Co se okolo ní děje, začala Hermiona vnímat nečekaně rychle. Situace to byla jak vystřižená z nějaké nejapné grotesky. S prsty jedné ruky stále ještě v Severusových vlasech, hleděla přes jeho rameno na Minervu, na kterou byla opravdu směšná podívaná. Pohledem těkala střídavě na dvojici před sebou a na dveře za sebou. Následně k nim udělala krok, jako by chtěla odejít, aby se vzápětí opět vrátila na původní místo. A když ze sebe vysoukala: „U všech svatých! Ale já klepala!“ Hermiona měla silné nutkání začít se smát. Severus se odvrátil od své nadřízené, pomalu uvolnil své sevření okolo jistých částí Hermionina těla a ruce sevřené v pěst opřel o desku stolu, paradoxně tak, že je nyní měl po stranách jejích boků. Hlavu sklopil v gestu, které bylo těžké identifikovat. Každopádně Hermiona nabyla dojmu, že se snaží získat nad sebou špetku kontroly, jinak někomu v místnosti reálně hrozí smrt. Když se opět narovnal v celé své impozantní podobě, jeho tvář už byla přísně kontrolovaná. „Přejete si?“ otázal se chladně, zatímco (k Hermionině trapnosti) vymotával její prsty (které tam jaksi pozapomněla) ze svých vlasů. Následně se otočil k silně nejisté Minervě a se sevřenými rty čekal na jakékoliv kloudné vysvětlení celé téhle frašky. Tázaná osoba párkrát na sucho polkla, zřejmě si vědoma svého prohřešku, protože vypadala na okamžik kajícně. Hlavně poté, co Snape, hlasem vskutku ledovým, dodal: „A pokud by to šlo... zavřete alespoň ty dveře.“ „Och, jistě.“ Nebohá ředitelka si právě v této chvíli musela připadat jako káraná školačka. „Asi bych se vám měla omluvit,“ začala následně vysvětlovat. „To snad radši ani ne. Prostě mi povězte, co se děje!?“ „Samozřejmě. Tak tedy... vypadá to, že vám přišel oficiální dopis z ministerstva.“ Severus otráveně stáhl obočí. „Předpokládám, že musím s vámi do ředitelny.“ „Ano, je to nařízení. Oficiální dopis musíte převzít osobně, stvrdit to svým podpisem a...,“ A co nevíme, protože ředitelka byla poněkud nezdvořilým štěknutím přerušena. „Já vím!“ A už si to rázoval pryč z místnosti. V okamžiku, kdy prudkým trhnutím otevřel dveře, aby nechal starší ženu projít, se oba otočili na dosud ignorovanou Hermionu, která stále zkoprněle seděla na stole. Zatímco Minerva na ni vrhla omluvný pohled, Severus počkal, než konečně vyjde ven, a pak sykl něco, co znělo jako: „Slez z toho stolu.“ A vteřinu předtím, než za sebou zabouchl dveře poručil: „A zůstaň tady.“ Skvělé! Hermiona roztřeseně slezla z tvrdého dřeva a zaujala poněkud méně vyzývavou polohu ve své obvyklé židli. V tuto chvíli byla – lépe řečeno nebyla – schopná absolutně ničeho. S nepřítomným výrazem zírala na prázdné místo na kamenné stěně a (zase) si kousala spodní ret. Když se o pár desítek minut později ozval neklamný zvuk otevíraných dveří, aby ohlásil Severusův návrat, zaujímala stále stejnou strnulou polohu. Ani jediným náznakem nedala najevo, že ho vnímá, že o něm ví. Až poté, co se posadil naproti ní, jakýsi pergamen s červenou úřednickou pečetí vztekle odhazuje kamsi do tenké mezery mezi jednotlivými hromadami esejů, velmi pomalu, pohledem klouzajíc po každém jednotlivém kameni na zdi, obrátila svůj zrak konečně na něj. Naopak jeho pohled se do ní přímo zavrtával, o žádné únikové cesty se nesnažil. Po pár vteřinách vzájemného zírání, kdy Hermiona stačila učebnicově zrudnout, Severus ticho konečně prolomil. „Paní ředitelka se znovu omlouvá,“ začal znechuceným tónem, „i když si myslím, že první, co udělala po mém odchodu, je, že vytáhla citrónový bonbón, nebo želé, nebo čaj, nebo nějakou jinou havěť a jala si špitat s Brumbálem o svém novém zjištění, semetrika jedna,“ prskal dál. Hermiona neřekla nic. Jen na něj dál mlčky zírala, jako by očekávala, jaká pohroma se snese na její hlavu v následující chvíli. Severus si povzdechl. Příliš mu to neulehčuje. Jak tak začínal chápat, ženy zkrátka neměly rády jednoduchá a přímá řešení. Ne, ony si hověly v komplikovaných a zamotaných vysvětleních. Člověk (chápej – muž) kolikrát řekl jen pravdu a už byl oheň na střeše. K nim aby se dodávaly příručky, pro Merlina. Byl by první, kdo by si ji koupil. Možná, že to můžeme považovat za štěstí, že Snape netušil, co se v ten okamžik honí hlavou jeho společnici. Ta totiž zrovna přemýšlela o faktu, že k přerostlým postarším netopýrům by neuškodil nějaký ten srozumitelný návod s obrázky. Přece jen – ženy mají radši jednoduché manuály, žádné technické parametry nejsou třeba... „Tak vyděšeně se tváříš proč?“ Tak tentokrát sebou opravdu trhla. Tak za prvé – co je to za otázku? A za druhé – přechod k tykání? Pod jeho vyčkávavým pohledem se necítila ani trochu pohodlně. „Já se tvářím... vyděšeně?“ vypískla nepřirozeně vysokým hlasem a nejraději by si za to nafackovala. „Mohu-li konstatovat... vypadáš, že čekáš na nějakou živelnou pohromu.“ „Pohromu?“ Merline. Chová se strašně! Jenže ten chlap jí znovu a znovu vyrážel už tak pracně nabytý dech, po jednom jeho šokujícím konstatování následovalo další. Výmluvně povytažené obočí bylo jasnou odpovědí. Tak se, holka, seber. „No, tato situace je poněkud... mimo rozsah mých zkušeností.“ Pokus o souvislé vyjádření vyšel. Šikovná, musí se pochválit. „Poučné. Došla jsi k objevnému zjištění, že knížky nenaučí všechno?“ Zase se mu nepovedlo potlačit to naučené sarkastické podbarvení hlasu. Také mu, jako odměnu, věnovala jeden ze svých ublížených pohledů, o kterých začínal mít poměrně přesnou představu. „To jsem možná došla – ovšem už dávno.“ Konečně nějaká reakce. Ten její netečný výraz mu byl proti srsti. „Tím lépe. Pak si myslím, že bychom...,“ co bychom nedořekl, protože se ten večer podruhé, ozvalo zaklepání na dveře. To snad není možné! Copak v téhle zatracené škole je dnes jeho přítomnost nepostradatelná?! Když si jednou v životě potřebuje s někým promluvit, tak mu zřejmě celé ministerstvo pošle své směšné patolízalské dopisy. Jeho (více zavrčené, než řečené) „dále“ by odradilo i samotného Voldemorta, kdyby nebyl pod drnem. Návštěvníka neodradilo, ale zjevně vyděsilo, pravda. Nešťastně se tvářící páťák z Mrzimoru užasle zůstal stát na prahu a hleděl na přítomnou Hermionu. Tak tentokrát už Severus zaklel doopravdy a hlasitě, jak mu najednou svitlo. On na to zapomněl! Dal tomuhle klukovi školní trest někdy začátkem týdne, naplánoval si ho na sobotní večer v domnění, že nějaká práce navíc odvede jeho „narozeninové“ myšlenky... a samozřejmě to byl taky jeden z večerů, kdy nečekal Hermionu. Její výukou měl totiž značně zúžené termíny trestů. Ne, nebyla to stížnost. A poprvé ve své učitelské kariéře na to zapomněl. Trestuhodné, opravdu. „Pojďte dál,“ vyštěkl na nebožáka otráveně. Když chlapec neochotně popošel o kousek blíž a zavřel za sebou dveře, měl Severus toho jeho civění na Hermionu plné zuby. „Pokud se nemýlím, jste tu kvůli trestu, tak nekoukejte, jako byste viděl ducha,“ zněl tak zlostně, jak se cítil. Popravdě se cítil ještě o dost hůř, hlavně poté, co Hermiona s nic neříkajícím výrazem ve tváři vstala a potichu řekla jen: „Tak já už radši půjdu.“ Severus na malý okamžik vypadal, že by rád něco dodal. Chvilku na něj tedy vyčkávavě hleděla. Po nepřicházející reakci zklamaně (alespoň tak mu to připadalo) sklopila hlavu a přešla ke dveřím. Jako vždy, s rukou na klice, zamumlala své „Na shledanou.“ A on se jako nějaký idiot nezmohl na víc, než jen na pokývání hlavou. ----------------------------------------- Jak se blížila půlnoc, místo vytouženého klidu vnímal jen své nepokojné myšlenky. Trest ukončil nezvykle rychle, potřeboval být sám. Celé se to víc a víc zamotávalo. Pochopitelně, že toho hošánka poučil o nepříjemnostech, jaké ho čekají, pokud se o faktu, že viděl Hermionu na hradě a dokonce v jeho kabinetě, zmíní kdekoli jinde. A nepochyboval, že mu nahnal dostatečný strach. Vždyť to byla málem jeho specializace. Ale... jak dlouho bude trvat, než se drby o její přítomnosti rozšíří po celé škole? Nakonec bude celé utajování k ničemu a on bude nucen přistoupit na ten idiotský Minervin návrh. Což ho přivádí k vzpomínkám na dnešní události. Nějakou ztrátu kontroly... opravdu si to má znovu vyčítat? Zjevně se to nebude zlepšovat. Naopak. Vše ukazuje na to, že jestli k něčemu dojde, tak už jen ke zhoršení. Jenže když ona spolupracuje! Může to pak být... špatné? Ano, spolupráce... často na něj zírá jako na přízrak, ale nikdy neuhne, když se k ní přiblíží. U nich dvou je vskutku dojemné, jak jsou oba nejistí. Jeden udělá krok vpřed, druhý krok vzad a naopak. I když... on dnes udělal krok přímo mílový, ne? Byl nezvykle aktivní a konečně přešel k tykání (čímž byla naprosto konsternovaná, to poznal ihned). No a svou první aktivitu tohoto večera... šokoval i sám sebe. Copak si mohl pomoct? Dárek a ještě takový, aby ho potěšil, nedostal od... no od... to už je hezky dlouho. Pozornosti od bradavických ředitelů (minulých i současných) nelze počítat (ne, citrónové sušenky ho vskutku neuvádějí do transu). Popravdě byl jejím činem fascinován, jinak to nešlo nazvat. Zpětně si uvědomoval, jakou musela sebrat odvahu. Při jeho chování, na které byla za ty roky zvyklá, by se nedivil, kdyby nebyla ochotná s ním být o samotě. A ze začátku dělal všechno proto, aby co nejdříve kapitulovala, přiznej si to, Severusi. Ne, sečteno a podtrženo – nehodlá-li být aktivní ona, což je velmi pravděpodobné, trošku tomu pomůže. Proč? Pravděpodobně proto, že v poslední době se cítil nejlépe ve svém životě. Ano, už vzdal pokusy o popření. Netušil, co přesně se v něm odehrává, jak přesně popsat, co právě cítí a prožívá. Co ale jistě věděl... je ochotný, ano, je tak pošetilý, že je ochotný té podivné citové záležitosti nechat volný průběh. Jaké že to je? Nebezpečné? Ano, to ví. Stejně se pokusí... bude se řídit tím, co říkají mudlové – risk je zisk. Koneckonců – nemá moc na výběr. Existují věci, nebo situace, chcete-li, ve kterých nezáleží na tom, co chceme, na tom, co si myslíme, že je pro nás nejlepší. Zkrátka nedostaneme možnost volby. Ovšem v případech, jako je Severus Snape, se určitá míra nemožnosti volit ukazuje jako... přínosná. A/N: Ok, ok... slibuji vám, že to je na dlouhou dobu naposledy, co jsem použila „vyrušení v podobě klepání“. Ale jen si to představte! Já si myslím, že pokud bych byla v podobné situaci jako oni dva (a s ohledem na mé štěstí), tak bych se podobného klepání a ťukání a já nevím čeho ještě, dočkala asi tak desetkrát. Jistě, nedala jsem to tam jen proto. Jak už můžete tušit, to druhé vyrušení se mi hodí v rámci budoucího děje, tak mi to promiňte. Mimochodem – půjde-li vše podle plánu, právě začínáme poslední desítku kapitol. :-) P.S.: Severusova „kapitulace“... muselo to být.