Zatímco Severus s Dracem se pokoušeli vydýchat nenadálou bolest a
vyzvednout pláště, Hermiona se vydala za ministrem Pastorkem, aby mu
vysvětlila jejich náhlý odchod. Odtáhla ho stranou od společnosti a mezi
čtyřma očima mu sdělila, že Draca opět začala trápit poraněná noha a
Severus, ač by to nikdy nepřiznal, už taky nevydrží to, co zamlada (a
modlila se, aby se zrovna tohle k Severusovi nikdy nedoneslo, protože za
takové znevážení by ji snad i zabil), a ona bude klidnější, když bude mít
jistotu, že se oba dva dostanou v pořádku domů. Kingsley se celou dobu
chápavě usmíval a nakonec prohlásil, že stejně vydrželi mnohem déle, než
očekával a že doufá, že příště nebude muset používat tak ošklivé
nátlakové metody, aby docílil jejich přítomnosti.
Do Bradavic se přemístili zhruba čtvrt hodiny poté, co se ozvalo Znamení
zla. A byl to opět Severus Snape, kdo je, hnán neomylným instinktem, vedl
přímou cestou do sklepení.
„Cítím tu magii,“ vysvětloval cestou, „něco se tam stalo!“
Hledaným místem byl kabinet lektvarů. První, čeho si všimli, byly dokořán
otevřené dveře, než ovšem stačili vejít a zjistit škody, ozvalo se ze
stínu vedle kabinetu slabé zasténání. V příští vteřině tím směrem mířily
tři hůlky, Draco, který stál nejblíž, se nakonec postaral o světlo. Ze
země se právě pokoušel sebrat nějaký student, s bolestným výrazem se
držel za hlavu a úpěl.
„Pane Campbelle,“ oslovil ho Severus ostře a Hermiona opět musela
obdivovat jeho paměť, „co tady děláte?“
Student, kterého si Hermiona nakonec zařadila do sedmého ročníku, se
značně vyděšeným výrazem vzhlédl. Zdálo se, že je v pořádku, až na hlavu,
kterou si stále svíral v dlaních, a viditelný zmatek na něm nebyla vidět
žádná vnější zranění.
„Já... pane pro-profesore... já,“ pokoušel se vytvořit souvislou větu.
„Pane Campbelle,“ zopakovala Hermiona a pokusila se o mnohem příjemnější
tón, „potřebujeme vědět, co se tady stalo.“
„Pokoušel jste se vloupat do kabinetu?“ vypálil Severus ostře. Mladík se
roztřásl a začal prudce vrtět hlavou na znamení nesouhlasu.
„Já... nevím... nepamatuju si to,“ vykoktal nakonec nešťastně.
„Co jste dnes večer dělal? Potřebujeme vědět vše, na co si dokážete
vzpomenout,“ zkusila to Hermiona znovu a sjela Snapea vyčítavým pohledem.
„Byl jsem... měl jsem... rande,“ hlesl mladík a zčervenal.
„S kým?“ Severus se očividně rozhodl pro metodu cukru a biče.
„S Luisou... Luisou Lennoxovou.“
„Myslíte slečnu Lennoxovou z Nebelvíru?“ zapojil se poprvé do rozhovoru
Draco.
„A-ano, pane profesore.“ Mladík se odmlčel a zčervenal ještě víc. Bylo to
pochopitelné, sám patřil do Zmijozelu - a Zmijozel s Nebelvírem mezi
sebou stále ještě měli až příliš sporů.
„Pokračujte,“ pobídla ho Hermiona laskavě a ze všech sil se snažila skrýt
netrpělivost.
„Byli jsme venku... u jezera... já... no, byl to... byl to můj nápad,
báli jsme se, že nás někdo uvidí... byli jsme se projít k Zapovězenému
lesu...“ Dwight Campbell se opět odmlčel a Hermiona cítila, jak se jí
žaludek svírá postupujícím strachem. Pokud byl u Zapovězeného lesa, mohlo
to znamenat, že... jestli se s ním opravu potkal, tak díky bohu za to, že
ještě žije!
„Pohádali jsme se,“ navázal Dwight nešťastně. „Luisa si myslela, že se za
ni stydím... tvrdila, že se nemáme před kým schovávat... ale já... víte,
ona... no...“
„Ona je z Nebelvíru,“ dopověděl Draco a chápavě se usmál. Hermiona po něm
střelila překvapeným pohledem, netušila, že zrovna on by pro něco
takového mohl mít pochopení. Zato Severus mlčel a tvářil se nezúčastněně.
Hermiona si ale byla jistá, že mladíka chápe, možná až příliš dobře.
„Ano... když jsme se pohádali... křičeli jsme na sebe... a Luisa pak
utekla! Ještě chvíli jsem tam seděl, sám, víte... a pak už bylo jen pár
minut do večerky... chtěl jsem se vrátit... jenomže jsem za sebou slyšel
kroky... vyděsilo mě to a chtěl jsem utéct... ale upadl jsem na zem a
nemohl jsem se zvednout... a pak už si nic nepamatuju... jen jak jsem se
probudil tady a byli jste tu vy,“ dokončil bezvýrazně a znovu se chytil
za hlavu.
„To je v pořádku, Dwighte,“ poplácala ho Hermiona po rameni, „moc jste
nám pomohl. Dopravíme vás na ošetřovnu a zítra vám bude zase dobře.“
Chlapec přikývl, ale zůstal sedět na zemi. Severus k němu přiklekl a
pozorně si prohlížel jeho oči.
„Imperius,“ řekl nakonec, když vstával, „zcela nepochybně. Měli bychom se
podívat do kabinetu.“
Vešli. Po zkušenostech s knihovnou je příliš nepřekvapilo, že všechno v
místnosti bylo přeházené vzhůru nohama, několik skříněk bylo vypáčených,
včetně skříně s velmi vzácnými přísadami. Ta byla také první, kterou
zkontrolovali.
„Fénixovy slzy,“ řekla nakonec Hermiona. „Chybí jen fénixovy slzy.“
„Ah, samozřejmě,“ ozval se Snape, „velmi vzácná substance. Byl jsem u
toho, když je Brumbál pořizoval. Jsou Fawkesovy,“ dodal. „Ležely tu
bezmála dvacet let.“
„Co to znamená?“ zeptal se Draco se špatně skrývaným znepokojením.
Dříve, než stačil Severus odpovědět, ozval se ode dveří další hlas, velmi
přísný a velmi naštvaný.
„Ano, to by mě taky zajímalo,“ prohlásila Minerva McGonagallová ostře. „A
očekávám, že tentokrát mi řeknete pravdu.“

Přece jen ještě nějakou dobu trvalo, než se jim podařilo dostat se z
šoku, který jim neočekávané objevení bradavické ředitelky způsobilo,
dopravit zmateného pana Campbella na ošetřovnu a zažehnat hádku, která se
rozpoutala mezi Severusem a Minervou poté, co ředitelka přikázala
přesunout se do ředitelny. Snape proti tomu ostře protestoval a odmítl jí
cokoliv sdělit, pokud u toho budou „ty příšerně zvědavé portréty, které
můžou jakoukoliv informaci během pěti minut rozšířit do celé kouzelnické
Británie“. Minerva sice namítala, že bradavičtí ředitelé jsou vázáni
tajemstvím, které jim znemožňuje cokoliv vyzradit, on ale prohlásil, že
tohle je informace tak závažná, že kdyby se o ní dozvěděl kdokoliv mimo
Bradavice, mohlo by to napáchat naprosto nedozírné následky. Minerva
nakonec rezignovala a nechala se odvést na louku před hradem, kde byli
dostatečně chráněni proti odposlechu. Teprve tehdy jí konečně společnými
silami (s převahou Severuse) převyprávěli celý příběh o Smrtijedovi,
který se objevil odnikud, ovládl profesorku Prýtovou i Dwighta Campbella,
aby se dostal k tomu, co potřeboval, a teď s největší pravděpodobností
vysedával někde v Zapovězeném lese v úkrytu a pokoušel se přijít na to,
jak dokončit výzkumy ohledně oživování mrtvých. Po celou dobu ředitelka
McGonagallová zaraženě mlčela a, jak se zdálo, byla čím dál víc vyděšená.
„A to mi říkáte jen tak?“ zeptala se nakonec, když skončili a nastalo
dlouhé ticho. „Takže celou tu dobu víte, že se tady potuluje Smrtijed, o
kterém nikdo nic neví, napadá lidi, pokouší se oživit bůhvíkoho a už
dvakrát se bez větších problémů dostal do školy a opovažujete se mi to
zamlčet?“
„Máme to pod kontrolou.“
„Severusi, kdybyste to měli pod kontrolou, seděl by ten dotyčný už dávno
v Azkabanu. Ve skutečnosti si myslím, že vůbec nevíte, co děláte. Myslím
si, že jste na nic nepřišli a jen se zoufale zmítáte od jedné stopy ke
druhé, aniž by se vám podařilo jakkoliv pokročit.“ Její hlas zněl
překvapivě zlověstně.
„Minervo...“ Severus Snape se odmlčel. Hermiona si uvědomila, že to je
poprvé, co na něco nedokázal odpovědět, a z nepochopitelných důvodů ji to
vyděsilo mnohem víc než celá ta záležitost se Smrtijedem.
„Takže mám pravdu?“ zeptala se ředitelka ostře.
„Musím uznat, že skutečně trochu tápeme, ale to neznamená, že to
nezvládneme!“
„Severusi,“ oslovila ho mrazivě, „tohle jsi mi tvrdil už po tom incidentu
s Pomonou. Od té doby se dvakrát vloupal do školy a ohrozil dokonce i
studenta! To nevypadá jako situace, kterou byste zvládali!“
„Vzhledem k tomu, že jsme tady zaměstnáni jako vyučující a naše školní
povinnosti nám zabírají velmi mnoho času, nemůžeme si dovolit pátrat v
téhle věci tak, jak by bylo třeba! A jistě se shodneme na tom, že by
nebylo vhodné k našemu pátrání přitahovat příliš mnoho pozornosti,
nechceme přece, aby se rozšířila panika, ne?“
„Výborně! Pak jistě oceníš, že jsem se rozhodla zbavit vás veškerých
závazků v této věci.“
„Cože?!“ Draco Malfoy, který spolu s Hermionou doposud jen němě
přihlížel, přistoupil k ředitelce a zúženýma očima si ji prohlížel.
„Tohle nemůžete myslet vážně?“
„Můžu a myslím, pane Malfoyi! Vy se budete plně věnovat svým školním
povinnostem a pátrání převezme někdo, kdo k tomu má i nadále oprávnění.“
„Myslíte Ministerstvo?“ zeptala se Hermiona opatrně. Těm dvěma se ani
nemusela dívat do obličeje, aby věděla, na co teď myslí. Mrazivou
atmosféru cítila až do morku kostí.
„Samozřejmě.“
„Tohle nemůžeš udělat!“ Severus se očividně přestával ovládat a Hermiona
doufala, že jsou venku opravdu sami - každý, kdo by se momentálně
zdržoval venku, by jeho křik musel slyšet.
„A kdo mi v tom zabrání?“ I Minerva začínala křičet.
„Já! Tohle mi nemůžeš udělat, sakra! Víš vůbec, co všechno jsme za těch
pět let podstoupili?! Víš vůbec, co jsme všechno dokázali? Nemůžeš teď
jen tak zavolat Ministerstvo!“
„Severusi Snape, nikdo se ani v nejmenším nepokouší zpochybnit váš význam
v boji proti Smrtijedům, ale to neznamená, že si můžete dovolit všechno!“
„Přestaňte křičet!“ ozvala se najednou Hermiona. „Tenhle rozhovor nemusí
slyšet každý v okruhu sta metrů!“
Zůstali proti sobě stát, příliš blízko na přátelský rozhovor, oba rudí
vzteky, oběma z očí sršely blesky, ale poslušně zmlkli.
„Věř mi, Severusi, nechci podnikat nic proti vám, ale tohle nikam nevede.
Dala jsem vám dost času, dost jsem vám ustupovala, ale teď už nemůžu. Jde
o bezpečnost školy, studentů i profesorů a já si nemůžu dovolit jejich
bezpečnost ohrozit jen proto, že nechci zranit tvoji hrdost.“
„Takže to opravdu uděláš?“ zeptal se Severus, teď už ledově klidný.
Hermiona se zatřásla.
„Ano,“ odpověděla ředitelka. „Hned zítra sem zavolám Bystrozory.“
„Nečekejte, že jim budeme pomáhat,“ ozval se najednou Draco.
„To, co jim řeknete nebo neřeknete, je čistě vaše věc. Cítím se ovšem
povinna vás upozornit, že já řeknu Bystrozorům všechno, co vím. Pokud
hodláte lhát, prosím, ale nerada bych přišla o tři výborné učitele.“
„Samozřejmě,“ přikývl Severus mrazivě. „A teď, když nás omluvíte.“ Aniž
by čekal na odpověď, se zavířením pláště se otočil a rázně zamířil k
hradu. Draco se bez jediného pohledu na ředitelku vydal za ním.
Hermiona zaváhala. „Nikdy vám to neodpustí,“ zašeptala nakonec rychle.
„Hermiono, pochopte...“
„Je nejlepší. A jestli sem přijde Harry...“ Nedokázala tu větu dokončit.
Potřásla hlavou a vyběhla za svými kolegy. Jestli přijde Harry, udělá nám
všem ze života peklo...
Té noci se Severus s Dracem příšerně opili. Hermiona celou tu dobu seděla
s nimi u krbu, aniž by se dotkla kapky alkoholu, a pokoušela se neplakat,
přece jen toho na ni za dnešní večer bylo trochu moc. Nejhorší na celé té
záležitosti bylo, že ona Minervino rozhodnutí v podstatě chápala, kdyby
jim nechala nadále volnou ruku a jim se nepodařilo toho Smrtijeda chytit,
byl by to obrovský průšvih i pro ni. Přesto jí nemohla nevyčítat, že jim
to udělala, že jim vlastně nevěřila. Byli to přece právě oni, kdo dostal
všechny ty bastardy do Azkabanu, tak jak si vůbec mohla dovolit
zpochybňovat jejich schopnosti?! Jak mohla, a tohle Hermionu bolelo
nejvíc, takhle vynechat Draca a Severuse? Byli to ti nejhrdější lidé,
jaké znala, tak pyšní na své schopnosti, tak přesvědčení, že to je to
jediné, co je opravňuje být součástí téhle společnosti, a Minerva si
klidně přišla a jedinou větou je srazila na kolena, dala jim najevo, že
je nepotřebuje, že jsou dobří jen na učení. Za tenhle pocit zbytečnosti,
který v nich vyvolala, za to, že způsobila, že se teď opíjeli do
bezvědomí, aby zapomněli, že je donutila vytáhnout znovu na světlo léta
hýčkaný a už skoro zapomenutý pocit křivdy a nenávisti k celému světu, za
to ji teď Hermiona nenáviděla víc, než by ji kdy napadlo, že by mohla. A
najednou si naprosto jasně uvědomila, že dítě, které uvnitř ní pomalu
roste, tu šílenou křivdu cítí a téměř jistě se s ní narodí. Nakonec už to
nedokázala přemoct a rozplakala se jako malé děcko.

„Doufal jsem, že to nebudu muset udělat, ale...“ Neville se zaraženě
díval do země. Necítil se příjemně, začínaly ho sužovat výčitky svědomí
za to, co se chystal udělat, ačkoliv věděl, že je to jediná možnost.
Potily se mu ruce a žaludek se mu svíral.
„To je v pořádku, Neville, jen mi řekni, co se stalo, ano?“ Harry Potter
mluvil jako dokonalý profesionál. Tvářil se klidně, přesto byl uvnitř
stejně nervózní jako muž naproti němu. Pochopil, že to, co za chvíli
uslyší, se mu vůbec nebude líbit. Ani Nevillovi se to nelíbilo, to bylo
vidět, nechtěl to říkat, aby někomu nemusel ublížit, ale zřejmě to bylo
tak závažné, že si to nemohl nechat pro sebe ani za tuto cenu.
„Minerva McGonagallová zmizela,“ začal po chvíli váhání Neville. „Od
včerejšího večera ji nikdo neviděl.“
„Skutečně? Nedostali jsme z Bradavic žádné oficiální zprávy.“
„Já vím, ale poptával jsem se... Nikomu o sobě nedala vědět, neobjevila
se na žádném jídle, v kanceláři ani ve svém bytě. A já,“ Neville se opět
odmlčel, „mám důvod se domnívat, že to není náhoda.“
Harry zpozorněl. „Jaký?“
„Včera večer jsem odešel z plesu brzy, všiml jsem si, že Hermiona s
Malfoyem a se Snapem dost narychlo odchází a chtěl jsem vědět, jestli je
všechno v pořádku. Ještě jsem se zdržel, musel jsem se rozloučit a navíc
se mnou chtěl mluvit jeden muž z Ministerstva, no prostě, když jsem se
konečně přemístil a vydal se ke hradu, ti tři stáli venku na pozemcích a
mluvili s ředitelkou. Neslyšel jsem, o čem mluví, ale pak se začali
hádat.“
„Ano?“ pobídl ho Harry netrpělivě a v duchu uvažoval, co z něj nakonec
vypadne.
„Zaslechl jsem jen několik vět, než se zase ztišili. Snape řekl, že mu to
McGonagallová nemůže udělat, že toho za těch pět let hrozně moc
podstoupili a dokázali a že ona teď nemůže jen tak zavolat Ministerstvo.
A McGonagallová na to odpověděla, že se nikdo nepokouší zpochybnit jejich
význam v boji proti Smrtijedům, ale že to neznamená, že si můžou dovolit
všechno.“ Neville se znovu odmlčel. „Podívej, Harry, neříká se mi to
snadno, ale... už nějakou dobu se mi zdá, že se něco děje. Snape, Malfoy
a bohužel i Hermiona se s ředitelkou poměrně často o něčem dohadují,
přesvědčují ji a ona nevypadá, že by jí to bylo dvakrát po chuti. Pak
tenhle rozhovor... Snape řekl, že jí v tom, co chce udělat, zabrání... a
já si myslím, že něco provedli a ona jim řekla, že je udá... a proto
musela zmizet.“
„Neville, jsi si tím jistý? Jsi si tím naprosto jistý?“ Harry na něho
dychtivě zíral, rukama pevně svíral opěrky svého křesla a prsty zarýval
do tvrdého dřeva.
„Jsem si naprosto jistý, že Snape řekl, že jí zabrání v tom zavolat
Ministerstvo. Jsem si naprosto jistý, že Minerva zmizela. Jsem si
naprosto jistý, že už se nějakou dobu chovají jako spiklenci. To ostatní
jsou jen teorie.“
„Ovšem teorie, které by napadly každého soudného člověka. Skvělá práce,
Neville!“