Byla na bojišti, kolem spousta mrtvých, slyšela sténání zraněných a pozorovala svoje přátele, kteří právě skončili poslední boj se Smrtijedy. Viděla Draca, který právě jednoho spoutal, Nevilla, jehož protivník se přes veškeré jeho snahy přemístil, Rona, který vyslal odzbrojovací kouzlo. Usmála se, tolik dospěl za poslední rok. Najednou ho ozářilo zelené světlo a Ron pomalu padal k zemi. Fascinovaně na ten obraz zírala, vůbec si neuvědomovala, co to vlastně sleduje. Slyšela jeho tělo dopadnout na zem, tehdy jí to konečně došlo a rozběhla se k němu. „Rone!“ Dívala se do jeho vyděšených očí a nemohla tomu uvěřit. Pořád doufala, že se její přítel každou chvíli vzbudí, že se na ni usměje a odpoví, ale nic se nedělo. „Rone, Rone, jsem u tebe. To bude v pořádku, věř mi.“ Někdo ji jemně zvedl a odváděl ji pryč od Rona, od její lásky, pryč navždy. „Rone! Rone!“ „Ne!“ Chladné šedé oči je propalovaly. Přejížděl pohledem z jednoho na druhého a pobaveně se přitom usmíval. Jako by mu tři napřažené hůlky, které na něj mířily, přišly k smíchu. Jako by mu přišlo k smíchu, že se na něj vydali všichni tři. Nebo jen tři? Nechápala ho, stěna za ním mu sebrala veškeré šance, nemohl se bránit, nemohl nic, byl naprosto ztracený proti třem protivníkům, přesto se tvářil, jako by byl pánem situace. A pak to pochopila. On si to opravdu myslel, opravdu si myslel, že mí navrch, vždyť proti němu stáli jeho dávný přítel a jeho syn. Dva muži, které kdysi ovládal. „Vzdej se!“ přikázal mu chladně Draco. „Ale no tak, synku...“ „Nejsem tvůj syn. Ne po tom, co jsi provedl.“ „Vzdej se, Luciusi. Bude to pro tebe lepší, věř mi.“ „Vážně? Nemyslím. Z tohohle už se nevylžu, o to se můj nezdárný syn jistě milerád postará. Ne, Severusi, myslím, že vzdávat se opravdu nechci.“ A pak se stalo všechno najednou. Lucius po ní vrhl nějakou kletbu, ale netrefil se, nastalého zmatku využil k pokusu o útěk, který zastavil až zelený záblesk. Nebyla si zcela jistá, kdo onu smrtící kletbu vyslal, ale to nebylo důležité. Museli rychle pryč, museli se postarat o Draca, jehož kamenná maska se zhroutila hned po otcově smrti. Donutili ho přestat křičet, ale bolesti ho zbavit nedokázali. V hlavě jí pořád zněla Luciusova poslední věta, kterou zachytila jen ona. Vlastně si byla téměř jistá, že ji měla zachytit jen ona. Nikdy jim to neřekla, protože to považovala za nemožné, přesto ji ta věta děsila. „On se vrátí.“ „Ne, já už nechci! Už nemůžu! Severusi...“ „Změnila ses, Hermiono. Mluvili jsme o tom s Ginny a nelíbí se nám to. Bojíme se o tebe.“ „Harry, prosím! Ron zemřel, nemůže zůstat všechno při starém.“ „Taky jsem ho měl rád, Hermi, a žiju dál. Musím. Nesmíš se zastavit u minulosti, musíš se z toho dostat.“ „Jenomže tobě ještě zůstala nějaká budoucnost, Harry, tobě ještě zůstala láska!“ Skoro na něj křičela. Už to nedokázala dál poslouchat, ty řeči, jak musí zapomenout a jít dál, skoro jako by na jeho smrti nikomu nezáleželo. Každému někdo zůstal, každému, ale co měla ona? Jen pomstu a oči pro pláč. „Půjdu pracovat se Snapem a Malfoyem, Harry. Už jsem se rozhodla.“ „Cože? Proč oni?“ „Protože budou chytat Smrtijedy. Musím to udělat, dlužím to Ronovi.“ „Jsi posedlá, Hermiono. Měla by ses konečně sebrat.“ „Víš co, Harry Pottere? Jdi si za Ginny a nech mě na pokoji, ano?“ Ztrácela trpělivost. „Hermi, chci ti jen pomoct!“ řekl dotčeně. „Tak jdi do háje a nech mě konečně na pokoji!“ zakřičela a zhroutila se do křesla. Otřásala se potlačovanými vzlyky. „Vypadni!“ „NE!“ Hermiona se prudce posadila na posteli a vyděšeně zírala do tmy. Už nemůžu. Proč jsi mě tu nechal samotnou, Severusi Snape? Jak jsi mi to mohl udělat? Proč? Když víš, jak to bolí! Nenávidím tě... Tu noc už Hermiona neusnula. Bála se. Malfoy, kterého ráno potkala u snídaně, vypadal skoro stejně špatně jako ona. „Špatná noc?“ zeptala se chápavě. „Moc alkoholu, řekl bych. Nejhorší je, že to vůbec nezabralo,“ postěžoval si Draco a zívl. „Dneska to bude zajímavý, kocovina a ještě nevyspání, to je nejlepší kombinace!“ „Měl jsi sny?“ Přikývl. „A ty?“ „Vzbudila jsem se třikrát. Potřetí už jsem radši neusnula.“ Po zbytek snídaně už nepromluvili ani slovo, nepotřebovali to. Oba si dokázali představit, jakou noc ten druhý prožil. Na obědě se, k jejímu velkému zklamání, neobjevil, přišel až na večeři. Když ho viděla vcházet do dveří, v duchu zajásala. Alespoň on s ní mluvil, když už ji Snape takhle odkopl - za celé tři dny se ani neobtěžoval dát jí vědět, co se děje. Teď už si byla naprosto jistá, že se s ní prostě setkat nechce. Zbabělec, říkala si. Takže se ti prostě vyhýbá, fakt skvělý způsob, jak řešit problémy! Sakra, proč zrovna já musím mít na chlapy takovou smůlu! Draco ji pozdravil kývnutím hlavy a usadil se. „Že se taky někdy ukážeš, Malfoyi,“ nadhodila posměšně. „Oběd jsem nestihl, nějakej problém, Grangerová?“ „Nevíš, kde je Snape?“ zeptala se místo odpovědi. Ani nevěděla, proč to vlastně udělala, Snape byl to poslední, o čem by chtěla mluvit. „Od rána jsem ho neviděl. Prostě zmizel, dokonce i hodiny za něj někdo suploval.“ „Ale? Copak?“ „McGonagallová říkala něco o lehké nemoci, nebo co.“ „Tak nemoci, jo?“ Hermiona zrudla. Ačkoliv ji to hodně bolelo, byla ochotná pochopit, že Snape nebude chtít v té společné noci pokračovat, ale co pochopit nedokázala, bylo jeho chování. Moc dobře věděl, jak na něj spoléhá, jak moc si zvykla na jeho péči o její klidný spánek, přesto ji v tom nechal samotnou. A nechal v tom i Draca, to ji vytáčelo ještě víc. Tak ty tomu říkáš nemoc, Snape? Ale to se mě musíš hodně bát, když se kvůli tomu dokonce dobrovolně vzdáš hodin... No počkej, já ti to ještě osladím, ty hajzle! Takhle se k ženě chovat nebudeš – a už vůbec ne ke mně! „Hm...“ Malfoy zamyšleně zíral kamsi ke dveřím a zdálo se, že okolí téměř nevnímá. „O čem přemýšlíš?“ „Napadlo mě, že jestli se neobjeví, tak mě čeká další zajímavá noc.“ „Bojíš se?“ „Já?“ Draco překvapeně povytáhl obočí. „Víš, s kým mluvíš, Grangerová? Malfoyové se nikdy nebojí! Krom toho, pořád ještě mám slušnou zásobičku whisky,“ ušklíbl se a v očích mu svítily pobavené jiskřičky. „Takže, milá kolegyně, se opět podívám lahvi pěkně na dno.“ Hermiona se rozesmála. Ne, že by byla nadšená z toho, jak se Malfoy chystá zahánět strach, jenomže to řekl tak dokonale a tak neodolatelně se u toho tvářil, že by mu bývala odsouhlasila naprosto cokoliv. „Nechceš se napít se mnou, co?“ „No,“ zaváhala. „Ráda,“ odpověděla pak. „Skvěle, aspoň se nebudu nudit! Půjdeme?“ „Teď hned?“ „A proč ne.“ Malfoy na ni šibalsky mrkl a Hermiona usoudila, že je z té nenadálé změny docela nadšený. Choval se jako malé děcko před návštěvou lunaparku. „A na co si připijeme teď, Hermiono?“ zeptal se s úsměvem. Ze způsobu, jakým vyslovil její jméno, jí přeběhl mráz po zádech. „Na dnešní noc?“ navrhla a úsměv mu oplatila. Všimla si záblesku v šedých očích a uvědomila si dvojsmyslnost své poznámky. Ale proč vlastně ne? „Výborně, tak na dnešní noc! A do dna, Hermiono.“ Nemusel ji pobízet dvakrát, co otevřeli poslední lahev, nepili jinak. Hermiona byla opilá, to věděla naprosto přesně. Byla si jistá, že kdyby teď vstala, neudržela by se na nohou. Na rozdíl od Draca, se kterým množství vypitého alkoholu nedělalo očividně vůbec nic. Až na ty jiskřičky v očích, občasné dotyky a úsměvy, ze kterých mrazilo. Ale bavila se skvěle, mnohem víc, než by po dnešním nepříjemném probuzení čekala. Jak umí být osud vrtkavý! Draco mezitím nalil další sklenky a přisedl si na opěradlo jejího křesla. „Teď je řada na tobě,“ pobídla ho, když si od něj převzala skleničku. „Na sex,“ pronesl rozhodně a jedním pohybem do sebe kopl whisky. „Nějaký problém?“ zeptal se, když viděl, jak Hermiona váhá. „Ne.“ Jen co dopila, vzal jí sklenku z ruky a odložil ji na stůl. Sklonil se k ní. „Hermiono...“ Znovu jí po zádech přeběhl mráz, cítila jeho dech na své tváři. Jemně ji pohladil po bradě a donutil ji, aby se mu podívala do očí, a usmál se. „Chci tě,“ zašeptal a propaloval ji přitom očima. Od jeho pohledu se nedokázala odtrhnout, jen seděla a fascinovaně se na něj dívala, do jeho šedých očí, které najednou ztmavly. Jeho blízkost, jeho dech, jeho ruce, které se jí rozeběhly po těle, to všechno ji neuvěřitelně vzrušovalo. Zapomněla na všechno kolem, jako by nikdy nic jiného neexistovalo, jen ona a Draco, jen tahle chvíle, ta nekonečně dlouhá chvíle, než ji konečně políbil. Jeho polibek jako by protrhl hráz, prudce se k sobě přitiskli, Draco ji vzal do náruče a odnášel k posteli, aniž by ji přestal líbat. Oblečení ze sebe doslova strhali, ani jeden z nich neměl chuť čekat, toužili po sobě tak silně, že by se snad zbláznili, kdyby tenhle okamžik ještě déle protahovali. Jejich milování bylo vášnivé, spalující, strhující. Co jsem to provedla, napadlo Hermionu, když po vyvrcholení leželi v pevném objetí a jejich zpocená těla se k sobě tiskla. Dokonalé, pomyslel si Draco a usmíval se do Hermioniných vlasů. V noci ji vzbudil křik. Vyděšeně se posadila na posteli, chvíli jí trvalo, než jí došlo, kde vlastně je a že vedle ní leží Draco Malfoy. Křičel ze spaní, nerozuměla přesně co. Pak si uvědomila, že ten křik už jednou slyšela, a přeběhl jí mráz po zádech. Zdálo se mu o otci. „Draco,“ oslovila ho a položila mu ruku na rameno. „Draco, vzbuď se!“ Nakonec s ním musela zatřást, aby přestal křičet. „Draco!“ Prudce se posadil. V očích se mu třpytily slzy. Hermioně připadal jako malý nejistý kluk. Vyděšený kluk. „Draco, byl to jen sen, jen zlý sen. Bude to v pořádku.“ Snažila se mluvit konejšivě, ale uvědomovala si, že i ona sama by potřebovala utěšit. Až příliš živě si vybavovala svůj vlastní sen o Luciusovi Malfoyovi, o tom parchantovi, který nebyl ochoten zastavit se před ničím, ani před svým synem. Vzbudila se krátce po svítání. Draco ležel zachumlaný v peřině a klidně oddechoval. Chvíli ho pozorovala a usmívala se. Nakonec usoudila, že už by měla jít, nechtěla s ním teď mluvit. Předtím si potřebovala ujasnit myšlenky a pochopit sama sebe. Vždyť ještě včera toužila po Severusovi a teď se probudila v posteli Draca Malfoye. Co se vlastně stalo, co se změnilo? Proč spala s Dracem, když chtěla Severuse? Nebo snad chtěla Draca? Nebo oba? Opatrně za sebou zavřela dveře a vydechla. Nevzbudil se. Zamířila do své ložnice, pomalu kráčela tmavými chodbami a hlavou se jí honily myšlenky. Tak, Hermiono, a co teď? Pěkně sis to zavařila... Co tě to, proboha, napadlo? Ještě před dvěma dny jsi si byla jistá, že chceš být se Severusem - copak to bylo tak povrchní, že jsi to jen o pár hodin později hodila za hlavu? Ale to přece ne, pořád chci být se Severusem! Je mi s ním dobře, možná až moc, bránila se tomu neodbytnému hlásku v hlavě, který jen prohluboval její výčitky. A navíc mě opustil, ne? Nechal mě samotnou a ani se neobtěžoval mi něco vysvětlit! A co když na to neměl čas? Co když se něco stalo a on nemohl přijít? Ne, tohle už jsem vyloučila! Co by se mohlo stát? Prostě toho jen lituje a bojí se mi to říct, to je celé. Je to zbabělec! A co Draco? připomněl znovu hlásek. Jak se bude asi tvářit, až zjistí, že jsi ho využila, co? Nevyužila jsem ho. Nic to neznamenalo, prostě jsme jen potřebovali něčí blízkost, oba! Opravdu, Hermiono? Jsi si tím jistá? Vzpomeň si, jak se na tebe díval... jak na tebe mluvil... myslíš, že to pro něj nic neznamenalo? Nic si nenalhávej, holčičko, moc dobře víš, co si Draco myslí. Je to Malfoy, nenechá tě jen tak jít. A až zjistí, že jsi ho jen využila... Hlásek začínal být zlověstný. To není pravda, bránila se, nevyužila jsem ho! Je mi s ním dobře, opravdu. Mám ho ráda! A Severus? Mám je ráda oba! Ale, ale, ale, to je zajímavá situace. Tak oba? A jakpak si s tím poradíš, premiantko? Co budeš dělat? A co teprve, až se to dozví Harry... Ne! Já... já... já nevím! Sakra! Teď nesmím panikařit, teď ne. Prostě počkám, co se bude dít dál a podle toho se zařídím. Zvládnu to. I bez nich, když to bude potřeba. Hlavně se to nesmí dozvědět Harry. Byla tak zabraná do myšlenek, že si vůbec nevšimla osoby, která spěchala proti ní. Když ji dotyčný zpozoroval, zastavil se a čekal, až k němu dojde. S tím, že si ho Hermiona nevšimne a vrazí do něj, už ale nepočítal. Oba zavrávorali. „Omlouvám se, vůbec jsem si vás nevšimla,“ blekotala Hermiona a konečně se na něj podívala. Okamžitě jí ztvrdly rysy. „Hermiono,“ oslovil ji podmanivý hlas tiše a propaloval ji očima. „Nic se nestalo.“ „Dovolíte? Ráda bych prošla,“ řekla chladně a pokusila se ho obejít. Chytil ji za zápěstí. „Musíme si promluvit.“ „Není o čem!“ odsekla a vytrhla se mu. „Grangerová!“ zavolal na ni. „Věřte mi, že je. Mám špatné zprávy, velmi špatné. Kde je Malfoy?“ „Spí ve své ložnici,“ odpověděla. Bylo jí jedno, jestli se bude vyptávat, jak to ví. Nebyl hloupý, muselo mu dojít, odkud jde. „Vzbudím ho. Vy zatím počkejte v mém pokoji, je to nejbezpečnější.“ Přikývla. Nehodlala mu to nijak ulehčit, ale tón, jakým mluvil, zněl vážně. Něco se stalo a zřejmě se to stalo tady, v Bradavicích. Tohle zavánělo průšvihem.