Konečně Danča s Káčou rozhodly, že už nepotřebuju nepřetržitou zdravotní péči a přestaly se ke mně chovat jako k miminu. Odjel jsem s Dančou do Londýna a přemýšleli jsme, co podnikneme. Jenže hned první ráno na Grimmauldově náměstí nás vzbudil telefon… „Co se stalo?“ „Musím na Základnu,“ řekla nevýrazně, a ani se na mě nepodívala. „Dani!“ zatřásl jsem s ní, „co Ti je?!?“ „Jen další pohřeb…“ „Kdo?“ „Radek… našli ho poblíž jedné oázy na Sahaře…“ Chtěl jsem ji obejmout a ujistit, že v tom není sama. Ustoupila a zahleděla se na mě takovým pohledem, ze kterého se mi svíralo srdce. „Ani nevíš, jak ráda bych se Ti zhroutila do náruče a řvala jak želva. Jenže Malá rada potřebuje svoji tvrdou velitelku…“ „Dani… Máš taky právo na slabost a smutnění.“ „Prosím, Síri. Nech mě jít, dokud se aspoň trochu ovládám. Na Základně jsou lidi, který mají větší právo se hroutit než já. Třeba jeho máma, která to ještě neví a který to budu muset oznámit… Nebo Honza… byl to jeho nejlepší kámoš. Lucka… jeden čas s ním chodila…“ Děsila mě. Byla jako robot, mluvila automaticky, tiše, skelný pohled… „Můžu pro tebe něco udělat?“ „Teď ne… ale díky.“ ……………… „Zatraceně, Dave! Podívej se na mě!“ „Jak bych mohl? Jak se vůbec můžu na někoho z vás podívat?!? Je to moje chyba…“ „Blbost!“ „Kdybych ho kontroloval. Kdyby mi došlo, že je divný, když se tak dlouho nehlásí… Mohli jste ho najít dřív a třeba by se ho ještě podařilo zachránit.“ „Radek byl dospělý a svéprávný,“ podotkla jsem. A ačkoli se snažím ctím přísloví „o mrtvých jen dobře“, musela jsem dodat: “A nezodpovědný…“ „Takhle o něm nemluv!“ vyjel na mě Dave. To nebylo špatné, pomalu se dostával z té apatie, ve které jsem ho našla. Tak jen dál… „Víš sám moc dobře, kolikrát jsme mu říkali, že o sobě musí dávat pravidelně zprávy. Stejně na to kašlal.“ „Ty chceš říct, že si za to mohl sám?!?“ nevěřícně na mě zíral. „Mohl si za to zhruba tolik, kolik za to můžeš Ty. Tedy vůbec,“ upřesnila jsem, protože Dave nebyl zrovna ve stavu, aby vnímal jemné konverzační nuance. „Ale…“ „Podívej… Přepadli ho a zavraždili. Může za to on, protože nedával pozor? Nebo Ty, žes ho nehlídal? Nebo snad já, že jsem ho přijala do Malý rady?“ „Tohle si přece nemůžeš vyčítat, Dani. Není to Tvoje vina.“ „A Tvoje snad jo?“ Zvednul oči a dlouho na mě zíral, jako kdyby se mě snažil zhypnotizovat. „Jsi strašná manipulátorka, víš to?“ řekl nakonec. „Už mi to pár lidí říkalo,“ uznala jsem. Fajn, takže jeden by byl z nejhorší deprese venku… Bohužel další čekali… Zatraceně! Hnusný, odporný, zkurvený život! Nesnáším to. Nejradši bych si zalezla někde do koutku a tiše vyla na Měsíc. Jenže všichni tak nějak podvědomě čekají, že je budu utěšovat. Ale kde mám vzít útěchu já?!? A dost. Začínám moc pěkně litovat sama sebe. To by nešlo. Koneckonců Sirius mi tu útěchu nabízel. Jenže já si hrála na velkou drsňačku… Takže do boje! „Bráško?“ ozvu se potichounku a nakouknu do jeho „trucovny“, na půdu, kam zalézá vždycky, když je mu hodně špatně. „Dani…“ otočí se ke mně a jeho zarudlé oči jsou více než výmluvné. Beze slova k němu přejdu a obejmu ho. Vlastně se držíme navzájem jak dva trosečníci poslední šance na záchranu… Jako bych pro něj teď byla jediným pevným bodem vesmíru… stejně jako on pro mě. Sedíme tam takhle pěknou chvíli. „To Tys ho našel?“ zeptám se potom. „Jo… s Jean Philem. Měli jsme si to uvědomit dřív a začít po něm pátrat…“ „Blbost.“ „Já vím… ale člověka to napadne. Díky, že jsi přijela tak rychle, Dani. Sám bych to nezvládl… Stejně je to zvláštní. Člověk viděl umírat už tolik lidí… překračoval jsem mrtvoly a ani se nezastavil. A teď…“ „Byl to Tvůj nejlepší kámoš. Můžeš být humanista jaký chceš, smrt cizího člověka Tě nikdy nezasáhne tolik.“ „Jako kdyby umřelo něco přímo ve mně… Takovou bolest jsem necítil ani tehdy, když Vendy… miloval jsem ji, ale… takhle zoufale osamělý a ztracený jsem si nepřipadal… Jak je to vůbec možný?“ „To umřelo Tvoje dětství, bráško… S Radkem jsi vykouřil svoji první cigaretu, poprvé se opil. Spolu jste se předháněli, kdo víc vytočí našeho úžasnýho chemikáře… kdo dřív sbalí tu krásku z vedlejší třídy, o kterou jste doopravdy nestáli ani jeden. Byli jste jako Jin a Jang, světlo a tma… tak odlišní a přece stejní. Umřelo kus Tebe, to máš pravdu…“ „Nevím, jak to dokážu překonat…“ „Dokážeš, věř mi. Člověk dokáže spoustu věcí, když musí… Vždyť víš…“ „Byla jsi na dně už tolikrát a vždycky ses zvedla… Jenže já nejsem tak silný jako Ty.“ „Hloupost! Jsi ve spoustě ohledů daleko silnější. Taky jsme se ovlivňovali, pamatuješ?“ „Jak bych mohl zapomenout…“ „Tak vidíš… dostaneš se z toho.“ „Díky sestřičko. A co Ty? Rád bych Ti pomohl…“ „Pštttt, to bude dobrý.“ Nechala jsem ho ještě chvíli vzpomínat. Když se pozdě večer vynořil mezi ostatními, vypadal už líp. Chlapi přece nebrečí… Pak jsem si popovídala s Luckou, Šárkou,Martou… Ostatní už byli jakž takž srovnaný. Věděla jsem, že motáním po našem hlavním štábu jen oddaluju nevyhnutelné. Musela jsem to jít říct jeho mamce… „Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravila jsem. Radkova matka se na mne podívala a mně bylo rázem jasný, že už ví, co jsem jí přišla oznámit. „Jak se to stalo?“ zeptala se vzápětí věcně. Nervózně jsem si začala hrát s konečky vlasů. Sakra! Zato ona byla až moc klidná… „Zastřelili ho na Sahaře. Nejspíš pašeráci, vykradači hrobů,“ odpověděla jsem posléze a ještě jsem byla nucena dodat: „Našli jsme ho až včera. On… zjevně byl mrtvý už minimálně týden.“ „Mám to chápat tak, že mi nedoporučuješ ho chtít vidět?“ Stále ten klidný, skoro nezúčastněný tón. Jen oči, které se jí zvolna plnily slzami, svědčily o tom, že mě chápe a vnímá. Byla to dáma… to jsem věděla vždycky a teď to dokazovala znovu. Ne necitlivá, jen nedávající své city příliš najevo. Připadala jsem si čím dál víc pod psa… „No…hmm, řekla bych, že bude lepší, když si na něj zachováte nenarušenou vzpomínku. Ale bránit Vám pochopitelně nebudu.“ „Já nevím… ráda bych ho ještě naposledy viděla, ale nejsem si jistá…“ „To chápu… Rozmyslete si to, pohřeb bude nejspíš až v sobotu, jestli Vám to nevadí.“ „Dobře, dám Ti do té doby vědět.“ Rozhostilo se ticho. Nevěděla jsem, co říct… Co se v takové chvíli dá říct? Paní Sejdlová se na chvíli uchýlila do minulosti, na rtech jí pohrával zasněný úsměv, když vzpomínala na svého syna. „Pojď, chtěla bych Ti něco ukázat,“ probrala se rázem ze zamyšlení a energicky se vydala do Radkova pokoje. „Tu košili jsem mu dala k minulým narozeninám. Říkal, že si v ní připadá jako mafiánský boss,“ hlas se jí zadrhnul, ale přesto pokračovala: „Myslíš, že by ji mohl mít do rakve?“ „Určitě. Byl by nadšený.“ „Měl moc rád tuhle práci. Vždycky říkal, že ho nemohlo potkat nic lepšího, než dělat v partě takových šílenců, jako jsi Ty, Honza, Lucka, Katka, Jirka…Víš to, viď?“ zeptala se mě ta žena, které jsem před chvílí oznámila, že její syn je mrtvý… „Já… proč mi to říkáte?“ „Protože mám pocit, že si jeho smrt vyčítáš. A pro to nemáš důvod. On se rozhodl sám. Dělal, co ho bavilo. Vždycky se mi snažil vysvětlit, co úžasného zrovna dokázal. Přiznám se, že jsem tu vaši práci moc nechápala, nebo spíš nechtěla chápat. Pro mě je to jiný svět, něco jako televizní detektivky. Vím ale, že byl šťastný.“ „Mohl být šťastný i při nějaké míň nebezpečné práci, kdyby mě nepoznal. Šťastný a živý,“ zdůraznila jsem. „Myslíš, že by si sám nedokázal najít nějakou sebevražednou aktivitu? Jako bys ho neznala,“ odmávla shovívavě moji námitku. Nějak mi došla slova. Právě přišla o svého jediného syna a utěšuje mě, že já za to nemůžu… „Většina rodičů má dost odlišný názor,“ poznamenala jsem. „Myslíš Janu Balášovou?“ „Nebo Šmídovi.“ Chtě nechtě jsem se jen při té vzpomínce musela oklepat. Petr umřel před dvěma lety, když se pokoušel demontovat bombu v pařížském metru. Hanka před necelým rokem při přestřelce s jednou z divočejších odnoží sicilské mafie. Paní Balášová se rozhodla spáchat demonstrativní sebevraždu a v dopisu na rozloučenou velmi podrobně popsala, jak jsem ji k tomu donutila já, protože kvůli mně ztratila všechno, co mělo v jejím životě smysl. Když jsme ji jen tak tak zachránili, málem mi vyškrábala oči. Pan Šmíd se mě na Hančině pohřbu pokusil zastřelit, jeho žena se dala na woodoo, aby mohla proklít mě a všechny mé případné potomky až do sedmého kolene. „Lituji, ale herecké etudy ode mne nečekej,“ upozornila mě moje bývalá učitelka. Asi byl čas odejít. Ona se nezhroutí, o tom jsem byla přesvědčená. A má nepochybně právo truchlit způsobem, jaký jí vyhovuje. „Můžu pro Vás něco udělat, paní profesorko?“ zeptala jsem se ještě. „No… když už tak trváš na tom oslovení,“ odpověděla a mně se sevřelo hrdlo v špatné předtuše, „ráda bych Tě požádala zase o nějakou přednášku pro naše maturanty.“ Na špatné předtuchy jsem fakt machr… „Myslela jsem spíš něco pro Vás… Tohle mi nepřijde jako nejlepší nápad,“ namítala jsem. „Jste pro ty děcka vzorem - Ty a lidi z Malé rady… Vidět vás je pro ně zážitek. A už dlouho se jim to nepodařilo,“ vytkla mi mírně. „Já vím, ples…“ povzdechla jsem si, „bylo mi vážně líto, že jsem dva poslední roky nemohla přijít. Nějak divně se to semlelo…“ Vloni jsem tou dobou chytala krysu Petera a letos jsem se připravovala na střetnutí s Dolores, ale to jsem před svojí opravdu čistě mudlovskou profesorkou radši nezmiňovala… „No tak teď máš šanci to napravit,“ prohlásila s vítězoslavným úsměvem. „Víte, jak to dopadne. Zase mě některý z nich začnou přemlouvat, abych je zařadila do výcvikového programu.“ „A vy snad nepotřebujete nové agenty?“ „Jsou to ještě děti, jak jste správně řekla. Mám je učit zabíjet? Protože to bych musela dělat. Kdyby se to nenaučili, byli by zabiti ještě dřív, než je obvyklý průměr…“ řekla jsem hořce. „Jsou už dospělí. A mají právo se rozhodnout, jak prožijí svůj život!“ Málem se mi podařilo něco neodpustitelného… Měla jsem na jazyku větu typu – Chcete, aby i další rodiče museli hledat pohřební oděv pro své děti?!? Ovládla jsem se a zároveň jsem pochopila, že v tomhle souboji vůlí jsem prohrála na celé čáře. „OK, přijdu,“ přikývla jsem smířeně. …………………. Scházíme se vlastně jen na pohřbech… napadlo mě, když jsem pohledem přelétla skupinku shromážděnou na zahradě. Katka, Lucka, Šárka, Markéta, Marta, Honza, Dave, Jirka. Kdysi spolužáci, nyní spolubojovníci. Ubývá nás… Radek je už šestým, koho dostali. Málokterá skupinka třicátníků je tak prořídlá jako ta naše… Sedíme, popíjíme pivo či víno a svorně mlčíme. Tady jsou slova zbytečná. Ale čerpáme sílu už jenom z vědomí, že v tom smutku nejsme sami. Tak rozdílní a přitom spojeni nezničitelným poutem. Každý z nás má i jiné přátele, třeba i lepší. Určitě si v mnoha ohledech rozumím víc třeba s Tomášem nebo Jean Philipem, o šílencích Bodiem a Doylovi ani nemluvě, než s Martou nebo Markétou. Ale pořád je tu to neviditelné, ale o to pevnější pouto. Seznámili jsme se ve 14ti letech. Oni byli ještě děti, já byla… dítě s krví na rukou. Dítě které už vidělo takové hrůzy, o kterých se většině dospělých ani nesní. Dítě o němž rozhodovali jeho poručníci a vštípili mu pocit nepostradatelnosti a zodpovědnosti za osud světa. Dítě které si vydupalo právo na kousek normálního života. „Země volá Danku. Haló, je tam někdo?“ mávala mi před očima Káča. „Příjem,“ zareagovala jsem, jen co jsem se vrátila do současnosti… „Ale trochu zpomalený, co,“ musela si ještě rýpnout. „Hele, potřebujeme probrat nějaký organizační věci, OK?“ Tak jsme probírali… „A co budeme dělat s tou Radkovou misí na Sahaře? Převezme to někdo?“ zajímal se Jirka. Ožehavé téma… Nikomu se zjevně nechtělo vyslovit nahlas, že ta mise nemá zas takový význam. Radek si ji prosadil, protože ho bavily vykopávky. Je jasný, že nemůžeme nechat jen tak smrt jednoho z nás. V téhle branži se slabost neodpouští. Musíme ty vrahy dostat a pořádně s nima zatočit. To ale neznamená, že budeme pokračovat i v tom výzkumu, který tam Radek rozjel. Na to je nás moc málo. „Já,“ řekla rozhodně Lucka. „Radek si zaslouží, aby se ta práce dodělala. Pojedu tam a zůstanu, dokud bude třeba.“ Hm, přesně toho jsem se bála. Kouknu na brášku a doufám, že to dokáže Lucině rozmluvit. Jenže v jeho očích najdu něco překvapujícího. Hned vzápětí mě šokují i jeho slova: „Souhlasím a zároveň se k Tobě přidám.“ „Co šílíš, Honzo?!?“ vyletí Káča, „hele, já chápu, že chcete uctít jeho památku, ale tohle je blbost. Máme spoustu důležitějších akcí, kde vás potřebujeme.“ „Neřekl bych,“ pronese klidně Honza a já mám tušení, že mi něco uniká. „Jsi si jistý, kámo?“ vloží se do diskuze Dave. Dřív, než Katka Honzu rozcupuje na kousky… „Jo. A navíc si myslím, že budeme potřebovat ještě minimálně jednoho člověka,“ pokračuje nevzrušeně bráška. „Jenom jednoho? Ó jak jsi skromný…“ Marta ve své nejironičtější podobě. „Nevypil jsi toho piva trochu přes míru?“ podobně kousavý Jirka. „Hlásím se jako dobrovolník, ale potřebuju za sebe náhradu na své misi,“ šklebí se Šárka, které se už poněkud zajídá pohyb ve spletitých strukturách amerických tajných služeb. „Sorry, ale nesplňuješ požadavky,“ odpověděl jí zdvořile Honza. „Fajn, tak nám řekni, koho by sis představoval, my Ti to zamítneme a můžeme se snad konečně bavit o něčem normálním,“ pronesla Katka tónem kouzelně kombinujícím rezignaci a vztek. Nebývá zvykem, abych tak dlouho mlčela… Jenže teď se snažím donutit své malé šedé mozkové buňky k aktivitě. „Víš snad něco, co my nevíme?“ pronese nakonec tu klíčovou otázku Markéta, která až doteď taky jen tiše pozorovala melu kolem. „Vím spoustu věcí, o kterých nemáte ani tušení,“ ušklíbne se bráška. „A budeš tak laskav a sdělíš nám tu věc, která se vztahuje k saharské misi?“ otázala jsem se ho. „Radek tam narazil na něco hodně zajímavýho,“ rozhodl se milostivě zodpovědět naše dotazy. Najednou se jeho tvář změnila, byla až smrtelně vážná. Začínala jsem se děsit… „Tím třetím člověkem do týmu by měl být nejspíš… ideálně Severus Snape, ale smířil bych se i s Remusem, Siriusem nebo třeba Billem Weasleym,“ pokračoval dál. „Černá magie? Našel v egyptských pyramidách stopy černé magie?“ Všichni se po sobě nevěřícně díváme. „Řekl bych, že mu to ani nedošlo. Nespíš si myslel, že udělal úžasný objev nových druhů ornamentů. Jenže tohle je něco víc než inovace ve zdobení faraonských hrobek. Podívejte!“ Vylovil odněkud sadu velkoformátových fotek a rozložil je na stůl. Na první pohled mi bylo jasné, na co naráží. Vyslovila to ale Katka: „Jestli tohle není symbolika rodu Salazara Zmijozela, sežeru svoji pětatřicítku i s pouzdrem.“ „No teda, já zírám. Vy dva jste snad opravdu v Bradavické knihovně studovali.“ I přes vážnost situace si nemůžu odpustit tohle drobné popíchnutí… „A co myslíš? Že jsem tam trávil čas flirtováním s Pinceovou?“ ohradí se okamžitě dotčeně bráška. „No… já jsem spíš myslela, že jsi tam zuřivě kopal do polic a nadával, že se na to můžeš vybodnout, motat se dobrovolně mezi knihama, který se Tě pokouší kousnout, a čarodějema, který Ti chtějí zřejmě vypíchnout hůlkou oko,“ shrnula jsem přehledně Honzův veskrze kladný postoj k našemu zasahování do kouzelnického světa. „Ehm… že vás přerušuju… Neměli bychom se vrátit k těm fotkám?“ odkašlal si decentně Dave. „No jo, pořád… Tak zpátky k věci!“ zavelela jsem důstojně. „K tomuhle já vám asi moc platná nebudu, co?“ ozvala se Marta. „Mě jsi naštěstí do knihovny plné zuřivých knih neposílala…“ „Tak fajn… Káča, Lucka, Honza, já… zkusíme vyřešit, co s pokračováním Radkova výzkumu. Vy ostatní se dohodněte, kdo může vyrazit po stopách jeho vrahů.“ Byla to debata akční, ovšem nepříliš efektivní… „Jestli to je fakt černá magie, měl by tam jít jednoznačně Severus,“ byla rychle se vším hotová Káča. „Jenže tohle je dlouhodobá věc, než se tam objeví další stopy… Radek tam byl skoro půl roku, další objev klidně může trvat znovu půl rok…“ snažil se uvést situaci na pravou míru Honza. „A jestli si myslíte, že Severus se tak dlouho obejde bez své nevzdělatelné tlupy trollů…“ přispěla jsem svojí troškou. „Co teda Sirius?“ „Sorry, ale s tím mám jiný plány…“ zavrhla jsem i tuhle variantu „A co teda Lucka a k ní Janina s Remusem?“ navrhl konstruktivně Dave. „To víš… Budu jim tam uprostřed pouště dělat křena… hrdličkám,“ odfrkla si Lucina. „Spíš dohazovače…“ upřesnila drobně Káča skutečný aktuální vztah našich hrdliček. Pak to ještě chvíli smysluplně pokračovalo… „OK, takže Lucka, Jean Phillip a Moony,“ uzavřela jsem debatu.