Sirius odjel do Ameriky probrat s Jančou a Moonym aktuální stav jejich výzkumů a oznámit Moonymu, že ho budeme potřebovat pro změnu v Egyptě. Já jsem o tom Radkově objevu informovala Dumbledora a Severuse a trochu jsme probírali, co by to mohlo znamenat, jak velký význam tomu máme přikládat. K žádným zásadním závěrům jsme ale nedospěli… Jen jsem měla pocit, že Dumbledora docela potěšilo už jenom to, že jsem za ním přišla pro radu. Že by se naše vztahy přece jenom posunuly k lepšímu? Přemluvila jsem Severuse, aby se stavil u nás na Základně a podíval se na všechny dokumenty, které Radek v Egyptě shromáždil. Kromě fotek to byly i videozáznamy a nepřišlo mi praktické to přetahávat do Bradavic. Než jsme se ale stihli zabrat do průzkumu, přerušil nás Dave. „Volal Thierry… McAlisterova banda se právě schází v tom starým statku u Nantes.“ „Kolik jich tam je?“ „Viděl dvě auta, ale možná dorazí i někdo další.“ „A kolik akceschopných lidí je teď na Základně?“ „Nikdo…“ Rychle jsem zvažovala rizika… McAlister byl jeden z nejzákeřnějších zločinců, se kterými jsem kdy měla tu čest. Jakoby vytušil, že po něm jdeme, v poslední době se víceméně vypařil z povrchu zemského. „Pomůžeš mi, Severusi?“ obrátila jsem se na čaroděje, který zatím náš rozhovor sledoval s pro něj tak typickým klidem a nevšímavostí. „Zatknout pár mudlů? Proč ne?“ „Dave, ukaž Severusovi na mapě, kam se potřebujeme přemístit,“ obrátila jsem se na svého spolužáka a mezitím si připínala zbraně. „Připravena?“ zeptal se Severus a chytil mě do náruče. „Počkejte, něco tu nesedí…“ zaslechla jsem ještě Davea, ale to už jsme letěli k cíli. Ano, něco tu rozhodně nesedělo… Na louce před budovou byla skutečně zaparkovaná dvě auta a skutečně jsem zahlédla McAlistera a dva z jeho lidí. Akorát že byli mrtví… A že se prostor hemžil asi desítkou Smrtijedů… „Severusi, je to past!“ zařvala jsem. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se ušklíbl a zjevně chtěl poznamenat něco ironického. Jako třeba, že zrak i mozek mu ještě slouží… Jenže už v tu chvíli na nás začalo mířit nepříjemné množství kleteb, na které bylo třeba se soustředit. Severus se snažil udržet co nejširší štít a já jsem zahájila palbu. Chvíli to vypadalo docela nadějně, pár Voldemortových nohsledů už bylo z boje vyřazeno a ostatní nějak ztratili to správné nadšení. Jenže pak se nám v zádech vynořila čerstvá skupinka a my se museli rozdělit. „Ale ale, zrádce a mudla! Skvělé, koho si vychutnáme dřív?“ zaslechla jsem nenávistný hlas. „Dáma má přednost,“ zachechtal se druhý Smrtijed a vyslal proti mně červený paprsek. Vrhla jsem se prudce doleva, abych se té kletbě vyhnula. Podařilo se, i když jsem měla potíže. A hned nato další. Snažili se mě zahnat do kouta, kde už nebudu mít moc šancí na úhybné manévry. Měla jsem v hlavni poslední kulku a rozhodně nebyl čas na výměnu zásobníku. „Severusi!“ Zbavil se jednoho ze soupěřů a otočil se mým směrem. Vyslal štítové kouzlo, které celé té skupince kolem mě podrazilo nohy. Doběhl ke mně. „Jsi v pořádku?“ „Jo. Co takhle ústup?“ Vteřinka nepozornosti… nepřátelům to stačilo. „Expeliarmus!“ ozvalo se z hloučku Smrtijedů, které Severus před chvíli srazil k zemi. Severusova hůlka mu vylítla z ruky. „Sectumsempra!“ uslyšela jsem za sebou. Kouzlo mířilo na mě. Měla jsem dost času mu uhnout, jen jsem se ještě dívala, kde jsou ostatní protivníci a kam se nejlépe vrhnout. Najednou se přede mnou objevila tmavá postava… „Seve, ne!“ Ne! To ne! Kouzlo ho zasáhlo přímo do hrudi, ze které okamžitě začala tryskat krev. „Uteč!“ zasípal a zhroutil se k zemi. Útočník si ani nestačil skvělý zásah vychutnat. Po tváři se mu ještě roztahoval spokojený úšklebek, když ho moje kulka zasáhla přímo mezi oči. Musím odsud Severuse dostat dřív, než vykrvácí, věděla jsem. Do té doby jsem jen odzbrojovala, mířila na ruce a tak. Moje útlocitnost… K čertu s ní! Přece kvůli mně zase nezemře můj přítel… Zatraceně! Nedávno přišel málem o život Sirius a teď tohle… To se všichni musí snažit mě zachránit?!? „Vzdej se, šmejdko!“ Hmm, to bude asi velitel. Mířil mi hůlkou na srdce a ostatní se shlukli kolem něho. Bylo jich osm. Odhadovala jsem situaci a nakonec jsem odhodila zbraň. Bez nábojů mi stejně k ničemu nebyla… „Vidíš, jak jsi rozumná…“ protahoval ironicky ten hajzl. „Pán si s Tebou rád popovídá. Teď pojď hezky k nám.“ S potěšením… Pomalu jsem se přibližovala, už jsem od té skupinky byla jen dva metry. Jen metr. Severus za mnou zachroptěl… Posledním krokem jsem se dostala k vůdci a jedním plynulým pohybem mu zapíchla do srdce nůž. Oni si fakt mysleli, že mám jen jednu zbraň… Smrtijedi nejsou cvičeni k mudlovskému způsobu boje, a už vůbec ne k boji zblízka. Tam jsou jim jejich hůlky dost na nic. Navíc aktuálně byli „poněkud“ otřeseni a toho jsem musela využít. Byl to poměrně hnusný masakr, ale do pár minut kolem mě leželo pět nehybných těl a ostatní se rozhodli vypařit. Já jsem sice nějaké kletby taky schytala, ale zdálo se, že způsobily jen lehčí řezný rány, nic nebezpečnýho. Přiběhla jsem k Severusovi. Nehýbal se, ale z ran mu ještě vytékala krev. Ještě není pozdě… „Vydrž, prosím Tě. Vydrž…“ Soustředila jsem se. Pekelně jsem se soustředila. Tři D… Zaháněla jsem myšlenky na to, že jsem ráda, když dokážu přemístit sama sebe. Musela jsem to zvládnout. Jiná možnost nebyla… Chytila jsem Severuse do náručí… Ucítila jsem známé škubnutí a po chvilce jsem se ocitla na Základně. Zhroutila jsem se k zemi a bojovala s bezvědomím. „Haló, Síri! Okamžitě se přemísti na Základnu, máme potíže!“ zaslechla jsem v mrákotách Davea. Díky bože! Známé prásknutí se ozvalo během pár vteřin. „Sectumsempra… chtěl mě chránit… past…“ blábolila jsem. Siriusovi po tváři přeběhl podivný výraz a zahleděl se na Severuse. „Pšt, lásko. To bude v pořádku, neboj.“ Pak jsem definitivně omdlela. Zdály se mi strašné sny… Egon… Joe… Hawkey… Míra… Před očima se mi míhaly tváře těch, kteří zemřeli kvůli mně. Ať to Severus přežije. Prosím! Já, slavný bezvěrec, jsem volala na pomoc snad všechny existující bohy… S trhnutím jsem se probudila. Ležela jsem v posteli a vedle mě seděl Sirius. „Dobré ráno, lásko,“ usmál se na mě. Zaplavila mě vlna naděje. Přece by se netvářil tak spokojeně, kdyby… „Neboj, Severus je v pořádku,“ uklidňoval mě hned. Otočila jsem hlavu doleva. Ležel na vedlejší posteli, byl bílý jako smrtka a vůbec se nehýbal. „Teda… zatím není tak úplně v pořádku, ale dostane se z toho.“ „Díky, darling,“ snažila jsem se na něho usmát, ale moc mi to nešlo. „Jsem pořád strašně unavená…“ postěžovala jsem si. „Není divu, spala jsi jen pár hodin. Severus před chvíli křičel ze spaní, asi Tě to probudilo. Odpočiň si.“ Když jsem znovu usínala, uvažovala jsem, co tu je divného. Pak mi to došlo… Můj přítel dvakrát použil Severusovo křestní jméno. Žádný Srabus, umaštěnec, ani obyčejný Snape. Zajímavé… Příště jsem se k vědomí probírala pozvolněji. Ještě v polospánku jsem slyšela hlasy. „Ať Tě ani nenapadne vstávat z té postele! Ty jsi fakt magor.“ „Jsem naprosto schopný se o sebe postarat, Blacku!“ „Jediného, čeho jsi schopný, je otevřít si rány a vzbudit Danu. Lehni si, sakra!“ „Přestaň mě poučovat a běž si radši odpočinout. Vypadáš strašně.“ „Díky za kompliment, Snape. Neboj, nesedím tu jenom kvůli Tvým krásným očím.“ Spokojeně jsem se usmála. V těch hlasech znělo něco, co jsem nedoufala, že tam někdy uslyším. Přátelství… Jistě, slova tomu neodpovídala. To by nemohli být Sirius Black a Severus Snape, aby se byli schopní bavit normálně. „Tak Severus má krásný oči, jo? Abych nezačala žárlit, darling…“ rozhodla jsem se dát jim na vědomí, že už jsem vzhůru. „Dani! To je dost, že ses konečně probrala,“ vrhnul se ke mně Sirius. „A jak se zdá, rovnou v plné síle,“ neodpustil si trochu ironie Severus. Sirius se rozhodl si hrát na despotu a tak, ačkoli jsem se mu snažila vysvětlit, že už jsem v naprostém pořádku, povolil mi vyhrabat se z postele až druhý den, stejně jako Severusovi. V noci jsem uvažovala… Zdá se, že ti dva konečně k sobě našli cestu. Nečekala bych, že to půjde takhle rychle, ale tím líp. Vlastně byl teď už poměrně dlouhou dobu míček na straně Siriuse. Ne že by mu snad Severus nějak otevřeně nabízel svoje přátelství, to rozhodně ne, ale choval se k němu slušně. Což neznamená v případě nerudného mistra lektvarů zrovna málo… A Sirius? To, že mu Severus nedávno v podstatě zachránil život, jeho názor příliš nezměnilo. A pokud, tak k horšímu… Byl naštvaný, že by mu měl být zavázaný. Ale teď, když viděl, že Severus byl ochoten zemřít místo mě… Asi to konečně Siriusovi docvaklo. Bylo mi jasné, že kdybych je označila za přátele, nejspíš by mě oba prohlásili za duševně chorou… Je pravda, že je čeká ještě dlouhá cesta, tu nenávist si přece jenom budovali od dětství… Ale ty nejdůležitější bariéry už padly… Po snídani jsme se všichni tři usadili na zahradu. Rekonvalescenti prý potřebují spoustu čerstvého vzduchu a sluníčka, povídal Sirius… „Tak Ty se umíš přemísťovat… A nejenom to, dokážeš přemístit i dalšího člověka,“ poznamenal konverzačním tónem Severus. „Hmm,“ zamumlala jsem neurčitě. Ráda bych tohle téma co nejrychleji opustila, ale když jsem zaregistrovala pohledy, které si vyměňovali Sirius a Severus, došlo mi, že se mi to nejspíš nepodaří… Rázem jsem si přestala být jistá, jestli to příměří či snad dokonce spojenectví, které ti dva uzavřeli, je fakt dobrý nápad… Protože vymluvit jim něco, pokud mají skutečně stejný myšlenky, to teda bude práce pro vraha. „A nenapadlo Tě, že by ses mohla naučit i další kouzla?“ zeptal se poněkud kousavě Severus. „Mě ani ne… Zato Siriuse jo. Předpokládám, že jste o tom už mluvili,“ povzdechla jsem si rezignovaně. „Správně,“ zazubil se na mě nechutně optimisticky Sirius. „A když se na něčem dokážeme shodnout my dva…“ „Tak to bude pořádná pitomost,“ doplnila jsem. „No dovol…“ ohradili se dvojhlasně. Útrpně jsem zavřela oči. Tak dlouho jsem si přála, aby se jejich vzájemný vztah zlepšil… Ten okamžik souznění ale mohl nastat v jinou dobu. Se Siriusem jsem se o svém magiském potenciálu dohadovala od prázdnin už několikrát a zatím vždycky jsem ho ukecala, že nemám zájem o další kouzla. Po mém vystoupení s Gandalfovou holí na Ministerstvu byl obzvlášť neodbytný, ale i tehdy jsem to téma kopla do autu. Ovšem teď má posilu a já tušila, že to už uhrát nedokážu. Já se ale nechci učit kouzlit. Vždyť je to pitomost. Jsem mudla! Navíc jsem si se svými schopnostmi celkem slušně vystačila třicet let, fakt netuším, proč bych měla zkoušet nějaký inovace… „Neříkej, že se Ti přemístění nehodilo,“ promluvil znovu Severus. „No… to jo, ale… Vždyť jsi viděl, jak mě to oslabuje. To vážně považuješ za pratické, abych se uprostřed boje po provedení jednoho kouzla zhroutila?“ „Její oblíbený argument,“ upozornil Sirius. „Zatraceně ženská… Nikdo po Tobě přece nechce, abys začala místo revolveru používat hůlku. Ale natrénovat pár užitečných věcí, které bys mohla použít, až bude nejhůř… Co myslíš? Kolik lidí ví o tom, že se umíš přemísťovat?“ „My tři.“ „To Ti dává slušný okamžik překvapení, co?“ „Jo… OK, uznávám, že přemísťování je užitečný. Právě kvůli tomu momentu překvapení bych ale neměla mávat hůlkou na potkání. Jinak už to brzy překvapení nebude…“ podotkla jsem celkem kousavě. Už zase si vyměňovali ty spiklenecký pohledy. Merline, za co? „A co třeba zvěromagie?“ vypálil Sirius. „Šílíš?!? To přece nedokáže ani většina čarodějů.“ „S přemísťováním má taky spousta čarodějů problémy a Ty jsi ho zvládla minulý rok napoprvé. A před pár dny dokonce s přívěskem…“ „Komu říkáš přívěsek, zavšivenče?!?“ reagoval Severus. „Hádej…“ ušklíbl se spokojeně Sirius. No sláva, svět se ještě pořád otáčí… Už jsem propadala panice… Ale jo, pořád se pošťuchují. „Zkusíš tu zvěromágskou přeměnu, Dani? Vážně si myslím, že by to mohlo fungovat,“ obrátil se znovu ke mně Severus. „Proč? Proč by to mělo fungovat?“ „Protože to kouzlo je daleko víc o vůli než o magické síle,“ odpověděl jednoduše. Najednou to přestalo znít tak bláznivě… Pevnost svojí vůle rozhodně zpochybňovat nemíním… „Tak fajn,“ rezignovala jsem. „Můžeme začít hned? Ale říkám vám, že jestli strávím zbytek života jako zvíře, budete se o mě starat a já vás za to budu škrábat, kousat, klovat nebo co vlastně…“ „Heuréka!“ zařval Sirius. Severus nad tím nedostatkem ovládání jen protočil oči… „Nejdřív musíme zjistit, v jaké zvíře se budeš proměňovat.“ „A to jak?“ „Zavři oči a poslouchej naše pokyny,“ ujal se slova Severus. „Vůbec na nic nemysli, Dani. Soustřeď se!“ pokračoval Sirius. „Prázdná mysl,“ pokývala jsem hlavou a začala jednu po druhé vyhánět všechny myšlenky pryč. Měla jsem zavřené oči, ale přesto jsem cítila, jak na mě oba zírají a čekají, až budu připravena. „Hotovo?“ ozval se Sirius a já jsem přikývla. „Představ si zvíře. Mysli jenom na něj,“ zněla tichá instrukce. Chvíli se nic nedělo. „Dobře. Co dál?“ ozvala jsem se posléze. Odpovědí mi bylo ticho, v kterém jsem cítila něco divného. Otevřela jsem oči a viděla před sebou dva zmatené obličeje. „Co se děje?“ ptala jsem se. „Viděla jsi ho?“ ozval se Sirius. „Viděla jsi konkrétní existující zvíře?“ doplnil Severus. „Ne. Viděla jsem sedminohého tygra s žábrami a žlutým zobákem,“ vypadlo ze mě netrpělivě. „Jasně že jsem viděla konkrétní zvíře. Už jsem v životě pár existujících živých zvířat viděla, proč bych si nějaký neměla umět vybavit?“ Ti dva se dívali na sebe navzájem, jako kdyby si dávali přednost, kdo mi tu záhadu vysvětlí. Pak se zahleděli na mě a já sama si najednou připadala jako nějaký vzácný živočich… „Tohle není… ehm… úplně standardní postup,“ promluvil nakonec Severus. „Většině lidí se to podaří až po několika desítkách pokusů,“ rozvedl to Sirius.