Vánoční prázdniny se pomalu přehouply a bradavické chodby se opět zaplnily studenty. První týden proběhl ve znamení nervózního neklidu, většina studentů se ještě v duchu toulala vzpomínkami na Vánoce, zatímco profesoři už po nich vyžadovali plné pracovní nasazení. Nebylo divu, že v pátek při večeři byli všichni nervózní a podráždění. U Severuse a Draca se k normální školní podrážděnosti přidala ještě vidina nadcházejícího plesu na Ministerstvu, jejich odpor k celé akci po intervenci ministra Pastorka snad ještě vzrostl. Společně i každý zvlášť vymýšleli roztodivné způsoby, jak přežít nejnutnější čas a pak se rychle a nenápadně vytratit. Hermiona se místo toho snažila odhadnout, zda má ještě postavu vhodnou na své dosavadní společenské šaty. Dlouhé minuty se prohlížela v zrcadle, aby nakonec usoudila, že plaší naprosto zbytečně, za uplynulý týden se nic nezměnilo, stále ještě nebylo nic vidět. Jak by taky mohlo, ve druhém měsíci, ušklíbla se sama nad sebou. Plašíš, Grangerová, a úplně zbytečně. Poppy může stokrát říkat, že si toho kouzelníci všimnou už od počátku, ale když na nic nepřišel ani Severus... chováš se jako malá holka! Možná to bylo tím, že se na ten ples tak těšila. Poprvé od konce války se měla setkat se svými školními přáteli a byla z toho více než nervózní. Draco a Severus to měli jednoduché, nikdo z jejich bývalých přátel válku nepřežil. A ti, kteří přežili, seděli jejich vinou v Azkabanu. Jenomže ona se musela připravit na to, že na každém kroku bude potkávat někoho známého. Všichni budou zadaní, všichni si s sebou přivedou své partnery, zatímco pro ni budou mít nejspíš jen soucit, jak jinak, když Ron zemřel a ona je nucena přijít na ministerský ples s hrozivým profesorem Snapem a arogantním Dracem Malfoyem. Jak by mohlo někoho napadnout, že s nimi přišla, protože s nimi přijít chtěla? Jak by někdo mohl věřit, že oba umí být až příliš příjemnými společníky, že ji umí rozesmát? Že to byli právě oni, kdo ji podržel, když se od ní přátelé odvrátili? „Bojíš se?“ zeptala se bojovně svého odrazu v zrcadle. „Samozřejmě, že se bojíš! No tak, Grangerová, přiznej si, že ti na jejich názoru záleží víc, než by tě kdy napadlo. Chceš, aby si mysleli, že jsi úspěšná a šťastná... Vždyť přece proto jsem trvala na tom, že na ten ples půjdu a oni půjdou se mnou!“ oznámila chladnému sklu hořce a setřela si z tváře jedinou osamělou slzu. „Nechtěla jsem vypadat jako ubožák, který nemá s kým jít. Takhle budu vypadat jako ubožák, který si dokáže sehnat jen nenáviděné kolegy... Sakra!“ Jedním prudkým úderem zrcadlo roztříštila na tisíc kousků. Krve, která jí okamžitě zalila dlaň, si nevšímala, opustila svůj pokoj a práskla za sebou dveřmi. Po krátkém zaváhání zamířila za Severusem. Po třetím zaklepání otevřel, očividně překvapený, že ji vidí. „Co je?“ vypálil rozladěně, přesvědčený, že ho přišla znovu otravovat nadšenými řečmi o nadcházejícím večeru. Neodpověděla. Teprve teď si všiml jejího nešťastného výrazu a krvavé dlaně. „Co se ti stalo?“ zeptal se rychle a vtáhl ji dovnitř. „Hermiono, jsi v pořádku? Cos to prováděla?“ „Rozbila jsem zrcadlo,“ vzlykla. „Proč?“ „Mám strach,“ přiznala neochotně. Nevypadal, že by pochopil, co tím myslí. „Co když to nezvládnu?“ zeptala se zoufale. Usadil ji do křesla a prohlížel si zraněnou dlaň, i když to bylo momentálně zřejmě to poslední, co ji trápilo. „Proč bys to neměla zvládnout?“ „Protože... budu se muset pozdravit se spoustou známých lidí, se kterými si už vůbec nemám co říct. A mám pocit, že si s nimi ani nic říct nechci,“ povzdechla si. „Nechci poslouchat, jaké by to bylo skvělé, kdyby tam s námi byl Ron, nechci aby na mě všichni vrhali soucitné pohledy, že jdu na ples zrovna s vámi... promiň, tak jsem to nemyslela, ale...“ „Chápu,“ odvětil klidně. Až příliš klidně. „Budu tam jako černá ovce.“ „Proč?“ „Nevím... prostě... všichni už mají rodinu, žijí obyčejný život, zatímco já...“ „Vadí ti, že nejsi obyčejná? Že nemáš rodinu?“ „Možná...“ „Hermiono, děláš a dělala jsi mnohem důležitější práci než oni všichni dohromady. Nikdy jsi nebyla obyčejná, tak proč to chceš zrovna teď?“ „Opravdu tam musíme jít?“ zeptala se nešťastně. „Je to naše povinnost, sama jsi to zdůrazňovala.“ Ano, tohle rýpnutí si odpustit nemohl. „Pan ministr by nám nepřítomnost neodpustil, to víš.“ „Ale...“ „Názor tvých takzvaných přátel na tvou osobu je to poslední, co by tě mělo zajímat. Důležité je, že sama znáš svou cenu, sama víš, jestli jsi šťastná nebo ne. Jestli jsi si jistá, ostatní ti ublížit nemohou.“ Posadil se jí u nohou a opatrně jí ošetřoval zraněnou dlaň. Mohl použít kouzla, to samozřejmě, ale usoudil, že Hermiona teď mnohem víc potřebuje láskyplné dotyky než rychle zahojenou ruku. Kupodivu to zabíralo. „Takže tohle je tvoje taktika? Ty znáš svou cenu a ostatní tě nezajímají?“ Vyčkávavě si ho prohlížela. Mlčel. „Tak proč tedy všechny tak nenávidíš?“ vypálila najednou. „Protože si to všichni zaslouží,“ řekl tvrdě. „Bojím se, že to nezvládnu,“ přiznala po chvíli tiše. „Tak dlouho jsem je neviděla... děsí mě, kolik lidí tam potkám.“ „Nebudeš tam sama,“ nadhodil. „Budou si myslet, že nikoho jiného nemám,“ připustila zoufale. Znovu vzlykla. „Stydíš se za nás?“ zeptal se Severus a oči mu potemněly. Očividně mu její slova nebyla příliš po chuti. „Ne!“ oponovala. „Samozřejmě, že nestydím, jen... Severusi, pochop, vy budete oba hrát své role, nesnesitelného profesora a arogantního příslušníka čistokrevného rodu... ale co já? Když jim ani nemůžu dát najevo, že takoví vůbec nejste, ne ke mně!“ „Uklidni se, ano? Nemusíme tam být dlouho, můžeme odejít hned, jak se přestaneš cítit dobře.“ Zhluboka se nadechla a kývla. Očekávaný večer nastal. Severus, Draco a Hermiona dorazili na Ministerstvo s malým zpožděním, těžké zimní pláště si nechali v předsálí a zamířili k mladíkovi u vchodu. „Severus Snape, Draco Malfoy a Hermiona Grangerová,“ oznámili mu a vysloužili si tak obdivně zkoumavý pohled. Poté, co je ohlásil, vešli dovnitř. Sál vypadal vskutku velkolepě, připomínal plesy v Bradavicích v době jejich největší slávy. Rozlehlý taneční parket lemovalo množství malých stolků, všude byly rozvěšeny girlandy, které se ve světle obligátních svící tajemně třpytily. Kýč, ušklíbl se Snape. Matně tušil, že tahle výzdoba opravdu nebyla prací pana ministra. Jejich příchod vzbudil až příliš pozornosti. Vlastně se k nim otočily téměř všechny tváře v místnosti a nebylo divu. Od konce války se neukázali na žádné oficiální akci, přitom patřili k největším válečným hrdinům. Jejich práci oceňovali zvláště všichni ti, kteří se po velké bitvě ke své velké smůle setkali s některým z uprchlých Smrtijedů. Draco svou slávu přijímal se zdánlivě klidným výrazem, jak se na syna starého kouzelnického rodu slušelo. Severus nasadil svůj obvyklý povýšený výraz, správně předpokládal, že se zde setká se značnou částí svých bývalých studentů, a pro ty nepotřeboval budit pozitivní dojem. Hermiona se pokusila zářivě usmát a ignorovala fakt, že sice vchází ve společnosti dvou partnerů, ale ani jednoho z nich nenapadne nabídnout jí rámě. Sálem se začal šířit překvapený šepot. Snape se ani nedivil, Hermiona se postarala o to, aby jí neudělali ostudu (ačkoliv to bylo naprosto zbytečné). Snažila se ho přesvědčit, aby protentokrát zvolil jinou barvu než obvyklou černou, ale odmítl, alespoň mu tedy vybrala nejelegantnější oblečení, které našla. Díky tomu se strach v obličejích většiny přítomných smísil s překvapeným uznáním, které věnovali jeho vzhledu, a Severus si vyděšeně uvědomil, že se mu ta změna líbí. Draco byl oblečen v modré barvě tak temné, že chvílemi nebylo poznat, jestli se náhodou nejedná také o černou. Kdyby měl Severus vybrat jediné slovo, které by ho nejvíc charakterizovalo, bylo by to nejspíš nákladné. S lehkým bodnutím si uvědomil, že se až příliš podobá Luciusovi. Malfoy se prostě nezapřel. Hermiona zvolila elegantní temně vínové šaty a na svůj věk až příliš střízlivý vzhled. Pravá profesorka, napadlo ho. Když ji ten večer poprvé uviděl, překvapilo ho, jak moc se změnila od té doby, co tančila na plese s Viktorem Krumem. Byla mnohem dospělejší a vypadala, jako by v dosavadním životě zažila až příliš mnoho. Děsilo ho pomyšlení, jak málo stačilo k tomu, aby se všechny její představy o budoucnosti zhroutily. Plánovala si šťastný život po boku Weasleyho, spoustu dětí a klidnou práci a místo toho strávila pět let lovem a zabíjením těch nejhorších čarodějů, bez jediné vyhlídky na vlastní rodinu. A nakonec skončila s nimi. Osud umí být krutý, ušklíbl se. Ministr Pastorek na ně povzbudivě zamrkal a široce se usmál. Zamířili k němu a až příliš pozdě si stačili všimnout, že jedním z mužů, s nimiž Kingsley právě rozmlouval, je Harry Potter, vedoucí bystrozorského oddělení. Severus protočil oči v sloup, na setkání s panem Potterem opravdu neměl žaludek, ale couvnout už se nedalo. Pottera očividně setkání s nimi také spíš vyděsilo, proto ministrovi něco krátce sdělil a vzdálil se za svou ženou, na kterou se s největší pravděpodobností vymluvil. „Takže jste přece jen přišli,“ pronesl Pastorek spokojeně. „Už jsem se bál, že vás budu muset opět omluvit.“ „Vaši nabídku nešlo odmítnout,“ procedil Snape, zatímco Hermiona se na ministra vděčně zašklebila. Pochopil její naznačené poděkování a kývl. „Předpokládám, že většinu přítomných znáte,“ navázal Pastorek, „přesto je tu pár lidí, kterým bych vás rád představil.“ Následující nekonečnou hodinu strávili v jeho společnosti. Vodil je po sále od jednoho kouzelníka k druhému a neustále je někomu představoval. S každým museli prohodit alespoň několik zdvořilých slov, vyslechli si až příliš pochval na svou bývalou práci, až příliš povzbudivých komentářů o užitečnosti vzdělávání nejmladší generace a v neposlední řadě až příliš otázek ohledně bezpečnosti současného světa. Ve chvíli, kdy si Snape přísahal, že příštího člověka, který se zeptá, jestli jsou opravdu všichni Smrtijedi bezpečně odstraněni, zabije nějakou hodně ošklivou smrtí, celé to martyrium skončilo a oni byli konečně propuštěni k volné zábavě. Oddechli si všichni tři bez výjimky. Po němé dohodě se rozešli každý na jinou stranu - Draco zamířil k baru, Severus se vydal najít nějaké klidné místečko v rohu a Hermiona se rozhodla trochu projít kolem, aby našla nějaké bývalé spolužáky. Na parketu si všimla Nevilla s Hannah Abbottovou a kousek od nich George Weasleyho s Angelinou Johnsonovou. Všichni čtyři jí kývli na pozdrav, George dokonce vesele zamával. Pomalu procházela sálem. Na druhé straně místnosti zahlédla Viktora Kruma, ale nebyla si úplně jistá, jestli by s ním chtěla mluvit. Stále ještě si posílali zdvořilá přání k Vánocům, ale tím jejich kontakty končily. Zaregistrovala Ginny Potterovou v družném hovoru s někým z ministerstva a opodál Lenku Láskorádovou, která vyhlížela stejně étericky jako kdysi ve škole, a také své kolegy z Bradavic, ředitelku McGonagallovou, Filiuse Kratiknota a samozřejmě i lehce omámenou Sibyllu Trelawneyovou. Zdálo se, že se všichni skvěle baví. Nechtěně si vzpomněla na svůj první rok v Bradavicích a na to, jak zoufale osamělá se tehdy cítila. Ta vzpomínka ji zabolela u srdce, ale ještě víc bolelo, když si uvědomila, že tady na tom hloupém ministerském plese se cítí stejně. Jako by sem nepatřila, jako by tady každý někoho měl, všichni se skvěle bavili, jen ona stála sama na kraji sálu a cítila se naprosto ztracená. Už tehdy v prvním ročníku se uměla skvěle ovládat, ale během těch dlouhých let dovedla umění přetvářky k dokonalosti, v poslední době samozřejmě s vydatnou pomocí pánů Snapea a Malfoye. Usmívala se svým nejvřelejším úsměvem a pečlivě zvažovala své možnosti. Opět, jako pokaždé na takové akci, záviděla těm dvěma, že jsou schopni tak skvěle splynout s davem. Zatímco oni se v klidu někde skrývali ve stínech s naprosto povznesenými výrazy, ona na sebe poutala pozornost většiny přítomných. Přemýšlela, kterou možnost útěku by měla využít. Ráda by něco pojedla, ovšem u připraveného stolu právě postávala Ginny se svým společníkem a ona nechtěla budit dojem, že se k nim snaží jakoby náhodou připojit. Podobně lákavý byl i bar, jenomže tam zase seděl Draco a ona nechtěla, aby si někdo myslel, že za ním běhá. Mohla by si také najít nějaký zapadlý stoleček a tvářit se, že tady vůbec není. Rozhlédla se. Ne, to nepřicházelo v úvahu. Jestli tady vůbec nějaký zapadlý stoleček byl, a Hermiona v úvahách zdůraznila slůvko jestli, už u něj dávno seděl Severus. Zbývala tedy poslední možnost - prostě odejít. Jít se projít, zůstat venku dostatečně dlouho a doufat, že až se vrátí, budou moct jít domů. Poslední možnost se zdála být nejlepší. Hermiona se ještě jednou s úsměvem rozhlédla a pak zamířila ke vchodu, aniž by si všimla dvou mužů, kteří k ní z opačných směrů mířili. A vlastně ani oni dva si sebe navzájem nevšímali. I když to vypadalo na vyrovnaný souboj, blonďák byl nakonec přece jen rychlejší. „Hermiono,“ zastavil ji známý hlas. Překvapeně se otočila a hleděla přímo do očí Draca Malfoye. „Smím prosit?“ zeptal se s lehkým úsměvem a nabídl jí rámě. Přijala. „Odlepil ses od baru?“ rýpla si. „Jak vidíš,“ odpověděl. „Na plese se má především tančit,“ poučil ji těsně předtím, než ji vzal do náruče. Usmála se. „Samozřejmě,“ kývla. „Děkuji.“ Tázavě pozvedl obočí a chvíli ji opatrně pozoroval. Nakonec se na nic nezeptal a Hermiona mu za to byla velmi vděčná. Netušila, jak by měla bývalému zlatému chlapci vysvětlovat, co jsou pocity osamělosti. Ani jeden z nich si nevšiml nevraživého zeleného pohledu, který je propaloval. Harry Potter zastavil svou cestu za dávnou kamarádkou právě ve chvíli, kdy ji Malfoy oslovil, a teď jen nesouhlasně sledoval, jak přátelsky se k sobě ti dva chovají. I když byl Malfoy na jejich straně, neznamenalo to, že by na něj změnil názor, a to, že Hermiona očividně obrátila o sto osmdesát stupňů, mu na náladě nepřidalo. Neměla se s ním vůbec bavit, natož pracovat, smát se a... bůhví, co ještě. Byl to Malfoy, Malfoy, sakra! Copak to pro ni vůbec nic neznamenalo? Copak zapomněla na ta léta, kdy se nesnášeli a neřekli o sobě jediné dobré slovo? Copak jí nedošlo, jak moc ho to bude bolet, když se začne přátelit právě s tím čistokrevným bastardem? Anebo jí to došlo a... dělala mu to naschvál? Harry naposledy potřásl hlavou a vydal se za svou chápavou manželkou. Potřeboval si postěžovat, jak byl hanebně vyšachován, a vyslechnout si její názor na celou situaci. A možná, že se jí zeptá i na její názor na Hermionu. Opravdu by dokázala být tak pomstychtivá? Ať tak, či tak, Ginny si bude vědět rady. Ginny ho dokázala uklidnit vždycky. Ginny ten nechtěný souboj o Hermionu sledovala prakticky od začátku a měla nejasné tušení, že to bude Draco Malfoy, kdo k ní dojde jako první. Nemýlila se. Když pak viděla Harryho výraz, věděla, že je zle. Naprosto přesně věděla, že tohle Harry jen tak nepřejde a že bude muset nasadit veškeré své schopnosti, aby ho uklidnila a vyvrátila mu všechny hloupé teorie, které by ho mohly napadnout. S tímhle už měla své zkušenosti, Harry byl sice skvělý člověk, ale trochu popudlivý. A pokud šlo o Malfoye nebo ještě hůř o Snapea, stával se z něho pravý paranoik. „Vidělas to?“ vyplivl zhnuseně, jen co k ní došel. Usmála se. „Samozřejmě.“ „Ona mu normálně dala přednost! Už zase!“ A jéje! „Harry, Hermiona vůbec netušila, že za ní někdo jde, natož aby věděla, že jste to vy dva. Nemohla si mezi vámi vybrat, když o vás nevěděla! Malfoy byl prostě jen rychlejší.“ „Udělal mi to schválně!“ „Miláčku, on tě taky neviděl. Stejně jako ty jsi neviděl jeho, dokud za ní nedošel,“ vysvětlila. Alespoň se o to pokusila. Bezvýsledně. „Ginny? Myslíš, že se mi Hermiona mstí za to, co jsem jí tehdy řekl?“ zeptal se, v hlase napůl obavy, napůl vztek. „Ne, to si tedy opravdu nemyslím. Jestli chceš vědět pravdu, Harry, myslím si, že ti to ještě neodpustila a možná ani nikdy neodpustí, pokud se k ní budeš chovat takhle, ale mstít se ti nechce.“ „Jak se k ní chovám?“ nechápal. Povzdechla si. „Ignoruješ ji. Copak sis nevšiml, jak byla bezradná, když přišli? Ale ty ji tam klidně necháš stát, jako by to ani nebyla tvoje kamarádka.“ „S někým jsem mluvil, nemohl jsem jen tak odejít,“ bránil se. „Ano, samozřejmě, s někým jsi mluvil.“ Už jí docházela trpělivost. Takže už byl zabedněný i ohledně Hermiony, opravdu skvělé! „A jak si myslíš, že jí bude, až zjistí, žes ji nechal špehovat?“ „Nenechal jsem ji špehovat! Neville mi dává zprávy o Bradavicích...“ „Harry, oba dva víme, že Neville ti dává zprávy především o Hermioně. Nebude se jí to líbit, až to zjistí.“ „Nezjistí to.“ „Když myslíš,“ odsekla. „Ginny, miláčku, nezlob se. Vždyť víš, že o ni mám jenom strach. Jsou to parchanti, nedá se jim věřit! Ona s nimi není v bezpečí... Nenávidím je, Ginny!“ „Ale Hermiona vypadá spokojeně,“ namítla. Jen se pochybovačně ušklíbl. „Viděls, jak se na ni Malfoy dívá?“ „Co?“ Harry je pohledem vyhledal na parketu a chvíli je pozoroval. Jeho úhlavní nepřítel a nejlepší kamarádka. Pěkný páreček, ušklíbl se. Nejradši by ho na místě zabil a ji nechal zavřít ke svatému Mungovi. Očividně nebyla při smyslech, nemohla vědět, co dělá. Jak by jinak mohla tančit s Malfoyem? Jak by se na něj mohla usmívat?! „Sluší jim to,“ ozvala se znovu Ginny. Harry se zatvářil odmítavě. „Zabiju ho, jestli se jí jenom dotkne. Je to hajzl!“ „No tak, Harry, nemyslím, že by jí chtěl ublížit. Myslím, že ji má rád.“ „Ona neví, co dělá. Ze zoufalství se pomátla.“ „Jak můžeš něco takového říct? Místo abys byl rád, že je zase šťastná, se rozčiluješ a obviňuješ ji ze šílenství, protože tě štve, že jsi ji z toho nedostal ty, ale oni dva!“ „Mlč, nic o tom nevíš,“ pronesl zlověstně a ošklivě se na ni podíval. „Je to její život, Harry,“ dodala smířlivě. Nechtěla se hádat, ne teď, ne kvůli nim. Věděla, že ho to časem přejde. Vždycky všechno přešlo. „Poradí si sama.“ Beze slova se na ně ještě jednou podíval a zamířil k baru. Potřeboval se napít, aby zchladil vztek, který ho ovládl. Samozřejmě, že měla Ginny pravdu, jako vždycky! Měl pocit, že jako kamarád naprosto selhal. Nedokázal jí pomoct a tím ji vehnal do spárů těch dvou zrádců, Malfoye a Snapea. Ano, bojovali za ně, to věděl, ale to nemohlo smazat nic z toho, co udělali předtím, těch sedm let nenávisti, Brumbálovu vraždu, nic! A ona si přes to všechno vybrala je, s nimi trávila veškerý čas, je bránila a co víc, oni ji dokázali dostat z hlubiny zoufalství. Ne, tohle jim zapomenout nedokázal. Byl si jistý, že ti dva jednou Hermionu znovu opustí, jako to udělali, když jejich práce skončila. Odejdou a nechají ji samotnou – a to ji zničí. A pak tady bude čekat on...