U snídaně vládla poněkud ponurá atmosféra. Navzdory jasnému dni a
sněhovým vločkám, které se poklidně snášely od stropu, se většina
studentů cítila stísněně. Přesněji všichni, kteří zabloudili očima k
profesorskému stolu. Nejenže oblíbená profesorka Prýtová dnes vypadala
obzvlášť špatně, ještě ke všemu bylo nad slunce jasné, že pánové Snape a
Malfoy nemají příliš dobrou náladu. Oba seděli, vztekle se rýpali v
talíři a házeli vražedné pohledy na každého, kdo byl natolik pošetilý, že
se na ně odvážil podívat. Několik pozorných pozorovatelů usoudilo, že
příčinou jejich nálady je zřejmě profesorka Grangerová. Když se na Snapea
obrátila a něco mu s úsměvem povídala, zdálo se, že profesor se jen s
obtížemi ovládá natolik, aby ji nezabil. Podobně reagoval i Malfoy,
obvykle zcela chladný, ale nevypadalo to, že by z nich byla Grangerová
nějak vyděšená, spíš naopak, zřejmě se velmi bavila.
Nikdo z pozorovatelů nemohl tušit, že skutečnou příčinnou všech stržených
bodů a školních trestů, rozdaných profesory Snapem a Malfoyem tohoto dne,
je něco tak obyčejného jako ples. Kdyby to věděli, zřejmě by se potají
smáli, stejně jako Hermiona. Už od předešlého večera pozorovala jejich
reakce na tu skvělou novinku a jejich naprosté odhodlání na tuto událost
prostě zapomenout. Pak ovšem přišel ten dopis - a Hermiona se znovu
musela smát, kdykoliv si na následující události vzpomněla - s oficiální
pozvánkou a vzkazem od samotného ministra kouzel. Pastorek všechny tři
žádal, aby skutečně dorazili, jejich přítomnost prý slíbil několika
vlivným lidem, zároveň je informoval, že je na něj neustále vyvíjen
nátlak, aby o nich veřejnosti sdělil nějaké soukromé informace, které on
samozřejmě sdělit nechce, ovšem pokud se oni neobjeví ani na oficiálním
plese (když i všechny ostatní podobné akce okázale ignorují), bude nucen
jejich nepřítomnost nějak uspokojivě vysvětlit a tudíž nemůže zaručit, že
v takovém případě nebude muset využít právě některou z těchto soukromých
informací. Ačkoliv byl celý vzkaz napsán velice diplomaticky, nebyl nikdo
z nich na pochybách, o co se Kingsley ve skutečnosti pokouší. Hermiona mu
v duchu děkovala za prozíravost, s jakou předem pochopil, že Severus s
Dracem se plesu budou chtít opět vyhnout, i za nesmlouvavý způsob, jakým
jim v tom zabránil. Vlastně ho sama chtěla o něco podobného požádat, ale
předběhl ji.
Zato oni dva zuřili, předpokládali, že je to jen její způsob, jak si
pojistit, aby ji opravdu doprovodili, ale Hermiona jejich vražednou
náladu rozhodně nehodlala řešit. Nejenže stále bojovala s nevolností,
navíc ji znepokojoval stav profesorky Prýtové. Před snídaní se s ní
pokusila promluvit, ale kolegyně na ni celou dobu pouze zmateně zírala a
zřejmě si vůbec neuvědomovala, s kým ani o čem mluví. Hermiona z celé té
záležitosti měla velmi nepříjemný pocit. Vlastně se divila, že ředitelka
McGonagallová dosud nezakročila, profesorka Prýtová totiž zjevně naprosto
nebyla duchem přítomna, natož aby byla schopná smysluplně učit. A
Hermiona trochu podezírala Severuse, že je to jeho práce, zřejmě Minervu
přesvědčil, že Prýtovou potřebují ve škole, aby jejím prostřednictvím
zjistili, kdo ji vlastně ovládá. Na jednu stranu ho chápala, na druhou si
nebyla úplně jistá, zda tohle je opravdu to, co by všem okolo včetně
Pomony nejvíc prospívalo.
Hermiona nemohla tušit, že není jediná, kdo se o Pomonu Prýtovou
strachuje. Severus Snape o té situaci přemýšlel každou volnou chvíli.
Nemohl si nevšimnout, v jak špatném stavu se kolegyně nachází, přesto
nepřišel na lepší řešení. Nejlepší, co by pro ni mohli udělat, bylo
poslat ji do nemocnice, aby se zotavila a zároveň se dostala z dosahu
zhoubného vlivu, jenomže to by znamenalo prakticky nulovou šanci na
nějaký pozitivní obrat v jejich pátrání. Byl si jistý, že Imperius nemůže
zanechat dlouhodobé následky, to ale neznamenalo, že by z toho všeho
neměl špatný pocit. Jenomže kdyby to skutečně udělali, kdyby jí skutečně
pomohli, nikdy by nezjistili, co vlastně Smrtijed v Bradavicích chce. A
to bylo prioritní. Až zjistí, o co mu jde, budou mít spoustu času
zjišťovat, kdo to je a jak se mohlo stát, že přežil.
Ani Severus, ani Hermiona, dokonce ani Minerva McGonagallová, která byla
ostatně rozhodnutá oznámit dnes večer Snapeovi, že nehodlá dál riskovat
zdraví své podřízené a bez ohledu na jeho přání ji hodlá poslat pryč z
Bradavic, nečekali, že se kýženého zjištění dočkají tak brzy. Stalo se to
během večeře, skoro nikdo u toho nebyl a než se to stačilo dostat mezi
bradavické drby, stala se z toho utajovaná událost. Jedinému přítomnému
studentovi byla změněna paměť, aby se přece jen neprořekl a nezpůsobil
tak pohromu, a dva profesoři byli natolik obeznámeni s fakty, že naprosto
nebylo třeba s jejich pamětí manipulovat. Ředitelka McGonagallová se
zavřela v ředitelně, aby spolu s obrazem Albuse Brumbála vymyslela
nejlepší řešení pro profesorku Prýtovou i pro Bradavice, a Severus Snape
se dlouhými kroky vydal do Velké síně, aby si zde vyzvedl své staré
spolupracovníky.
Když se za nimi zavřely dveře jeho ložnice a všichni tři se usadili do
poměrně pohodlných křesel u krbu, Severus konečně promluvil.
„Stalo se to,“ pronesl tiše.
„Co?“
„To, na co jsme čekali,“ odpověděl Snape klidně. „Pomona Prýtová se
pokusila splnit úkol.“
„Cože? Kdy?“
„Právě teď, Hermiono, před necelou půlhodinou.“
„Jak to víš?“
„Byl jsem u toho. Téměř.“
„Víš, co je zajímavé? Že jsi vždycky tam, kde se něco děje!“ Hermiona
zúžila oči a zatvářila se, jako by to byl on, kdo kolegyni donutil k akci.
Pobaveně se ušklíbl. „Léta praxe,“ odpověděl pak.
„A co se tedy stalo?“ zeptal se Draco Malfoy trochu netrpělivě. To
dohadování ho nebavilo.
„Pokusila se vloupat do ředitelny. Bohužel jsme ji zadrželi dřív, než
měla možnost něco opravdu udělat. Byli jsme s Minervou na cestě na
večeři, když nás dostihl jeden z bývalých ředitelů. Varoval nás, že v
ředitelně je vetřelec. Samozřejmě jsme hned spěchali nazpátek a našli
jsme rozházené věci a uprostřed té spoušti zoufalou Pomonu. Zřejmě
nenašla to, co hledala. Minerva ji bohužel nedopatřením zbavila kletby
ještě dřív, než jsem měl možnost zjistit, o co šlo. Pak už samozřejmě nic
nevěděla, momentálně je velmi zmatená a netuší, co dělala několik
předchozích týdnů. Pamatuje si jen tu noc, kdy byla napadena, útočníka
neviděla, jen slyšela jeho hlas, což nám k ničemu není.“
„Takže jsme zase na začátku,“ povzdychla si Hermiona.
„Zdá se.“
„Celé to bylo zbytečné, že?“ zeptala se pak. „Mohli jsme jí klidně pomoct
už dřív a věděli bychom to samé, co teď!“
„Nesouhlasím. Něco přece jen víme.“
„Co?!“
„Že to, co ten Smrtijed hledá, není v ředitelně,“ odpověděl Draco dřív,
než stačil Snape zareagovat a usmál se. „A to nám okruh možných cílů dost
zužuje.“
„Přesně tak,“ kývl Severus uznale.
„Co po vás vlastně ředitelka chtěla?“ položil Draco konečně otázku, která
ho už nějakou dobu pálila na jazyku.
Snape se ušklíbl a koutky jeho úst se nepatrně pozvedly. „Tomu neuvěříte.“
„Zkuste to.“
„Minerva mi oznámila, že má v plánu ještě v noci uklidit Pomonu do
bezpečí.“
„Takže to přišlo opravdu vhod, co? Skoro jako bys to skutečně naplánoval.“
„Nebuď pošetilá, Hermiono, tentokrát jsem jen na jedné straně.“
„Samozřejmě,“ přikývla. „Nepodezírám tě... jen říkám, že je to trochu moc
velká náhoda.“
„Štěstí přeje připraveným.“
„To je trefné, Malfoyi.“ Snape by nejspíš rozhovor ukončil, nebo alespoň
rozhovor na toto téma, kdyby si nevšiml zamyšleného výrazu Hermiony
Grangerové. Dívala se z jednoho na druhého a on přesně věděl, o čem asi
přemýšlí. Pořád mu nevěřila. A co víc, začínala podezírat i Draca. Sakra!
Tohle nebylo dobré, nemohli se vzájemně podezřívat, pokud měli něčeho
dosáhnout, nemohli se rozdělit.
„Slečno Grangerová,“ oslovil ji svým přísným profesorským hlasem a
pokusil se do něj vložit co nejvíc typického sarkasmu. „Slečno
Grangerová,“ zopakoval, „prozraďte mi, kam se poděl váš vynikající
úsudek?“
„Co-cože?“ Byla zaskočená. Přesně, jak potřeboval.
„Ptám se, kde jste nechala svůj vynikající úsudek,“ zopakoval mrazivě.
Poznal jí na očích, že se znovu vrátila o několik let zpátky, znovu se
cítila jako nezkušená studentka, kterou dusí nenáviděný profesor.
„Já čekám.“
„Nikde,“ odpověděla po chvíli nepřirozeně tichým hlasem. Poslušná
studentka.
„Tak ho laskavě použijte,“ vyprskl. „Zapojte mozek a pokuste se vytvořit
nějakou pravděpodobnější teorii, než je ta, kterou se právě vaše chytrá
hlavička zaobírá.“
Hermiona se otřásla. Snad to byla ozvěna strachu, který v ní jeho mrazivý
tón kdysi vyvolával, snad se vyděsila tím, jak je pro něj jednoduché
znovu ji srazit do pozice bezmocné studentky. Než však mohla odpovědět,
ucítila prudké zhoupnutí žaludku a vytřeštila oči. Raději nic neříkala,
jen si přikryla ústa rukou a zadoufala, že její zběsilý úprk do koupelny
pochopí. Pochopili. Jen se na sebe překvapeně a snad i trochu zoufale
podívali.
„Takhle to dál nejde,“ promluvil Draco jako první. „Musíme ji donutit pít
ty lektvary, nebo se z toho nikdy nedostane.“
„Nedonutíme, věřte mi.“
Vrátila se brzy, vratkým krokem došla až ke svému křeslu a posadila se.
Vypadala ještě unaveněji než dřív.
„V pořádku?“ zeptali se oba zároveň. Přikývla.
„A jak mám vědět, že to nejsi ty?“ položila neočekávaně svou otázku.
„Přemýšlej.“
Odpovědí mu bylo jen ticho. Hermiona zavřela oči a pokoušela se
soustředit, analyzovat, zkrátka používat úsudek, jak jí radil. Draco jen
tiše seděl a čekal, na co Hermiona přijde. Severus zůstával ostražitý,
stále s maskou nepřístupného profesora. Po nekonečně dlouhé chvíli se
Hermiona nadechla a otevřela oči.
„Věřím ti, Severusi Snape. Ale jestli mě zklameš...“
„Výborně.“
Draco úlevně vydechl. „Už jsem nedoufal. To poslední, co teď potřebujeme,
je rozhádat se mezi sebou. Hermiono, chápu, že to zní podivně, i mně to
tak připadá, ale celá tahle situace je podivná. Kdyby nebylo jedné
náhody, ten Smrtijed by tam venku nebyl, neohrožoval by nás. Od začátku
je to jedna velká náhoda!“
„Pokud se rozdělíme, nemáme šanci, to si pamatujte.“ Severus se zamračil
ve snaze dodat svým slovům na vážnosti. Bylo to zbytečné, nikdo se s ním
očividně nechtěl hádat.
„A teď, pokud už jsme vyčerpali téma zrady, bychom měli probrat několik
záležitostí k slavnostnímu plesu.“