„To si ta jedubaba taky mohla odpustit - hned první den,“ hudroval Ron napůl cesty ke kabinetu Carrootové. Odpovědí mu byl jen Harryho povzdech. V cestě pokračovali mlčky a když už byli téměř u cíle, Ron se rozloučil. „Zlom vaz,“ se starostlivým pohledem poklepal Harryho po rameni a pak Harry viděl jen vzdalující se Ronova záda. Otočil se čelem ke svému osudu. Vešel do kabinetu. Pokud čekal oranžovou všude na stěnách, místo obrazů obrázky se štěňátky a na stole oranžový cukr, nedal znát své překvapení, že nic z toho se v místnosti nenacházelo. Byl to jen kabinet, snad až neobydlený, se stolem, za nímž seděla Carrootová se svým úsměvem, který připadal Harrymu jaksi zvrácený. „Zavřete, pane Pottere,“ vyzvala ho žena klidně. „Děkuji. Dnes začnete opisovat toto,“ ženin prst začínající prstenem a končící lakem oranžové barvy ukázal na pergameny a brk na jejím stole. Harryho obočí se stáhlo a něco uvnitř něj se hrůzou a odporem zkroutilo. Brk jež byl nachystán jaksi postrádal inkoust a Harry si moc dobře pamatoval, co to znamená. Ten samý brk Dolores Umbridgeové, díky němuž ministerstvu nic, absolutně nic od té chvíle neodpustil. Voldemort byl naživu a ministerstvo ho za každý jeden pokus upozornit na o lidi potrestal. Jen proto, že se to ministerstvu nehodilo... Harry zatřepal hlavou, aby zapomněl na veškeré tísnivé myšlenky, aby se soustředil na to, co se bude dít. Že se historie bude opakovat. Že Bradavice ovládla druhá Umbridgeová a že on s tím zase nemá moc cokoli udělat. Zasedl za stůl a zeptal se: „Text zní?“ k Harryho podivu jeho hlas nezněl ani přiškrceně a ani poraženecky, nezněl nijak, což Carrootová viditelně neocenila. Záhy se ovládla a pronesla: „Pětsetkrát opíšete větu: Musím se přestat chovat nadřazeně.“ Alespoň něco, pomyslel si Harry, vím, za jak dlouho skončí tahle část mého trestu. Vzal do ruky brk a položil ho na pergamen. Popravdě řečeno dostal strach - ne z bolesti, ale z toho, co se bude dít, až tohle přestane stačit. Větu napsal poprvé a preventivně stiskl volnou ruku v pěst. Ale neucítil ani zašimrání. Větu napsal podruhé - nic. Potřetí a udiveně vzhlédl do hnědých očí Carrootové. „Copak?“ optala se žena s málo důvěryhodným úsměvem. „Došel inkoust?“ „Ne, madam,“ zatřepal Harry hlavou a raději začal opisovat dál. Měl popsané asi tři pergameny s asi sto padesáti větami a bylo asi o dvě hodiny později, když se žena ozvala: „Takže... vy chcete být bystrozorem,“ odříkávala každé slovo, jako by ho jedno po druhém vážila. Harry neodpověděl. „To je velmi zodpovědná práce. Jste zodpovědný, pane Pottere?“ Harry neodpověděl. Tentokrát ne proto, že by se mu nechtělo, ale proto, že nevěděl, co odpovědět. Která odpověď byla ta správná pro tuhle ženu. Ale žena jen pokračovala: „Proto jste ty a tví dva kamarádi přišli zpět sem? Do Bradavic? Chcete být bystrozory?“ Harry na chvilku zvednul zrak, pak se vrátil ke své práci a se sklopeným pohledem řekl: „Já a Ron. Hermiona chce být léčitelkou.“ „Paní profesorko,“ prohlásila se staženými rty žena. „Paní profesorko,“ opakoval po ní Harry s jen kouskem vzteku, který se mu nepodařil skrýt. „Dobrá, dobrá. Tak bystrozoři. Co by se stalo, kdyby vás tam nevzali? Máte náhradní plán? Práci, kterou byste chtěli dělat?“ Harry začal být poněkud obezřetnější a značně podezřívavější a proto jen odpověděl: „Ne, paní profesorko.“ „Ani váš přítel?“ pozvedla žena obočí. „To nevím,“ odvětil Harry a dodal, „paní profesorko,“ upřímně doufal, že teď už mu dá pokoj, ale zmýlil se - ošklivě. „Doslechla jsem se, že vám jde famfrpál, pane Pottere, nebyla by to adekvátní náhrada za post bystrozora? I když - dvě práce se více lišit nemohou, že?“ posmívala se a Harrymu něco uvnitř něj našeptávalo, že to že o tom žena před ním ví, je moc špatné. „Mýlíte se,“ řekl a oči mu plály, „při lovení černokněžníků jde stejně jako při haní ve famfrpálu o férovou hru. Ten kdo podvádí, nemá co dělat na bojišti a uspokojení přinese jak vyhraná hra, tak dopadení zločince, paní profesorko.“ „Pozor na tón, pane Pottere a pozor na slova. Já se nikdy nemýlím,“ když to říkala, tyčila se nad Harrym s výhružkou a když skončila, narovnala se. Pak posměšně dodala: „Musíte být hodně unavený, když už si i hřiště pletete s bojovým prostranstvím. Díky vám přece nejsme ve válce a vy na to nadále nemusíte vzpomínat. Ve stejnou hodinu zítra vás zde očekávám, přijďte včas. I na hodinu přijďte včas. Dobrou noc, pane Pottere,“ odvětila s nonšalantní lehkostí a odešla pryč přes zadní dveře v kabinetu, kterých si Harry doteď nevšimnul. Okamžitě se sebral a odešel. Pergameny na stole se s tichým puf také vytratily. ~~~ „Harry, spusť! No tak. Co ti řekla?“ vyzvídali Harryho přátelé, jakmile se dostal do jejich hado-lví společenské místnosti. „Jaký jsi dostal trest?“ Ale Harry neodpověděl, jen se na ně zadíval, řekl, že je unavený a jde spát a odešel do ložnice, ve které už statečně chrápali Crabbe a Goyle. Harrymu to nevadilo. Bylo dlouho po půlnoci a Harry ještě nebyl ani uprostřed svého přemýšlení a přemítání, o spánku ani nemluvě.