„Na fotkách vypadala jinak.“ „Co si pamatuju z předloňska, nebývala tak tichá.“ „No tak já zase slyšela, že ji celou dobu učil Snape. Chápete to?! Snape osobně. To muselo být k nepřežití!“ Hermiona se kousla do jazyka. Jen nesmí reagovat. Bude se snažit být neviditelná… Žaludek se jí bolestivě sevřel. Seděla v učebně lektvarů v poslední lavici a snažila se být tak nenápadná, jak jen to šlo. Rádoby tiché poznámky jejích spolužáků k ní doléhaly s nepříjemnou přesností. . Jejím jediným štěstím bylo, že tahle dvouhodinovka nebyla se Zmijozelem. Momentálně by dala cokoli za to, kdyby mohla být zpátky ve svém pokoji a nejlépe naprosto sama. Že se toto přání nevyplní, alespoň ne hned, bylo jasné o vteřinu později. Klasika – prudké rozražení dveří, následující černá vlna látky, ostré přibouchnutí trpících dveří a ledový vzhled doprovázený ještě mrazivějším hlasem. Ne, tady se skutečně nic nezmění. Severus na okamžik rentgenoval třídu pohledem, v marné snaze je vyděsit ještě víc. (Což u posledních ročníků nebylo tak lehké, pravda. Přece jen – sedm let vám poskytne dostatečný trénink) „Strana tři sta padesát. Postup máte na tabuli.“ Navyklá třída mlčky následovala vyštěknutý pokyn. A jéje. Dechberoucí odvar. Poměrně prudký jed, jehož účinky způsobují zástavu dechu, pokud je správně uvařen, dýchání se do tří minut obnoví, tudíž nestačí dojít k poškození mozku - lépe řečeno – nemělo by. Přidáte-li ovšem nějakou z deseti jedovatých přísad v jiném, než na setinu gramu přesném, poměru, dotyčnou osobu to zabije. Na přípravu to byl lektvar vskutku náročný. Navíc - na jedech si Snape zakládal, ty chtěl mít vždy perfektní. Jakoukoli výchylku ze své nesplnitelné představy o výsledném efektu trestal přísněji, než bylo obvyklé. Hermiona si povzdechla. Copak o to, uvařit tu jedovatou břečku nebylo dle jejího mínění zas tak moc složité. Jenže to vyžadovalo adekvátní soustředění. A to ve své nervozitě nebyla schopná vynaložit. (Severus právě začal povlávat mezi lavicemi a posměšně komentoval začínající práci) Jak se tak ta záplava černi blížila víc a víc, roztržitě začala sekat kořeny plevele na nepříliš stejné kousíčky. Hlavu nezvedla ani ve chvíli, kdy vycítila, že dorazil k její lavici. Po chvilce mlčení prohlásil studeným tónem: „Slečno Grangerová?“ V duchu zasténala. Neměla v nejmenším úmyslu se na něj podívat, ne a ne... Útrpně zvedla hlavu. Severus právě zpražil smrtícím pohledem těch pár opovážlivců, kteří se odvážili k nim otočit hlavy. Pak věnoval svou pozornost znovu jí. „Nuže, slečno Grangerová, nejsem si vědom, že by druhý řádek postupu říkal, že plevel máte sekat jakýmsi náhodným výběrem – jeden kousek malý, druhý velký... co myslíte? Co říká ten řádek na tabuli?“ tiše, ale přesto dost hlasitě, tak, aby ho slyšela celá třída, usykával ta svá posměšná slova. Hermiona sevřela nůž tak pevně, až se jí rukojeť nepříjemně zaryla do dlaně. Jak moc vážně to myslí, a jak moc hraje divadlo? Pohled, který po něm hodila, byl zřejmě natolik ublížený, že si vysloužila nečekanou reakci. Zatímco tupě zírala na tu nečitelnou čmáranici před sebou, přešel za její záda, předstíraje, že zaujatě čte onen návod – snad aby odhalil, zda je ho ona schopná přečíst dobře. A jak si tak stoupl za ni, ona svou postavou zakryla výhled na jeho ruce. Takže výsledkem bylo, že ani těch pár odvážlivců, kteří stále pošilhávali jejich směrem, nemohlo vidět, jak lehce položil pravou dlaň na její záda v podivně utěšujícím gestu, které bylo v přímém rozporu s chladným tónem hlasu, který následně použil. „Takže? Co říká ten druhý bod? Ano, myslím ten bod, který následuje po bodu číslo jedna – tedy otevřete si učebnici.“ Po jejím němém potřesení hlavou dodal: „Hm, sdílím váš názor. Ten první řádek je opravdu hodný pitomců. Mám jich ve svých třídách hodně a často,“ odmlčel se, asi aby nabral dech na následné zvýšení svého hlasu, „dělají vše, jen ne to, co mají.“ Studenti se raději bleskově otočili ke svým kotlíkům. Ruka, která se jí dotýkala, zvýšila tlak. Dobře, dobře. Bude spolupracovat. „Píše se tam, že byliny mají být nasekány rovnoměrně... pane.“ „Přesně tak. Konečně. Vaše kousky do toho mají neuvěřitelně hodně daleko, tak s tím laskavě něco udělejte.“ Než se nadála, obešel její židli a plachtil pryč. Nějak si neuvědomila jak, ale při tomto rychlém pohybu stihl na její lavici hodit nůž, který odkudsi vytáhl. Skutečně zaslechla jeho: „Ten tvůj je tupý.“? Nezmohla se na žádnou kloudnou reakci. Veškerou snahu upřela na sekání těch zatracených zelených potvor. Hodina plynula v relativním poklidu. Snape zasedl za svou katedru a čas od času přejel třídu ostřížím pohledem. Hermiona potřebovala ještě asi tak deset minut. Desetkrát zamíchat po směru, desetkrát v proti směru hodinových ručiček... ten lektvar bude perfektní. „Až ty vaše imitace odvaru budete považovat za hotové, očekávám vzorky. Posledních pět minut.“ Opatrně odlila blankytě modrou tekutinu a lahvičku pečlivě zazátkovala. Oči upřené na zem před sebou, rychle se vydala směrem k tabuli. Cítila na sobě Severusovy propalující oči. Opatrně položila vzorek před něj a jala se rychle troubit k ústupu. „Moment.“ Pod náporem známého hlasu se neochotně otočila zpět. A konečně se na něj podívala. Sledoval ji s pozvednutým obočím. „A ten štítek bude podepisovat kdo? Jak mám asi poznat, že je to vaše? Věřte tomu nebo ne, ale ne každý pozná dílo světové hrdinky okamžitě, slečno...“ Pravděpodobně i on byl trochu překvapen její reakcí. Hermiona totiž udělala dva dlouhé a prudké kroky, čímž se navrátila těsně k němu a před užaslou třídou mu lahvičku se svým lektvarem vytrhla z ruky. Pak, s hněvivým výrazem, kdy měla jedno obočí téměř dráždivě povytažené, vzala jeho brk, cákla s ním do kalamáře takovou silou, až inkoust vyšplíchl okolo a jako němá výčitka začal stékat po stole. Celé to korunovala, když se nedbale na onu avizovanou etiketu podepsala. Následně třískla jak brkem, tak lahvičkou, vítězoslavně se na něj usmála a... a zřejmě měla v úmyslu poklidně odejít. Severus, který to celé sledoval mlčky, ruce založené na hrudi, měl na okamžik v očích výraz, který se mohl rovnat fascinaci. Jak už to bývá mistrovým dobrým zvykem, byl to skutečně jen záblesk, který obratně ukryl za mramorově studený výraz. Jakmile se Hermiona vydala zpátky ke své lavici, nečekaně rychle se postavil (neobyčejně dobrý pozorovatel by postřehl ten nepatrný pohyb, který svědčil o faktu, jako by chtěl dívku uchopit za loket) a hrozivě pronesl: „Podobné... nesnesitelné a neomluvitelně drzé chování nemíním tolerovat nikomu. Strhávám Nebelvíru dvacet bodů, plus...,“ odmlčel se, než s pohledem zabodnutým do jejích očí pokračoval: „vás čeká školní trest. Dnes večer v osm. Myslím, že to je tak optimální doba na strávení jistě... smysluplného večera, ne?“ Lhostejně trhla rameny. Neochvějně na něj zírala zpátky, tím si byli kvit. Třída to sledovala se zřetelnou zvědavostí. Všichni těkali zrakem z jednoho na druhého, až to chvilkami připomínalo tenisový zápas. Jejich profesor se konečně vzpamatoval a hněvivě vykřikl: „Konec hodiny! Chci vaše vzorky a pak ven!“ Ve třídě nastal neorganizovaný chaos. Kvapné přelévání uvařených pokusů do flakónků (většina to do té doby, samozřejmě, nestihla), balení učebnic a čištění kotlíků. Hermiona raději neřešila, jestli by ji zadržel. Dala si záležet. Ze třídy kvapně unikla mezi prvními. Ach, jak jen to říkal? Jak poznám, že mám přijít? Buď si jistá, že to poznáš. Tak to tedy ano, tohle opravdu nešlo přehlédnout. --------------------------------------------- (A/N: Tak jsem váhala, zda nemám kapitolu ukončit v tomto bodě... Co myslíte?:-)) --------------------------------------------- „No konečně,“ neodpustil si jízlivou poznámku, když Hermiona v osm hodin a patnáct vteřin vylézala z krbu. Pokolikáté za dnešek po něm hodila tím svým ublíženým pohledem? Vždyť nic neudělal, pro Merlina! V takovéhle (a jí podobné) situaci měl někdy dojem, že musí postupovat obezřetněji než před samotným Voldemortem. Který bídák kdy prohlásil něco o „spokojených partnerských vztazích“? Nebo snad „nalezení štěstí v lásce“? To musel být pitomec… a on je taky pitomec, když se dobrovolně do něčeho takového nechal uvrtat. Hermiona neměla nejmenší náladu poslouchat jeho jízlivé, ironické, urážlivé, ledové, osobní nebo jakékoli jiné poznámky, které měl ve své bohaté zásobě. A tu zásobu ukazoval rád na potkání, škoda jen, že zároveň i bez vyzvání. „Nejdu pozdě,“ odsekla mu nakvašeným hlasem, zatímco si ze svetru smetla neviditelné smítko popela. Hábit pro dnešek odložila. „Co to mělo dneska být za divadlo?“ obratně zamluvil narážku na čas. Zůstala stát, pouze se jednou rukou lehce opřela o krbovou římsu. Severus se spokojeně usadil za svůj zaneřáděný stůl. „Nenazvala bych to divadlem, byla to reakce přímo úměrná řečeným provokativním a vytáčejícím poznámkám.“ Severus povytáhl obočí. A pak, asi neúmyslně, způsobil, že se zachvěla. „Hermiono,“ začal pomalu, jako by rozmýšlel, co chce vlastně říct. Právě to, jak tiše vyslovil její křestní jméno, mělo za následek její neočekávanou reakci. Řekl to poprvé. „budeš-li se chovat tak jako dnes,“ pokračoval, očividně vůbec nevnímaje, že právě pronesl něco zvláštního, „bude to zbytečně… útrpné pro nás pro oba.“ „Útrpné?!“ otázala se stylem, který naznačoval, že zvažuje, zda opravdu dobře slyšela. Mlčky přikývl. „Copak ono už je to útrpné málo? Zdá se mi to jako víc než dost náročné…“ Skočil jí do řeči. „A já ti znovu opakuji – co jsi čekala? Co ti vadí?“ Pár vteřin na něj třeštila oči. V hlavě si zatím pracně formulovala takové argumenty, které bude ochoten alespoň vzít v potaz. I když je nepochybně rozcupuje nějakým vysoce inteligentním výrokem, jako vždy. „Vadí mi, jak se mnou jednáš. Jak jednáš s ostatními.“ „Jsi schopna vidět rozdíl mezi tím, jak jednám na veřejnosti a jak… mimo dohled těch otravných slídilů?“ „Už tě nikdo nesleduje, nemusíš se stále snažit kandidovat na Oscara!“ Podíval se na ni s neobyčejnou zvědavostí. „Kandidovat na co?“ Netrpělivě mávla rukou. „Ale na nic, to je taková slavná mudlovská filmová cena, říká se, že pro herce už nic vyššího není… což je tak trochu pitomost, protože jde hlavně o marketingový a reklamní tah,“ odmlčela se, aby nabrala dech a snad aby si i uvědomila, jak nesmyslně blekotá. A asi vypadala jako úplný idiot, protože ten shovívavý výraz, s kterým na ni hleděl, byl tak vytáčející, že se musela opravdu snažit, aby nedodala nějakou nepěknou kletbu. Nechtěla vypadat jako pitomec! „Hm… takže herecká cena? Nejvyšší ocenění? A já jako kandidát? Zajímavé…poučné, skutečně.“ Hlasitě zaskřípala zuby. „Je skvělé, že jsem ti pro legraci. Ale mluvila jsem o skutečnosti, že tvoje chování je stále poněkud… nestandardní a možná i... zbytečně tvrdé?“ Prudce vstal. Než stačila udělat... cokoli, stál pár centimetrů od ní. A když opět promluvil, nezněl ani trošku pobaveně. „Nepokoušej se manipulovat. Nejde ti to. A svoje chování nemíním měnit.“ Nezastrašena, vyhrkla další nevítanou poznámku: „Já s tebou nemanipuluju. Jen se snažím poukázat na skutečnost, že jakkoli je tvé herecké umění dotažené k dokonalosti, už není nutné ho dál předvádět.“ „Pak ti dám na výběr,“ zvýšil hlas, jak se snažil přerušit její monolog, „můžeš se s mým chováním smířit, nebo… můžeš odejít, buď tudy,“ rukou ukázal na krb, „nebo tudy,“ druhou ruku natáhl směrem ke dveřím, ale ani při jednom z těchto gest z ní nespustil oči. Když mu po pár vteřinách napjatého ticha (snaha cokoli vyčíst z jeho tváře, se ukázala jako marná) odpovídala přiškrcených hlasem, marně si dávala záležet na svém hlase. Stejně se jí chvěl. „Nelíbí se mi, když se cítím vydíraná.“ To bylo vše, co řekla. Nehezky povytáhl obočí. „Tak vydíraná? Já nikoho do ničeho nenutím. Jen ti říkám, jak se věci mají. A važ slova.“ Předchozí žertování bylo to tam. Debata začínala být nepěkně… nepěkná. „Aha. Takže kdykoliv se ozvu, kdykoliv se odvážím vznést námitku, bude to takhle?! Ukážeš rukou na dveře?“ prskala jako papiňák a ani si v zápalu boje neuvědomila, že dala najevo holou skutečnost – co se její osoby týče, počítá s nějakým, zatím blíže nespecifikovaným, vztahem. Severus to ovšem zaznamenal s nečekanou přesností. A i když ho to stálo velké úsilí, jedno musel uznat – mají-li se nějak (demokraticky) a rovnoprávně domluvit, musí snést i nějakou tu kritiku. Po téhle vskutku povzbudivé myšlence zaskřípal zuby pro změnu on. Na kritizování vlastní osoby je starý. Vědom si své chyby (za tohle přiznání chce pochválit, protože Severus Snape nechybuje), tady stál jako nerozhodný školák. Teď, pro změnu, zase netušil, jak z téhle šlamastiky ven. A nějaký hlásek vzadu v hlavě mu našeptával, že má neobyčejný sklon nadělat více škody než užitku (a tuto domněnku si již mnohokrát ověřil v praxi). Hermiona ho nadále probodávala svým pichlavým zrakem, ve kterém měla napsáno takový ten káravý výraz, který umí jen ženy. Pravděpodobně je to vrozená schopnost, spojující se s pohlavím. „Hm? Takže?“ dorážela dál a korunu tomu nasadila v okamžiku, kdy mu demonstrativně zabodla ukazováček do hrudi. „Nedočkám se snad žádné vysoce poučné a pichlavé přednášky?“ Pomalu začínala testovat hranice a nebylo zřejmé, zda si to uvědomuje. Severus, ten si to uvědomoval, ale věren své předchozí chrabré myšlence (ano, té o demokratickém vztahu), prozatím taktně mlčel. Že to možná nebyla ta pravá volba, se ukázalo o chviličku později – Hermiona, místo aby byla jeho vstřícným gestem potěšená, pochopila ho, pravděpodobně, úplně opačně. „Proč mě chceš naschvál vytáčet?!“ vyprskla popuzeně a začala mu ukazováčkem do hrudi vztekle dloubat. „Nenechám sebou manipulovat! Nelíbí se mi to a vůbec mi to nevyhovuje a...“ Co dál nevíme. Severus, už téměř bezradný z toho jejího nekonečného, útočného a bojechtivého postoje, udělal jedinou myslitelnou věc, na kterou se v tom okamžiku zmohl. A jak mohl následně spokojeně konstatovat – polibek opravdu zabírá i na nebelvírské fúrie.