Seděl ve svém oblíbeném křesle. Černé křeslo, černá postava. Černé
myšlenky…

Pozorovala ho opatrně a zkoumavě. Copak se mu asi honí hlavou? Nikdy toho
moc nenamluvil, ale dnes je obzvlášť tichý. Působí až děsivě.

Nalil si štědrou dávku skotské. Vypil ji na ex a už plnil skleničku znovu.
„Dnes se opiju,“ pronesl ponuře a odhodlaně.

To se jí nelíbilo. Byl tak vzdálený, vůbec ji nevnímal. Jeho oči
bloudily, ztracené v pochmurných vzpomínkách.

Přesto se odvážila k němu přiblížit. Neodehnal ji, dokonce se na ni
pousmál. Jenže… ten úsměv byl tak smutný, tak strašlivě smutný…

„Dnes je to přesně deset let,“ promluvil na ni. „Před deseti lety mojí
vinou zemřela…“

Podívala se na něho a snažila se jeho slova pochopit.

„Přísahal jsem, že ji pomstím,“ pokračoval tiše a zoufale, „jenže jak?
Pokouším se tu upít do bezvědomí a povídám si s tebou. To jsem dopadl…“

Zrzavá kočka se k němu začala lísat. Tak ráda by ho rozveselila…