pak se rozběhlo zběsilým tempem. Znovu, tentokrát mnohem prudčeji, otevřela oči. A z úst jí unikl ztrápený povzdech. Jistě. To se stane jenom jí. Stojí (tedy spíše visí, buďme upřímní) v náručí svého učitele, ředitele, Smrtijeda, mizery a přerostlého netopýra, nechá se objímat, následně líbat, a aby tomu nasadila korunu, chová se, jako by to bylo to nejlepší, co zatím v životě zažila. A u toho všeho má tři svědky, asi padesát zírajících portrétů v čele s dusícím se Brumbálem - úžasné. I když by se tomu ráda na míle vyhnula, stočila svůj zrak na Severuse. Ten na ni stále nehybně zíral, jednu ruku okolo jejího pasu, zatímco ta druhá spočívala v jejích vlasech. Nemohla by se prostě propadnout pár desítek metrů pod zem? Ne? Škoda, velká škoda. Nemínila nijak reagovat, opravdu ne. Ona si počká. Někdo přece něco musí udělat jako první, ne? No, zatím by mohla couvnout. Prostě udělat krok či dva dozadu. To není těžké. Tedy – dřív to nebývalo těžké. Nelehké rozhodování přerušil prudký pohyb, který vnímala periferním viděním. I když pocítila překvapení, že jí tento smysl momentálně funguje. Ron, s výrazem člověka, který naprosto ztratil všechnu sebekontrolu, vyrazil směrem k nim. Merlin ví, jestli byl v ten okamžik tak pošetilý, že byl ochoten se na Severuse vrhnout. Jeho sebevražedný pokus zastavila Harryho paže. Nezvykle bystře, pohybem trénovaného chytače, ho chytil za rukáv a silou přidržel na místě. Násilím zastavený Ron se tedy začal bránit verbální formou. „Hermiono?!“ Jeho žárlivostí zastřený hlas způsobil, že se konečně vyvlékla ze Severusovy náruče. Ten se znovu ležérně opřel bokem o stůl, ruce založil do svého charakteristického gesta a na obličeji se mu usadil výraz nezájmu. Za tohle ho zabije. Tedy...spíš se tou představou bude opájet ve svých snech, to totiž bude asi tak všechno, na co se zmůže. „Rone...já...“ Byla zrudlá až za ušima, chvějící se ruce radši sevřela v pěst. „To snad není možné!“ vyhrkl Ron. Nechápavě na něj hleděla. Pořád se necítila zcela při smyslech. „Ty...tobě to nevadí! Ty s tím souhlasíš!“ zařval. Nebyla to otázka, to bylo konstatování. Když to nepopřela, Ron vypadal, jako by mu někdo vrazil do srdce nůž a následně s ním otočil. Přelétl pohledem na ředitele, zpět, a nakonec znovu na svého soka. Chvilinku to vypadalo, že se od něj celé osazenstvo ředitelny dozví další zajímavé a podnětné závěry, když se nečekaně otočil na podpatku a rázně vypochodoval z ředitelny. Harry ho v mžiku následoval, předtím však Hermioně věnoval z části utrápený, z části nevěřícný pohled. Na Severuse se, překvapivě, ani nepodíval. V závěsu za ním pochodovala Ginny. Ve dveřích se zarazila, otočila se zpět a tiše pronesla: „Napíšu ti.“ Po paradoxně tichém klapnutí dveří nastalo v místnosti ještě větší ticho. Hermiona se unaveně opřela o „svou“ židli a přes zaťaté zuby pronesla: „Co to mělo znamenat?“ Severus si dal s odpovědí na čas. Pohledem opsal půlkruh, jak se snažil prohlédnout si všechny zvědavé portréty na stěnách, nakonec jeho pohled spočinul na jejím zrůžovělém obličeji. „Domnívám se, že je to zjevné.“ Jeho tichý hlas postrádal obvyklou dávku ironie a sarkasmu. Za to její reakce si hojně vypůjčila oboje. „Vy se domníváte?! Právě jste udělal něco, co mi mí přátelé nikdy neodpustí, jak jistě při své pronikavé inteligenci víte, a vy se zatraceně domníváte? Ptám se vás - proč!?“ Někdy v průběhu své rozezlené otázky se narovnala, oči jí bojovně blýskaly a zvýšila hlas. Severus povytáhl obočí – takhle si s ním dovolil jednat málokdo. Nutno přiznat, že také málokoho líbal. Ne, v posledních...hm... letech, mnoha letech, nelíbal nikoho. „Máte výborný postřeh. Ale obávám se, že jsem nucen vás zklamat. Je mi srdečně jedno, co vám ti dva odpustí nebo ne. A nekřičte na mě.“ Hermiona vztekle praštila pěstí do opěradla židle. Vynikající, skutečně. Když promluvila znovu, snažila se o klidnější tón. „Ale mně na tom záleží. Ron mi tohle neodpustí...,“ roztřeseně se nadechla, jak se snažila zachovat klid. Chvíli si ji pátravě prohlížel tím svým vševědoucím pohledem. A pak ji rozběsnil znovu. „Pokud vám na mínění toho tupce tak záleží,“ odsekával ironicky, „pak nechápu, proč jste nejevila ani nejmenší známky protestu.“ Odpovědí mu byl ublížený a vzteklý pohled, který vzápětí skryla ve svých dlaních. „Nicméně vás ujišťuji, že šlo o ojedinělou nelogickou a nerozvážnou záležitost, která se, jak jistě souhlasíte, již nemusí opakovat.“ Když stále nezvedala hlavu, posadil se za stůl a s pohledem upřeným na nedojedené jídlo před sebou, pokračoval. „Pan Weasley jistě pochopí, že celá tato situace není dílem vaší iniciativy.“ I s hlavou v dlaních se musela ušklíbnout – v překladu to totiž znamenalo - nepochybuji o tom, že to nepochopí, já dokonce doufám, že to ani zdaleka nepochopí. Hermiona už četla mezi řádky té jeho uhlazené, na první pohled zdvořilé, řeči. Když i po tomto, dle jeho mínění, konejšivém prohlášení stále mlčela, zvedl svůj zrak od talíře a podíval se na ni. Stála před jeho stolem jako hromádka neštěstí. A protože nevěděl co si počít, udělal tu nejméně vhodnou věc. „Jestliže už vaše srdce netíží nic jiného, mám práci.“ Jak to dořekl, uvědomil si, že to zřejmě nebylo příliš vhodné. Hermiona se cítila, jako by jí dal facku. Nedokázala se ubránit zraněnému výrazu, který se jí rozprostřel po tváři, když se mlčky otočila a odešla z ředitelny. Portréty na stěnách zklamaně vydechly. Za ředitelským křeslem se ozvalo zakašlání. Severus se nenamáhal s otáčením, pouze zvedl pravou ruku, čímž svého zesnulého zaměstnavatele zarazil. „Ne, Albusi.“ Brumbál se zatvářil posmutněle. V duchu si však mnul ruce. Tohle až se dozví Minerva! Takový pokrok vskutku nečekali. Báječné! Snaže se skrýt svůj radostný výraz za maskou zkroušenosti, rozbaloval další bonbon. Severus si bezmyšlenkovitě pohrával s ležící vidličkou, živoucí připomínkou celé té scény. Než se zvedl, aby zavolal domácí skřítky, nepřítomně si vzal do úst napíchnuté rajče. Teprve když ho spolkl, došlo mu, že to rajče vlastně nebylo jeho.