Draco Malfoy rychlými kroky kráčel chodbou od ředitelny a jen s největším
úsilím se přemáhal, aby se vzteky nerozkřičel. Taková drzost! Problémy s
alkoholem! A to si dovolí říct mně, zrovna mně! Jsem Malfoy, sakra,
Malfoyové nikdy žádné problémy neměli a já s tím nehodlám začínat. Piju
příležitostně, protože mi to chutná. Nepotřebuju to. Mohl bych přece
kdykoliv přestat a nic by se nestalo. Nejsem závislý, sakra!
To odpoledne u ředitelky patřilo k jeho nejhorším v životě. Odvedla ho od
Hermioniných dveří, ve chvíli, kdy jeho nepříjemné představy dospěly k
vrcholu, a nedala mu ani šanci se přesvědčit. V ředitelně mu vnutila čaj
a koláčky, usadila ho do pohodlného křesla a začala mluvit. Byla tak
milá, až ho to děsilo. Na náladě mu nepřidal ani Brumbál, který na něj
povzbudivě pomrkával ze svého rámu.
Minerva začala obecnými frázemi o nutnosti vzájemně si pomáhat a
podporovat se a Draco se naprosto ztrácel. Když pokračovala přednáškou o
problémech, které můžou vyvolávat špatné vzpomínky a zmínila se i o
nočních můrách, začalo v něm klíčit ošklivé podezření. To se záhy změnilo
v kruté pochopení - to když přešla k různým způsobům vyrovnávání se se
stresem. Proto ho konečná změna tématu na alkohol a jeho nebezpečí už
vůbec nepřekvapila.
Trpělivě si vyslechl všechno, co mu chtěla říct, před každou odpovědí v
duchu napočítal do deseti, aby se dokázal ovládnout, a neustále si
opakoval, že to s ním Minerva myslí dobře a celá tahle fraška se děje jen
proto, že o něj má někdo strach, což je vlastně pozitivní zjištění.
Jenomže jeho malfoyovská část celou dobu vykřikovala cosi o nebetyčné
drzosti, naprosté absurditě a pokřiveném vnímání světa a odmítala se
vzdát. Výsledkem toho všeho bylo, že když se Draco po několika hodinách
konečně dostal ven, příšerně zuřil a měl chuť někoho zabít.
Na svůj původní záměr už si ani nevzpomněl, protože veškeré mučivé
představy mu z hlavy vyhnalo komisní prostředí ředitelny a nepříjemný
rozhovor. Aby se trochu víc uklidnil, rozhodl se ještě pro malou noční
procházku po chodbách. Věděl, že kdyby hned zamířil do své ložnice,
skončil by se sklenkou u krbu a příšerně by se opil. A on chtěl ředitelce
(a vlastně i sám sobě) dokázat, že je schopný uklidnit se i bez alkoholu.
Bezmyšlenkovitě zamířil po prvním schodišti, které potkal. Nemusel se
bát, že by ho někdo rušil, teoreticky měli být všichni zbývající studenti
(většina jich opět trávila Vánoce doma) už dávno ve svých pokojích, a
kdyby nějakého přece jen potkal, rozhodně by se postaral o to, aby toho
ten chudák ještě hodně dlouho litoval.
Procházka temnými chodbami ho skutečně uklidňovala. Nerozsvítil si na
cestu, spoléhal se jen na své cvičené oči, proto málem přehlédl nezvykle
otevřené dveře. Zorientoval se rychle, místnost za nimi byla knihovna.
Zastavil se a zaposlouchal se do nočního ticha. Snažil se uklidnit
rozbouřenou hladinu adrenalinu a zachovat si chladný rozum. Ten, kdo
otevřel knihovnu, mohl být nějaký neposlušný student, ale zrovna tak to
mohl být i nebezpečný nepřítel a Draco nehodlal nic nechat náhodě. S
napřaženou hůlkou se pomalu připlížil ke dveřím a vyslal tiché detekovací
kouzlo, které se mu vzápětí vrátilo - knihovna byla naprosto prázdná.
Vešel dovnitř a jediným mávnutím rozsvítil světla. To, co spatřil, mu
okamžitě rozbouralo teorii o příliš zvídavém studentovi, protože žádný
student nemohl být tak nešikovný. Všude kolem byly poházené knihy, kdyby
se pokusil projít místností, musel by se přes ně nejspíš brodit. Navíc
tyhle knihy zřejmě padly za oběť někomu, kdo něco dost narychlo hledal.

Uběhla hodina, než se podařilo dát knihovnu do původního stavu. Nejtěžší
na celém tom procesu bylo vzbudit a uklidnit madam Pinceovou. Nejdřív ani
v nejmenším nejevila chuť vstát z postele, ale jakmile zmínil knihovnu,
navíc v jedné větě se slovem zloděj, vyběhla na chodbu tak rychle, že měl
co dělat, aby jí stačil. Za nadávky, které přitom chrlila, by se nemusel
stydět ani světem protřelý námořník. Jakmile dorazila do knihovny,
oněměla. Vytřeštěnýma očima přejížděla navršené hromady knih a mlčky
odhadovala škody. Když znovu promluvila, vystřídala nadávky kouzla,
jenomže trvalo ještě již zmíněnou hodinu, než skončila. Mezitím se
objevila Minerva McGonagallová a v závěsu za ní Severus Snape s Hermionou
Grangerovou.
„Co se to tady děje?“ zeptala se ředitelka tónem, který naznačoval, že
očekává opravdu dobré vysvětlení.
„Někdo se sem vloupal,“ vysvětlil Draco rychleji, než se madam Pinceová
stačila vzpamatovat. „Šel jsem kolem a všiml jsem si otevřených dveří,
ale ten zloděj už byl pryč.“
„Jak víte, že to nebyl žádný student?“
„Pochybuji, že by se nějaký student,“ zopakoval Draco posměšně (přece jen
od rozhovoru o alkoholu ještě neuběhlo tolik času), „pokusil převrátit
knihovnu vzhůru nohama.“
„Myslíte, že to souvisí s profesorkou Prýtovou?“ obrátila se ředitelka na
Snapea.
Tázaný přelétl očima již napůl uklizenou spoušť a zaváhal. „Možná,“
odpověděl nakonec vyhýbavě, i když si byl téměř jistý, že odpověď zní
ano. Jenže ředitelka nemusela vědět všechno. Popravdě, čím méně toho
věděla, tím lépe. „Nevíme, co přesně se tady stalo,“ dodal.
„To víme naprosto přesně! Ten zloděj, ten drzoun tady udělal šílenou
spoušť, poničil deset vzácných knih a bezpočet těch takzvaně obyčejných a
ukradl jeden velmi vzácný svazek z oddělení s omezeným přístupem, který
už pravděpodobně nikdy nikde neseženeme!“ Madam Pinceová rozhořčením
skoro křičela.
„Jaký svazek?“ zeptal se Snape rychle.
„Sedmý svazek Merlinových spisů.“
„Sedmý svazek?“ zopakoval Draco po chvíli a přerušil tak stísněné ticho,
které v místnosti zavládlo. „Ale ten je...“
„O oživování mrtvých, ano,“ přikývl Snape zachmuřeně.
Konečně se vzpamatovala i ředitelka. „Severusi, nevím, kdo to udělal, ale
ať to byl kdokoliv, může... může napáchat nedozírné škody. Tohle se mi
ani trochu nelíbí.“
„V té knize žádný postup není. Merlin svoje výzkumy v této oblasti nikdy
nedovedl do konce. Před použitím je nutné nejprve dokončit výzkum.“
„Tys četl Merlinovy spisy?“ zeptala se Hermiona dychtivě. Zaváhal, ale
nakonec krátce přikývl.
Ředitelka si ho zkoumavě prohlížela. „Ty jsi byl vždycky zvídavý student,
že, Severusi?“ podotkla nakonec.
Pokrčil rameny. „Některým věcem se nedá odolat. Ale není třeba se bát,
najdeme ho dřív, než se o něco pokusí, Minervo.“
„To doufám, protože jinak budu muset informovat ministerstvo.“ Obdařila
ho posledním znepokojeným pohledem a pak se zcela nepatrně usmála. „Bude
lepší, když o celé této záležitosti prozatím pomlčíme. Všichni,“ umlčela
madam Pinceovou dřív, než stačila zaprotestovat. „A teď dobrou noc.
Ocenila bych, kdyby se vám podařilo nezburcovat celý hrad.“
Osaměli. Po několika minutách madam Pinceová konečně dokončila úklid a
značně nevybíravým způsobem je vyhodila z místnosti.

„Jistě chápete, že dnešní událost staví naše pátrání do zcela jiného
světla.“ Snape zamyšleně poklepával prsty o desku svého pracovního stolu.
Když byli vyhozeni z knihovny, uchýlili se právě do jeho pracovny. Teď
tedy seděl za svým stolem a přemýšlel, zatímco Hermiona i Draco se
usadili do pohodlných křesel před krbem. Nemohl si nevšimnout jejich
poplašených výrazů, stejně jako skutečnosti, že Draco, zřejmě ve snaze
uklidnit ji, vzal Hermionu za ruku a jemně stiskl. Silou vůle potlačil
osten žárlivosti, na to teď nebyl čas, a nadechl se, aby pokračoval ve
své tiché řeči.
„Jsem si jist, že oba velmi dobře chápete, kdo dnes večer navštívil
školní knihovnu. A předpokládám, že všichni tři zároveň víme, co to pro
nás znamená. Stojíme před větším problémem, než jsme dosud předpokládali.
Pokud se náš bývalý přítel,“ zašklebil se směrem k Malfoyovi, „skutečně
pokusí přijít na celý postup oživování a podaří se mu to, budeme stát na
prahu největší katastrofy, která kdy tento svět potkala.“
„Jestli si dobře vzpomínám, před McGonagallovou jsi říkal, že v té knize
není žádný postup,“ ozvala se Hermiona.
„Před McGonagallovou jsem říkal spoustu věcí, které nebyly tak docela
pravdivé. Jistě chápeš, že jí nemůžeme prozradit celou pravdu, do hodiny
bychom tady měli půlku Ministerstva v čele s panem Potterem a to je to
poslední, co si přejeme.“
„Mluv za sebe, Severusi, já bych něčí pomoc docela ocenila. Začínám mít
pocit, že se nám to trochu vymyká z rukou. Už to není jen nějaká veselá
honička s uprchlým Smrtijedem, jde o mnohem víc. Mohl by oživit všechny,
které naše strana kdy zneškodnila.“
„A to by byla teprve zajímavá honička,“ ušklíbl se Draco.
„To není vtipné!“ okřikla ho.
„Ne, není,“ přiznal. „Ale není na místě dělat z toho takovou tragédii,
Hermiono. Pokud už na to ten Smrtijed přišel, stejně nám nic nepomůže. A
pokud ne - času máme ještě dost.“
„V podstatě souhlasím,“ vložil se do rozhovoru opět Snape. „Jsme oproti
němu ve výhodě, na to nesmíme zapomínat. Víme, o co mu jde, stejně tak
jako víme, že ta kniha automaticky neznamená vítězství. A, samozřejmě,
pak je tu také to, že mu stále ještě něco důležitého z Bradavic chybí.“
Téměř se usmál. Téměř.
„Jak to myslíte, že ještě něco nemá?“
„Ach Draco, přemýšlejte trochu, jsem si jistý, že předpoklady k tomu
máte!“ Snape se odmlčel a čekal, jestli to jeho kolegovi dojde. Nedošlo.
„Copak už jste zapomněl, že se pokoušel něco ukrást prostřednictvím
profesorky Prýtové?“
Draco se zatvářil zmateně. „To nebyla ta kniha?“
Snape obrátil oči v sloup a pokoušel se vymyslet co nejkousavější
poznámku. Hermiona, které už očividně docházela trpělivost, ho ovšem s
vysvětlením předběhla.
„To je přece jasné! Kdyby chtěl tu knihu, půjde Prýtová rovnou do
knihovny! Jestliže se pokoušela dostat do ředitelny, znamená to, že se
snažila získat něco jiného. A vzhledem k tomu, že jediné, co teď zmizelo,
byla ta kniha, znamená to, že tu původní věc ještě nemá. Pokud ji tedy
nezískal někde jinde, o čemž pochybuji, protože kdyby to šlo, vůbec by se
nezdržoval snahou dostat se do Bradavic.“
„Bezchybná úvaha, jako vždy,“ pochválil ji Snape chladně. „Nicméně není
na místě situaci podceňovat. Měli bychom se držet společného plánu.“
„Který samozřejmě vymyslíte vy,“ pronesl Malfoy kousavě.
„Samozřejmě,“ přikývl Snape.
„Neměl jsem pocit, že byste dosud příliš stál o spolupráci.“
„Malfoyi, ještě nejsem tak starý, abych nedokázal rozlišit, kdy situaci
dokážu zvládnout sám a kdy už ne! Máte-li s mým postupem problémy, nikdo
se vás o pomoc neprosí. Ale až vás znovuoživený Temný pán obzvláště
krutým způsobem zabije, nechoďte si za mnou stěžovat.“
„Nechte toho, oba dva! Na hádky teď není čas.“
„Fajn,“ rezignoval nakonec Draco, poté, co se ještě chvíli vzájemně
propalovali pohledem.
„Jaký máte plán?“
„Mohli bychom použít nějakou volavku,“ navrhl Snape a ušklíbl se. „To mi
připomíná, že zítra přijede pan Longbottom. Nastupuje jako dočasná
náhrada za profesorku Prýtovou. Jediné, co mě ještě drží na hranici
zdravého rozumu, je vědomí, že prací s rostlinami nelze vyhodit hrad do
povětří.“