Hermiona upila ze své skleničky a upřímně se na Angelinu usmála. Bylo tak
povznášející mluvit s někým, kdo se usmíval a netrousil všude kolem
sarkastické připomínky! Připomínalo jí to minulost, dobu před válkou, kdy
byly Bradavice ještě bezpečné a nebelvírská společenská místnost se
otřásala smíchem nad vtípky dvojčat Weasleyových nebo burácivým nadšením,
když slavili vítězství ve famfrpálu. Jenomže to už bylo dávno pryč, po
Fredově smrti se George hodně uzavřel do sebe a i když vztah s Angelinou
ho očividně znovu vzpružil, nikdy už to nebylo jako dřív. Byli dospělí a
to, alespoň pro Hermionu, znamenalo, že některé zážitky už se prostě
zopakovat nedaly.
„Jak se teď máš, Hermiono?“ zajímala se Angelina. „Slyšela jsem, že učíš
v Bradavicích.“
„Ano, lektvary.“
„Předpokládám, že tím jejich obliba mezi studenty prudce stoupla,“
zasmála se Angelina a rozpustile zamrkala. „A Snape?“
„Ten se vrátil k obraně. A kupodivu její obliba mezi studenty neklesla,“
rýpla si trochu ironicky. Angelina se rozesmála.
„Slyšela jsem, že Snape byl první opravdu schopný učitel na obranu, pokud
tedy nepočítám Lupina,“ připustila. „A co jinak? Nějaký muž na obzoru?“
zeptala se a spiklenecky se zašklebila.
„Ne,“ odpověděla Hermiona rychleji, než čekala. „A než se zeptáš, není to
kvůli Ronovi. Prostě se jen nikdo vhodný neobjevil.“ Pokrčila rameny a
omluvně se usmála. Doufala, že to Angelina pochopí a nebude se dál
vyptávat.
„On se někdo najde,“ usmála se bývalá střelkyně povzbudivě a znovu
zamrkala. „Třeba zrovna dneska.“
„Třeba. Ale koukám, že ty vypadáš docela spokojeně,“ podotkla a usmála se
směrem k Georgeovi, který se právě rozloučil s nějakým ministerským
úředníkem a zamířil k nim.
„Jo, nemůžu si stěžovat,“ mrkla Angelina potřetí.
„Ještě aby sis stěžovala,“ vložil se do hovoru George, který se k nim
právě připojil. „Vídáš se občas s Harrym, Hermiono?“
Zaváhala. „Vlastně ani ne.“
„Takže jsi tu novinu ještě neslyšela?“ George se rozzářil.
„Jakou?“
„Jsem těhotná,“ přiznala Angelina a trochu zčervenala.
Hermiona se zarazila, teprve teď si všimla jejího vypouklého bříška.
Chvíli na něj beze slova zírala. Takže takhle budu vypadat taky? napadlo
ji vzápětí. Přemýšlela, co by se asi stalo, kdyby se na ně podívala a
řekla: Já taky. Co by asi dělali, co by řekli? Byli by určitě překvapení,
obzvlášť, když před chvílí přiznala, že v jejím životě žádný muž není.
Samozřejmě, v mém životě jsou přece muži dva, ušklíbla se v duchu.
Nakonec přece jen vzhlédla a zářivě se usmála.
„To je báječné! Moc vám gratuluju!“ Byla pevně rozhodnutá s nimi ještě
chvíli konverzovat, přece jen se s budoucí matkou nesetkala každý den a
tohle téma ji zajímalo, jenomže pak George Angelinu objal a něžným
pohybem ji pohladil po bříšku. To něžné gesto ji naprosto vyvedlo z míry.
Její poblázněné hormony zareagovaly s nebývalou silou a Hermiona se málem
rozplakala. Absolutně nechápala, co se to s ní děje, bylo přece naprosto
normální, aby muž své těhotné ženě prokazoval pozornost a péči, tak proč
z toho byla tak vykolejená?
Protože moc dobře víš, že oni to nikdy dělat nebudou! Nenašla jsi ani
odvahu jim to říct, protože víš, že budou všechno, jen ne nadšení.
Nemůžeš přece čekat, že by se o tebe starali, že by někdy mohli na
veřejnosti dát najevo, že je to taky jejich věc, ne jen tvoje, že by se
snad mohli těšit... Udělalo se jí špatně. Pohledem zabloudila k baru, kde
se Severus s Dracem právě neočekávaně potkali, a jen silou vůle
potlačovala slzy, které se ji snažily přemoct. Ne, nebudu plakat, ne
tady, ne teď! Potřebovala vzduch a potřebovala ho rychle. Už nedokázala
ve společnosti toho šťastného páru strávit ani jedinou minutu, musela
okamžitě pryč. Bylo to jako tenkrát s Harrym a s Ginny, když Ron zemřel.
„Hermiono, jsi v pořádku?“ zeptala se Angelina s obavami. „Hrozně jsi
zbledla.“
„Já... myslím, že... potřebuju vzduch... trochu se mi zamotala hlava...
omlouvám se,“ vykoktala a rychle zamířila ven ze sálu. Tak tohle jsem
nezvládla... ale kdo to sakra mohl tušit? Jak jsem sakra mohla vědět, že
je Angelina těhotná? Jak jsem mohla vědět, co to se mnou udělá? Zastavila
se až na terase a prudce oddechovala, aby konečně zahnala nezvané slzy.
Musela se bezpodmínečně uklidnit, dřív, než ji tu někdo uvidí. Nemohla si
dovolit, aby ji někdo viděl v tomhle stavu, protože pak by nevyhnutelně
následovala spousta otázek, na které nechtěla odpovídat. Nikomu.
„Je tam dost vydýcháno, že?“ ozval se za ní známý hlas. „Divím se, že to
tam Angelina vydrží, ještě si pamatuju, jaké to bylo utrpení pro mě, když
jsem byla těhotná.“
Není to tak hrozné, taky jsem to tam vydržela, řekla v duchu a pohlédla
vedle sebe, na Ginny Potterovou, která s lehkým úsměvem pozorovala noční
oblohu.
„Je to krásné, že?“ zeptala se. Hermiona mlčela, protože úplně nechápala,
o čem je řeč.
„Budou mít dvojčata, kluky,“ objasnila Ginny vzápětí. „George se směje,
že mu určitě budou vracet všechno, co kdy oni udělali našim. Ale myslím,
že ve skutečnosti z toho má strach, některé ty věci si pamatuje až moc
živě.“ Tichounce se zasmála. „Víš, jednoho z nich pojmenují Fred. Oba
jsou přesvědčeni, že to bude osudové.“
„Třeba opravdu bude,“ odpověděla Hermiona. „I když pro jejich vlastní
dobro doufám, že ne.“
„Dlouho jsme se neviděly,“ navázala Ginny po chvíli. „Chybělas mi.“
„Opravdu?“ Hermiona se neubránila ironickému nádechu.
Konečně se na ni Ginny podívala. „Opravdu, Hermiono. Hodněkrát jsem za
tebou chtěla jít, ale,“ zaváhala, „nebyla jsem si jistá, jestli jsem
vítaná. Myslím, že bys mě neviděla ráda.“
„Nebylo to jednoduché,“ ozvala se Hermiona po chvíli. „Nemohla jsem se
dívat na to, jak jsou všichni šťastní, když já jsem svoje štěstí
nenávratně pohřbila, chápej.“
„Chápala jsem to už tenkrát... já ano. Harry... to, co ti řekl, nebylo
správné, ale myslím, že se jen bál, že tě ztrácí, stejně jako ztratil
Rona. Zůstala jsi mu jenom ty, bál se o tebe.“
„Bylo to správné řešení, Ginny, věř mi.“
Mlčky se dívaly na zářivé hvězdy a vzpomínaly. Na školní léta, na válku,
na Rona, na zoufalství po jeho smrti, na rozhovory, které následovaly,
když se rozhodla pracovat s Malfoyem a Snapem, na veselé svatební
přípravy i ten nešťastný poslední rozhovor, v němž Harry napadl Snapea a
oni se rozešli, aniž by se toužili ještě někdy setkat. Nebyly to hezké
vzpomínky ani pro jednu z nich, znamenaly příliš mnoho ztrát.
„Jsi šťastná?“ zeptala se po dlouhém mlčení Ginny a zkoumavě se na dávnou
kamarádku zadívala.
Hermiona váhala. „Jsem,“ odpověděla nakonec. Byla si jistá, že tentokrát
nelže. Ano, byla šťastná. I přes všechny výhrady, které ke svému životu
měla, přesto, že opustila přátele kvůli dvěma mužům, kteří za to podle
všeobecného mínění vůbec nestáli, se cítila šťastná.
„A ty, Ginny?“
„Nikdy jsem nebyla víc.“ Opět se odmlčely, tentokrát to ovšem Ginny
nevydržela dlouho. „Máš Malfoye ráda?“ zeptala se opatrně.
„Cože?“
„No, já... nezlob se, ale... všimla jsem si, jak se na tebe Malfoy dívá.
Tak by mě zajímalo, jestli je to vzájemné.“
„Nezlob se, ale nechci o tom mluvit. Je to... složité, Ginny. Moc
složité.“
„Hermiono, Harry... není jednoduché zrazovat vlastního muže, ale tohle
bys měla vědět. Harry požádal Nevilla, aby mu podával zprávy z Bradavic.
Jsem si jistá, že pokud jste s Malfoyem,“ zaváhala, jak vybírala vhodné
slovo, „přátelé, Harry z toho nebude nadšený. Nerada bych, abys kvůli
tomu měla nějaké potíže.“
„Měly bychom se vrátit dovnitř,“ prohlásila Hermiona klidně. Jejich
rozhovor se začínal stáčet směrem, který jí rozhodně nebyl příjemný. O
tomhle nechtěla mluvit s nikým, natož s manželkou Harryho Pottera, i když
ta manželka bývala její nejlepší kamarádkou. Ze všeho nejvíc se toužila
vrátit zpět do sálu, najít Severuse a schovat se v jeho náruči, jenomže
to nemohla. Tak se alespoň rozhodla vrátit do sálu, dát si skleničku
něčeho přísně nealkoholického a vyhledat Severuse pohledem.
„Dobře,“ souhlasila Ginny. „A pokud jsem se tě dotkla, omlouvám se, to
jsem nechtěla.“
Hermiona se zarazila. Možná, že Ginny opravdu odsoudila příliš tvrdě,
možná s tím, co řekl a udělal Harry, vůbec nesouhlasila. Třeba jí opravdu
chyběla.
Bok po boku vešly zpět do sálu. Už se chtěla rozloučit, když ji náhle
Ginny chytila za zápěstí a nasměrovala ji k opodál stojícímu
kouzelníkovi, který vypadal poněkud roztržitě.
„S někým tě musím seznámit,“ zasmála se, „bude se ti líbit. Je to otcův
podřízený, Gordon Wells, a otec si s ním ohromně rozumí, je to stejný
nadšenec do mudlovských věcí jako on. Harry se v jeho přítomnosti vždycky
musí strašně přemáhat, aby se nerozesmál nahlas. Gordone!“ zavolala na
roztržitého muže. Otočil se na ně. Vypadal poměrně nenápadně, takový
lehce zapomenutelný typ, nebýt obrovských brýlí, které mu skoro padaly z
nosu.
„Ginevro, jaké příjemné překvapení!“ Měl nenápadný i hlas.
„Gordone, tohle je Hermiona Grangerová.“
Muž na ni vytřeštil oči a okamžitě zrudl. „Slečna Grangerová, jaká čest,“
zamumlal a napřáhl k ní ruku. „Jmenuji se Gordon Wells.“
Ginny měla pravdu, zábavnějšího člověka Hermiona snad ještě nepotkala.
Svým nadšením opravdu velmi připomínal pana Weasleyho a o mudlovských
věcech dokázal vyprávět s takovým zápalem, že by ho mohla poslouchat snad
celé hodiny, aniž by se začala nudit. Nevadilo jí ani, když je Ginny po
chvíli nechala o samotě a odešla za svým manželem.
Rozhovor s Gordonem jí také umožnil pořádně se rozhlédnout po sále, aniž
by vypadala zoufale. Kupodivu tu bylo méně známých tváří, než čekala.
Nebo si možná jen nepamatovala bývalé spolužáky z jiných ročníků, na
rozdíl od Severuse, který si dokázal vybavit každého studenta, kterého
kdy učil. Bude se ho na to muset později zeptat. Pokusila se ho vyhledat
pohledem. Když ho konečně našla, v šoku se málem udusila vlastní
limonádou. Severus opět seděl u svého zastrčeného stolku a tvářil se
odmítavě, ale tentokrát nebyl sám. Na vedlejší židli seděla drobná
blondýnka a pokoušela se na Snapea zapůsobit svůdnými úsměvy. Hermiona
pocítila osten žárlivosti a na malou chvíli byla v pokušení okamžitě za
nimi zajít a říct té potvoře pěkně od plic, co si o ní myslí, ale pak si
všimla, jak zoufalé pohledy po ní Severus hází, a rozesmála se tak, že se
málem udusila podruhé.
Ta sladká dívenka se zřejmě rozhodla, že uznávaný věděc a válečný hrdina,
navíc pověstný starý mládenec, bude partie přesně pro ni a teď se na něj
snažila využít veškeré půvaby svého mládí. Jenomže ta skvělá partie její
pozorností očividně vůbec nadšena nebyla. Hermiona by se vsadila, že na
ni Severus zkusil vše od svých pověstných pohledů, přes sarkastické
poznámky, až po naprostou ignoraci, ale ona byla zřejmě buď tak hloupá,
že jí to nedošlo, nebo tak vytrvalá, že se nenechala odradit. Hermiona
zřetelně cítila jedinou myšlenku, kterou k ní Severus úpěnlivě vysílal:
Zachraň mě! Jenomže z nějakého nejasného důvodu měla pocit, že taková
malá lekce mu jen prospěje. On ji taky nezachránil, když stála sama na
kraji parketu a neměla nikoho, kdo by se s ní bavil. Zasloužil si to a
Gordon byl navíc tak zábavný společník! Naposledy se na Severuse usmála a
pak se odvrátila zpět k vyprávějícímu muži.
Gordon zrovna vyprávěl o poslední nehodě s mudlovskými přístroji, která
se jim stala (zdálo se, že Arthur stále ještě tak docela nepochopil, jak
funguje elektřina), když se Hermiona najednou přestala smát a trochu
vyděšeně zírala za něj. Přemýšlel, jestli se má zeptat, co se děje, nebo
se raději rovnou otočit.
„Dovolíte?“ ozval se za ním ledový hlas. Otočil se. Severus Snape, další
hrdina, stál až příliš blízko a měřil si ho nenávistným pohledem. Něco už
o tomhle člověku slyšel a to něco stačilo na to, aby roztřeseně přikývl a
okamžitě vyklidil pole.
„Myslela jsem, že netančíš?“ obrátila se k němu Hermiona překvapeně, když
ji táhl přímo na parket. Byl naštvaný. Rozzuřený na nejvyšší míru.
Nemusela být psycholog, aby to poznala, vztek odkapával z každého jeho
pohybu.
„Taky obvykle neflirtuju,“ vyprskl a pohledem vyděsil k smrti nějakého
chudáka, který se mu omylem připletl do cesty.
„Cože?“ Hermiona zjistila, že jí tok jeho úvah jaksi uniká. Flirtoval?
Přísahala by, že Severus takové slovo ani nezná, natož aby ho kdy
vyslovil, ale... No jistě! Najednou jí to všechno došlo. Ta malá
čarodějka, která si ke Snapeovi přisedla do jeho zapadlého kouta a
pokoušela se s ním konverzovat.
Bolestivě jí stiskl ruku a otočil si ji čelem k sobě. Zaujali taneční
postoj.
„Moc dobře víš, že nestojím o žádné mladé čarodějky, které by se mi
chtěly dostat do postele!“ zašeptal vztekle, s ohledem na okolní páry.
„Skutečně?“ povytáhla obočí. „To bych se měla přestat snažit,“ zašeptala
ještě tišeji než on. Tohle opravdu nemusel nikdo slyšet.
„Nehraj si se mnou!“
Usmála se. „Vyčítáš mi, že jsem tě nepřišla zachránit?“ Vztekle se
ušklíbl.
„Myslela jsem, že ti společnost jenom prospěje,“ pokračovala nevinně.
„Vypadala sympaticky,“ nadhodila.
„Ne.“
„Ne? To je všechno, co na to řekneš?“
„Chceš se mě zbavit?“ zeptal se najednou.
„Samozřejmě,“ odpověděla kousavě. „Už jsem ti dala inzerát do Denního
věštce.“
Téměř se zastavil. Na obličeji měl stále stejný neproniknutelný výraz,
ale když se mu podívala do očí, překvapeně si uvědomila, že v nich vidí
strach a... bolest.
„Pokud se mě chceš zbavit,“ pronesl přiškrceným hlasem, když pokračovali
v tanci, „stačí říct. Nechci ti stát v cestě.“
Teď se zastavila ona, ve tváři nehrané zděšení. Znovu ji vtáhl do víru
tance, dřív, než si někdo stačil všimnout, že něco není v pořádku.
„Severusi,“ zašeptala sotva slyšitelně. Naklonil se k ní. „Tohle je ta
největší hloupost, kterou jsi kdy řekl. Zbláznila bych se bez tebe.“
Celým tělem vnímala jeho úlevu. Překvapil ji a vyděsil, nečekala, že by
její nevinný žert mohl vzít tak vážně. Usmála se na něj a ještě víc se k
němu přitiskla. Najednou jeho sevření zesílilo a ona cítila, jak se mu
podlomila kolena. Obličejem se mu mihl stín bolesti, křečovitě jí stiskl
prsty. Měla pocit, že ji využívá jako oporu, jako by se na nohou držel z
posledních sil.
„Co se stalo?“ zeptala se zoufale a snažila se nevnímat bolest z jeho
stisku.
„Znamení,“ vydechl. „Musíme pryč!“
Lehce ho podepřela a doufala, že nevzbudí příliš mnoho pozornosti. Očima
se snažila najít Draca, protože tušila, že ani on nebude v pořádku. Měla
štěstí, zahlédla ho vycházet ze sálu a očividně nevypadal nejlíp. Čekal
na ně za dveřmi, v tmavém koutě u východu na terasu. Byl ještě bledší než
obvykle a silně si svíral levé předloktí.
„Co to je?“ zeptal se a zoufalství z něj jenom čišelo. „To přece... on
přece... nemůže být zpátky, že ne?“
Snape prudce vydechl a opřel se o stěnu. Na chviličku zavřel oči a když
je opět otevřel, vypadal znovu při plné síle.
„Ne. Ale náš Smrtijed se zřejmě naučil ovládnout Znamení. Musíme do
Bradavic, rychle, něco se stalo.“