Dny ubíhaly až příliš rychle a jim se přes usilovné pátrání nepodařilo
naprosto nic zjistit. O přítomnosti Smrtijeda v Zapovězeném lese už
nebylo pochyb, stejně jako o stále podivnějším chování profesorky
Prýtové. Přesto se nemohli pohnout z místa. Věděli, že tajemný nepřítel
tam někde venku je, ale netušili ani kdo to je, natož o co se tam venku
snaží. Podobně si byli jistí, že Pomona Prýtová je pod kletbou Imperius,
přesto stále nemohli přijít na to, proč. Nedělala nic zakázaného, alespoň
podle toho, co věděli. Nakonec Snape usoudil, že její úkol má teprve
přijít, což pro ně v současné situaci znamenalo nepřekonatelnou překážku.
Doufali, že její jednání jim pomůže odhalit, co neznámý Smrtijed hledá,
ale dokud nic neprovedla, mohli jedině čekat. A to byla ta poslední věc,
se kterou by se smířili.
Zatímco Hermiona se jako obvykle snažila najít pomoc v knihách, Snape se
téměř každý večer vytrácel do Zapovězeného lesa v marné snaze objevit
nějakou stopu, která by je posunula dál. Kdykoliv zmizel, trávila
Hermiona čas jen s Dracem. Severus o tom věděl, ale ona si byla
stoprocentně jistá, že by byl velmi překvapen, kdyby věděl, co ve
skutečnosti dělají. Už se ani nesnažila nalhávat sama sobě, že svou dvojí
hru skončí. Potlačila výčitky svědomí a nadále se scházela s oběma.
Zatímco s Dracem zažívala vášnivé milování, se Severusem ji pojil pocit
blízkosti a pochopení, dlouhé rozhovory a nekonečné polibky. Zdálo se, že
Severus o nic víc nestojí - když se s ním pokusila více sblížit, byly
jeho reakce tak hrané, že se rozhodla raději držet zpátky. A tak se
jejich večery odehrávaly v platonické rovině a Hermiona si musela
přiznat, že jí to zase tolik nevadilo. S Dracem si to vynahrazovala až
dost. A jak sama sebe přesvědčila, Severus o tom neměl ani nejmenší
tušení.
O tom, že se jim daří zachovávat tajemství i před ostatními členy
profesorského sboru, se sama několikrát přesvědčila z krátkých rozhovorů,
které se s ní kolegové pokoušeli zapříst. Téma bylo stále stejné: její
milostný život a opatrné narážky na fakt, že je ještě příliš mladá na to,
aby se po Ronově smrti uzavřela do sebe a rezignovala na vztahy. Když
byla nucena absolvovat pátý rozhovor na toto téma, uhodila na nešťastného
profesora Kratiknota, aby jí konečně prozradil, co se tady děje. Maličký
kolega ji velmi neochotně informoval o sérii jakýchsi neformálních
rozhovorů většiny profesorského sboru na téma ona a její život, z nichž
vzešla nepsaná dohoda, podle níž by ji rozhodně měli zachránit před
nešťastným osudem staré panny.
Kdyby ji to tak nerozhořčilo, musela by se rozesmát. Ubezpečila profesora
Kratiknota, že její milostný život je pouze její soukromá věc a ona si ho
rozhodně dokáže zařídit podle svých představ. Zároveň ho požádala, aby
kolegům vyřídil, aby se o rozhovory na toto téma už nepokoušeli, pokud se
i nadále chtějí počítat mezi lidi, se kterými dobře vychází. Hned, jak se
jí podařilo zmizet z dohledu, rozesmála se tak šíleně, až vyděsila
několik malých prvňáků. Ach bože, říkala si v duchu, kdyby jen tušili!
Oni si myslí, že skončím jako stará panna! Já! Já! No, na druhou stranu,
alespoň vím, že o mém malém tajemství nemá nikdo ani páru...
Později zjistila, že podobný osud neminul ani Draca. Zrovna leželi v
posteli, jejich zpocená těla se k sobě stále tiskla, když se najednou
Draco rozesmál.
„Copak?“ zeptala se trochu dotčeně.
„Jen jsem si na něco vzpomněl,“ odpověděl a nepřestával se smát.
„Na co?“
Vyprávěl jí, jak najednou většina kolegů začala projevovat zájem o jeho
soukromý život, jak se nenápadně vyptávali a naznačovali mu, že profesoři
nemusí zůstat svobodní a že by byla velká škoda, kdyby mladík jeho věku a
postavení zůstal osamělý a bezdětný. Nakonec přiznal, že se s nimi
vypořádal podobně jako ona - prostě je vykázal do patřičných mezí tak
nesmlouvavě, že už se na toto téma nikdo neodvažoval ani pomyslet.
Hermiona mu v duchu poděkovala za to, že měl tolik rozumu, aby
neprozrazoval jejich románek. Rozhodně netoužila po tom, aby Severuse o
Dracovi nevědomky informoval nějaký příliš zvědavý kolega.

Byl začátek prosince, venku poprvé za tuto zimu padal sníh a Hermiona
opět seděla u krbu ve své ložnici a pokoušela se něco vyčíst z knih o
Zapovězeném lese, které si dopoledne vypůjčila. Pomalu ji to začínalo
zmáhat, měla pocit, že už prohledala všechno, na co si vzpomněla, ale
bezvýsledně.
„Něco nového?“ ozval se za ní známý sametový hlas. Od té doby, co se
spolu poprvé milovali, jeho hlas občas zněl i něžně.
„Vůbec nic, Severusi,“ odpověděla a vzdychla si. „Je to beznadějné, už
jsem prohledala všechno a pořád jsem nenašla nic, o co by tak moc stál.
Všechno už jsme vyloučili.“
„Na něco jsme zapomněli!“ Už zase mluvil s nádechem posedlosti, tentokrát
mu ovšem v hlase zaznívala mírná výčitka, jako by se mu nelíbil Hermionin
rezignovaný projev.
„Nemůže tam být prostě proto, že je to jediné místo, kde by ho nikdo
nehledal?“ zkusila to znovu.
„To rozhodně ne! Hermiono, přemýšlej, nevracel by se, na to mu hrozí
příliš velké nebezpečí. Něco tady chce. Musí tady něco chtít!“
„Severusi, prosím...“ Odmlčela se. „Víš, napadlo mě... ale to je asi
hloupost.“
„Co tě napadlo?“
„Napadlo mě, jestli to nemá nějakou souvislost s Harrym. Vždyť víš, v
Zapovězeném lese přece měl tu schůzku s Voldemortem, těsně před koncem,“
dokončila tiše a sklopila oči.
„To je skutečně hloupost, Smrtijedi si na pietu nikdy nepotrpěli.
Voldemort po sobě nezanechal nic, co by mohlo někomu pomoci.“
„Tak promiň, asi jsem unavená.“
„Taky si myslím. Měla bys jít spát.“
„Zůstaneš tady?“
„Dokud neusneš, pak půjdu.“ Vzal ji za ruku a pomohl jí vstát z křesla.
Počkal, dokud se neuložila do postele, krátce ji políbil na dobrou noc a
posadil se k posteli. Usnula během několika minut.
Severus se na ni ještě chvíli díval a pak vstal. Původně měl v plánu
odejít, ale teď se mu nechtělo, mnohem raději by pozoroval spící
Hermionu. Nakonec usoudil, že když tu ještě chvíli zůstane, nikomu to
neublíží. Ostatně přemýšlet mohl i tady. V té chumelenici se mu ven
opravdu nechtělo, ostatně začínal mít pocit, že tyhle jeho výpravy jsou
naprosto zbytečné. Když jeden večer vynechá, nic se nestane. Častokrát
přemýšlel, jak se to vlastně stalo, že se najednou všechno změnilo, že se
z poklidného důchodu během chvilky ocitli zpět v plném nasazení, zpět
uprostřed lovu. První týden pracovali tak horečně, s takovou posedlostí,
že ani jeden z nich neměl čas na noční můry. Jak ale čas plynul, jejich
nadšení se pomalu uklidňovalo a oni se vraceli ke svému normálnímu
způsobu života – aniž by ovšem zapomněli na neustále hrozící nebezpečí.
Ten Smrtijed ho znepokojoval víc, než byl ochoten přiznat. Samozřejmě
věděl, že Voldemort je nadobro mrtvý, že všichni Smrtijedi skončili buď v
Azkabanu nebo na hřbitově, že i kdyby se ten člověk pokoušel znovu
nastolit vládu zla, nenašel by jediného použitelného pomocníka, přesto ho
jeho instinkt varoval. Byl v tom nějaký háček, jenomže stále nemohl
přijít na to, jaký, a to ho neuvěřitelně vytáčelo. Přece nebyl tak
hloupý, aby ho převezl kdejaký ubožáček! I proto podnikal své výpravy do
Zapovězeného lesa, tajně doufal, že jednoho dne by mohl narazit i na
samotného narušitele. Ovšem jeho pátrání stále zůstávalo beznadějné,
stejně tak jako Hermionina snaha zjistit, co by mohl les skrývat tak
důležitého, aby nějakému Smrtijedovi stálo za to to hledat. Musel si
přiznat, že v tomhle případě stojí veškeré štěstí na straně protivníka.
Začínala ho přepadat beznaděj: nevěděl, s kým mají tu čest, jak mohl
přežít, jak moc je nebezpečný ani co hledá. Musel prostě čekat. Čekat, až
ten druhý udělá chybu a nahraje jim tak do karet. Pokud to vůbec někdy
udělá. Ze zkušenosti věděl, že nikdo není dokonalý a bezchybný - chybu
zatím udělali všichni. To jediné ho drželo na nohou a věděl, že Hermiona
s Dracem jsou na tom stejně.
Pohledem zabloudil ke spící ženě a znovu si ji pátravě prohlížel. Nechtěl
to přiznat, ale o možnosti, kterou navrhla, sám v poslední době uvažoval.
Možná to skutečně souviselo s tím setkáním Voldemorta s Potterem. Možná
skutečně věděl, že Pán zla v místě schůzky nedopatřením něco zanechal,
něco, co by mu teď mohlo pomoct. Jenomže co? Co?
Z myšlenek ho vytrhla Hermiona, která něco zamumlala ze spaní. Snape
rychle vyskočil, připraven skrýt se do stínu, kdyby se náhodou probudila,
ale ona se jen otočila na bok a spala dál. Oddechl si a znovu se opatrně
posadil. Kdyby ho tu viděla, musel by vysvětlovat, proč neodešel, jak
tvrdil, a do toho se mu ani trochu nechtělo. Pozoroval ji a přemýšlel o
situaci, do které se dostali. Dnes večer jí lhal a ne poprvé. Byl si
jistý, že to nepoznala, ale sám z toho neměl dobrý pocit. Utíkal od ní a
moc dobře to věděl. Chtěl s ní být, to ano, neustále cítil potřebu ji
chránit, při každé příležitosti z ní nemohl spustit oči, jak moc ho
okouzlovala. Připadala mu tak křehká, skoro se jí bál dotknout, aby jí
neublížil. A přitom ho přitahovala tak moc, že by se s ní nejraději
miloval, teď hned a pěkně tvrdě. Jenomže měl takový nejasný pocit, že to
není úplně to, co by Hermiona ocenila, proto se snažil držet zpátky, což
bylo o to těžší, oč častěji s ní byl. Jak brzy zjistil, tahle snaha o
zdrženlivost ho vyčerpávala mnohem víc, než když se snažil potlačit své
touhy úplně, proto se snažil jakémukoliv bližšímu kontaktu s Hermionou
vyhýbat. Ze způsobu, jakým přijala jeho odtažitost, pochopil, že i ona si
oddechla. Zřejmě nejen jemu tyhle kontakty nevyhovovaly.
I to byl důvod, proč se tvářil, jako by o Dracovi nic nevěděl. Pochopil
to už to ráno, kdy jim oznámil, že znovu hrozí nebezpečí – Hermiona šla
od něj a ze způsobu, jakým mu řekla, že Draco ještě spí, pochopil, že to
není tak dlouho, co s ním spala i ona. Jenomže to nebyla vhodná chvíle na
výčitky a čím víc o tom přemýšlel, tím víc chápal, že na ně ani nemá
právo. Nechal ji samotnou bez jediné omluvy, protože ho ani nenapadlo, že
by jí měl dát vědět, nemohl jí vyčítat, že si našla náhradu. Draco byl
mladý, plný života, stejně jako Hermiona. Potřebovala někoho, kdo by jí
mohl dát víc, ne zahořklého profesora středního věku. A Draco potřeboval
ji. Jenomže ty ji taky potřebuješ, Severusi, přiznej si to. Ona je
jediná, kdo ti dal naději na normální život, jediná, s kým máš pocit, že
ještě není všechno ztraceno.
To ale neznamená, oponoval si v duchu, že mám právo ji k sobě připoutat.
Můžu být rád, že mě od sebe neodehnala hned, jak Malfoy projevil zájem.
Copak ti ani trochu nevadí, že se o ni musíš dělit?
Ona se rozhodne pro něj. Jednou to udělá, to vím. Ale proč se tím zabývat
teď? Copak nás válka nenaučila, že život musíme žít, dokud ho máme? A já
teď můžu mít chviličku štěstí, tak proč se zabývat tím, co bude? Proč
přemýšlet o tom, že zase o všechno přijdu? Zůstanou mi vzpomínky a to je
víc, než si člověk jako já zaslouží. Mnohem víc!
Proto se tehdy tvářil, že o ničem neví. Čekala výčitky, čekala křik a
nenávist, ale k čemu by to bylo? K čertu s hrdostí, k čemu by mi byla,
kdybych zase zůstal sám? Překvapilo ho, jak klidně se s tím faktem
dokázal vypořádat. Vždycky byl zvyklý, že mu všechno bezvýhradně patřilo,
nikdy se nechtěl o nic dělit. Ani o znalosti, ani o své věci, ani o svou
lásku. A teď byl bez jakýchkoliv scén ochotný skousnout, že se o Hermionu
dělí s Dracem. Nechápal, co se s ním děje. Znamená to, že mu na ní
nezáleží? Nebo už je tak moc otupělý, že mu nezáleží na ničem? Nebo
prostě jen stárne?
Hermiona se znovu zavrtěla, několikrát se neklidně převalila ze strany na
stranu, čímž se téměř zbavila peřiny, a zaryla nehty do prostěradla.
„Ne!“ vykřikla nakonec. „Ne, Severusi! Ne!“