Probudila se s vysvitnutím prvních slunečních paprsků. Rozhodně se necítila tak optimisticky, jak by se slušelo k nádhernému jarnímu ránu. Hlava ji bolela únavou, jako by byla nevyspalá, bolela ji záda, prsa – jako by je někdo mačkal a okusoval… „Asi na mě něco leze, budu muset na ošetřovnu,“ pomyslela si, převalila se. Sykla bolestí, všechny malé bolístky byly nic proti bolesti jejího pohlaví. Zděšeně otevřela oči. Posadila se, ruce si tiskla na břicho, na prostěradle našla nemálo krvavých skvrn a přímo pod sebou také loužičku nějaké jiné tekutiny. Kousek od ní spokojeně spal Pán zla s rukama složenýma pod hlavou. V hlavě jí vířily události minulého večera. „Ne, nic na tebe neleze, ale něco… na tebe vlezlo!“ odpovědělo jí posměšně její racionální, upjaté svědomí. „A ty jsi se zrovna nebránila… to máš za to!“ Musela šťouravému svědomí dát za pravdu – zcela nemilosrdně jí přehrálo její aktivní vstupy do rozhodně nevynucené soulože s Lordem Voldemortem – ano tím úchylným vrahem, který vypadá jak dvounohý had vytesaný z ledu. „A to, co ti teď stéká po noze je jeho semeno smíšené s pozůstatky tvého, nenávratně ztraceného panenství…“ informoval ji škodolibý hlásek. Hermiona se rozvzlykala. Poslední hřebíček do její sebeúcty zasadilo vyvolání vzpomínky, kterak sama od sebe, aniž by k tomu byla jakkoli nucena, včera vzala do úst jeho penis… Jen tak tak stihla doběhnout do koupelny a přikleknout nad záchodovou mísu, až tak špatně se jí ze sebe udělalo. Bezvládně visela nad mísou, opírala se o prkýnko, plakala a zvracela. Vůbec neřešila, že je nahá a že klečí na studených dlaždičkách. Nejradši by zemřela, tak strašně se styděla. Nikdy by ji nenapadalo, že by takovéhle věci vůbec mohla dělat, natož pak s někým takovým… To znamená, že je schopná tohle dělat znovu a prostě s kýmkoli… A ještě se jí to … líbí! Voldemort se potichu přiblížil, dal jí kolem ramen župan a podepřel jí čelo rukou. „Uklidněte se…“ vyzval ji rozespale. Jeho blízkost vyvolala další obracení žaludku. „A začněte zase používat mozek… Nebudete to dělat s kýmkoli, ale s kýmkoli, kdo vám za to stojí… A předem tomu muži závidím, jste nesmírně nadaná dívka,“ říkal věcně, druhou rukou se snažil pochytat nezkrotné kudrny, aby si je nepozvracela. „Už je to lepší?“ zeptal se, po několika minutách, co do záchodu odkapávaly jen její slzy. Přikývla, pomohl jí vstát. „Teplá koupel vám pomůže, smyjete ze sebe i bolest,“ poradil jí a se zívnutím se vrátil do postele. Hermina na něj měla chuť křičet, jaký je pokrytec, že si jde klidně chrápat, když jí tohle způsobil, nicméně neměla fyzickou sílu a její svědomí jí neustále připomínalo, že si za to může sama. Posadila se do vany, nejdříve si vypláchla ústa poté pečlivě mýdlem vydrhla celé tělo. Zvláštní bylo, že se nedokázala přinutit dotknout svého ženství, jako by to bylo něco odporného, něco, co jí více nepatří. Po důkladné desinfekci zašpuntovala vanu a naplnila jí horkou vodou. Ležela bez hnutí velmi dlouho, motala se jí hlava z hladu, únavy a přehřátí. Nicméně nehodlala s tím nic dělat, byl to její trest, cítila velkou nenávist ke svému tělu. Z letargie jí vytrhlo zaklepání na dveře – ne koupelny, ale pokoje. Zavrzala postel, jak z ní Voldemort kvapně vylézal. Za několik chvilek zazněl jeho chladný hlas: „Vstupte!“ Zavrzaní dveří, Hermiona si musela zacpat ústa, aby utlumila vyjeknutí, uslyšela úlisný hlas Petra Petigrewa: „Můj pane, můj pane… omlouvám se, že vás ruším…“ „V pořádku, Červíčku, co tě ke mně přivádí?“ otázal se povrchně přívětivým tónem. „Nařídil jste mi, abych předal vzkaz panu Snapeovi, když včera nepřišel na vaše zavolání…“ „Nu, a?“ optal se s lehkým podtónem netrpělivosti. „Totiž, on čeká dole, je připraven, jestli s ním chcete mluvit…“ Petigrewova pýcha z dobře vykonaného úkolu by se dala krájet. „Jistě, dobrá práce, pošli ho sem, a odejdi… děkuji, Červíčku.“ „Pro vás všechno, můj pane…“ zachrochtal spokojeně, Hermioně se opět zvedal žaludek. Další kroky, otevření a zavření dveří. „Můj pane,“ Snapeův tichý, vyrovnaný hlas, za kterým se skrývala ostražitost. Hermioně se podivně ulevilo, nejspíš proto, že všichni Smrtijedi nejsou idioti a patolízalové. „Severusi, přeji ti veselé Velikonoce,“ přivítal ho Voldemort, z jeho hlasu se nadalo vyčíst vůbec nic, ale v porovnání s tónem, kterým promlouval k Petigrewovi, byl zlověstnější. „Já vám také, i když pochybuji, že by pro vás měl pohanský svátek asimilovaný křesťanstvím nějakou váhu,“ odpovídal, Hermioně se zatajil dech, on si troufá! Troufá si k Voldemortovi mluvit takhle úsečně. Následovala tíživá odmlka. „Severusi, dal jsi mi najevo, že nebudeš plýtvat čas frázemi, tedy přejdu k věci. Kde jsi včera byl?“ Voldemortův hlas byl tak ledový, že jí tuhla krev v žilách i ve víc jak 40-ti stupňové vodě. „Víte, je mi to trapné zatěžovat vás s tím, dejme tomu, že jsem prostě… nemohl odejít,“ i Hermiona přes zeď si všimla, že do jeho hlasu pronikl neklid, nitrozpytec Voldemort ,stojící mu tváří v tvář, musel odhalit ještě více. „Já to unesu, řekni mi, co jsi dělal a nelži, nechci ti ubližovat,“ rozkázal. „Dobrá,“ Snape polkl na sucho, „byl jsem u Weasleyových a pomáhal jsem Arturovi schovávat vajíčka těm jeho parchantům. Kdybych věděl, že je potom budu muset i hledat, tak bych je schoval méně pečlivě… A nestrávil bych s tím celý den.“ Hermiona seděla s otevřenými ústy, Voldemort nejspíš také, i když asi si dokázal zachovat grácii. „Proč?“ zeptal se po chvíli Pán zla. „Protože jsem myslel, že je schovám jen jim a oni je nebudou moci, potvory jedny, najít…“ Snape vzteky skřípal zubama. „Proč jsi se do něčeho podobného pouštěl?“ trval na své otázce Voldemort, ani se moc nezlobil, nejspíš usoudil, že předešlá odpověď nebyla plánovaný zdržovací manévr, spíš touha podělit se s nespravedlností světa. „Protože… jsem se vsadil s opilým Brumbálem, že za mě vyhraje šachy proti McGonagallové. Musím přiznat, že jsem nedával pozor a měla mě na lopatě. Shodou okolností jsem hrál s bílými, on mi sdělil, že když bílé vyhrají, že mu splním přání… No a on přebarvil figurky a vyhrál v příštím tahu.“ „Minerva mu to odpustila?“ podivil se Voldemort. „Ta mu odpustí všechno, je do něj blázen…“ konstatoval s odporem. „A pak před Velikonoci Molly Weasleyová před ním vyslovila obavu, že jsem chudák, když nemám rodinu, se kterou bych trávil svátky a abych šel k nim. Což podpořila ta příšerná dvojčata, která naštěstí loni zdrhla ze školy, a Brumbál se vyslovil v tom smyslu, že je jeho přáním, abych s nimi prožil tři dny. Naštěstí tam nebyla Grangerová, z té bych se asi zbláznil… Ukecaná, upjatá šprtka beze smyslu pro humor…“ „A Potter tam byl?“ otázal se se zájmem. „Ano, bohužel vejce pro něj mi nesvěřili, asi se báli, a to zcela oprávněně, že bych ho mohl otrávit…“ „Tyhle vtipy stranou, víš, že mu nikdo kromě mě nesmí zkřivit vlásek,“ připomněl mu o poznání příkřeji. „Samozřejmě pane, to jen… Moc mu, řekněme, neholduji…“ „Dobrá, Severusi, zdá se, že sis užil prázdniny, nicméně, příště mi dej urychleně vědět, kdybys nemohl přijít… Víš, jsi v neustálém podezření z dezerce… Odejdi!“ Hermionu zasáhla kritika její osoby pronesená profesorem – věděla, že ji zrovna nezbožňuje, ale stejně doufala, že si o ní myslí trochu víc. „Ale co, má pravdu! Jsem upjatá šprtka a vždycky budu!“ okřikla se. Vylezla z vany, osušila se. Voldemort v pokoji naštěstí nabyl, zato na posteli našla své oblečení, pečlivě vyčištěné. Oblékla se a sešla dolů. Voldemort na ni čekal na terase u prostřeného stolu. „Hádám, že budete mít hlad,“ řekl a pokynul jí na židli proti sobě. „Jak se cítíte?“ zeptala se jízlivě. „Výborně, splnilo to účel,“ odpověděl konverzačním tónem. „To?“ vyštěkla. „Grangerová, žádné hysterické scény. Prostě si s vámi užil chlap, to se tak s ženami dělá, a můžete být vůbec ráda, že jste si užila taky.“ Lomcoval s ní vztek tak, že nemohla udržet toust v roztřesených rukách. „Pokud máte zájem, můžeme jít po snídani nahoru a ještě to zopakovat – s menším podílem bolesti a nervozit z vaší strany by to nemuselo být špatné zpestření dn…“ Hermionina ruka vystřelila směrem k jeho bílému obličeji – hezky po mudlovsku. On ruku chytil těsně, než dopadla na jeho tvář. Probodl ji očima a pevně zmáčkl zápěstí. „Grangerová,“ zašeptal zlověstně, „včera jsme mluvili o protikladech, nejen vy jste překonávala odpor – nikdy jsem se ani prstem nedotkl mudlovské šmejdky, kterou bezesporu jste, nejen svým rodokmenem, ale hlavně chováním. Rád bych vám připomněl ještě jednu věc: načerpání síly tímto způsobem je jednorázové, už vás k ničemu nepotřebuji. Můžete být ráda, že ještě nejste mrtvá, ale taky si to můžu rozmyslet…“ Její polorozdrcené zápěstí zhnuseně odhodil. „Sedněte si a najezte se,“ dodal po chvíli, opět neutrálním tónem. „Myslíte, že je vážně možné, aby Severus strávil Velikonoce u Weasleyových?“ zeptal se. „Možné je všechno… můžu se zeptat Ronalda…“ navrhla. „Ne, u něj nepoznám, jestli mi lže,“ opět odpověděl na nevyřčenou otázku. „Tak si zajděte za Severusem, ať vás to naučí,“ poradil jí, když se v mysli vztekala, že do ní může tak jednoduše nahlížet. „Asi by nechtěl…“ odpověděla s úsměvem, jaké fiasko prožil loni Harry. „Jenže pan Potter, je podprůměrný kouzelník – v jistém, ovšem velmi důležitém smyslu – na rozdíl od vás. Každý učitel rád předává své schopnosti, pokud padají na úrodnou půdu.“ „Díky,“ řekla zaražena jeho komplimentem. „Nemáte zač, marmeládu?“ Dosnídali bez dalšího slova. „Takže,“ oslovil ji zvedaje se od stolu, „Mě čekají další povinnosti. Vy se můžete navrátit domů.“ „Děkuji, jste velkorysý,“ věnovala mu nervózní úsměv. „Ale jak?“ Přistoupil k ní zezadu, objal ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Už to tu bylo… zase… racionalit jí opouštěla, vůbec jí nezajímalo, jak se před chvílí ve vaně rozhodla. Zvřela oči, opřela se o jeho prsa. Nepatrně se rozkročila. Voldemort neváhal, ze samolibým úšklebkem, jak je jednoduché ovládat mladou dívku, rozepnul knoflík na jejích kalhotách, bez dalšího otálení vsunul prsty pod kalhotky do vlhnoucího klína. Hermiona zavzdychala, ucítila příval slasti a těšila se na nadcházející okamžiky. Zaplavil ji podivný pocit, otevřela oči, ocitli se v jejím dětském pokoji. Voldemort odstoupil, nemilosrdně vytáhl svou ruku z jejího klína. Rozhlédl se a řekl: „Plyšáci? Vyházejte to, už jste dospělá žena, a jak… Přeci jen byste měla svou vášeň krotit, takhle budete nebezpečná svému mužskému okolí…“ ušklíbl se, pokynul a zmizel. Hermionu zase v očích pálily slzy. Připadal si jako pravá, nefalšovaná děvka. Posbírala do náruče své plyšáky, pevně je zmáčkla a poplakala si. Naštěstí tou drsnou poznámkou její vzrušení vymizelo, takže tenhle problém nemusela řešit. Když se jakžtakž vzpamatovala, utřela si slzy a sešla dolů za svými rodiči. Byli polomrtví strachy, ovšem neměli žádný kontakt na nikoho z kouzelnického světa, takže se o jejím dvoudenním zmizení nikdo nedozvěděl. Rodičům vysvětlila, že musela neodkladně za Harrym a opravdu, opravdu jim nemohla dát vědět. Večer zabalila a druhý den se potkala s Harrym, Ronem a Giny ve vlaku do Bradavic.