„Profesore Snape,“ kývl zavalitý mužík, když znovu vešel do místnosti, následován Harrym Potterem a ještě jedním mužem, kterému se přes celý obličej táhla dlouhá jizva. Snape se ušklíbl. Takže už jsme zase zdvořilí? Jak dlouho? „Nechcete nám něco říct?“ „Ne.“ „Jak myslíte.“ Muž se pohodlně opřel o opěradlo židle a usmál se. Ošklivě. Harry Potter se opřel o stěnu a tvářil se nezúčastněně. Třetí muž zatím postával za Severusem, dost daleko, aby nebyl skutečnou hrozbou, ale dost blízko na to, aby ho Severus stále cítil. A sakra, napadlo ho, takže teď se dostáváme k té ošklivé části... „Mluvili jsme s vašimi kolegy,“ oznámil mu vyslýchající klidně. „Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí.“ Samozřejmě, a teď mi řekneš, že někdo z nich něco prozradil. Tak do toho! „Proč jste se pohádali s Minervou McGonagallovou?“ Severus se zarazil. Takhle to být nemělo. „Už jsem vám to jednou řekl.“ „Tak nám to řeknete podruhé. Proč?“ Povzdechl si a obrátil oči v sloup. „Protože Minerva chtěla zavolat Ministerstvo a já ne.“ „Nechal jste se přesvědčit?“ „Ne. Ale je to má nadřízená, musel jsem ji respektovat.“ „Skutečně? A jak jste se pak cítil?“ „Jak bych se asi mohl cítit,“ pronesl ledově a snažil se nedat najevo netrpělivost. Co tím sakra sleduje?! „Ano, to nás zajímá. Popište nám to.“ „Byl jsem naštvaný. Nelíbilo se mi, že chce kvůli takové hlouposti volat Bystrozory, když má na škole nás.“ „Co jste pak dělal?“ „Odešel jsem do svého pokoje.“ „Sám?“ „Ne, šli se mnou i pan Malfoy a slečna Grangerová.“ „Co jste dělali?“ „Pili jsme alkohol.“ „Všichni?“ „Ne, slečna Grangerová nepila.“ „Proč?“ „Nevím, neptal jsem se. Ctím soukromí,“ vyplivl tak znechuceně, že muselo být všem v místnosti jasné, co si v tomto směru myslí o nich. „Samozřejmě. Byli jste spolu celou noc?“ „Ne.“ „Kdy jste se rozešli?“ „Nevím.“ „Můžete odpřísáhnout, že nikdo z vás neopustil pokoj?“ „Právě jsem řekl, že jsme spolu nebyli celou noc. Byl jsem opilý, proboha! Nemůžu odpřísáhnout nic!“ Nasadil svůj učitelský tón, což mělo za následek, že sebou Potter škubl. „Takže si nejste jistý tím, co se tu noc dělo?“ „Jsem si jistý tím, že nikdo z nás neublížil Minervě,“ zavrčel. „Podrobnosti z té noci nejsou důležité.“ „Naopak, profesore, naopak. Jaký je váš vztah ke slečně Grangerové?“ „Jsme kolegové.“ „Přátelé?“ „Pět let jsme spolu pracovali, denně nám šlo o život. Ano, jsme přátelé.“ „Jak blízcí?“ „Jako přátelé,“ odsekl. „Spal jste někdy se slečnou Grangerovou?“ „Co si to dovolujete?“ Severus pobouřeně vstal a vztekle shlížel na vyslýchajícího. Koutkem oka zahlédl Potterův výraz a znovu si připomněl, že vztah s Hermionou nesmí za žádnou cenu prozradit. Potter by ho za to s radostí zabil. Zároveň za sebou ucítil pohyb. Muž s jizvou k němu rychle přiskočil a násilím ho znovu zatlačil na židli. „Odpovězte, profesore.“ „Ne.“ „Skutečně? Slečna Grangerová mluvila jinak.“ Vyslýchající se na něj zkoumavě díval. Severus se ušklíbl. Tak tohle si zkoušej na někoho hloupějšího, chlapečku, nejsem amatér! Hermiona by tohle neprozradila ani kdyby ji mučili. „Pokud ano, vymýšlí si. Nikdy jsme spolu nespali,“ odpověděl klidně. „Dobrá. Proč jste vyhrožoval ředitelce McGonagallové?“ „Protože jsem byl naštvaný.“ „Myslel jste to vážně?“ „Ne.“ „Nelžete, profesore!“ „Nemyslel jsem to vážně. Nikdy bych Minervě neublížil.“ „Jste bývalý Smrtijed, že?“ Ach ano, tohle přijít muselo. „Zproštěný všech obvinění.“ „Ale býval jste Smrtijedem?“ „Ano, bohužel.“ „Povězte mi, zabil jste hodně lidí?“ „Záleží na úhlu pohledu.“ „Vysvětlete mi to.“ „Ve srovnání s běžným kouzelníkem ano. Ve srovnání s běžným Smrtijedem ne.“ „Z jakých pohnutek obvykle Smrtijed zabíjí?“ „Z různých.“ Severus už si byl jistý, kam ten člověk míří. Snažil se ho přimět, aby řekl, že jako Smrtijed by zabil i kvůli větší hlouposti než bylo to, co udělala Minerva. Jenomže on nebyl Smrtijed, už dávno ne. A v tomhle směru vlastně nebyl Smrtijedem nikdy. Což ovšem nedokáže. „Z jakých přesně? Vyjmenujte nějaké.“ „Nečistá krev. Paktování s mudly. Ošklivý pohled. Neuctivost. Urážka.“ „Výborně. Minerva McGonagallová vás urazila, že?“ „Nejsem Smrtijed.“ „Ne, samozřejmě, že ne. Byl jste přece zproštěn, že? Odpovězte na otázku.“ „Ano, urazila.“ „No, profesore, my vás opět necháme přemýšlet. Nevypadá to pro vás dobře, věřte mi.“ Draco se pohodlně rozvaloval na židli a ostražitě sledoval tři muže, kteří právě vcházeli do místnosti. Ach ano, Potter, jak jinak... jestlipak mě tentokrát zmlátí? Ten tlustý blbeček, který si o sobě myslí, že je nejchytřejší na světě, a... ale, copak to tu máme? Muž s jizvou přes půlku obličeje? A postaví se přímo za mě, aby mě znervózňoval? Starý trik! Pohrdavě se ušklíbl. „Profesore Malfoyi, jak jste se cítil, když vám ředitelka naznačila, že byste měl přestat pít?“ „Byl jsem rozladěný.“ „Rozladěný? Takže ne naštvaný?“ „Nenechávám se strhnout city.“ „To profesor Snape taky ne, přesto přiznal, že byl naštvaný, když se pohádal s ředitelkou.“ „Nejsem profesor Snape. Ale dobrá, když po tom tak toužíte, ano, byl jsem naštvaný.“ „Neměl byste nám lhát, pak to vrhá špatné světlo i na vaše ostatní výpovědi.“ „Jak jinak,“ odsekl. „Proč jste byl přesně naštvaný?“ „Protože Minerva přeháněla. Nemám problémy s alkoholem.“ „Opravdu?“ „Samozřejmě.“ „To se dá lehce zjistit, profesore.“ „To, že se občas napiju, neznamená, že bych s tím měl problémy! Pomáhalo mi to usnout.“ „Takže špatně spíte?“ „Ano, mám zlé sny.“ „O čem?“ „Chcete to i s podrobnostmi?“ vypálil zlostně. „Hon na Smrtijedy nebyl zrovna procházka růžovým sadem, pane! Některé zážitky člověk zapomíná velmi obtížně.“ „Samozřejmě, vaše minulost. Když už o tom mluvíme, vy jste byl také Smrtijed, že?“ „Kdysi, ano, ale -“ „Ale zprostili vás obžaloby, samozřejmě. Jak jinak. Byl jste rád Smrtijedem?“ „Ne. Bylo to přání mého otce, já jsem to nechtěl a nepřinášelo mi to žádné potěšení.“ „Zabil jste někdy někoho jen proto, že vás naštval?“ Draco zaváhal. „Ne.“ „Skutečně? Proč tedy váháte?“ „Vy jste snad schopen vyjmenovat z hlavy každého, koho jste zabil?“ „Ano, profesore. Zabil jsem přesně dva lidi. Na rozdíl od vás, že?“ „Nejvíc lidí jsem zabil během těch pěti let, při honu na Smrtijedy.“ „Ach, samozřejmě. Když jste opilý, víte, co děláte?“ „Pokud nejsem opravdu hodně opilý, tak ano.“ „A ten večer, co jste se, jak jste sám řekl, šli opít, jste byl jak opilý?“ „Na konci opravdu hodně.“ „Takže jste nevěděl, co děláte?“ „Ne, to jsem nevěděl. Dělalo mi problémy postavit se na nohy, nedokázal bych dojít dál než do svého pokoje. Takže než se zeptáte, opravdu jsem si jistý, že jsem Minervě neublížil.“ „A profesor Snape?“ „Nikdy by to nepřiznal, ale vypadal ještě hůř než já.“ „A slečna Grangerová? Ta přece nepila, řekli jste to oba.“ „Hermiona?“ Draco na ně chvíli vyděšeně zíral. „Ale to je naprosto absurdní,“ pronesl po chvíli, když se mu podařilo získat zpět rozvahu a klidný výraz. „Proč?“ „Neměla důvod jí ublížit.“ „Ale ano, profesore Malfoyi, měla. K tomu se ovšem ještě vrátíme. Pokračujte.“ „Nedokázala by to. A navíc... nebyla ve stavu, kdy by něco takového mohla udělat.“ „Jak to myslíte?“ „Nebyla v pořádku. Myslím psychicky. Dost ji to vzalo.“ „Skutečně? Co to přesně znamená?“ „Byla zoufalá, hodně plakala, zhroutila se. Nebyla schopná dojít ani do svého pokoje, natož aby našla Minervu a přemohla ji!“ „Profesore, jaký je váš vztah ke slečně Grangerové?“ „Jsme kolegové a přátelé.“ „Nic víc?“ „Ne, nic víc.“ „Nekecej, Malfoyi,“ ozval se najednou Harry. „Viděl jsem, jak ses na ni na plese díval.“ „A co?!“ odsekl Draco. „Do toho ti nic není!“ Ať už se na to neptá, proboha, ať se na to neptá! Zabije mě, jestli se to dozví, sakra! „Spal jste někdy se slečnou Grangerovou, profesore?“ „Ne!“ „Nekecej, Malfoyi!“ „Sakra, Pottere, já nekecám! Nic jsme spolu neměli.“ „Chtěl byste?“ Draco zaváhal. „To nemůžu popřít,“ odpověděl nakonec. „Ty hajzle!“ Opět Harry, tentokrát ovšem musel zasáhnout muž s jizvou, aby se na Draca okamžitě nevrhl a neublížil mu. „Uklidni se, Pottere. Ona mě nechce.“ „Aspoň, že nezešílela úplně!“ vyprskl ještě Harry, ale už se pomalu uklidňoval. Zdálo se, že to nejhorší se nestalo. Oddechl si. „Jak silný vztah má slečna Grangerová k vám a k panu Snapeovi?“ „Nevím.“ „Ale víte, tak nám to řekněte, profesore.“ „Od té doby, co se rozhodla pracovat s námi, se s žádnými jinými přáteli nestýká.“ „Takže k vám má silný vztah?“ „Ano, myslím, že ano.“ „Udělala by pro vás cokoliv?“ „Proč se nezeptáte jí?“ „To uděláme, profesore. Ale teď chceme slyšet váš názor.“ Draco mlčel. Nevěděl, co na to říct. Už pochopil, že vyslýchající si teď myslel, že za Minervino zmizení mohla Hermiona. Měla důvod, dokonce velmi silný - Minerva přece ublížila jim - a jako jediná nepila. Pokud teď řekne pravdu, jen ho v tom přesvědčení utvrdí. Pokud ji neřekne... co by se vlastně mohlo stát, kdyby neřekl pravdu? „Myslím, že cokoliv ne.“ Teď jen doufal, že nepřijdou na to, že jim lhal. „Slečno Grangerová, přemýšlela jste?“ Hermiona se nervózně rozhlédla a kývla. Ten chlap s jizvou, co jí stál za zády, se jí ani v nejmenším nelíbil. A Harry se tvářil pořád stejně odmítavě. Vlastně ne, tvářil se ještě hůř než poprvé. Zřejmě se mu něco z toho, co mu teď Severus s Dracem řekli, vůbec nelíbilo. A ona vůbec netušila, co má dělat. „Měla byste nám konečně říct pravdu.“ „Řekla jsem vám pravdu,“ špitla. Zavalitý muž si povzdechl. „Doufal jsem, že budete chytřejší než vaši kolegové, ale nevadí.“ „Takže, slečno Grangerová,“ navázal po chvíli, „co jste dělali po té hádce s ředitelkou McGonagallovou?“ „Odešli jsme k Severusovi... k profesoru Snapeovi.“ „A co jste dělali tam?“ „Pili. Totiž oni pili, já ne.“ „Proč?“ „Já... nebylo mi dobře.“ „Předtím jste říkala, že se udělalo nevolno vašim kolegům.“ „To ano, to bylo na plese... ale já... bylo mi špatně po té hádce.“ „Proč?“ „Podívejte... prostě... mrzelo mě, co se stalo a... co řekli... co Minerva řekla, víte?“ „Pan Malfoy řekl, že jste byla přetažená, co tím myslel?“ „Já... trápí mě špatné sny, takže... no, bývám unavená.“ „Sny o čem?“ „O Smrtijedech,“ zašeptala a schovala si obličej do dlaní. Rozhovor se ubíral směrem, který jí nebyl ani trochu příjemný. „Nevadí vám, že pánové Snape a Malfoy bývali Smrtijedy?“ „Prosím?“ „Ptám se, jestli vám nevadí, že vaši kolegové bývali Smrtijedy?“ „Ne. Oni... změnili se.“ „Odešla jste z pokoje profesora Snapea?“ „Ne. Zůstala jsem tam celou dobu.“ „V kolik hodin jste odešla spát?“ „Nevím. Ani nevím, jak jsem se dostala do svého pokoje.“ „Vy jste tam nedošla sama?“ „Nevím.“ „Podle slov vašich kolegů byli oba tak opilí, že nevěděli, co se s nimi děje. Těžko vás někdo z nich mohl dostat do vašeho pokoje. Něco nám tady nesedí, nezdá se vám?“ „Já nevím,“ řekla nešťastně a pokrčila rameny. „Opravdu si to nepamatuju!“ „Slečno Grangerová, jaký je váš vztah k profesoru Snapeovi?“ „Jsme přátelé. Proč se ptáte?“ Ten nevinný pohled ji stál příliš mnoho sil. Ale nemohla si dovolit, aby tohle vyšlo najevo. Tím by se to všechno jen zhoršilo. Nehledě na to, že Harry... ne, prostě se to nesmělo dostat ven! „Jste blízcí přátelé?“ „Ano... nejspíš ano. Zachránil mi život. A já jemu.“ „Spali jste spolu?“ „Oh, ne! Samozřejmě, že ne, profesor Snape je... proboha, jak vás tohle napadlo?“ Za tenhle výkon na sebe začala být hrdá, když viděla to obrovské zklamání na tváři vyslýchajícího. Oddechla si, když jí došlo, že se na to zřejmě ptal i Severuse, a ten všechno popřel. „A profesor Malfoy?“ „Co je s ním?“ „Také jste blízcí přátelé?“ „Ano. Překvapivě ano.“ „Překvapivě?“ „Většinu školní docházky jsme se nesnášeli, proto mě to dodnes překvapuje.“ „A s profesorem Malfoyem jste někdy spala?“ „Ne.“ „To je tvoje jediné štěstí,“ ozval se Harry z kouta. Překvapeně se na něj podívala. Tvář měl zkřivenou vztekem a propaloval ji pohledem. Zachvěla se. „Udělala byste pro své přátele cokoliv, slečno?“ „Ano,“ odpověděla bezmyšlenkovitě a vzápětí by si za to nejradši nafackovala. Vyslýchající se vítězoslavně usmíval. „No tak, slečno, nemá smysl dál zapírat. Nenáviděla jste Minervu McGonagallovou za to, jak ublížila vašim blízkým přátelům, že?“ Sklopila pohled k zemi a ze všech sil se snažila zadržet slzy, ale marně. „Ne,“ vydechla a rozvzlykala se. Pak už nedokázala nic, jen vrtět hlavou. „Musela jste je pomstít, že? Aby už se necítili tak mizerně, že? Byla to zkratová reakce, viďte? Prostě jste si na ni počkala a zneškodnila ji, že? Kam jste ji schovala? Zabila jste ji, slečno? Nebo je stále naživu? Musíte nám to říct, až nám to řeknete, uleví se vám, no tak! Přiznejte se a bude vám líp!“ „Já... ne... neudělala jsem to... nic... já... Draco... Severus... já... ne! Nemůžete, tohle nemůžete, nemůžete!“ A pak už nebylo nic, jen křik, nelidský křik, který jí snad ani nepatřil, a o několik dlouhých minut později dvě bolestivé facky, které ji přiměly přestat křičet, ale slzy zastavit nedokázaly.