„Tohle posílá Severus,“ prohlásila Katka a zamávala skleničkou s podivně zbarvenou tekutinou. „Povzbuzující lektvar? To je na nic. Na psy to nepůsobí.“ „Ten lektvar je ale pro Tebe,“ zakroutila nad mojí tupostí nevěřícně hlavou, „vždyť už vypadáš jako oživlá mrtvola. Víš vůbec, jaký je den?“ „Středa?“ zapátrala jsem v paměti. „Sobota! Sedíš tu už týden. Takže koukej vypít ten lektvar a neštvi!“ „Co když se neprobudí?“ zašeptala jsem, když jsem poslušně vyprázdnila skleničku. „Proč by se neprobudil?“ protočila oči. „Víš přece, že tohle léčení trvá. Chceš, abych Ti připomínala, že Tys byla jednou v bezvědomí dokonce dva měsíce?“ Trochu jsem se uklidnila, i když jsem tušila, že Káča tu svoji bezstarostnost z větší části hraje. „Síri, tomu bys nevěřil,“ obrátila jsem se znovu k posteli, na které spočívalo nehybné psí tělo. „Dostala jsem dárek od Severuse!“ Kdyby mě sledoval nezúčastněný pozorovatel, musel by si myslet, že jsem se definitivně zbláznila. Povídat si se psem, který je navíc evidentně mimo… Nebo není? Najednou otevřel oči a… „Ať Tě ani nenapadne se přeměnit!“ zařvala jsem na něj. Hodil po mně ublíženým psím pohledem. „A proč ne?“ zeptal se nevinně. Vzápětí upadnul zpátky do bezvědomí… Nevěděla jsem, jestli se mám smát, radovat, zuřit nebo jen nevěřícně kroutit hlavou. Probral se! A zjevně bez následků, protože se chová úplně stejně nezodpovědně a nepředvídatelně jako obvykle. Takže teď jen spravit všechny stehy, které se v důsledku přeměny potrhaly, a zjistit, zda tak nevznikla další vnitřní zranění. Dýchal mělce a trhaně a jeho tvář byla bělejší než prostěradlo… No, zalátala jsem ho, vyšetřila, přizpůsobila vitamíny z kapačky na lidský organismus. Pak jsem tiše poděkovala všem bohům, ve které nevěřím, že to přežil. A pak jsem, navzdory Povzbuzujícímu elixíru, usnula jako mimino. „Co si myslíš, že děláš?“ vybafla jsem, když jsem se probudila a zjistila, že Sirius se hrabe z postele. „Co asi? Jdu se projít. Je tu strašná nuda…“ odvětil se svatouškovským výrazem. „A ta kapačka, kterou máš zapíchnutou v ruce, Ti zjevně nijak nepřekáží,“ pokračovala jsem tónem lehce podbarveným hysterií. „Ani ne. No tak, Dani, chováš se hůř než Pomfreyová. Nech mě dýchat…“ „Ty… Ty debile! Uvědomuješ si vůbec, že jsi málem dodýchal?!? Můžeš se aspoň chvíli chovat jako dospělý a svéprávný pacient?“ Tohle už byl regulérní hysterický výstup. Nicméně Sirius se nenechal zahanbit… „Jestli myslíš důstojně a ledově jako Srabus, tak to teda vážně nemůžu. Nebo vlastně nechci.“ „Ten ledový Srabus Ti zachránil život, Ty magore!“ „Aby ses z něj neposrala!“ Naše první velká hádka… „Zapadni do tý postele a neser mě! Promluvíme si později,“ zasyčím na něho a padám z pokoje. Jinak bych ho asi fakt přerazila… Vyrazila jsem do přírody kolem Základny. Kroky mě samy vedly na louku, kde se obvykle popásá Ilči, jeden z mých nejoblíbenějších koní. Už je to takový koňský dědeček a občas mám pocit, že mi rozumí víc než spousta lidí… „Chceš se projet? Ale žádný divočení.“ Šťouchá do mě hlavou a souhlasně přikyvuje. Jen co se mu ale vyšvihnu na záda, vyrazí poměrně ostrým tempem. A když zpomalí, není to kvůli tomu, že by nestačil s dechem. Jenom dojel na okraj lesa a dál už musí opatrněji. „Postrádáš široké pláně, viď? Já taky, Ilči, já taky… Už se ale musíme vrátit, koníčku. Doma na mě čeká jedno větší zvíře, než jsi Ty…“ Moje horko těžko nabytá duševní vyrovnanost a smířlivost vzala za své okamžitě po návratu na Základnu. „Myslím, že bys tam teď neměla chodit,“ zarazila mě Katka, když jsem se chystala jít zkontrolovat našeho vzorného pacienta. „Pročpak?“ „Je tak trochu naštvaný a asi by neměl radost, že Tě vidí,“ formulovala opatrně Káča. Nakoukla jsem jí přes rameno poloprůsvitným sklem ve dveřích do nemocničního pokoje… „Tak trochu naštvaný? Jenom tak malinko, že jste ho, jak vidím, museli připoutat k posteli… Co zase proboha vyváděl?“ „Pojď si k tomu sednout a dát si něco k pití,“ kormidlovala mě Katka do bezpečné vzdálenosti. „Chceš ze mě udělat alkoholika?“ Usadily jsme se na zahradě. Dobře vychlazené pivo člověku vždycky zvedne náladu… „Povídej… Jsem připravena na nejhorší.“ „V jak velkých podrobnostech to chceš slyšet, Dani?“ „Jen mě nešetři.“ „No jak myslíš… Potom co jsi odešla, předvedl Sirius docela slušný záchvat zuřivosti. Vyřvával, že se na to může vybodnout, abys s ním pořád zacházela jako s nesvéprávným miminem. Že se ho pokoušíš přetvořit do podoby ledového necitelného Srabuse, ale ať nepočítáš s tím, že se Ti to někdy podaří. Že si naivně myslel, že bys mohla chápat, že po tolika letech v Azkabanu nesnáší jakékoliv omezování. Že život je od toho, aby se prožil naplno, i s riziky, které to přináší. Že radši umře v akci než aby se někde krčil v koutku a dělal jen naprosto rozumné věci. Že…“ „To už snad stačí,“ přerušila jsem ji povzdechla si. „A co ty pouta?“ „Měli jsme obavu, že by utekl a pokusil se přemístit.“ „No jasně… Vůbec mi to nedošlo, asi jsem fakt nějaká přetažená. Díky, že jsi to zařídila.“ „To je v poho. Bejt Tebou, nechám ho trochu vychladnout a pak si s ním promluvím.“ „Nechám vychladnout jeho, nechám vychladnout sebe a pak se půjdeme pozabíjet,“ usmála jsem se nevesele. „Tomu říkám plán,“ uchechtla se Káča. „Hele, já vím, že jsi na něj naštvaná, ale on má svým způsobem pravdu.“ „Myslíš si, že to nevím?!? Jasně že má ve spoustě věcí pravdu. Já ho ale přece zatraceně nechci omezovat! Jen bych mu nerada šla brzo na pohřeb. Nemusí se krčit v koutku. Jen by se doprdele mohl naučit rozlišovat, co je nezbytné riziko a co je pitomá zbrklost!“ „Škoda piva…“ podotkla stoicky Káča, když jsem v rámci svého plamenného proslovu sestřelila půllitr ze stolku a jeho obsah se teď vsakoval do trávy. „Zatracenej Black! Ještě kvůli němu rozlejvám pivo,“ pokračovala jsem v nadávání a pak jsem se, při pohledu na Káčin chlácholivý výraz, musela začít smát. Ten den už jsem za Siriusem nešla a doufala jsem, že ráno bude moudřejší večera. Nebylo… „Nechceš mi dát ještě náhubek, když už tu ležím spoutaný jak divá zvěř?!?“ vybafnul na mě dřív, než jsem mu stihla popřát dobré ráno. „Ty pouta Ti sundám, když mi slíbíš, že se odsud nepřemístíš.“ „A kam bych asi tak šel? Copak jsem blázen?“ odsekne až příliš rychle. „Jen neříkej, že Tě to včera nenapadlo. Takže… ten slib.“ „OK, nepřemístím se. Mám Ti to dát písemně a podepsané vlastní krví?“ Za takhle odkapávající sarkasmus by se nemusel stydět ani Severus. Málem jsem něco v tom smyslu podotkla, ale včas jsem se zarazila. Sirius je na osobu Mistra lektvarů poslední dny citlivější než obvykle… „Stačí obyčejný slib,“ odpověděla jsem prostě, „já Ti totiž věřím. Možná bys mohl zkusit i Ty věřit mně.“ „V čem jako?“ „Tak různě… Třeba že jsem dospělá a dokážu se o sebe postarat.“ „To mělo být jako – díky , že jsi mi zachránil život, ale příště už to laskavě nedělej. Tak teda není za co!“ zavrčel Sirius. „Myslím, že by opravdu bylo pro všechny jednodušší, kdybys mě na tom letišti nezachraňoval,“ podotkla jsem mírně. „Jdi do háje, Dani. Jestli si myslíš, že se budu koukat, jak se Tě nějakej šílenec chystá v lepším případě postřelit, a nic neudělám, tak mě teda znáš dost blbě.“ „Takže je lepší se tomu šílenci vrhnout přímo do střely, že jo?“ Ano, už i já začínám být ironická. To nám ten mírumilovný rozhovor dlouho nevydržel… „Možná je to pro Tebe těžký pochopit, ale mně na Tobě záleží. Udělal bych cokoliv, abych Tě ochránil.“ „Já vím, Síri,“ pokouším se znovu uklidnit atmosféru. „Jenže někdy se hodí zapojit taky rozum, nejenom Tvoje velké srdce.“ Vážně jsem to nemyslela jako provokaci. Ovšem reakce byla… strhující. „Jdi už se sakra vysrat s rozumem! Nebo víš co? Táhni za Srabusem!“ „Siriusi…“ „Ten má rozumu spoustu, zato srdce žádný. Aspoň jsem si nikdy nevšiml, ale Ty budeš mít třeba jiný zkušenosti.“ „Síri…“ „Moje velké srdce Tě miluje, ale budeš si muset ujasnit, koho vlastně chceš!“ „…“ „Víš, jaký jsem. Tak mi tady nepřednášej ódu na rozum, buď tak laskavá!“ „Skončil jsi?“ ubezpečila jsem se. „Koho chci? Možná Tě to překvapuje, ale Tebe. Pokud možno živého a v jednom kuse.“ „Děláš, jako bys Ty sama nebyla nikdy zraněná. Tak mě postřelili, no…“ „Nejde o to, že Tě postřelili, ale proč Tě postřelili,“ zkusila jsem mu znovu vysvětlit věc, která byla podle mě naprosto jasná. Jen Sirius ji jaksi nechápal… „Protože jsem nezapojil rozum, jistě,“ odsekl už zase vzteky rudý. „Mám Ti zopakovat, že kašlu na rozum, když jsi v nebezpečí?!? Co jsi na tom nepochopila?“ Zhluboka dýchat… Pacient potřebuje klid… A já si potřebuju do něčeho pořádně praštit… „Víš co, darling? Můžeme ten plodný rozhovor dokončit později? Měl bys odpočívat.“ „Můžu se vybodnout na …“ „Já vím… Můžeš se vybodnout na odpočinek. Jenže momentálně jsem kromě všech dalších funkcí taky Tvoje ošetřující lékařka a byla bych moc ráda, kdyby ses na něj nevybodnul…“ Bohužel i další hovor příští den dopadl podobně. Ne, kecám… dopadl vlastně daleko hůř. Ječeli jsme na sebe tak, že do pokoje vpadla Káča, Siriusovi dala uklidňující injekci a mě vyvlekla ven a dívala se na mě jako na naprostého cvoka. Ne že by neměla pravdu… Pak jsem musela na pár dnů vypadnout něco zařizovat. Musím přiznat, že jsem byla skoro ráda. Katka a poté i Dave se mi sice snažili vysvětlit, jak mám se Siriusem mluvit a čemu se mám při tom mluvení radši vyhnout… Teoreticky mi to bylo pochopitelně naprosto jasný… Jenže v praxi… Tak jsem doufala, že si venku trochu pročistím hlavu a budu schopná se pak na věc dívat s větším nadhledem. Když jsem se vrátila, byl už Sirius téměř uzdravený, takže jsem na něho narazila, jak se opatrně belhá zahradou. „No to jsou k nám hosti,“ utrousil, když jsem se s ním chtěla přivítat. „Víš, že jsem musela odjet…“ „Jasně, všechno vím a všechno chápu. Slavná a neohrožená Dana si lítá po světě a zachraňuje ho, zatímco její přítel na ni čeká jak pejsek uvázaný u boudy.“ „To snad nemyslíš vážně?“ nějak se mi nechce uvěřit, že už se ten koloběh výčitek a nedorozumění roztáčí nanovo… „Slíbil jsem Ti, že tu zůstanu, a to jsem dodržel. Už mám ale toho věčnýho čekání plný zuby. Dovolí mi Vaše veličenstvo odejít?“ Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Místo toho se mu podívám do očí a pronesu tím nejklidnějším hlasem, kterého jsem schopná: „Myslím, že tohle si nezasloužím… Asi jsem udělala nějaký chyby, přiznávám. Nikdy jsem Ti ale vědomě neublížila. Což je přesně to, co Ty teď děláš mně. Takže Tě pochopitelně zbavuju toho slibu. Běž si kam chceš. A teď mě omluv…“ Odvrátila jsem se a poněkud nedůstojně utekla… Matně jsem slyšela, že za mnou cosi vykřikuje, ale nevnímala jsem ho. Potřebovala jsem se nutně odreagovat nějakou fyzickou aktivitou. Vyhrál to běh. Ale ani ta hodinka ostrým tempem tentokrát nestačila. Předtím jsem byla naštvaná. Teď jsem byla zpocená a naštvaná… A taky trochu smutná. Vlastně hodně smutná… Sedla jsem si na kraji lesa nad Základnou, opřela se o strom a začala se litovat. Mám já tohle zapotřebí? Nikdo mě nechápe, nikdo mě nemá rád… Já jsem taková chudinka. Po nějaký době jsem za sebou zaslechla křupání větviček. Ohlédla jsem se. Stál tam a díval se na mě… jak vlastně? Když nic jinýho, aspoň jsem vycítila, že mu je vážně líto, co teď naposledy řekl. „Jdi do háje, Siriusi. Nemám na Tebe náladu,“ utrousila jsem. Okamžik jsem doufala, že by třeba tentokrát mohl poslechnout… Pak se ozvalo tiché „haf“ a obličej mi olízl psí jazyk. „Ty jsi vážně beznadějný případ,“ povzdechla jsem si. Moc dobře věděl, že na Tichošlápka se zlobit nedokážu… Prohrabávala jsem se jeho kožichem, uklidňovala se a uvažovala. Složil mi čenich do klína a lísal se ke mně jako nějaká obrovská kočka. „Chtěla bych Ti něco říct,“ spustila jsem. Zbystřil a ucítila jsem, jak se jeho tělo napíná. „Zatraceně, zůstaň chvíli v jedné podobě!“ vyjela jsem na něj, klid opět v háji. „To je tak složitý pochopit, že to těm sotva zahojeným ranám nedělá dobře? Přeměň se a přísahám, že se vážně naštvu.“ „Haf…“ ozval se omluvným tónem. „Tak fajn, poslouchej. Aspoň mi tahle nebudeš skákat do řeči, mám toho celkem dost na srdci.“ Nadechla jsem se a pokusila se ještě jednou zformulovat to, o čem jsme se dohadovali už tak dlouho. O tom, co pro mě bylo stěžejní, ale Siriusovi to pořád nedocvaklo… „Podívej, ten Tvůj hrdinský čin bohužel vykazuje všechny příznaky bezhlavého nebelvírského šílenství.“ Vyčítavé štěknutí. Tak to mi teda vysvětli, jako kdyby říkaly jeho oči… „Ponechám stranou fakt, že bych se té střele pravděpodobně vyhnula. Ale i kdyby ne, co by se stalo?“ Otázka vskutku řečnická, Tichošlápek mi odpoví jen těžko. Ovšem pozorně mě sleduje a čeká, co ze mě vypadne dál. „Byla bych postřelená. Ty bys byl nezraněný. Mohl by ses přeměnit, použít na ten dav kolem nějaké matoucí kouzlo nebo přinejhorším Obliviate a přemístit se se mnou. Celé by Ti to trvalo pár minut. Na Základně by se našel někdo, kdo by mi tu kulku z těla vytáhnul. Tahal by ji z lidského těla, to není tak složité. Takhle hladce by to probíhalo, kdyby sis nehrál na zachránce… A teď se podívej, co se stalo ve skutečnosti. Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem se vymotala z letiště. Celou dobu jsem Tě nesla v náručí, což není zrovna stabilizovaná poloha. Ukradla jsem auto a vzápětí s ním uvízla v zácpě. Je skoro zázrak, že se Hermioně podařilo sehnat Severuse tak rychle a že on se pak přemístil tak přesně, že nemusel ještě upravovat paměť polovině řidičů v té koloně, a nebo že Tě při přistání v autě nezasedl. Na Základně jsme byli čtyřicet minut po tom výstřelu. Že jsi málem vykrvácel, to snad ani nemusím dodávat. A pak jsem musela operovat psa, což opravdu nedělám zas tak často. Popravdě jsem to dělala podruhé v životě… Pak jsem seděla u Tvojí postele dýl jak týden a čekala, jestli se vůbec probudíš. A když jsi se probudil, začal jsi vyřvávat, že se Tě snažím omezovat… Už aspoň trochu chápeš, jak mi bylo?“ Zahleděl se na mě takovým způsobem, že mi bylo jasný, že z tohohle úhlu pohledu se na ten svůj bezhlavý kousek opravdu ještě nepodíval. Začal mi olizovat obličej a z celého jeho postoje najednou vyzařovala upřímná lítost. A já se konečně rozbrečela… „Haf?“ otázal se prosebně. „No jo, tak se přeměň. Snad to už ty stehy zvládnou,“ odsouhlasila jsem to. Sirius se rázem objevil v celé své kráse. Vzal mě do náruče a stíral mi slzy z tváří. „Dani, promiň. Já jsem fakt pako. Když to takhle řekneš najednou, je to celý úplně jasný. Proč jsi mi to nevysvětlila hned?“ „Já se snažila, darling… Jenže jsi mě moc nepustil ke slovu…“ „Nechtěl jsem Ti ublížit, vážně ne…“ „Oba jsme se chovali dost jako pitomci,“ připustila jsem. „Takže to můžeme smazat?“ zeptal se s nadějí. „Smazat… to nemyslím. Spíš bych řekla, že bychom si to měli pořádně zapamatovat a vzít si z toho ponaučení.“ „Rozkaz, šéfová,“ zkusil, jestli už jsem schopná přeladit na veselejší notu. Byla jsem ve velkém pokušení to odpískat a věnovat se příjemnějším věcem. Siriusovy ruce hladící mě po zádech a rty jemně putující po mojí tváři zřetelně naznačovaly, čeho by se ty příjemnější věci mohly týkat. Ale byla by škoda nevyužít jeho vstřícné nálady. „Ještě bych Ti chtěla říct něco,“ odtáhla jsem se trochu a zadívala se mu vážně do obličeje. „OK, poslouchám,“ odpověděl smířeně, ale z náruče mě pochopitelně nepustil. Neprotestovala jsem… „Nechtěla jsem po Tobě a nikdy chtít nebudu, aby ses krčil v koutku. Abys se zbaběle vyhýbal nebezpečí. Nechci z Tebe udělat ledovou kostku ledu bez srdce, zato s brilantně logickým mozkem.“ „To…“ pokusil se přerušit tu plejádu výčitek, kterými mě v uplynulých dnech častoval a které jsem teď začala přehledně shrnovat. A to jsem se ještě ani zdaleka nedostala k těm nejzajímavějším… „Poslouchej mě, prosím. Neboj, pak Ti dám taky šanci,“ usmála jsem se na něho. „Vždyť poslouchám…“ „Vím, že pro Tebe jako chlapa zvyklého vynikat a být samostatný a nezávislý musí být těžké žít se mnou… Vím, že se snažíš. Já se taky snažím… Snažím se Ti dát tolik volnosti a rozletu, kolik to jen jde. Jenže mám o Tebe strach. Nechci Tě ztratit. Už kvůli mně umřelo moc lidí. Kdybys měl umřít i Ty… nezvládla bych to.“ „Já se nechystám umřít, Dani. Ale pochop, že i já mám o Tebe strach.“ „Já vím… Někdy se srdci poručit nedá a člověk prostě udělá něco, o čem moc dobře ví, že to je nelogická pitomost… Ale na tom letišti… prostě to bylo zbytečný. Měl jsi vědět, že to zvládnu a nepotřebuju, aby ses kvůli mně obětoval.“ „Mohli Tě trefit,“ zaprotestoval. „Myslím že ne. A i kdyby…“ „Co i kdyby?!? Nemůžeš čekat, že budu nečinně čumět, jak Tě někdo zraňuje.“ Uvažovala jsem, jak mu srozumitelně vysvětlit to, co já sama jen intuitivně cítím. Najednou mě něco napadlo. „Jen takový příklad… Jednou jsi mi říkal, že snášíš Cruciatus výrazně líp než většina čarodějů, protože Tvoje drahá máti Ti ho dopřávala už od dětství velmi vydatně. Prostě díky tréninku jsi odolnější, jakkoli krutě to zní.“ „Souvislost?“ nadhodil Sirius. „Po mně zase od dětství střílejí a vrhají všechny možné i nemožné zbraně. Postřelená, zmlácená, kosti přelámané… to všechno jsem byla tolikrát, že si některá zranění už ani nepamatuju. Vždycky jsem se uzdravila, i když běžní doktoři by mnohokrát řekli, že je to nemožné. Prostě jsem odolnější, hojím se snadněji a rychleji…“ „A tím chceš říct, že bych Tě neměl zachraňovat, protože to nepotřebuješ,“ pokusil se shrnout. „Ne tak úplně,“ opravila jsem ho. „Nejsem masochista… když budeš mít příležitost mě zachránit, aniž bys to schytal sám, budu jen ráda. To co chci říct je, že pokud je na výběr lovit kulku z mého nebo z Tvého těla, mám podstatně větší šanci to přežít. Tak na to zkus myslet…“ „Zkusím…“ zamručel. Sice nepříliš přesvědčeně, ale taky ne úplně nesouhlasně. Což bylo víc, než jsem si mohla přát. „A teď navrhuju návrat na Základnu. Překonali jsme naši první velkou hádku a Ty už jsi skoro uzdravený. To zaslouží pořádnou oslavu, ne?“ „Pořádnou oslavu a pak pořádný intimčo,“ usmál se ďábelsky…