Hermiona zamyšleně poklepávala prsty na desku stolu. V poslední době ji
všechno trápilo a s ničím si nevěděla rady. Profesorka Prýtová opustila
Bradavice, oficiálně odjela na delší zdravotní dovolenou, ve skutečnosti
ale odcestovala ke své sestře do Londýna, aby se mohla dostavovat na
pravidelné kontroly ke Svatému Mungovi. Proti všem předpokladům
nedokázala ani říct, co vlastně měla v ředitelně najít, takže jim vůbec
nepomohla. Severus zuřil. Do Pomonina prozrazení vkládali příliš velké
naděje a teď najednou nevěděli, jak dál. Hermionin zdravotní stav se
navíc ani trochu nelepšil, dokonce velmi vážně uvažovala, že ty dva
poslechne a zajde si za Poppy na ošetřovnu. Stále váhala, sama tušila, že
ty věčné nevolnosti budou mít nějaký závažný důvod, a vůbec si nebyla
jistá, zda chce slyšet pravdu. Co když je to nějaká nevyléčitelná nemoc?
Co když bude muset opustit školu, studenty, Draca se Severusem? Nebylo
přece jen lepší nevědět? Na druhou stranu věděla, že případnou nemoc může
neléčením jen zhoršit, přesto se stále nemohla odhodlat za Poppy zajít.
Ostatně ti dva jí to taky příliš neulehčovali. Bylo prakticky nemožné
zůstat s některým z nich o samotě, Severus k ní chodil téměř jako domů a
Draco zřejmě nechtěl zůstat pozadu. Chápala to, oba se domnívali, že mají
plné právo trávit s ní čas, a když už s ní nemohli být o samotě, vzali
zavděk i přítomností kolegy, přesto jejich chování nedokázala pochopit.
Oba se drželi zpátky a když nepočítala pohledy, oba se před tím druhým
snažili chovat, jako by k ní neměli žádný bližší vztah. A oba byli zřejmě
naprosto slepí, jinak by si toho přece dávno museli všimnout, muselo by
jim dojít, že tady něco nehraje. Už jen to, že ona sama se křečovitě
bránila jakýmkoliv bližším kontaktům, když náhodou zůstala s jedním z
nich na chvíli o samotě. Obvykle se vymlouvala na zdravotní stav, což
Severuse zřejmě naprosto uspokojilo, Draca už méně. Když viděla jeho
pochybovačný výraz, raději riskla pár intimních chvilek v době, kdy
Severus odešel za prací, než by riskovala Dracovo uražené ego nebo
nedejbože prozrazení.
Hermiona se podívala na hodiny. Vstala a rychlým krokem se vydala dolů do
Velké síně, aby nepřišla pozdě na večeři. Cestou ke svému místu se ještě
usmála na oba kolegy, kteří v poslední době zabírali většinu jejích
myšlenek, a pak už se věnovala jen jídlu. Ani se nesnažili navázat
rozhovor, oba se tvářili nepřístupně a s totožným znechuceným výrazem se
rozhlíželi po studentech, kteří dnes obzvlášť hlučeli. Nebylo divu, byla
to poslední večeře před vánočními prázdninami, zítra většina z nich
odjede domů a nastane kýžený klid, profesoři si konečně budou moct
dovolit trochu se uvolnit. Jak kteří, napadlo ji. Úkosem pohlédla na
Severuse. Mračil se snad ještě víc než obvykle.
„Alespoň budeme mít víc času na pátrání,“ pošeptala mu tiše.
„Už aby to bylo,“ ušklíbl se znechuceně a pohledem se vrátil k jednomu
havraspárskému prvákovi, který se právě velmi nenápadně pokoušel
odstranit ze stolu rozlitou šťávu.
Tentokrát většina studentů s večeří spěchala, před odjezdem si ještě
potřebovali dobalit poslední věci, takže než se nadáli, byla Síň skoro
prázdná.
„Budu muset jít, ještě musím opravit nějaké úkoly,“ usmála se omluvně na
své společníky, „nechci si tím kazit Vánoce.“ Vstala a udělala několik
kroků, ale zatočila se jí hlava. Pokusila se zachytit opěradla své židle,
aby se udržela na nohou, ale nepodařilo se jí to, židle byla příliš lehká
a poroučela se k zemi. To už ji překvapeně sledovalo celé zbylé
osazenstvo a Draco se Severusem se zvedali, aby ji přidrželi, kdyby
hrozil nějaký další karambol. Než stačili něco udělat, Hermioně se
zatmělo před očima a svezla se k zemi, přesně k nohám Draca Malfoye.
Omdlela. Draco k ní okamžitě přiklekl, párkrát ji pleskl po tvářích ve
snaze ji probudit. Měl úspěch, Hermiona pomalu otevřela oči a pokusila se
na něj zaostřit. Tvářil se vyděšeně.
„Teď už na tu ošetřovnu půjdeš, i kdybych tě tam měl dotáhnout za vlasy,“
ozval se z druhé strany rozzlobený hlas. Snape.
Hermiona znovu zavřela oči a slabě přikývla. Ano, půjdu. Tohle byla ta
poslední kapka, takhle už to dál nejde. Postavím se tomu, ať je to, co
chce! Jako ve snu vnímala, že ji Draco vzal do náruče a pomalu s ní kráčí
směrem ze Síně. Napadlo ji, že tím k její mírné indispozici jen přitáhne
ještě větší pozornost, ale nebránila se. Nebyla si vůbec jistá, zda by
sama dokázala dojít dva metry, natož tu dlouhou vzdálenost na ošetřovnu.
Pevně mu obtočila ruce kolem krku a nechala se nést.

Poppy ji vyšetřovala pomalu a důkladně a tvářila se u toho neobvykle
vážně. Hermiona netušila, co se děje, jen odevzdaně plnila všechny
ošetřovatelčiny pokyny a pokoušela se nemyslet na strach, který ji svíral
čím dál víc. Poppy se svým vážným pohledem ji taky moc neuklidnila, navíc
si pro sebe neustále něco mumlala. Hermiona jen občas zaslechla něco jako
„to jsem si myslela“ a vždycky se vyděsila ještě víc.
„Tak co se děje?“ odvážila se nakonec zeptat, když Poppy očividně
skončila s vyšetřením a myla si ruce.
„Překvapuje mě, že to nevíš, Hermiono, myslela jsem, že na to přijdeš
sama, čarodějky to obvykle cítí,“ odpověděla Poppy zachmuřeně.
Neusmívá se, ani trochu se neusmívá! Takže je to vážné, říkala si
Hermiona v duchu, ale nahlas řekla: „Opravdu to nevím.“
„Jsi těhotná. Budeš mít dítě, Hermiono. Začátkem srpna, řekla bych.“
Hermiona na ni jen vyděšeně zírala, nedokázala ze sebe vypravit ani
slovo. Tohle nečekala ani v nejmenším. Bože, jak byla hloupá, bylo to
přece tak jasné!
„Otec...“ Poppy zaváhala, „znáš ho?“
Hermiona lehce přikývla.
„Ah.“ Bylo vidět, jak si Poppy oddychla, zřejmě se domnívala, že se jedná
o pravděpodobně nechtěné následky nějakého kratičkého románku s
pravděpodobně zcela neznámým a nezodpovědným mužem. „V tom případě se
omlouvám za sebe i za kolegy, netušili jsme, že jsi taková tajnůstkářka.“
Poppy na ni spiklenecky zamrkala. Když viděla Hermionin výraz,
pokračovala: „Nevyčítám ti to, máš právo na soukromí. A my jsme jen
pošetilí kolegové, kteří strkají nos tam, kam nemají!“
Hermiona se pokusila usmát, ale vyšel z toho jen jakýsi prapodivný
úšklebek. Otec... Kdyby tak Poppy věděla! Kdyby tak ona sama věděla...
„Řekni mu to co nejdřív, zlatíčko, ano?“
„Cože?“
„Myslím budoucímu tatínkovi. Dám ti nějaký lektvar na nevolnost, to ti
pomůže přežít a za měsíc už nebudeš o ničem ani vědět. Jen na sebe musíš
dávat větší pozor a měla bys znovu začít užívat lektvar na spaní, teď
není dobré oslabovat tělo těmi nočními můrami, které míváš.“ Poppy se
znovu usmála. „Bude to dobré, uvidíš!“
„Poppy?“ Hermiona zaváhala, ale nakonec se rozhodla. Potřebovala mít
jistotu. „Neřeknete to nikomu, že ne?“
„Spolehni se.“

Hermiona stála před zrcadlem a prohlížela si sama sebe. Vypadala pořád
stejně, i když to bylo jen zdání. Tolik se toho změnilo. Uběhl týden od
jejího rozhovoru s Poppy a teď už si byla naprosto jistá, že
ošetřovatelka měla pravdu. Všechno to do sebe začalo zapadat: ta podivná
nevolnost posledních týdnů, únava, slabost, přecitlivělost. Nechápala,
jak je možné, že jí to nedošlo dřív. Její rodiče jsou doktoři, sakra! I
když jen zubaři, stejně by to měla poznat. Bylo to tak strašně zřejmé,
tak jasné!
Přemýšlela a v duchu počítala, podle toho, co říkala Poppy, to mohlo být
tak, no... sedm týdnů? Možná osm. Za předpokladu, že by se to stalo hned
jednu z těch prvních nocí, což bylo více než pravděpodobné. Uvědomovala
si, že na tuhle stránku věci z počátku trochu pozapomněla, prostě ji to
nenapadlo. A je dva taky ne. Zřejmě. Očividně. Což ji stavělo před další
problém: kdo z nich to byl? Bude to blonďáček nebo snad bude černovlasý?
V jednom měla jistotu: bude arogantní, nesnesitelný a manipulativní.
Hermiona se ušklíbla. Ani v nejmenším nepochybovala, že zrovna tyhle geny
se o svoje místo na slunci poperou.
Ačkoliv jí to Poppy doporučila, Hermiona o svém stavu zatím nikomu
neřekla. Celý Štědrý den strávila v jakémsi šťastném oparu a tentokrát se
nedokázala soustředit ani na dárky, které ráno našla v nohách postele.
Zdálo se, že Severus i Draco byli touto její nepozorností poněkud
rozladěni a ona si je nedokázala udobřit. Jak ráda by jim řekla, co se
stalo, jenomže to by musela přiznat spoustu nepříjemných věcí, a to bylo
to poslední, na co by teď měla chuť. Jejich reakce se bála - a právem.
Znovu se podívala do zrcadla a usmála se. Bude matkou. Nikdy by ji
nenapadlo, že to přijde tak brzy, i když v kouzelnickém světě se na tyhle
věci hledělo trochu jinak. Kdyby Ron nezemřel, nejspíš by teď sama měla
minimálně dvě děti a na porod třetího by se chystala. Zaskočilo ji to.
Tohle nebyla vhodná chvíle na děti. Severus a Draco nebyli vhodní. Ona
nebyla vhodná. Vůbec netušila, co se stane, až se to ostatní dozví. Co
udělají ti dva? Co udělá Harry?
Vyhrnula si svetr a podívala se na sebe z boku. Ještě nebylo nic vidět,
zatím to bylo jen její sladké tajemství. Ale za pár týdnů už to bude
muset přiznat, i kdyby nechtěla. Znovu se usmála a položila si ruku na
břicho. Pořád tomu nemohla uvěřit, někde pod její rukou rostl malý
človíček. Její dítě. Její a... to kdyby věděla! Vzdychla.
Pak ji něco napadlo. Styděla se za to, že se chová tak pošetile, ale
prostě to musela vyzkoušet, bylo to silnější než ona. Z postele vzala
malý polštářek a rozhlédla se, jako by se bála, že ji někdo uvidí.
Přitiskla si polštářek na břicho a přetáhla přes něj svetr. Prohlížela se
v zrcadle a připadala si hrozně zvláštně. Teprve teď vypadala opravdu
jako těhotná. Usmála se na sebe a pohladila si falešné bříško. Dítě.
Miminko. Ach bože! Co budu dělat? Co jen budu dělat?
Dveře se rozlétly a Hermiona se vyděšeně otočila. Stál v nich naprosto
strnulý Snape a vyděšeným pohledem přejížděl z její tváře na "bříško".
Hermiona polštářek okamžitě vytáhla a schovala ho za záda.
„Severusi,“ oslovila ho opatrně a snažila se zakrýt rozpaky. Konečně se
vzpamatoval. Prudce za sebou přibouchl dveře a opět nasadil
neproniknutelný výraz.
„Co to děláš?“ zasyčel. Hermiona sebou trhla.
„Jen... jen jsem si to zkoušela. Nezlob se.“
„Hermiono,“ oslovil ji o poznání něžněji, „tohle přece nejde. Přece víš,
že já nejsem člověk, který by měl mít děti. To chápeš, že?“
Přikývla. Ze všech sil se snažila zadržet slzy, které se jí draly do očí,
ale nedařilo se jí to. Jak mu to mám teď říct? Ano, Severusi, samozřejmě
máš pravdu, ale musím tě zklamat, já jsem těhotná! Sakra, jak mu to mám
říct? A to není všechno, Severusi, možná to ani není tvoje, ale Draca
Malfoye... Zabije mě, když to udělám. Zabije mě.
„Ale...“ zkusila to nakonec.
„Ani Malfoy není vhodný člověk na děti,“ přerušil ji klidně.
Hermiona zalapala po dechu a nevěřícně vzhlédla. „Cože?!“