Kapitola třicátá druhá
ZLÉ SNY

Ten sen tady byl zas. Zčásti se podobal tomu, ve kterém viděla Harryho,
zčásti tomu, ze kterého ji násilím probral Draco ve Velké síni. Stále se
opakoval v trochu jiné podobě a ona stále nevěděla, co to znamená.

Byla v Zapovězeném lese. To věděla určitě. A bylo to v zimě. Všude kolem
ní byla tma a chlad. Až na to stříbřité zvíře utíkající směrem k ní.
Znovu jako už podvakrát se mu vydala na naproti. Cítila, že potřebuje
její pomoc. Stále se blížil. Tiše klusal přímo k ní. Byl to nádherný
jednorožec. Vyděšeně zařehtal. Vztáhla k němu ruku. Prudce se zastavil,
plece se mu rychle zdvíhaly. Angela k němu přistoupila a velmi pomalu mu
položila dlaň konejšivě na nozdry. Nehybně se jí díval do očí jako by jí
chtěl něco říct. Náhle vycítila přítomnost něčeho zlého. Pohlédla za
jednorožce do lesa. Mezi stromy se tam něco skrývalo v temnotě a
pozorovalo je. Angele začalo prudčeji bušit srdce. Obešla jednorožce a
upírala pohled do tmy. Čekala. Věděla, že za chvíli se znovu ozve ten
příšerný nelidský výkřik. Byla na něj připravená, ale přesto se jí
bolestivě zaryl do mozku. Neprobudila se však jako předtím. Výkřik se s
ozvěnou vytratil do okolní temnoty. Jednorožec za ní se celý chvěl. Ve
tmě náhle zableskly kruté rudé oči. Angela zalapala po dechu a v tu
chvíli vycítila něco těsně vedle sebe za stromem. Začala se otáčet, ale
bylo už pozdě. Něco se na ni vrhlo ...
Nemohla se nadechnout, sípavě se snažila dostat ke vzduchu, až ...

... se s trhnutím probudila.
Celá zpocená, s bušícím srdcem a vytřeštěnýma očima svírala svou
přikrývku. Po dlouhých pěti minutách se konečně trochu uklidnila a
mátožně se natáhla pro tubu s prášky.
Tohle už fakt není normální, přemítala v duchu, zatímco dva nasucho
polykala. Jestli to takhle půjde dál, už se ani normálně nevyspím. Tenhle
sen byl jiný. Jiný než ostatní. Poslední noc v sídle se mi zdál zase jen
obyčejný věštecký, to s tím mostem ...
Angelu trochu bodlo svědomí, když si vzpomněla na článek v Denním Věštci
o katastrofě v Londýně. Bystrozorové si kupodivu dali jedna a jedna
dohromady a došlo jim, že za tím byli Smrtijedi.
„Ach jo,“ povzdychla si potichu a znovu si lehla.

***

V Komnatě Nejvyšší Potřeby příjemně praskal oheň v krbu, před kterým stál
malý servírovací stolek a na něm stála láhev červeného vína se
skleničkami. Blízko byla také pohodlná pohovka. Angela v bílém svetru a
džínách stála u okna a nepřítomně hleděla na sněhové vločky, jejichž
bělost se sem tam zableskla v odrazu světla z komnaty.
Náhle ji ze zamyšlení vytrhly něčí ruce, které ji zakryly výhled. Jemně
je uchopila a obrátila se k usměvavému Harrymu obličejem.
„Co se to s tebou děje, Angie?“ zeptal se Harry něžně. „Normálně bys o mě
věděla už od dveří.“
„Jsem jen unavená,“ odvětila Angela chabě.
Harry zaregistroval namodralé kruhy pod jejíma očima.
„Zase ty sny?“
Angela jen přikývla a táhla ho k pohovce.
„Doufám, že máš rád víno,“ podotkla tiše, když se pohodlně usadili.
Harry namísto odpovědi vytáhl z kapsy malou zabalenou krabičku.
„Lépe pozdě, nežli vůbec,“ podával ji Angele s úsměvem. „Doufám, že ti
alespoň trochu zvednu náladu.“
Angela si ji od něj vzala a jemně ho políbila na tvář.
„Tak ji přece otevři,“ vybídl ji Harry nedočkavě.
Angela poslechla a tvář se jí rozzářila úsměvem i údivem.
„Harry, ten je nádherný. To jsi neměl. Musel tě stát spoustu peněz.“
Angela si s radostí prohlížela úzký prsten z bílého zlata, který měl
uprostřed vsazený malý třpytivý briliant ve tvaru miniaturního srdce.
„Pro tebe bych utratil klidně všechno co mám,“ odvětil Harry se smíchem.
„Můžu?“
Angela k němu natáhla levou ruku.
„Ale na prostředník,“ řekla pevně, když ji za ni uchopil, ve druhé ruce
prstýnek. „Na prsteníku se nosí jen snubní.“
„Já vím,“ odvětil Harry. Kroužek na něj hladce vklouzl „Třeba ti na něj
jednou taky nějaký nasadím.“
Angela sklopila rychle oči.
„A teď můj dárek,“ natáhla se pod pohovku a vytáhla podélný, a jak Harry
o pár vteřin později zjistil, pěkně těžký balík.
Zatímco jim oběma Angela nalila víno, roztrhal nedočkavě obal a odhalil
objemnou koženou knihu v tvrdých hnědých deskách se zlatým ražením a
nápisem: DĚJINY FAMFRPÁLU V BRADAVICKÉ ŠKOLE ČAR A KOUZEL OD POČÁTKU AŽ
DO SOUČASNOSTI.
„Páni,“ vydechl obdivně.
Nadšeně ji okamžitě otevřel na první stránce a byl překvapený ještě víc.
Prostředek všech stran totiž chyběl a v mezeře, která tím vznikla byl
další úzký balíček.
„Co to ...?“ vytřeštil Harry oči.
„Neboj,“ zasmála se Angela, která ho celou dobu s šibalským výrazem
pozorovala. „Vytáhni ten balíček a uvidíš.“
Harry ho tedy nedůvěřivě vytáhl a stránky se před ním začaly samy
objevovat, až zaplnily po pár vteřinách celou mezeru. Prolistoval pár
stránek. Skutečně vůbec nic nechybělo. Teď vypadala úplně normálně.
„Bezvadná skrýš,“ konstatoval Harry se zářivým úsměvem.
„Jsem ráda, že se ti líbí. To kouzlo bylo dost obtížné,“ usmála se
Angela. „Ještě ale otevři ten druhý.“
Harry ho tedy zvědavě rozbalil. Se zvláštním výrazem se zahleděl na
fotografii ve skleněném rámečku. Byla na ní Angela někde venku, ze strany
na ni dopadalo slunce a jemně se na něj usmívala.
Angela trochu znervózněla, když dlouho nic neříkal.
„Já jsem ti ji chtěla dát, no, abys třeba, jestli ti to připadá hloupé
tak to řekni, já jsem jen chtěla ...“ Harry na ni upřel pohled a Angela
přestala s nesouvislým blábolením.
Harry odložil dárky vedle sebe a vzal její tvář do dlaní.
„Je to to nejkrásnější, co jsem kdy dostal,“ řekl tiše a dlouze ji
políbil. „Děkuju ti, Angie.“
Angela se spokojeně uvelebila v jeho náručí.
„Jen je škoda,“ řekl Harry. „Že tu knihu budu muset na tvou fotku
využívat.“
„S tím jsem taky počítala,“ odvětila Angela.
Harry se jen ušklíbl a jeho zrak se zaměřil na její hrdlo, kde se jí
třpytil řetízek s drakem, kterého si všimnul už ve vlaku.
„Angie, od koho máš ten řetízek?“
Vycítil, že Angela trochu ztuhla.
„Dostala jsem ho na Vánoce,“ odvětila tiše.
„To mi došlo, ale od koho?“
„Od Draca,“ řekla Angela ještě tišeji.
Harry se zhluboka nadechl a semkl rty.
„Aha.“
„Jaké „aha“?“ zaklonila k němu Angela obličej.
„Nic, prostě jen „aha“,“ ucedil Harry.
„Proč to říkáš takovým tónem?“
„Jakým tónem? Řekl jsem to úplně normálně.“
„No to teda neřekl,“ odsekla Angela. „Jsi vůči němu zaujatý.“
„To je omyl. Já ho nesnáším,“ opravil ji Harry naježeně.
Angela se prudce posadila.
„Tak fajn. Nesnášíš ho a on tebe. Necháme to tak jak to je a už se o tom
nebudeme bavit.“
„Dobře,“ odtušil Harry. Angela se k němu nahnula.
„A nemrač se. Dělá ti to vrásku na čele,“ řekla dráždivě.
Harry se konečně trochu pousmál.
„Je to náš první večer, kdy jsme po dlouhé době spolu a já se nechci
hádat,“ culila se Angela a posadila se Harrymu na klín.
„Já taky ne,“ přikývl Harry.
„No, tak na tom jsme se shodli. Co podnikneme teď?“
Harry si ji k sobě přitáhl a významně mlčel.
„Takže si asi vypijeme to víno, ne?“ navrhla Angela.
„Souhlas. A co pak?“
„Pak se uvidí,“ odvětila Angela s úsměvem a líbla ho na nos.

***

„Pane řediteli, mohla bych s vámi na chvíli mluvit?“ zeptala se Shiernová
poté, co se ozvalo vyzvání ke vstupu a ona vešla do ředitelny.
„Jen se posaďte, Margaret,“ vyzval ji ředitel školy s pohledem přes
půlměsícové brýle.
Profesorka obrany za sebou zavřela a neslyšně se přesunula do křesla.
„Musím se vám k něčemu přiznat,“ začala Margaret. „Pochopím, když pak na
mě zanevřete, protože bylo ode mě velice sobecké tajit to.“
„Poslouchám vás,“ pokynul jí Brumbál.
„Když jste mě sem přijímal, neřekla jsem vám o sobě jednu dost podstatnou
věc. Já totiž nejsem obyčejný člověk.“
Shiernová se zarazila s pohledem někam za Brumbálovo rameno.
„To není spousta lidí, Margaret,“ řekl Brumbál, aby ji probral. V očích
mu zvláštně jiskřilo.
„Vy to nechápete, pane řediteli,“ povzdechla si Shiernová. „Já jsem totiž
... upírka.“
„Ach ano jistě,“ pokýval hlavou Brumbál.
Margaret na něj vytřeštila oči.
„To je všechno, co mi k tomu řeknete?“ zeptala se udiveně.
„Nejspíš ano,“ odvětil Brumbál klidně. „Myslíte, že jsem to nevěděl, když
jsem vás přijímal? To byste urážela mou inteligenci. Jen jsem trpělivě
čekal, jestli se k tomu přiznáte.“
Shiernová zaraženě mlčela.
„Jsem už dost starý na to, abych poznal upíra, i když není čistokrevný,
Margaret,“ usmál se Brumbál mírně. „Severus už mi to pak jen potvrdil ...“
„Cože?!“ vyletěla Margaret. „On vám o mě řekl?“ zeptala se mezi zuby.
„Ano, zeptal jsem se ho,“ odvětil klidně Brumbál, jako by ani neviděl
nebezpečné jiskry v očích Shiernové.
Já ho zabiju, pomyslela si Margaret.
„Vy se nezlobíte, že jsem se k tomu nepřiznala dřív?“
„Ne, Margaret. Každý z nás má nějaké temné tajemství, které si raději
nechává pro sebe. Dokážu to pochopit.“
„Děkuju vám, pane řediteli,“ usmála se Shiernová.
„Nemáte za co. Jste na tom stejně jako Severus, že? Nevadí vám slunce,
jíte a pijete sice střídmě, ale normálně a stačí vám krev zvířat, že ano?“
„Ano,“ přikývla Margaret. „Jen nesneseme žádné stříbro a já jsem
poloviční upírkou už od narození. Ne jako Severus, který se nakazil
teprve před několika lety.“
„Ano, o tom vím,“ přikývl Brumbál vážně.
„Dobrá, jestli mi ještě něco nechcete, tak bych už šla, pane řediteli,“
zvedla se Shiernová.
„Jen klidně jděte. Jsem rád, že jste s tím za mnou přišla. Vím, že to pro
vás není jednoduché.“
Shiernová jen pokývla hlavou a ladně odkráčela.

Následujícího nedělního rána při snídani se Draco bezvýrazně zahleděl na
Angelininu levou ruku. Angela si toho všimla a nervózně se ošila.
„Nemusím to komentovat,“ ozval se Draco tiše.
„Ne, vím moc dobře, co si myslíš,“ zahučela Angela.
„Fajn. Je ale škoda, že si z toho nic nevezmeš.“
Angela si povzdechla.
„Není to tak jednoduché ...“
Draco se k ní naklonil přes stůl.
„Já vím, že ne. Ale musíš se konečně rozhodnout.“
„Dej mi čas, Draco.“
„Řekl bych, že to je něco, co nemáš.“
Angela se zahleděla k nebelvírskému stolu a neodpověděla.

***

A bylo to tu zas. Úterý v noci. Opět jeden z těch vyčerpávájích snů. Ale
tentokrát to nebyl ten v lese. Teď to bylo jiné. Angela se v posteli
chvíli neklidně převalovala, až po nějaké době otevřela oči, dokonale
probuzená.
Unaveně zamžikala a natáhla se pro hodinky. Venku už svítalo, takže
viděla, že je těsně před sedmou. Se zazíváním vstala z postele. Nečekaně
se jí však zamotala hlava a musela si znovu sednout. Držela se pelesti a
čekala až ji ta závrať přejde. Poté znovu pomalu vstala.
Svižně se oblékla, vypařila se z dívčí ložnice a neslyšně zamířila k těm
chlapeckým. Draca našla podle jeho blonďaté hlavy. Tiše rozhrnula závěsy
u jeho postele a jemně s ním zatřásla.
Draco sebou škubl a o vteřinu později měla jeho hůlku na krku.
„Co blbneš?“ zasyčela překvapeně.
Draco, když ji poznal, hůlku zase schoval pod polštář, kde původně byla.
„A co ty tady děláš,“ zašeptal nevrle.
„Pojď se mnou. Dokud ještě všichni spí, chci ti něco říct.“
Draco se znechucením vstal, nahodil na sebe džíny a černou košili a
zamířil za Angelou, která už stála u dveří.
Ve společence zalezli do křesel u okna, za kterým byly jako obvykle vidět
chumelenice jak blázen a Draco se na Angelu tázavě zadíval.
Angela si přitáhla nohy k tělu a objala si kolena.
„Budeme předvoláni už tenhle týden. Sobota v noci, druhý úkol,“ řekla
tiše.
Draco zbystřil.
„Tys měla sen o ...“
„Jo.“
„Víš co to bude?“ zeptal se Draco s obavou v hlase.
„Jo.“
„No, tak co?“ nevydržel Draco dlouhé ticho.
„Budeme muset před něj přivést ... děti. Každý z nás jedno. Ty holčičku,
já kluka. Dostaneme adresy. Budou z rodin, kde je jeden rodič kouzelník a
druhý mudla.“
Draco poněkud pobledl.
„Ještě něco?“
„Já nevím, neviděla jsem všechno. Ale myslím, že je nebudeme muset zabít.
Na to je ještě příliš brzy.“
„Ano, příliš brzy,“ přitakal Draco a nebyl si jistý, jestli přesvědčuje
ji nebo sám sebe.
„Myslíš, že ... je nebudeme muset třeba, no ...“
„Vím, co myslíš,“ přerušil ji Draco tiše. „Doufám, že ne.“

***

Vidí Dariu před sebou. Ona běží. Černé vlasy za ní vlají. Angela na ni
volá. Daria se otáčí, ale stále utíká a směje se. Angela teď vidí, že jí
běží někdo naproti. Zastavuje se a poznává Draca. Má špatný pocit. Daria
mu vletí do náruče. Líbají se, jsou šťastní. Angela na ně bez pohybu
zírá. Ví, že se něco stane. Něco zlého ... Najednou se výraz Dracovy
tváře mění. Z láskyplné na nenávistnou. Daria to nevidí a líbá ho na
tvář. Dracovi se v dlani objevuje dlouhou dýku. Angela se snaží Dariu
varovat, ale někdo jí přitiskne ruku na ústa. Vzhlédne. Je to Lucius
Malfoy. Snaží se mermomocí vymanit z jeho sevření, ale nedaří se jí to.
Draco se šklebem svírá dýku v ruce. Daria se trochu odtahuje a vidí jeho
hrozný výraz, ale je pozdě. Záblesk na slunci, svist vzduchem, dýka se
boří do mladého těla. Výkřik bolesti a překvapení. Daria se na Draca dívá
nevěřícně. Ten se od ní odtahuje a ona padá na zem. Její poslední pohled
patří stále se vzpírající Angele. Je plný výčitek a zloby ...

Angela tlumeně padá z postele. Tiše se rozvzlyká. Nedokáže to pochopit.
Opře se zády o postel a nevěřícně zírá do stropu s očima plnýma slz.
Tohle nebyla žádná určitá událost. To bylo spíš jako vidění, jako věštba
nějakých událostí ...