„Hermiono Grangerová,“ ozval se za ní podivně prázdný hlas. Znala ho, ale takovým tónem ho mluvit neslýchala. Překvapeně se otočila. „Harry? Co tady děláš?“ Tušila, proč tady teď Harry je, ale byla odhodlána hrát tu hru až do konce. Teoreticky přece neměli vědět, že sem Minerva povolala Bystrozory - a už vůbec neměli vědět, proč. „Hermiono Grangerová, zatýkám vás pro podezření ze spoluúčasti na zmizení Minervy McGonagallové.“ Stejně prázdný jako jeho hlas byl i Harryho obličej. Teď musely city stranou. Hermiona byla podezřelá, nemohl s ní mluvit jako s kamarádkou, proto si taky vybral tuhle trapnou zatýkací formuli, kterou si pamatoval z mudlovských detektivek. Samozřejmě, Hermiona ji znala také, možná proto na ni tolik zapůsobila. „Cože?“ zeptala se nevěřícně a vytřeštila oči. „Zbláznil ses?“ „Neradil bych vám odporovat,“ řekl místo odpovědi a pokynul dvěma mužům, kteří stáli za ním. „Zatím žádná pouta,“ přikázal jim, „nechceme vyvolávat víc pozornosti, než bude nutné.“ „Harry? Co se stalo? Minerva zmizela?“ zkoušela Hermiona znovu přilákat jeho pozornost. „Otázky necháme na později a ptát se budu já,“ řekl a vykročil chodbou. Hermiona, doprovázena dvěma Bystrozory, šla za ním. Naprosto nic nechápala. U hradní brány se setkali se dvěma dalšími skupinkami - i Severus a Draco byli doprovázeni dvěma Bystrozory a ani oni zřejmě nic nechápali. „Severusi, co se stalo?“ zeptala se dřív, než ji mohli zastavit. „Jestli jsem to správně pochopil, Minerva zmizela a tady pan Potter se domnívá, že je to naše práce,“ pronesl sarkasticky a obdařil Harryho znechuceným pohledem. „Máme důkazy,“ pronesl Harry ledově, „navíc je to naprosto jasné.“ „Oh, jistě,“ vyplivl Snape. „Vy jste byl vždycky expert na unáhlené závěry, pane Pottere.“ Harry se jen s obtížemi držel, aby nedal nenáviděnému bývalému profesorovi pěstí. „Jdeme,“ zasyčel. „A neberte na ně žádné ohledy!“ Hermiona jim byla paradoxně vděčná, že je přišli zatknout brzy ráno. Naštěstí nepotkali žádného studenta, dokázala si představit, jak nedozírné následky by tohle mělo. Doufala, že jejich zatčení, stejně jako Minervino zmizení, bude chtít Ministerstvo ututlat co nejdéle - už proto, aby zabránili panice mezi studenty a jejich profesory. Přemýšlela, jak asi v Bradavicích vyřeší jejich náhlou nepřítomnost, přece jen tři chybějící profesoři byli poměrně velká komplikace. Jenomže jejich situace byla ještě komplikovanější. Zpočátku věřila, že jde jen o omyl, že je Harry brzy s omluvou pustí, jenže... Harry se za tu dobu moc nezměnil. A kdysi ho znala dost dobře na to, aby věděla, že když si je Harry něčím jistý, jen nerad se své myšlenky pouští. A jejich vinou si očividně byl jistý až moc. Dokonce tak moc, že naprosto bezohledně zacházel nejen se Severusem a s Dracem, což se tak trochu dalo čekat, ale i s ní, a to zase tak normální nebylo. Začínala se bát. Pokud Minerva opravdu zmizela, nebyl tady nikdo, kdo by jim mohl pomoct. O jejich pátrání nikdo nevěděl a nejspíš by jim ani nevěřili, stejně jako tehdy, když se Voldemort vrátil. A pokud se Minerva nenajde, zřejmě se z toho jen tak jednoduše nedostanou. Teď už jen zbývalo zjistit, co všechno Harry věděl. Nebo alespoň co si myslel, že ví. Na oddělení je ihned rozdělili, posadili je do samostatných místností, aby se nemohli na ničem domlouvat. Přesto se domluvit stačili - a Hermiona po celou dobu, kterou strávila sama v té stísněné místnosti, nedokázala z hlavy vypudit myšlenku, kterou jí a pravděpodobně také Dracovi poslal Severus těsně předtím, než je rozdělili. Žádný Smrtijed, žádné Znamení - za žádnou cenu... A teď tu tedy seděla, nervózní, vystrašená, hladová a navíc jí začínalo být špatně. Cítila, že dítěti se tahle nová situace ani za mák nezamlouvá, a poprvé ji napadlo, co se stane, pokud budou muset zůstat ve vězení. Co když na to Harry přijde? Co když to budu muset prozradit? Harry je zabije, zabije je, jestli se to dozví... a pak zabije i mě. „Jméno?“ „Severus Snape.“ „Datum narození?“ „9. ledna 1960.“ „Povolání?“ „Profesor obrany proti černé magii na Škole čar a kouzel v Bradavicích.“ Snape se spokojeně ušklíbl, když viděl Harryho znechucený výraz. Ano, Potter nikdy nedokázal ocenit mé výukové metody. „Víte, proč jste tady?“ „Ne.“ Harry Potter znovu netrpělivě zabubnoval prsty o stěnu. Stál v rohu místnosti a pozoroval zavalitého klidného Bystrozora, který vedl výslech. Z celé jeho osobnosti čišel vztek - vadila mu kolegova zdvořilost a jeho klid, vadily mu chladné a stručné odpovědi toho nenáviděného bastarda, kterému ani v nejmenším nevěřil. Nejraději by vedl výslech sám a pěkně tvrdě, ale nedovolili mu to. Řekli mu, že jeho čas přijde, teprve až mírumilovné metody selžou. Tak tu teď stál a sledoval Snapeův výslech a přitom byl vedle v místnosti až trestuhodně osamělý Malfoy, stejný parchant jako jeho otec, a ještě o místnost dál... ach ano, Hermiona. Na to myslet nechtěl, to bolelo. Severus Snape se obezřetně podíval na svého bývalého studenta. Bylo mu naprosto jasné, že tento výslech je klidný a zdvořilý jen proto, že Potter se z nějakého důvodu ještě nezapojil. Jen nedokázal přijít na to, proč. Kdy se začne vyptávat? Až poprvé zalžu? Nebo až řeknu první do očí bijící lež? Nebo prostě jen až se mu bude chtít? Kdy mě poprvé udeří? „Musím vás upozornit, že je ve vašem vlastním zájmu mluvit pravdu. Pokud se přiznáte, může to být bráno jako polehčující okolnost, to chápete, ano?“ „Samozřejmě.“ „Tak ještě jednou: víte, proč jste tady?“ „Pohůnci pana Pottera,“ pronesl Snape mrazivě, „při zatýkání naznačili, že se jedná o zmizení bradavické ředitelky.“ „Výborně. Podle svědků jste vy, slečna Grangerová a pan Malfoy poslední, kdo ji viděl. Co mi k tomu řeknete?“ „Nic. Nemám nejmenší tušení, co dělala ředitelka poté, co jsme odešli.“ „Proč jste se předčasně vzdálili z ministerského plesu?“ Snape zaváhal. „Udělalo se mi... nevolno.“ Harry zaťal pěst. Vyslýchající pozvedl jedno obočí. „Prosím?“ „Jak jsem řekl, udělalo se mi nevolno. Už nejsem nejmladší,“ pronesl hlasem, který hrozil zabít každého, kdo by na toto téma hodlal vymýšlet nějaké poznámky. „A proč odešli vaši kolegové?“ „Přišli jsme spolu, zřejmě cítili potřebu společně také odejít. Slečna Grangerová trvala na tom, že mě nemůže nechat jít samotného a pan Malfoy se rozhodl, že sám na plese nezůstane.“ „A ředitelka McGonagallová?“ „Prosím?“ „Viděl jste ji po plese?“ „Ano.“ „Řekla vám, proč odešla?“ „Ne. Obvykle se mi se svými pohnutkami nesvěřuje.“ „Skutečně? Máme o tom trochu jiné zprávy...“ Severus mlčel, ačkoliv měl obrovské nutkání zeptat se, jaké. Ale přesně na to ten muž čekal, proto to nemohl udělat. „Jak dobrý byl váš vztah k profesorce McGonagallové?“ „Korektně kolegiální. V podstatě přátelský. Tykali jsme si.“ „Hádali jste se často?“ „Ne. Jen dohadovali.“ „Prosím?“ „Byly to jen drobné rozmíšky. Obvykle ohledně školy.“ „Ah, rozumím. Kdy jste se pohádali naposledy?“ Severus zaváhal. Ví to nebo neví? Nakonec poslechl svůj instinkt, který mu radil nezapírat nic, co není nutné skrývat, a odpověděl: „Večer po plese.“ „Proč?“ „Kvůli škole.“ „Lžete,“ ozval se rozzuřený výkřik z kouta. Harry Potter pevně svíral svoji hůlku a mířil na vyslýchaného profesora. „Lžete,“ zopakoval znovu. „Ne.“ „Harry, to bude v pořádku. Jsem si jistý, že profesor Snape nám chce říct pravdu. Tak ještě jednou: proč jste se pohádali?“ „Měli jsme menší problém. Minerva viděla jiné řešení než já.“ „Jaký problém?“ „Ve škole byl zloděj.“ „A to řešení?“ „Minerva chtěla zavolat Ministerstvo. Já se domníval, že jsme schopni tuto banalitu vyřešit sami.“ „Takže nešlo o nic vážného?“ „Ne.“ „Proč jste se tedy pohádali?“ „Byla to otázka cti.“ „Je pro vás vaše čest důležitá?“ „Ano.“ „Jak moc důležitá? Byl byste ochoten, například, kvůli cti i zabít?“ „Kdyby to bylo nutné, ano.“ „Zabil jste Minervu McGonagallovou?“ Ta otázka přišla tak nečekaně, že Snapeovi vyrazila dech. Chvíli nevěřícně zíral na zavalitého mužíka, pak sklouzl pohledem k vítězoslavně se tvářícímu Potterovi a nakonec se vrátil zpět k vyslýchajícímu. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděl. „Tak co jste s ní udělal?“ „Už jsem vám jednou řekl, že nevím, kam šla!“ „Nepokoušejte se lhát, Snape!“ Aha, takže už jsem podezřelý, ano? pomyslel si Severus. Už nejsem hodný zdvořilosti. „Máme svědka, který odpřísáhne, že jste Minervě McGonagallové na té temné louce před hradem vyhrožoval. Řekl jste, že jí zabráníte v tom, aby do školy přivedla Bystrozory. Ještě téhož večera zmizela beze stopy. A já se vás ptám, kde je!“ „Nevím. Nemám s tím nic společného.“ „Necháme vás tu teď chvíli přemýšlet, Snape. Až se příště vrátíme, doporučoval bych vám říct nám pravdu. Čím dřív ji najdeme, tím to pro vás bude lepší, věřte mi.“ „Jméno?“ „Draco Malfoy.“ „Datum narození?“ „5. června 1980.“ „Povolání?“ „Profesor dějin čar a kouzel v Bradavicích.“ Harry zkusmo zabubnoval prsty o stěnu. Zase tady stál a nečinně se díval, zatímco se další parchant chystal začít lhát. A profesorka McGonagallová tam venku možná umírala. Jenomže výslech se musel vést jemně, byli přece v civilizované společnosti! „Víte, proč jste tady?“ „Nemám tušení.“ „Musím vás upozornit, že je ve vašem vlastním zájmu mluvit pravdu. Pokud se přiznáte, může to být bráno jako polehčující okolnost.“ „Nemám tušení, proč jsem v téhle odporné kobce,“ řekl Draco pohrdavě. Nehodlal jim to ulehčit. „Kdy jste naposledy viděl ředitelku McGonagallovou?“ „Večer po plese.“ „Proč se pohádala s profesorem Snapem?“ „Protože chtěla do školy zavolat Bystrozory.“ „Proč?“ Draco rychle zauvažoval, která část pravdy by se dala použít. Očividně už vyslýchali Snapea a zřejmě se ho na to ptali taky, co asi tak mohl říct? Pak si vzpomněl na to, co mu kdysi vštěpoval: když chceš lhát, nejjednodušší je říct použitelnou část pravdy a zbytek zamlčet. Musel to risknout. „V Bradavicích byl zloděj.“ Podle zklamaného záblesku v očích Bystrozora pochopil, že se trefil. Pohrdavě se usmál. „Severus Snape se domníval, že kvůli takové hlouposti není třeba volat Ministerstvo, a my jsme s ním souhlasili.“ „My?“ „Já a slečna Grangerová.“ „Dobrá. Co se stalo po té hádce?“ „Šli jsme se opít,“ přiznal s nonšalancí, která byla vlastní jen šlechticům, „potřebovali jsme se uklidnit.“ „Všichni tři?“ „Ne, slečna Grangerová nepila.“ „Měl jste s profesorkou McGonagallovou nějaké spory?“ „Jeden,“ přiznal Draco po delším váhání. „Jaký?“ „Na to nebudu odpovídat!“ „Jaký?“ Draco zabloudil pohledem k Potterovi, který stále postával v rohu a viditelně zuřil. Dokázal by mi ublížit? Samozřejmě, odpověděl si. Pustili by ho na mě? Nevím... „Domnívala se, že moc piju.“ „Chtěla po vás, abyste přestal?“ „Ano, chtěla. Naznačila mi, že by to mohlo mít nepříjemné následky.“ „Vyhrožoval jste Minervě McGonagallové?“ „Ne!“ „Zabil jste ji?“ „Ne!“ „Tak kdo ji zabil?“ „Nikdo ji nezabil!“ „Kde tedy je?“ „Nemám tušení!“ „Kam jste schovali Minervu McGonagallovou? Jestli tam zemře, budete mít na krku vraždu!“ „Řekl jsem, že nevím, kde je. Naposledy jsem ji viděl, když jsme odešli z té louky, zůstala tam stát, ještě si něco říkaly s Hermionou.“ „Necháme vás teď chvíli o samotě, abyste si ujasnil myšlenky, pane Malfoyi. Myslím, že sám přijdete na to, že bude lepší spolupracovat. Čím dřív nám řeknete, co se stalo, tím dřív vás necháme být, myslete na to.“ „Ale já jsem vám to řekl!“ zařval Draco na zavřené dveře. Tohle zavání pěkným průšvihem... „Jméno?“ „Hermiona Grangerová.“ „Datum narození?“ „19. září 1979.“ „Povolání?“ „Profesorka lektvarů v Bradavické škole. Podívejte, tohle je naprosto absurdní! Nic jsme neprovedli, nemůžete nás tu držet!“ „Slečno Grangerová, odpovídejte na otázky, ano?“ „Harry, proč jsme tady? Co se stalo s Minervou?“ „Slečno Grangerová!“ „Omlouvám se,“ zašeptala. Všechna bojovnost ji rázem přešla, to když se podívala do Harryho očí. Ty oči, které měla tolik ráda, které pro ni nikdy neměly nic zlého, ji najednou obviňovaly a co hůř, pohrdaly jí. Harry jí pohrdal. Stěží zadržela slzy, které ji hrozily pohltit. „Proč jste odešli z ministerského plesu předčasně?“ „Dracovi a Severusovi se udělalo nevolno. Rozhodli jsme se, že raději odejdeme.“ „Co to přesně znamená?“ „Draco má poraněnou nohu, kdysi mu do ní vrazili otrávenou dýku a od té doby občas mívá problémy. A Severus... myslím, že to byl tlak. Točila se mu hlava.“ „Co jste dělali potom?“ „Přemístili jsme se do Bradavic a zjistili, že někdo vykradl můj kabinet.“ „Skutečně?“ Bystrozor povytáhl obočí. Tohle byla novinka. „Ano.“ „Ztratilo se něco důležitého?“ „Ne, ne, jen samé obyčejné přísady.“ „Kdo to byl?“ „To nevíme.“ „Tak proto ředitelka McGonagallová tak zuřila?“ Hermiona mu v duchu děkovala za návodné otázky. „Ano, kvůli tomu.“ „Proč jste se pohádali?“ Hermiona překvapeně vzhlédla. „Nepohádaly jsme se. Ach tak, vy myslíte tu záležitost se Severusem? Jen se trochu nepohodli.“ „Proč?“ „Minerva chtěla zavolat Ministerstvo a Severus ne.“ Díky bohu za to, že na tom všem byl alespoň kus zveřejnitelné pravdy. Kdyby si musela všechno vymýšlet, neuvěřili by jí ani nos mezi očima. „Myslíte si, že je pro profesora Snapea důležitá jeho čest?“ Zaváhala. V tomhle byl nějaký háček. „Ano,“ řekla nakonec. „Hodně důležitá? Dokázal by pro ni i zabít?“ „To ne,“ zavrtěla rychle hlavou, když si uvědomila, o co tomu muži jde. „Byl profesor Snape hodně naštvaný?“ „Byl... zraněný, že mu Minerva nevěří.“ „A profesor Malfoy? Jaké spolu měli vztahy?“ „Myslím, že dobré. Draco se nikdy s nikým nehádal.“ „Ach. A vy?“ „Bývala to moje ředitelka koleje. Mám ji velmi ráda.“ Vyslýchající zaváhal. Bylo v tom něco zvláštního, tón, jakým to řekla, způsob, jakým se zatvářila. „Měla jste důvod být na ředitelku naštvaná, slečno Grangerová?“ „Ne. Až na to, jak se zachovala k mým kolegům, mi nikdy neublížila.“ „A tím vám ublížila?“ „Tím ublížila především jim,“ řekla Hermiona hořce, „jako by jim řekla, že už patří do starého železa.“ „Prosím?“ „To je takový mudlovský výraz, znamená to, že je někdo k ničemu.“ „Á, samozřejmě.“ Vyslýchající se rozzářil. „Slečno Grangerová, zabila jste Minervu McGonagallovou, protože ublížila lidem, kteří jsou vám velmi blízcí?“ Hermiona vytřeštila oči. „Prosím?“ „Zabila jste ji?“ „Ne! To bych... to bych nedokázala!“ „Kam jste ji schovala? No tak, řekněte mi pravdu! Chtěla jste ji jen postrašit, vytrestat za to, co udělala? Jak to bylo?“ „Nic jsem jí neudělala! Jen jsem jí řekla, že jí to nikdy neodpustí, ale nic jsem jí neudělala!“ „Myslím, že by vám prospěla chvilka klidu, slečno. My vás teď necháme o samotě, abyste se uklidnila a všechno si promyslela, a pak se vrátíme a vy nám řeknete pravdu, ano?“ Hermiona už ho neposlouchala. Poprvé za celé dnešní ráno si uvědomila, že Minerva McGonagallová může být mrtvá. A poprvé jí taky plnou silou došlo, že z její smrti podezírají je, jak se zdálo, našli si už i motiv. Teď zbývalo jen prosit všechny svaté, aby se tady našel někdo, kdo bude ochotný alespoň trochu rozumně uvažovat.