„Takže?“ zeptal se tak tichým tónem, až byl nebezpečný. Hermiona se pod jeho spalujícím pohledem cítila jako malá zlobivá holčička. Tak ať to má za sebou... „Nechala jsem ji tady,“ řekla nešťastně, pohled zavrtaný kamsi do podlahy. Po vteřině, či dvou, mrazivého ticha rychle dodala: „Omlouvám se.“ Když to úmorné ticho stále pokračovalo, neochotně vzhlédla. Severus se nad její postavou tyčil jako bůh pomsty, ruce založené na hrudi, ve tváři neproniknutelný výraz, v očích led smíchaný s žárem vzteku. Jeden by řekl, že tato kombinace se poněkud vylučuje, ovšem na Mistra to očividně neplatilo. Pocit viny v jejím nitru sílil. Udělat tak hloupou chybu! „Nechala…jste ji tady,“ opakoval bezbarvě. Než se stačila znovu omluvit, pokračoval. „A to proč?“ mučil ji dál, jako by to nebylo naprosto jasné. Hermioně rychle došlo, že se o něco snaží, asi poukázat na absurditu jejího chování. Na to stačila přijít sama, jenže on si tuhle výchovnou lekci neodpustí. Může se mu divit? Ne, proto nezbývá nic jiného, než se snažit o předstíranou spolupráci a nedráždit hada bosou nohou. Bojovat může příště. „Zkrátka mi nedošlo, že by…tedy, že…no...by to mohlo být nebezpečné, jít ven dneska… bez ní,“ dokončila konečně koktavě, skoro se krčíc pod jeho ironickým šklebem a pozvednutým obočím. „Nenapadlo vás to…,“ opakoval znovu nicneříkajícím hlasem její slova. Začala z toho být nervózní (tedy, ne že by až doteď nebyla). Čekala okamžitý výbuch hněvu na škále stupnice v bodě mínus dvacet, dokonce dvacet pět stupňů. Nikoli jeho klid, i když hraný, to bylo jasné. Každopádně i on měl toho předstírání dost, protože o sekundu později se její ramena ocitla v ocelovém stisku jeho paží, když s ní začal cloumat jako s hadrovou panenkou. A mezitím, co v jeho sevření lítala ze strany na stranu, na ni křičel, pomalu a zřetelně vyslovuje jako na malé dítě, za které ji v tento okamžik zcela jistě považoval, krátké vyčítavé věty. „Jak jste mohla, u Merlina, zapomenout hůlku?!“ „Co jsem vám včera říkal?!“ „Jak vy jste přežila válku?!“ „Zjevně je Potter schopnější, než jsem si myslel. Jinak byste tady nebyla!“ „Posloucháte někdy vůbec, když na vás mluvím?!“ Pokusila se mu zapřít rukama o hrudník, a tím zmírnit, či dokonce zastavit, jeho pohyby. Radši neodpovídala, všechno to byly více méně řečnické otázky. Bude muset počkat, než ho to přejde… nepříjemná situace, velmi nepříjemná… zřejmě je pevně přesvědčený, že vytřást z ní duši bude nejlepší trest. „Jak můžete být tak pitomá?“ „Co kdyby…co kdybych…co kdybyste…,“ odmlčel se, jak mu došla slova a Hermiona si uvědomila, že se dostali k jádru problému. Konečně uvolnil sevření. Teď měla tu čest zírat na jeho záda, rychle se odvrátil. Už to bylo samo o sobě znepokojivé. Dneska jim to hezky jde, jen co je pravda. „Omlouvám se. Neudělala jsem to úmyslně. Já… jen jsem pospíchala, abych stihla volnou knihovnu.“ Posměšné odfrknutí přerušilo její snaživé vysvětlení, „prostě jsem si odvykla nosit hůlku všude s sebou, nebylo to potřeba, do dneška,“ pokračovala opatrně kajícným hlasem, pohled upřený do záplavy černé látky. Nijak nereagoval, když skončila. Celá provinilá a nejistá stála deset centimetrů od něho, absolutně netušíc, co má udělat. Najednou se přistihla, jak moc je blízko tomu natáhnout ruku a dotknout se jeho ramene. Severus se otočil tak prudce, že mohl pohledem hypnotizovat její paži, která strnula v půli pohybu. O jejím úmyslu nepochyboval, ani to nešlo. I tak krátkou vzdálenost mezi nimi Severus minimalizoval jediným malým krokem. Pod intenzitou jeho pohledu, který obsahoval celou sbírku nejrůznějších emocí, z nichž by po pečlivém zkoumání, na které neměla čas, poznala asi tak polovinu, couvla. Následkem čehož on udělal druhý krok. Znovu couvla, tentokrát víc. Odměnou jí byl další posun blíž. Za sebou ucítila zeď. Poslední přiblížení a pohodlně si opřel ruku po straně její hlavy. Stále ještě měla dostatek manévrovacího prostoru, kdyby opravdu chtěla, mohla se mu vysmeknout. Oba to věděli, oba to ignorovali. „Jestli se chystáte dělat podobné, do nebe volající, pitomosti častěji, velmi rád bych o tom věděl předem. Neočekávaný sprint po hradě, navíc s plným žaludkem, se příliš neshoduje s mou představou klidného oběda. Což nic nemění na skutečnosti, že jste se zachovala neskonale pošetile. Nebýt mých opatření..." Slova nechal viset ve vzduchu, zatímco prstem pomalu přejížděl přes zahojenou kůži. Už sebou netrhla, tento dotyk se stal její mysli a tělu dostatečně známý, dalo by se říci, že i vítaný. Ani nebyla překvapená, když se jeho prsty přesunuly z krku na zápěstí, ve kterém jí ještě stále bolestivě škubalo. Odsunul manžetu hábitu i s náramkem a mumlal jakési hojící kouzlo. Nebyla s to ho vnímat. Zdálo se, že více hněvu se na ni nesesype. Nějak tomu nemohla uvěřit… Vždyť nedostala ani pořádně vynadáno! Nebylo mu to vůbec podobné. Stála tam mlčky, opřená o zeď, statečně vzdorující jeho nečitelnému, přesto nezvykle živému, pohledu. Skoro neznatelně se o kousek posunula. Mohly to být milimetry, každopádně ten pohyb byl směrem od studeného kamene. Severusův brilantní postřeh nezklamal. Možná, že právě ten nepatrný pohyb měl za následek nadcházející událost. Když k ní naklonil hlavu on, vyšla mu vstříc. Pro oba to byla neznámá situace. Tohle byla první podobná chvíle, kdy byla veškerá iniciativa na nich. Žádné vnější vlivy nebyly v dohledu. Hermiona byla schopna vnímat pouze ty chladné prsty na své kůži. Zavřela oči. Ne, ten váhavý dotyk jeho rtů opravdu nebyl překvapením. Jakkoli se cítila skvěle, nemohla se přinutit sebrat odvahu k tomu, aby se ho dobrovolně, sama od sebe, dotkla. Stále si zřetelně uvědomovala, s kým má tu čest. Kolem sebe cítila vůni bylinek a něčeho, co bylo synonymem pro sklepní prostředí. Severus přesunul svou ruku z jejího zápěstí, které stále svíral ve svém sevření, do vlasů, aby si zdánlivě bezmyšlenkovitě začal pohrávat s jednou z mnoha rozčepýřených kadeří. Opět se začala propadat do podivně malátného stavu jako při jejich prvním polibku. Jenže dnes tady nebyl nikdo, kdo by ji násilím vracel zpátky na zem. Proto chvilku trvalo, než byla schopná otevřít oči, poté, co se jeho rty odtáhly. Ten chlap si bude se vším dávat na čas… Jeho pohled působil ostražitě, jak na ni hleděl, zatímco ona se začala červenat. Těsně předtím, než se od ní odlepil, zvedl pravý koutek úst. A pronesl větu, po které by po něm nejraději hodila něco hodně, hodně těžkého. „Domnívám se, že nebude na škodu, když v rámci vaší zapomnětlivosti strhnu pár bodů. Třeba si budete příště lépe pamatovat, že poslouchat dobré rady může být užitečné.“ Zatímco vlál ke dveřím, mávl rukou. „Deset bodů z Nebelvíru.“ Nebyla včerejší, tohle byl víc než směšný počet. „Co je se Zabinim?“ Zarazil se v půlce pohybu, s rukou na klice se otočil. Stále byla na stejném místě, opřená o studené kameny, svítící oči a červené tváře nedávaly tušit, v jaké situaci byla před půl hodinou. Tím lépe. „Vůbec by vás to nemělo zajímat. Pokud to opravdu toužíte vědět…?“ hleděl na ni s očekáváním a povytaženým obočím. Kývla. „Není mu nic, co by ho bezprostředně ohrožovalo na životě. Garantuji vám, že si příště dá pozor. Nicméně – když už nedokážete u sebe nosit hůlku, laskavě si nesundávejte alespoň ten náramek, buďte té dobroty.“ Když se obrátil zpět ke dveřím, protočila oči. Tohle bude mít na talíři ještě hezky dlouho. Otočen zády k ní, poznamenal: „A připravte se na důkladné procvičování bezhůlkové magie. Dnes jste nebyla schopná ji účinně použít. Pošlu sovu.“ A byl pryč. ------------------------------------ Severus ráznou chůzí pochodoval chodbou, sem tam probodl smrtícím pohledem těch několik málo studentů, kteří již byli zpátky ve škole a zároveň měli tu smůlu, že se připletli ve stejný čas na stejné místo jako on. Ve chvíli, kdy za sebou konečně práskl dveřmi svého kabinetu, popadl první sklenici (obsahovala jen tykadélka kobylek) a mrštil s ní přes půlku místnosti. Měl obrovský vztek. Raději se vyhnul pohledu na kolejní počítadla. Což nebylo ani tak těžké, vzhledem k tomu, že se neuráčil rozsvítit a ani se k tomu nechystal. Tma mu usnadnila ten neradostný pohled. Pět set bodů. Pět… ne, není nutné to opakovat. On, Severus Snape, odebral své vlastní, vždy protěžované, koleji pět set bodů. To pochopitelně nebyla jediná věc, kterou udělal. Spíš se cítil šokován sám sebou. Nikdy, ale skutečně nikdy, by nevěřil, že je schopen něčeho takového. Ale v tu chvíli, v ten okamžik… to absolutně neváhal. Nelitoval toho, v žádném případě. Ale… žasl nad změnou, která se s ním udála za poslední tři měsíce. Důkazem byl i jeho další čin, jen ukazující na jeho snižující se sebeovládání. Kam jen to spěje? No, možná, že mu to tak moc nevadí. Tedy… zatím nebylo nic, co by mu mělo vadit. Kromě ztráty svého naučeného chovaní a… objevující se zranitelnosti (moc v tom neuměl chodit…). Naštěstí, jak se zatím zdálo, (a pevně doufal, že to tak i zůstane) tato nemoc a její symptomy se projevují jen v přítomnosti jedné osoby. A to je jeho záchrana. Stejně je ta holka pitomá! Další ukázka jejího vlivu na něm byla dobře patrná, nejen v tom jak zareagoval na Zabiniho, ale i z toho, jak se zachoval potom. Byl si stoprocentně jistý, že ten blbec by si netroufl Hermioně opravdu ublížit. Na to se ho moc bál, a na to měl kupodivu i dostatek své jinak chabé inteligence. Ale to nic neměnilo na faktu, že (jak nerad to přiznával!) měl opravdu strach. A když je našel, strach vystřídala úleva a zuřivost, která nabyla obřích rozměrů. Nejspíše to byla ta klasická mužská ješitnost, projevující se v ohrožení – někdo mi sahá na „něco“, co je moje! Párkrát takový projev viděl, vždy si ovšem připadal dokonale povznesen nad podobné nedostatky kontroly. Perfektní…nikdy dřív neměl potřebu ten pocit poslechnout. Což nebylo zas tak těžké, vezmeme-li v potaz, že ho také nikdy dříve necítil. Otázkou stále zůstává, zda tomu podlehnout nebo ještě bojovat? A má vůbec na výběr?